Reklama
Antonín Vodseďálek v prostřední řadě, třetí zleva
Čechoslováci v gulagu,

Z venkovského učitele vězněm gulagu. Osudy Čechoslováků v pracovních táborech SSSR

Napsal/a -pes- 3. února 2018

Na území pozdějšího Sovětského svazu mířili Češi za vidinou kvalitní a snadno dostupné půdy už od druhé poloviny 19. století. Tisíce z nich pak ale během prvních desetiletí existence SSSR skončily v pracovních táborech. Neznámé osudy krajanů mapuje nová kniha Čechoslováci v gulagu. Je v ní i příběh českého učitele Antonína Vodseďálka.

Nejpočetnější skupina krajanů žila na Volyni. V polovině 30. let vykazují oficiální údaje ze sovětského území bývalé Volyňské gubernie 7,5 tisíce Čechů a Slováků.

I přes nepříznivé hospodářské podmínky panující v Sovětském svazu na počátku 20. let se zde národnostní menšiny čile rozvíjely. V československém případě na tom měla nemalou zásluhu nezištná pomoc humanitárních a církevních organizací, spolků či politických stran z ČSR.


Kniha Čechoslováci v gulagu je společnou publikací České televize a Ústavu totalitních režimů. Ukázku publikujeme se souhlasem vydavatele i autorů.


V této době se na sovětské Volyni zvýšil počet českých škol, vycházely tu česky tištěné bolševické tiskoviny, pořádaly se sjezdy českých osadníků. Poptávka po vzdělaných lidech, po učitelích, proto rostla. Syn lounského vrchního rady Antonín Vodseďálek tyto předpoklady splňoval a navíc byl i zapáleným komunistou.

V lednu 1927 proto navzdory varování svého otce odjel do Sovětského svazu. Pár dnů nato Lidový komisariát osvěty v Charkově rozhodl, že Vodseďálek bude působit jako učitel v osadě Česká Krošna na předměstí Žitomíru.

Venkovský učitel

Díky své činorodosti se Vodseďálek již v srpnu 1927 stal lektorem českých škol na Institutu lidové osvěty v Kyjevě. V kurzech zaměřených na zvyšování kvalifikace českých pedagogů učil nejen rodný jazyk a literaturu, ale věren své stranické příslušnosti přednášel i dějiny třídního boje.

Mimo to sestavoval i čítanky a učebnice pro obecné školy. V jeho profesním růstu mu jistě pomohl i vstup do Všesvazové komunistické strany (bolševiků).

Kontakty ale nezpřetrhal ani s vlastí. V roce 1927 přijel do Čech na krátký prázdninový pobyt, aby zde nakoupil české knihy. O rok později se obdobná letní cesta opakovala.

Idylická léta chudého, avšak pro věci vzdělání, osvěty i komunismu zapáleného učitele, však zanedlouho definitivně skončila.

Počátkem 30. let se totiž situace radikálně změnila. Sovětské vedení tehdy rozhodlo o urychlené industrializaci země a úplné kolektivizaci zemědělství. V reakci na odpor rolníků proti násilnému provádění kolektivizace rozpoutalo vedení státu v duchu teze o zostřování třídního boje tvrdé represivní akce.

Politika vstřícnosti k menšinám v souvislosti s tím vzala za své, naopak propříště měl být posilován ruský element, velkoruská politika. Hromadný teror se proto zaměřil i na národnostní menšiny a do hledáčku represivních orgánů se nevyhnutelně dostali i Češi.

Nechtěně na Sibiř

Tísnivou atmosféru oné doby příhodně dokumentují i hlášení československého zastupitelství v Moskvě z počátku roku 1931: „Zatýkání a represe v SSSR se stále zvětšují. GPU (Státní politická správa – pozn. aut.) vybírá lidi ze všech společenských vrstev, z řad bývalých důstojníků, profesorů nynějších vojenských škol, inženýrů, lékařů, dělníků, houfně jsou zatýkáni zejména sedláci. Vězení v Moskvě a jiných větších městech jsou přeplněna nehledě na to, že transporty s deportovanými na sever a do Sibiře odjíždějí nepřetržitě.“

S největším odporem rolníků se násilná kolektivizace setkávala na Ukrajině, čímž narůstal tlak i na zdejší české vesnice. Došlo tak nejen k omezení kontaktů mezi českými krajany a Československem, ale i k cíleným represím proti zdejší české komunitě.

Zabavování majetku, vysídlování, deportace na Sibiř, věznění a další druhy perzekuce byly i zde na denním pořádku. Zanícený komunista Vodseďálek každopádně ve svých aktivitách nepolevoval.

Jako hlavní organizátor se podílel na přípravě III. sjezdu českých učitelů, jenž proběhl v Žitomíru v první polovině července 1930. Před sjezdem Vodseďálek vyzval pozvané pedagogy, aby prostřednictvím dotazníků informovali nejen o stavu kulturních a vzdělávacích institucí, ale i o průběhu a tempu kolektivizace v českých vesnicích na Volyni.

Výsledky tohoto výzkumu mu mimo jiné musely ukázat, že na Žitomírsku dochází k cíleným zásahům proti české národnostní menšině. Řadu podobných úvah totiž zčásti prezentoval i v několika článcích o životě přesídlených Čechů.

V hledáčku „tajných“

Aktivity tohoto rázu se mu, stejně jako dalším českým učitelům a funkcionářům českých spolků a organizací, nakonec staly osudnými. Nemohla si jich nepovšimnout sovětská tajná policie OGPU (Sjednocená státní politická správa, předchůdkyně NKVD, později KGB). Udeřila 3. srpna 1930, kdy byl Vodseďálek na ulici v Žitomíru bez udání důvodu zatčen. Následně putoval do Kyjeva k prvním výslechům.

Vyšetřovatele se snažil přesvědčit, že jeho činnost na Ukrajině nepřekračovala povolené meze a rozhodně neměla protisovětský charakter. Po pár dnech byl odeslán do Charkova k dalšímu kolu výslechů. Tady poprvé zahájil hladovku, a to kvůli hrubému zacházení a porušování práv. Nadále rovněž tvrdošíjně odmítal předkládaná obvinění.

Na konci srpna 1930 napsal vyšetřovateli: „Naposledy ještě jednou prohlašuji, že jsem se ani kapičku, vůbec ničím neprovinil vůči sovětské vládě a straně. Případ považuji za politiku GPU, jíž jsem obětí.“ Souboj se sovětskou mocí však český učitel nakonec prohrál.

Někdy v průběhu podzimu a s využitím nevybíravých vyšetřovacích praktik se ho podařilo zlomit a postupně „přiznal“ vše, co od něj vyšetřovatelé požadovali.

Doznání zlomeného, psychicky i fyzicky vyčerpaného člověka mělo tragické důsledky také pro řadu jiných osob. Vznikl tak případ „vyzvědačské organizace československé rozvědky“, který se rozrostl do nebývalé šíře.

Monstrproces proti Čechům

Od července 1930 do ledna 1931 OGPU v utajení pozatýkala po celé Ukrajině několik desítek osob z prostředí české menšiny – učitelů a vedoucích krajanských spolků, rolníků a dalších předních činitelů.

Mezitím byl zatčen i bývalý legionář Jaroslav Štrombach, tehdy velitel 44. kyjevské divize v Žitomíru, který shodou okolností pocházel z Loun.

I když nebyl začleněn do učitelského, ale do ještě většího vojenského procesu, oba případy spolu úzce souvisely. Domnělé napojení na tohoto vysoce postaveného důstojníka Rudé armády (a tedy i na vojenské kruhy) zatčeným Čechům značně přitížilo.

Po několikatýdenních brutálních výsleších bylo proti Čechům vzneseno obvinění. Týkalo se celkem 37 osob, jež několikasetstránkový obžalovací spis vinil z vyzvědačství, kontrarevoluční činnosti ve prospěch Československa a Francie, z agitace proti sovětské vládě a kolektivizaci, z náboženské propagace, z ekonomické a vojenské špionáže, z diverzní činnosti.

Učitelům a dalším činovníkům českého školství bylo kladeno za vinu, že mládež naočkovali nacionálním šovinismem a k výuce používali učebnice poslané z ČSR.

Soudce pranic nezajímalo, že jiné učebnice k dispozici neměli a české povolil lidový komisariát osvěty. Před soudem ale stanulo rovněž několik vzpurných rolníků. Mělo jít o důrazné varování pro každého, kdo by se rozhodl bránit kolektivizaci.

Konečná: Solovecké ostrovy

V hlavním a neveřejném procesu, jenž se konal ve dnech 12.–14. června 1931 v budově OGPU před Nejvyšším soudem SSSR v Charkově, bylo nakonec souzeno 21 osob.

Morálně zlomený Vodseďálek tehdy pravděpodobně souhlasil s tím, že sehraje roli, kterou mu přisoudili zákulisní tvůrci procesu. Nakonec tribunál odsoudil deset obžalovaných k trestu smrti zastřelením a ke konfiskaci veškerého majetku. Zbylé tresty se pohybovaly od tří do deseti let těžkého žaláře, v některých případech zpřísněné o několikaleté vyhnanství.

Kromě hlavního soudního líčení byli v mimosoudním řízení OGPU odsouzeni k mnohaletým trestům odnětí svobody i další Češi zatčení v letech 1930–1931.

Dopad represe na život krajanů v Sovětském svazu byl nesmírný, a to nejen v podobě dočasné likvidace českých škol a kulturního života v osadách, ale i přerušením kontaktů s vlastí, nemluvě o atmosféře strachu po tak krutém a nespravedlivém hromadném zatýkání i procesu.

Od soudu eskortovali otřesené Čechy zpět na samotky v charkovské věznici. Začátkem prosince 1931 je všechny, až na psychicky zhroucenou Emilii Čížkovou a zesnulého Josefa Zezulu, odeslali do věznice pro politické vězně v Jaroslavli.

V srpnu 1933 pak všechny odsouzené Čechy transportovali do nechvalně proslulého nápravně pracovního tábora OGPU na Soloveckých ostrovech.

Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno
Reklama
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies