Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Foto: se souhlasem PSSI/Ondřej Besperát
PSSI/Ondřej Besperát,

Vesmírné zdroje se budou nejspíš dělit bez Česka. O nadvládu v kosmu usilují USA, Čína a Indie

Indická expertka na vesmírnou politiku Namrata Goswami nedávno vystoupila na konferenci v Praze. „Velmi mě překvapuje, že země jako Česko nemá vizi pro své fungování ve vesmíru,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org. Připomíná, že svůj podíl na vesmírné ekonomice prosazují nejen velmoci, ale třeba i malé země jako Lucembursko. Česku podle ní hrozí, že bude jednou z přístupu k tomuto bohatství vyřazeno. Ve vesmíru se hraje nejen o telekomunikace a energetiku, ale také například o těžbu surovin.

Na jedné ze svých přednášek jste zmínila, že vesmírná ekonomika už teď vydělává 400 miliard dolarů ročně a v následujících dvaceti letech bude exponenciálně růst do trilionů. Co se tedy v současné chvíli ve vesmíru zobchodovává? A co je potenciálně nejzajímavější komodita do budoucna?

Největší „vesmírné“ peníze jsou zatím v komunikacích. Internet přes satelit, satelitní televize, navigace, GPS, které nabízejí velmi podrobné informace a které využívá například letecký nebo lodní průmysl. Pak bankovní transakce, které jsou prováděné přes satelity. Už teď je to obrovská vesmírná infrastruktura, která je pro fungování mnoha věcí nezbytná. A během příštích 20-30 let zaznamená velký exponenciální růst. Statistiky se v tomto ohledu mírně liší. Standard Charter mluví o obratu jedné miliardy dolarů, City Bank pak odhaduje obrat vesmírné ekonomiky na 1,4 miliardy dolarů. A do toho není ani započten vesmírný průmysl, ke kterému směřuje americký soukromý sektor, a pak plány na průmysl kolem vesmírných zdrojů, který se snaží budovat Čína. Tam se zisky předpovídají v bilionech.

Zlevnit cesty do vesmíru

A co budou hlavní komodity? Zmiňovala jste dolování asteroidů, vzácných kovů, zkapalněné helium-3… Pro většinu lidí to zní zatím jako science fiction, ale říkáte, že v rámci vesmírné ekonomiky už jsou jasná byznysová odvětví. Kdo v nich plánuje podnikat a na čem bude primárně vydělávat?

Země, která má v tomto ohledu nejjasnější plán, je Čína. Když si přečtete tzv. Bílou knihu, kterou k čínské vesmírné strategii zveřejnila Čínská vesmírná agentura, tak pochopíte, že v jejich pojetí je vesmír pramenem energie a zdrojů. „Prozkoumat vesmír, rozvinout vesmírný průmysl a vybudovat z Číny vesmírnou velmoc je náš věčný sen,“ píše v úvodu Bílé knihy prezident Si Ťin-pching.

Číňané už mají například vyvinutý koncept na sběr solární energie z kosmu. Je v něm na rozdíl od Země přítomná 24 hodin, sedm dní v týdnu. Čína chce kosmickou solární energii sbírat přes obrovské satelitní konzole. Na Zem by se přepravovala prostřednictvím mikrovln, které budou přijímány tzv. rekténami (druh přijímacích antén, které se používají pro přeměnu elektromagnetické energie na stejnosměrný proud – pozn. red.) Koneckonců princip mikrovlnného přenosu už známe. Všichni používáme wi-fi. Vyzkoušet to chtějí do dvou let. Dříve tkvěl problém v tom, že celý proces „těžby solární energie“ byl příliš nákladný. Už sestavení satelitní konzole, která měří nejméně kilometr, by se v kosmu nevyplatilo. Jenže s rozvojem raket se situace mění.

Máte teď asi na mysli rakety, které můžou do kosmu letět vícekrát a už nejsou jen na jedno použití…

Přesně tak. Když SpaceX vyzkoušel opakovaně použitelné nosné rakety Falcon 9, tak se cena vypuštění rakety snížila oproti raketoplánu na 5 000 dolarů na kilogram. To, že se rakety dají použít opakovaně, je obrovská a zásadní změna v budování vesmírné ekonomiky a průmyslu.

Svým studentům se to snažím vysvětlit na příkladu obyčejných komerčních letů na Zemi. Představte si, jak nákladná by byla má cesta z Ameriky do Prahy, kdybych přiletěla v letadle na jedno použití. Když by se po každém letu muselo letadlo zničit a postavit nové, cestování by se nevyplatilo, ale s tím, že můžeme ve stejném stroji létat opakovaně, se zásadně snižují náklady. A přesně to se teď děje v případě SpaceX. Opakovaně můžou použít stejnou raketu k letu do vesmíru. A Čína a do jisté míry i SpaceX mají teď ambici sestavit obrovskou raketu, která by byla do kosmu schopná přepravovat velké náklady.

V případě Číny je to „Long March 9“, která by měla být schopná pojmout 140 tun a vynést je na orbitu. V porovnání s nosností 25 tun u současných raket by to byl obrovský posun. Konstruktéři si navíc kladou za cíl, aby se dala také vypustit do vesmíru opakovaně. Plán je takový, že do roku 2030 by se náklady na vypuštění rakety do kosmu měly snížit na 200 dolarů na kilogram, a to už by to udělalo časté lety do kosmu dostupnějšími.

Boj o zdroje z kosmu

Takže nastane reálná fáze boje o vesmírné zdroje. Zřejmě se nedá čekat nějaká globální spolupráce, ale spíše závod o to, co si kdo vezme dřív. Jeden váš kolega to přirovnal k zámořským objevům v 15. století, kdy ještě nefungovala žádná pravidla. Kdo zkrátka přirazil ke břehu dřív, ten si území zabral. Máme v kosmu čekat něco obdobného?

V tomto ohledu je důležité zmínit zdroje na Měsíci. Čína i Spojené státy se tam zaměřují na zledovatělou vodu, protože ta je nesmírně důležitá pro dlouhé lety hlouběji do vesmíru. Voda se dá proměnit na kyslík a vodík, který se použije jako raketové palivo. Odletět z Měsíce je navíc 22krát efektivnější, než odlétat ze Země, protože tam není žádná atmosféra a přitom malá gravitační síla. Průzkumy ukázaly, že led se s jistotou nachází na jižním pólu Měsíce. Takže to je podnikatelská příležitost. Všechno je podnikatelská příležitost.

I to byl důvod, proč se kniha Paula Spudise – Hodnota Měsíce – stala takovou senzací. Když ale knihu napsal (vyšla v dubnu 2016 – pozn. red.), neexistovaly ještě ty správné technologie. Svým způsobem předběhla svou dobu. Podobně jako to měl kdysi Nikola Tesla, který psal o bezdrátovém připojení, internetu a lidé ho měli za blázna. Představte si, jak to pro něj muselo být frustrující.

Pokud ale konkrétně mluvíme o Měsíci, který je, na rozdíl od hlubšího kosmu, ohraničený, nelze alespoň ohledně jeho zdrojů stanovit mezinárodní dohody? Nemůže například OSN stanovit, že Měsíc „patří“ lidstvu a nikdo nesmí využívat jeho zdroje na úkor ostatních?

Na to ale neexistuje žádná síla. OSN nemůže nic vymáhat. Podívejte se, co se stalo v případě Ruska a Ukrajiny. Spojené národy nezmohly nic. Článek 7 Charty Spojených národů sice pojednává o udržení míru, ale oni ho nemůžou vymáhat, navíc v situaci, kdy je Rusko členem Rady bezpečnosti OSN a vetuje jakékoliv návrhy řešení. I to je důvod, proč se všichni obrací na Evropskou unii, NATO a Spojené státy, aby s tou situací něco udělaly, protože OSN moc nezmůže.

Když se podíváte na Smlouvu OSN o vesmíru (byla podepsána v roce 1967 – pozn. red.), zvlášť články 1 a 2 pojednávají o tom, že vesmír patří lidstvu a všichni by se měli rovným dílem dělit o benefity. Jenže zároveň je tam zmínka i o tom, že vesmír je také o využívání zdrojů a ty můžou být využívány na základě národních legislativ. Takže první stát, který schválil legislativu pro využívání vesmírných zdrojů, byly v roce 2015 Spojené státy.

Zákon o konkurenceschopnosti komerčních letů do vesmíru říká, že pokud například americký občan založí na Měsíci těžební provoz, nenárokuje si tím území, což by jiné státy nepovolily. Zároveň není stát, který by říkal: tohle je mé území, vy jen jako soukromá osoba využíváte zdroje. Nenárokujete si tedy území, ale jen využíváte zdroje, což vám zaručuje americký zákon, který schválil prezident Barack Obama. Obdobnou legislativu přijalo Lucembursko a vloni také Japonsko. Takže také Japonci teď můžou podle jejich legislativy využívat měsíční zdroje, stejně jako firmy registrované v Lucembursku.

„Pro fungování ve vesmíru zatím neexistují pravidla. Státy se na nich nejsou schopné dohodnout. To je do budoucna velká výzva. Zatím jsme nenašli shodu ani ohledně úklidu vesmírného odpadu.“ Namrata Goswami na pražské konferenci PSSI. Foto: se souhlasem PSSI/Ondřej Besperát

Ale to je přesně to, o čem mluvím. Když nejsme kvůli boji o zdroje schopni udržet mír ani tady na Zemi, jak to můžeme zvládnout ve vesmíru, bez jakýchkoliv závazných pravidel? A k tomu Lucembursku – vždyť ani nemá raketu, kterou by do kosmu vyslalo…

Lucemburčané jsou velmi chytří. Vy teď můžete jet do Lucemburska, založit si tam společnost a mít výhody z „kosmického podnikání“ dle jejich zákona. To je lucemburská strategie. Nechtějí se stát vesmírnou velmocí, nechtějí stavět rakety, ale chtějí nalákat byznys, společnosti, aby u nich založily své vesmírné podnikání. Z Lucemburska například vzešel celý koncept satelitní televize. Jsou velmi schopní, velmi dobří v chápání budoucnosti a toho, kde budou peníze. V Lucembursku už mají registrované firmy i Číňané, Japonci, Američané.

A proč to neudělá přímo Evropská unie?

Protože Evropská unie nemá jasně danou vesmírnou politiku. Je velmi byrokratická. Osobně se obávám, že všechny dohody, které se týkají vesmíru jako Kosmická smlouva, Dohoda o činnosti států na Měsíci a další nepředvídají, respektive neřeší budoucnost. Všechny byly sepsané v šedesátých letech minulého století. A v té době jediné, co se řešilo, byly dva soupeři v rámci studené války a obava z jaderných zbraní. Jenže to vůbec neřešilo svět, ve kterém budou všichni závislí na satelitech, tak jako jsme dnes my.

Když mluvíte o satelitech, vrátím se ještě k otázce jejich kontroly. Je nějaká instituce, která by monitorovala nebo regulovala, kolik jich který stát může do kosmu vypustit? Jaký můžou zabírat prostor, po jakých drahách se pohybují? Existují alespoň pro toto nějaká pravidla?

Ne, neexistuje žádné pravidlo, které by určilo, kolik satelitů může kdo do kosmu vypustit. SpaceX má v plánu vypustit 40 000 satelitů skrz Starlink. Budou dominovat nízké oběžné dráze Země. Stále platí jediné pravidlo a to, že kdo dřív přijde, ten dřív mele. Můžete se registrovat přes Mezinárodní telekomunikační unii (ITU), ale ani ta nestanovuje jakékoliv limity, které by počty satelitů omezovaly. V tuto chvíli je to tak, že vítězí ti, kdo mají zdroje a schopnost satelit vypustit.

Vy se zabýváte nejen vesmírnou ekonomikou, ale také historií kolonialismu. To, co popisujete, v podstatě evokuje kolonialismus v tom slova smyslu, že z vesmíru budou těžit jen ti nejsilnější a nejbohatší. Vesmírné zdroje uchvátí dřív, než by se na to zmohli ostatní, což ve vztahu k budoucnosti znamená, že ti, co nemají zdroje teď na Zemi, o ně budou ochuzeni i v budoucnu ve vesmíru.

Ano, myslím, že je to věc, která je znepokojivá. Ať už se to týká třeba jen oné schopnosti vypouštění satelitů, které si může dovolit jen pár států. Uvedu příklad. Představte si třeba stát jako Nigérie. Logicky by měl mít rovnoprávné podmínky a nárok na „místo“ na nízké oběžné dráze. Jenže v tuto chvíli nemají Nigerijci schopnosti ani možnosti vyrobit tolik satelitů, aby si „zabrali“ své místo na orbitě. Ekonomika Nigérie je ale na vzestupu a podle předpovědí analytiků se může v budoucnu stát 14. nejsilnější ekonomikou světa. Než této fáze dosáhnou, a případně by se mohli začít účastnit vesmírného závodu, bude už ale nízká oběžná dráha zaplněná. Do tohoto příkladu si lze dosadit i jiné země. Je to prostě závod. Závod o to, kdo má zdroje, odhodlání, schopnosti a infrastrukturu. To je například Čína. Prezident Si Ťin-Pching má ambiciózní vesmírný program. Hodně se o tom bavím se svými studenty v Africe a oni jsou znepokojení, že jejich kontinent ve vesmíru „ztrácí“ a bude velmi těžké to dohnat.

Hvězdná válka se soukromníkem

Pokud se bavíme o společnosti SpaceX, ta má smlouvy s NASA, která platila nejen vývoj Falconu 9, ale také si jej „najímá“. Tudíž se dá říct, že američtí daňoví poplatníci financují projekty, ze kterých má a bude mít prospěch soukromá firma. To jim nevadí? Jak se jim tyto investice vrátí?

Americký systém je velmi odlišný například od indického. Indická vláda také investuje peníze na vesmírný vývoj, který provádějí soukromé firmy, ale dohody jsou takové, že stát má podíl i na ziscích. Vláda chce vědět, kolik se jí vrátí, když do něčeho vloží peníze. Ve Spojených státech je to jiné. Jejich systém je velmi tržně orientovaný. Amerika je o podnikání a o podpoře individuálních schopností. Proto tak úspěšnou firmu jako SpaceX vnímají Američané jako součást své kultury. Investují peníze, aby přispěli k rozvoji té firmy. A profitují z toho v dlouhodobém horizontu, protože se podívejte, kolik teď ušetří na letech do vesmíru.

Američané zkrátka věří v soukromé podnikání, věří, že to vytváří pracovní místa, nové příležitosti. To je návrat jejich investic. SpaceX je také firma, která pro USA vytváří možnost být aktivním hráčem ve vesmíru. Před rokem 2020 neměli Američané schopnost dostat se samostatně na Mezinárodní vesmírnou stanici. Museli využívat ruské rakety Sojuz. Dnes se tam dostávají prostřednictvím raket SpaceX. Pro USA je to skvělé, protože v případě konfliktu je Rusko nemůže vydírat například tím, že už na ISS nevezme americké astronauty nebo jim tam nedoveze zásoby.

Zakladatel SpaceX Elon Musk se významně zapojil i do války na Ukrajině. Jeho satelitní síť Starlink pomohla Ukrajincům hlavně v začátku konfliktu s připojením k internetu a zároveň s navigací proti nepřátelským cílům. Rusové hrozili, že Muskovy satelity zničí, nakonec to ale neudělali. Jaká je podle vás nicméně pravděpodobnost, že by se v budoucnu „vesmírné války“ netýkaly jen států, ale bojovaly by i státy proti jednotlivcům? A opačně?

Specializuji se na mezinárodní vztahy a řešení konfliktů. Takže si dovolím situaci kolem Muskovy pomoci Ukrajincům rozebrat z pohledu obou stran. Perspektivu Ukrajiny a pomoc napadenému státu chápeme jasně. Pokud vezmu perspektivu Moskvy, z ruského pohledu poskytly Starlink a další americké soukromé firmy nepříteli satelitní snímky ruských konvojů a jejich bojových pozic. Byly to důležité údaje, které ukrajinské armádě pomohly zabíjet ruské vojáky, takže pro Rusy se Starlink stal součástí boje. Už to nebyla soukromá firma, ale nepřítel. Proto Rusko argumentovalo, že americký soukromý sektor je součástí západních válečných snah.

Domnívám se, že důvodem, proč nakonec Rusové na Starlink nezaútočili, bylo, že Spojené státy by pak mohly zaútočit na ruské satelity. A v moderním válečnictví na satelitech závisí logistika jednotek zásadním způsobem. I to, že Rusové vyhrožovali zničením satelitů, bylo ale pro soukromé firmy určitým varováním. Satelit nemusíte totiž jen zničit zbraněmi, můžete ho oslepit, můžete na něj podnikat kyberútoky. Neumím si představit, že by alespoň tohle nezkoušeli. Starlink nakonec označila jako nepřátelský systém také Čína kvůli Tchaj-wanu.

Ukrajinský konflikt změnil na globální scéně ekonomicky i politicky tolik věcí, že se nabízí otázka, jestli se vlastně nedá považovat i za začátek hvězdných válek.

Vesmír už součástí války byl a to za obou válek v Zálivu. První a druhá válka v Zálivu se dají považovat i za první „vesmírný konflikt“. Zvlášť pro Čínu byl určitým budíčkem, protože Čína do té doby orientovala své obranné systémy na Zemi. Když pak Číňané viděli, čeho jsou Spojené státy schopné během invaze v Iráku díky vesmírné infrastruktuře, jak umí využívat satelity v boji a tak dále, Peking přehodnotil svou vojenskou strategii. A válka na Ukrajině posunula vnímání Číňanů ještě dál, protože si uvědomili, že armáda využívá informace od soukromé firmy. Internet přes Starlink je velice rychlý a tudíž Starlink a SpaceX zařadila i Čína na seznam nepřátelských subjektů.

Bez kosmického popeláře

Ráda bych se v této souvislosti ještě zeptala na vaši knihu „Scramble for the skies“, která vyšla před dvěma lety a ve které rozebíráte možné budoucí rozdělení vesmíru. Říkáte, že buď mu bude dominovat Čína, Indie nebo Spojené státy. Jaké by byly rozdíly a na základě čeho jste své teorie stavěli?

Naší studii jsme založili na dokumentech a vesmírných programech jednotlivých států. Když začnu Čínou, tam jsme prostudovali oficiální dokumenty a zveřejněné strategie. Číňané si stanovili několik cílů. Jedním z nich je přítomnost na Měsíci a spojení mezi Zemí a Měsícem. Ve spolupráci s Ruskem tam také chtějí založit stálou výzkumnou laboratoř. Další proklamovaný cíl Číny je, že do roku 2045 se chtějí stát vůdčím aktérem ve vesmírném sektoru a v neposlední řadě – a to je zásadní – chtějí být těmi, kdo budou určovat pravidla pro chování ve vesmíru.

Scénář, který jsme z toho vyvodili, je následující. Pokud bude vesmíru dominovat Čína jako země s vládou jedné strany, kde občané nemají žádné řádně volené zástupce, dá se předpokládat, že autoritářský systém se promítne i do určovaní pravidel pro chování v kosmu. Světový řád bude odrážet autoritářské hodnoty a občané ze zemí s demokratickými systémy můžou být v nevýhodě.

Pokud by se do vedení dostaly Spojené státy, dá se předpokládat, že by více reflektovaly liberálnější hodnoty, tudíž i „vesmírný řád“ by byl inkluzivnější a více diverzifikovaný, protože to budou vyžadovat američtí občané. Pokud by „vesmírný řád“ určovala Indie, dá se říct, že by to mohlo být podobné. Tedy šlo by také o demokratický systém, ale přeci jen jiný. Indie má jinou kulturu, má zkušenosti s kolonialismem a tak dále. Takže by šlo o demokratický přístup, ale od toho amerického by se v mnohém lišil.

Teď skutečně záleží na tom, do jaké míry si jednotlivé velmoci nastaví ohledně fungování ve vesmíru priority. Je jasné, že pokud Spojené státy nepřijmou co nejdříve zásadní rozhodnutí ohledně strategie na Měsíci, ohledně nakládání se zdroji ve vesmíru, budou pozadu. Čína je předežene. Nebo Indie. Indická vláda letos založila Indickou vesmírnou agenturu, což je soukromé konsorcium, které má podporovat rozvoj indické vesmírné strategie. A Čína se netají strategií, že musí být první, aby mohla uchvátit a vytěžit zdroje.

Takže v tuto chvíli není šance, že by se přeci jen stanovila nějaká pravidla, kterými by se všichni závazně řídili? Zřejmě to komplikuje i fakt, že od podpisu dohody se navíc dá vždy odstoupit. Nedávno jsme to viděli třeba na případu Ruska a Mezinárodního soudu v Haagu.

Je zásadní, aby se demokraticky smýšlející země spojily a jednaly alespoň mezi sebou. Japonsko teď například založilo skupinu Čtyřstranného bezpečnostního dialogu, ve kterém je Japonsko, Austrálie, Spojené státy a Indie a vesmír je součástí programu této skupiny. Rusko a Čína mají strategické partnerství, o němž mnozí tvrdí, že je oportunistické, ale já si to nemyslím. Je to partnerství, které funguje už 20 let. To, že se Vladimír Putin setkal před útokem na Ukrajinu se Si Ťin-pchingem, je jasný signál, stejně jako jejich společné hlasování v Radě bezpečnosti. Zkrátka s touto aliancí je třeba počítat a být na ní připraven.

Co vidíte jako největší výzvu pro budoucnost vesmíru?

Vyrůstala jsem na indickém venkově v horách. Vesmír, noční hvězdná obloha pro mě vždy byly zdrojem velké inspirace. Ve filozofické rovině vnímám jako podstatné propojení lidstva s vesmírem. Protože Země tu nebude navždy. Za miliardu let přestane existovat, takže my jako druh se musíme posunout dál. Pokud toho budeme schopni. Možná to nezvládneme, ale musíme se o to pokoušet.

Co se týká současné situace, vnímám dvě velké výzvy. První je vesmírný odpad. Nemáme žádnou shodu na tom, jak odpad odstranit, jak se ho zbavovat. Státy se nejsou schopné dohodnout ani na úklidu v nejbližším kosmu. Když se vrátím zpět na Zemi a k létání tady – představte si, že by neexistovalo žádné řízení letového provozu, letadla by do sebe prostě narážela. To je ale současná situace ve vesmíru. Není tam žádné řízení provozu, jednotlivé státy nechtějí odhalovat polohu svých satelitů kvůli národní bezpečnosti a to způsobuje problémy. Shoda není ani v rámci OSN. Je to obrovská výzva. Vím, že jsme ve vesmíru zatím krátce, jsme tam noví, ale pravidla prostě budou časem skutečně nutná, zásadně nutná.

No a jako poslední vidím obrovskou výzvu v přístupu do kosmu. A to mě skutečně trápí. Jak jsem zmínila už dříve, je to o penězích a schopnosti se do vesmíru dostat a mnoho států bude časem úplně vyřazeno. Třeba země jako Bangladéš…

…nebo Česká republika.

No vlastně i Česká republika. Vlastně mě to velmi překvapuje, že země jako Česko nemá vizi pro své fungování ve vesmíru a já si říkám, jak je to možné? Proč? Když i země jako Indie se v tomto ohledu skutečně probraly. Protože vidí, že to je ekonomika budoucnosti a pokud do ní nebudou investovat teď, tak už ji nedohoní. Vesmírná ekonomika je pole, kterému se indická vláda otevírá. Škoda, že Češi ne. Postrádám tu vizi, vizi do budoucnosti.


Namrata Goswami v Praze vystoupila jako host konference 6th PSSI Space Security Conference v Praze.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

6 komentářů

  1. Miroslav napsal:

    S Namrata Goswami musím souhlasit. S okamžitou platností bych navrhl naší vládě, aby zřídila vesmírnou organizaci demokracie a jako hlavní představitelkou by měla být paní Pekarova. Nikdo víc by se na tuto funkci než právě zmiňovaná nehodil více. Odměnou pro ČR by byla dovážena měsíční vlna z které by jsme si pletly svetry na zimu.

    • Pavel napsal:

      Obávám se, mirdo, že nejsi ani vtipný ani ani věcný a jen blábolíš. Máš štěstí, že tvoje bláboly nikdo nebere vážně na rozdíl od Pekarové.

  2. Babočka napsal:

    ˇČeská republika by si měla udělat předně právní pořádek ve své republice než se cpát do kosmu. Aby nám tam nezmizel Agrofert i s Baišem.

  3. Pavel Starý napsal:

    Každý má právo se obávat následků těžby čehokoliv ve vesmíru. Buď jste schopni předpovědět následky činností které uděláte. Nebo nikdy nebudete moci nade vší pochybnost být nevinní. Nedokážete totiž nade vší pochybnost, že jste třeba jen svým vlastním stínem někde daleko nezpůsobili … cokoliv.

  4. petrph napsal:

    Gratuluji paní k jejímu entusiasmu. V čem je problém, že ona v tom článku mluví střídavě o vesmírném právu a vesmírných technologiích.
    To vesmírné právo je zatím sic poněkud předčasné – jenomže velice lukrativní byznys (Amerika je země právníků, těžko říct jako Indie), a jistě na tom „vytěží“ spousta právníků, diplomatů, analytiků , poradců, akademických teoretiků, kterým bude třeba toto jejich úsilí zaplatit z veřejných peněz, při tvorbě legislativy, která možná nebude potřeba ještě několik desetiletí – ale až nastane, tak stejně nebude tato legitimně uznávaná.
    Zatímco v případě těch vesmírných technologií, ono je nutné si připustit, že takové potřebné stabilní technologii vlastně ještě vůbec nemáme. Že zatím pouze ty zmíněné firmy opakují ten technologicky „velký skok“, který se povedl velmocem v padesátých až šedesátých letech, od vypuštění první družice až k dosažení Měsíce. A že dnes, když se ty firmy pokoušejí jít dál, tak jsou stále ve stejné fázi pokusů a omylů, kterými tehdy, „v sedndesátkách“ ten další vývoj zkrachoval.

    Jestli bych si dovolil drobnou paralelu, tak to dost připomíná dosavadní úsilí o zelené technologie . Jistě že je to krásná teorie že díky sluničku budeme mít čistou elektřinu a to „zadarmo“. A státy do toho, během posledních desetiletí narvaly nestvůrné množství veřejných prostředků, aby tím podpořila privátní rozvoj podnikání v tomto oboru-
    Jenomže ono pak stačil jeden vojenský konflikt, při kterém Rusko vypnulo Západu plyn, ten se blíží k energetickému kolapsu. Zjistilo se to, co mělo být odborníkům zřejmé od začátku, že Slunce je v tomto dosti nestálý energetický zdroj, který – dostatečně- nefunguje (pouze ve dne, když není pod mrakem, neprší, v zimě skoro vůbec, atd..), a že je stále potřeba ho ve velké míře zálohovat klasickými zdroji..A ani v tomto k žádnému pokroku nedošlo. Jen státy (a občané v daních) draze platí za něco co jim k užitku příliš není – a ani tuto a další zimy určitě neohřeje…

    • Oldřich Vašíček napsal:

      Částečně máte pravdu. Vesmírné právo bude velký byznys. Ale zatím má k tomu dost daleko. Asi stejně, jako k taxi na Měsíc. 🙂 Právo bez možnosti ho vymáhat je nefunkční. A ta možnost nastane až s technologií. Asi se bude vyvíjet současně.
      To, že nová technika staví na starých technologiích je běžná. I auta fungují stále na stejném principu jako za p. Forda I. Jen se v průběhu vývoje zlepšovaly a optimalizovaly technologie. Nabalovaly se nové, které původně nebyly k dispozici. A to je přirozený vývoj. V průběhu se občas objeví něco „revolučního“ nebo jen skokově evolučního. A tak to bude i s kosmickými technologiemi.
      Při rostoucím počtu startů a satelitů se určitě co nevidět objeví nějaké centrum letového provozu. Asi bude na nějaké nadnárodní úrovni a bude vybírat poplatky za start a provoz satelitů (ne svůj provoz). Zatím je ale vesmírný průmysk většinou hodně dotován armádami a ty nebudou mít snahu se dělit o moc informací ohledně svých satelitů a startů :). Ale nějaká dohoda se bude muset najít. I na Klondayku se zabraná země musela registrovat. Do té doby si ji musel „vlastník“ hájit sám a až pak měl na ni „právo“. 🙂

Přidávání komentářů není povoleno