Tisíce Čechů a Slováků byly zavlečeny do sovětských pracovních táborů. Patřil mezi ně i generál československé armády, původně ruský carský důstojník Sergej Vojcechovský. „Tady nežili lidé a dokonce ani vězni, ale jen očíslované bytosti. Bílý útržek s číslem člověku přišili na záda,“ píše se v jednom svědectví z tábora, kde generál strávil poslední roky života. I jeho příběh ukazuje nová kniha Čechoslováci v gulagu.

V kritickém roce 1938 Sergej Vojcechovský rezolutně prosazoval obranu Československa proti německému útoku. Známá jsou jeho slova: O hranici se nediskutuje, hranice se brání! Dne 19. září 1938 navrhl náčelníkovi Hlavního štábu okamžitou a všeobecnou mobilizaci: Navrhuji, aby vyšší velení působilo na vládu ve smyslu toho, aby požadavky ve smyslu úpravy státních hranic byly odmítnuty a vyhlášena mobilizace. […] Jen nevzdávat se tak lehce, může to být pro budoucnost nezdravé. 

Kniha Čechoslováci v gulagu je společnou publikací České televize a Ústavu totalitních režimů. Ukázku publikujeme se souhlasem vydavatele i autorů. 

Dostalo se mu příkrého odmítnutí ze strany hlavního velitele branné moci generála Ludvíka Krejčího a k nejbližšímu možnému termínu mu bylo nabídnuto penzionování. Stalo se tak v dubnu 1939.

Československá armáda po definitivním obsazení Německem tehdy stejně přestala existovat, a generál Vojcechovský proto odešel do výslužby.

Společně s generály Sergejem Ingrem a Josefem Bílým se ještě podílel na vypracování struktury podzemní armády, avšak další práce v odboji se neúčastnil. Dobře věděl, že jakožto známý voják je pod neustálým dohledem gestapa.

Smrt špionům. Nebo komukoli

Jako jedna z předních osobností ruských emigrantských kruhů navíc zůstával v hledáčku sovětských bezpečnostních služeb. Na začátku německé okupace Československa ho dokonce někteří čeští komunisté z moskevského exilu neprávem podezírali ze spolupráce s Němci v boji proti SSSR.

Nedůvěřiví Sověti tyto neověřené zprávy neznámých informátorů, přestože se nikdy nepotvrdily, přidali k dřívějším Vojcechovského proviněním proti sovětské moci.

Jak důležitý byl pro Moskvu někdejší carský důstojník, který by po válce mohl opět svobodně působit v Československu, dokazuje rychlý spád událostí spojených s příchodem Rudé armády do Prahy.

Rozsáhlý a nemilosrdný hon v osvobozeném, a tedy svrchovaném městě dokládá i deník bývalého tlumočníka jednoho z oddílů SMĚRŠ operujícího v Praze Michaila Mondiče (pseudonym Nikolaj Siněvirskij), později vydaný pod názvem SMĚRŠ – rok v táboře nepřítele v americkém okupačním pásmu v Německu.

Operativní skupiny směršovců působící u jednotlivých armád (Jeremenkova, Malinovského, Koněvova) podle tlumočníka doslova soutěžily v tom, komu se podaří zadržet víc osob.

Zpočátku se zaměřovaly výhradně na představitele někdejší československé politické reprezentace na Podkarpatské Rusi a bývalé ruské a ukrajinské emigranty, kteří se po opuštění bolševického Ruska úspěšně integrovali do československé společnosti. Rodilí Čechoslováci přišli na řadu později.

Pravda po 60 letech

Zatýkání s velkou pravděpodobností probíhalo podle předem připravených seznamů a lze předpokládat, že generál Vojcechovský byl vzhledem ke své minulosti i pochybným informacím z válečných let na jejich čelném místě. Co se s ním dělo ve dnech následujících po zadržení, není známo.

Po Praze kolovaly zvěsti, že byl odvezen do tábora Lidového komisariátu SSSR, zřízeného ve slezské Ratiboři. Teprve z dokumentů předaných ruským ministrem zahraničí při návštěvě Prahy v roce 2004 se dovídáme, že byl okamžitě transportován do Moskvy, kde na něj 28. května byla uvalena vazba.

Mimochodem příkaz k zatčení československého generála vydaly sovětské orgány až 30. května, kdy se Vojcechovský už nalézal na území podléhajícím sovětské jurisdikci, tedy několik týdnů po jeho zatčení v československém hlavním městě. Vojcechovský skončil v lefortovské vazební věznici v Moskvě, kde vyčkával na další sovětskou právní frašku – soud.

Svévolné zatýkání a arogance sovětské kontrarozvědky pošlapávající suverenitu země v Praze mnohé zaskočila. Spokojeni mohli být pouze komunisté, jimž likvidace osobností stojících v cestě postupující levicové orientaci československé poválečné společnosti vyhovovala.

Ve městě proto zavládl citelný strach, tlumočník Siněvirskij má ve svém deníku příznačný zápis z května 1945: Češi se bojí čekistů víc než ve své době gestapa.

Signifikantní jsou i zápisky v Pamětích profesora Václava Černého: Bylo opravdu proč se třást, nebyl to dobrý pohled. […] Kam zmizel bývalý zemský vojenský velitel generál Vojcechovský, kdysi generál ruské armády, přišlý přes Sibiř s legiemi?

Ztracený beze stopy

Oficiální politická reprezentace sice vnímala únosy československých občanů jako problém, ale nedokázala se této praxi vzepřít a pouze bezmocně přihlížela. Anebo mlčky souhlasila, což ukazuje dodatek k záznamu z jednání o případech zatčených československých osob i cizinců mezi ministerstvy zahraničních věcí a vnitra.

Nic se tak nedělo ani s žádostmi o pomoc při pátrání po Sergeji Vojcechovském, s nimiž se nezávisle na sobě obrátily na ministerstvo zahraničí generálova družka a bývalá manželka. Spolubojovníka z doby sibiřského tažení se pokusili hledat i někdejší legionáři, a to ve zmíněném sovětském táboře v Ratiboři.

Důstojník, který do Slezska zamířil, nemohl tušit, že Vojcechovský je už čtvrt roku internován v moskevské věznici. Právě ve dnech marného pátrání v Ratiboři vyšetřovatel případu navrhl generálovi za protisovětskou činnost deset let trestního tábora. Rozsudek, jenž návrh trestu potvrdil, padl 15. září 1945.

Z vazební věznice Lefortovo byl Vojcechovský přemístěn do vězení Butyrka, kde vyčkával na transport do lágru. Jako většina cizinců i československý generál začal svou pouť po Gulagu v táborovém komplexu Unžlag (Unžský nápravně pracovní tábor), nacházejícím se v centrálním Rusku v Povolží (dnes Nižegorodská oblast). Komplex tvořilo dvacet osm táborů, jež fungovaly od roku 1938 až do roku 1960.

Změnu v životě Vojcechovského přinesl rok 1948, kdy na území Sovětského svazu byly zřízeny zvláštní tábory, takzvané osoblagy (osobyj lager), v nichž měli být soustředěni významní političtí vězni.

Tyto speciální tábory se většinou nacházely v izolaci a měly i svůj specifický režim: mříže na oknech baráků, zákaz jejich opuštění ve volném čase, jeden čtvereční metr ubytovacího prostoru na osobu, zamykání baráků na noc.

Vězni zvláštních táborů obvykle vykonávali tu nejtěžší práci s vyššími normami než jinde, zpravidla nevystupovali pod svými jmény, nýbrž pod čísly zřetelně vyznačenými na vězeňských mundúrech.

Do jednoho z těchto táborů se dostal i Sergej Vojcechovský. Jednalo se o Ozerlag v Irkutské oblasti na východní Sibiři. Do sídla správy tábora v Tajšetu jeho transport dorazil 25. května 1949.

Nelidská sibiřská „burza“

Ozerlag tehdy čítal 20 000 vězňů a životní i pracovní podmínky tam podle vzpomínek spisovatele Čcheidzeho byly následující: Tady nežili lidé a dokonce ani vězni, ale jen očíslované bytosti. Bílý útržek s číslem člověku přišili na záda, na kalhoty a v některých koloniích také na rukáv a na čepici.

[…] Okna baráků byla jako ve věznici – s mřížemi. V deset večer se baráky zamykaly. V šest ráno odmykaly. Na noc nám přinášeli kýbly – jako ve vězeňských celách. […] Hlavní práce vězňů Ozerlagu byla v tajze. V zimě kácení stromů, v létě svážení dřeva a nakládání. Místu, kde bylo překladiště dřeva, se říkalo bůhvíproč burza.

V těchto podmínkách strávil Sergej Vojcechovský poslední dva roky svého života, aniž mohl tušit, že ho v roce 1949 v Praze komunisté zbavili vojenské hodnosti, čímž se Československo definitivně připojilo ke zločinu, který na generálovi této země spáchal Sovětský svaz.