Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Sergej Vojcechovský
Čechoslováci v gulagu,

Chtěl bránit Československo proti nacistům, skončil v gulagu: nová kniha mapuje osudy Čechů v sovětských lágrech

Tisíce Čechů a Slováků byly zavlečeny do sovětských pracovních táborů. Patřil mezi ně i generál československé armády, původně ruský carský důstojník Sergej Vojcechovský. „Tady nežili lidé a dokonce ani vězni, ale jen očíslované bytosti. Bílý útržek s číslem člověku přišili na záda,“ píše se v jednom svědectví z tábora, kde generál strávil poslední roky života. I jeho příběh ukazuje nová kniha Čechoslováci v gulagu.

V kritickém roce 1938 Sergej Vojcechovský rezolutně prosazoval obranu Československa proti německému útoku. Známá jsou jeho slova: O hranici se nediskutuje, hranice se brání! Dne 19. září 1938 navrhl náčelníkovi Hlavního štábu okamžitou a všeobecnou mobilizaci: Navrhuji, aby vyšší velení působilo na vládu ve smyslu toho, aby požadavky ve smyslu úpravy státních hranic byly odmítnuty a vyhlášena mobilizace. […] Jen nevzdávat se tak lehce, může to být pro budoucnost nezdravé. 


Kniha Čechoslováci v gulagu je společnou publikací České televize a Ústavu totalitních režimů. Ukázku publikujeme se souhlasem vydavatele i autorů. 


Dostalo se mu příkrého odmítnutí ze strany hlavního velitele branné moci generála Ludvíka Krejčího a k nejbližšímu možnému termínu mu bylo nabídnuto penzionování. Stalo se tak v dubnu 1939.

Československá armáda po definitivním obsazení Německem tehdy stejně přestala existovat, a generál Vojcechovský proto odešel do výslužby.

Společně s generály Sergejem Ingrem a Josefem Bílým se ještě podílel na vypracování struktury podzemní armády, avšak další práce v odboji se neúčastnil. Dobře věděl, že jakožto známý voják je pod neustálým dohledem gestapa.

Smrt špionům. Nebo komukoli

Jako jedna z předních osobností ruských emigrantských kruhů navíc zůstával v hledáčku sovětských bezpečnostních služeb. Na začátku německé okupace Československa ho dokonce někteří čeští komunisté z moskevského exilu neprávem podezírali ze spolupráce s Němci v boji proti SSSR.

Nedůvěřiví Sověti tyto neověřené zprávy neznámých informátorů, přestože se nikdy nepotvrdily, přidali k dřívějším Vojcechovského proviněním proti sovětské moci.

Jak důležitý byl pro Moskvu někdejší carský důstojník, který by po válce mohl opět svobodně působit v Československu, dokazuje rychlý spád událostí spojených s příchodem Rudé armády do Prahy.

Rozsáhlý a nemilosrdný hon v osvobozeném, a tedy svrchovaném městě dokládá i deník bývalého tlumočníka jednoho z oddílů SMĚRŠ operujícího v Praze Michaila Mondiče (pseudonym Nikolaj Siněvirskij), později vydaný pod názvem SMĚRŠ – rok v táboře nepřítele v americkém okupačním pásmu v Německu.

Operativní skupiny směršovců působící u jednotlivých armád (Jeremenkova, Malinovského, Koněvova) podle tlumočníka doslova soutěžily v tom, komu se podaří zadržet víc osob.

Zpočátku se zaměřovaly výhradně na představitele někdejší československé politické reprezentace na Podkarpatské Rusi a bývalé ruské a ukrajinské emigranty, kteří se po opuštění bolševického Ruska úspěšně integrovali do československé společnosti. Rodilí Čechoslováci přišli na řadu později.

Pravda po 60 letech

Zatýkání s velkou pravděpodobností probíhalo podle předem připravených seznamů a lze předpokládat, že generál Vojcechovský byl vzhledem ke své minulosti i pochybným informacím z válečných let na jejich čelném místě. Co se s ním dělo ve dnech následujících po zadržení, není známo.

Po Praze kolovaly zvěsti, že byl odvezen do tábora Lidového komisariátu SSSR, zřízeného ve slezské Ratiboři. Teprve z dokumentů předaných ruským ministrem zahraničí při návštěvě Prahy v roce 2004 se dovídáme, že byl okamžitě transportován do Moskvy, kde na něj 28. května byla uvalena vazba.

Mimochodem příkaz k zatčení československého generála vydaly sovětské orgány až 30. května, kdy se Vojcechovský už nalézal na území podléhajícím sovětské jurisdikci, tedy několik týdnů po jeho zatčení v československém hlavním městě. Vojcechovský skončil v lefortovské vazební věznici v Moskvě, kde vyčkával na další sovětskou právní frašku – soud.

Svévolné zatýkání a arogance sovětské kontrarozvědky pošlapávající suverenitu země v Praze mnohé zaskočila. Spokojeni mohli být pouze komunisté, jimž likvidace osobností stojících v cestě postupující levicové orientaci československé poválečné společnosti vyhovovala.

Ve městě proto zavládl citelný strach, tlumočník Siněvirskij má ve svém deníku příznačný zápis z května 1945: Češi se bojí čekistů víc než ve své době gestapa.

Signifikantní jsou i zápisky v Pamětích profesora Václava Černého: Bylo opravdu proč se třást, nebyl to dobrý pohled. […] Kam zmizel bývalý zemský vojenský velitel generál Vojcechovský, kdysi generál ruské armády, přišlý přes Sibiř s legiemi?

Ztracený beze stopy

Oficiální politická reprezentace sice vnímala únosy československých občanů jako problém, ale nedokázala se této praxi vzepřít a pouze bezmocně přihlížela. Anebo mlčky souhlasila, což ukazuje dodatek k záznamu z jednání o případech zatčených československých osob i cizinců mezi ministerstvy zahraničních věcí a vnitra.

Nic se tak nedělo ani s žádostmi o pomoc při pátrání po Sergeji Vojcechovském, s nimiž se nezávisle na sobě obrátily na ministerstvo zahraničí generálova družka a bývalá manželka. Spolubojovníka z doby sibiřského tažení se pokusili hledat i někdejší legionáři, a to ve zmíněném sovětském táboře v Ratiboři.

Důstojník, který do Slezska zamířil, nemohl tušit, že Vojcechovský je už čtvrt roku internován v moskevské věznici. Právě ve dnech marného pátrání v Ratiboři vyšetřovatel případu navrhl generálovi za protisovětskou činnost deset let trestního tábora. Rozsudek, jenž návrh trestu potvrdil, padl 15. září 1945.

Z vazební věznice Lefortovo byl Vojcechovský přemístěn do vězení Butyrka, kde vyčkával na transport do lágru. Jako většina cizinců i československý generál začal svou pouť po Gulagu v táborovém komplexu Unžlag (Unžský nápravně pracovní tábor), nacházejícím se v centrálním Rusku v Povolží (dnes Nižegorodská oblast). Komplex tvořilo dvacet osm táborů, jež fungovaly od roku 1938 až do roku 1960.

Změnu v životě Vojcechovského přinesl rok 1948, kdy na území Sovětského svazu byly zřízeny zvláštní tábory, takzvané osoblagy (osobyj lager), v nichž měli být soustředěni významní političtí vězni.

Tyto speciální tábory se většinou nacházely v izolaci a měly i svůj specifický režim: mříže na oknech baráků, zákaz jejich opuštění ve volném čase, jeden čtvereční metr ubytovacího prostoru na osobu, zamykání baráků na noc.

Vězni zvláštních táborů obvykle vykonávali tu nejtěžší práci s vyššími normami než jinde, zpravidla nevystupovali pod svými jmény, nýbrž pod čísly zřetelně vyznačenými na vězeňských mundúrech.

Do jednoho z těchto táborů se dostal i Sergej Vojcechovský. Jednalo se o Ozerlag v Irkutské oblasti na východní Sibiři. Do sídla správy tábora v Tajšetu jeho transport dorazil 25. května 1949.

Nelidská sibiřská „burza“

Ozerlag tehdy čítal 20 000 vězňů a životní i pracovní podmínky tam podle vzpomínek spisovatele Čcheidzeho byly následující: Tady nežili lidé a dokonce ani vězni, ale jen očíslované bytosti. Bílý útržek s číslem člověku přišili na záda, na kalhoty a v některých koloniích také na rukáv a na čepici.

[…] Okna baráků byla jako ve věznici – s mřížemi. V deset večer se baráky zamykaly. V šest ráno odmykaly. Na noc nám přinášeli kýbly – jako ve vězeňských celách. […] Hlavní práce vězňů Ozerlagu byla v tajze. V zimě kácení stromů, v létě svážení dřeva a nakládání. Místu, kde bylo překladiště dřeva, se říkalo bůhvíproč burza.

V těchto podmínkách strávil Sergej Vojcechovský poslední dva roky svého života, aniž mohl tušit, že ho v roce 1949 v Praze komunisté zbavili vojenské hodnosti, čímž se Československo definitivně připojilo ke zločinu, který na generálovi této země spáchal Sovětský svaz.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

6 komentářů

  1. Petr Kaminsky napsal:

    Muzete mi nekdo rict, jak je mozne, ze se dnes komuniste spokojene roztahuji v parlamentu? V dalsi Babisove vlade mozna uvidime i jejich prvni polistopadove vladni angazma.

  2. liberal shark napsal:

    Mezi komunismem a nacionálním socialismem není žádný rozdíl. Proto je současná soudní praxe v Č, která projevy komunismu vůbec nestíhá, naprosto neomluvitelná.

  3. teufel3424 napsal:

    Jo to byli u vlády ti perfektní demokrati v čele s nejzasloužilejším prezidentem. Nejdřív se jen tak dívali, jak rusáci likvidují jedny československé občany, byť ruského původu, a potom se divili, že jsou sami na řadě. A tomu se říkalo právní stát před rokem 1948. Nedělá mi to radost, ale musím uznat, že jsme těm komoušům lezli do zadků dávno před únorovým převratem.

    • ČERT napsal:

      Samozřejmě, že máte naprostou pravdu. Jenže je třeba vidět ten nejširší kontext. Ona ta demokracie, už tzv. lidová demokracie od r, 1945 u nás rozhodně nijak perfektní nebyla, to se všeobecně uznává – a Únor 1948 z této reality přímo vycházel, rozhodně spíše jaksi kontinuálně než že by šlo o nějak příliš násilný zvrat… A jaké tady byly myšlenky? Že budeme jakýsi „most mezi Západem a Východem“ – a to v realitě, kdy tady sílil vliv KSČ (Gottwald se stal přece premiérem) a SSSR nás považuje za zemi ve své sféře vlivu. Možná tu byla i naivní představa, že ten Stalin tak špatný není nebo že se od dob před druhou světovou válkou, kdy ho určitě mnozí vnímali za krvavého tyrana, nějak zlepšil… Navíc, s ohledem na mnichovské trauma, SSSR mohl mít lepší image než západoevropské velmoci… Navíc to byl přece „osvoboditel“ od nacistické tyranie…
      A když píšete o tom „nejzasloužilejším presidentovi“, tj. jistě o Benešovi… Tady existuje taky pohled na něj jako vlastně na oběť, vysvětlení, že „se ocitl mezi mlýnskými kameny nacismu a komunismu, a ty ho rozdrtily“. Dá se jistě o mnohém spekulovat, ale určitě i s tímhle výkladem lze aspoň zčásti souhlasit.
      Takže, máte naprostou pravdu. Ale takový byl kontext věcí…

  4. rezi napsal:

    Po návratu Dr.Beneše do republiky mu bylo sděleno, že Dr. Hácha je ve špatném stavu ve věznici na Pankráci. Údajně řekl, že to se stát nemělo a nic, vůbec nic neudělal. To mu kladu za velkou vinu, že člověka, který byl vmanipulován do role prezidenta, vynikajícího právník ( předseda nejvýš. správního soudu), který prošel martyriem, nechal zemřít ve vězeňské nemocnici dne 27.června 1945.Pohřben byl v utajení na vinohradském hřbitově. Dr.Beneš byl exilovým prezidentem,se sídlem v Londýně, v době od 21.7.1940 do 2.4.1945, s návratem do republiky dne 16.5.1945.

  5. Václav Mikula napsal:

    1. Je moc dobře, že takové osudy připomínáte.
    2. Generál Vojcechovský nebyl Čech ani Slovák, ale Rus, syn ruských rodičů.

Přidávání komentářů není povoleno