Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Václav Hanf v roce 2010. Foto: se souhlasem Post Bellum
,

Vaška z Lidic nacisté místo převýchovy doživotně zmrzačili: „Prostě už jsem nechtěl být Němcem.“

Stačí jeho první věta, aby vám přejel mráz po zádech. „Narodil jsem se 5. června 1934 v Lidicích,“ začíná vyprávět svůj příběh Václav Hanf. Bylo mu osm let, když jednotky wehrmachtu 10. června 1942 ještě za tmy obklíčily vesnici. Vybavuje si strach, chaos, otázky dospělých: „Co se děje?! Proč? Kam máme jít?“

Rodiče nacistické vraždění nepřežili, starší sestry byly adoptované v různých německých rodinách. Václava umístili jako nezvladatelné dítě do německých dětských domovů, kde ho doživotně zmrzačili. Vyprávění Václava Hanfa zdokumentoval pro Paměť národa redaktor Vilém Faltýnek v roce 2010.

Václav Hanf vyrůstal se dvěma staršími sestrami v katolické rodině Václava a Anny Hanfových v Lidicích. Tatínek pracoval jako horník a velitel lidických hasičů, maminka zůstávala v domácnosti. Vypomáhala u místních sedláků na poli, chovala na dvoře slepice a králíky.

Hanfovi bydleli v podnájmu v domku č. 70 na jižním konci obce. „Všechno bylo v rodině v pořádku. Tatínek byl přísný, maminka nás před ním chránila, ale nikdy jsem nedostal řemenem,“ vzpomíná Hanf, který prováděl kdejaké lumpárny.

Například zkoušel tloušťku ledu, i když mu to dospělí přísně zakázali. Led se pod Vaškem prolomil a chlapec se jen taktak vydrápal na břeh. Jindy zase tátovi chodil do místní hospody se džbánkem pro pivo. S kamarádem cestou upíjeli, až donesli o půl litru méně. Tatínek ho pak přehnul přes koleno a vyplatil na zadek. Každou neděli se rodina svátečně vystrojila do kostela na ranní bohoslužbu. Vašek ministroval.

Neloučili se. Netušili, že se vidí naposled

Otec Václav Hanf, popravený s lidickými muži. Foto: se souhlasem Post Bellum

Osmiletý Václav končil druhou třídu, když nacisté obsadili Lidice. S maminkou a sestrami strávil noc na 10. června 1942 v lidické škole, stejně jako ostatní děti a ženy z Lidic. Před úsvitem je odvezli do kladenského reálného gymnázia, kde v tělocvičně na slámě přečkali další dvě noci. Netušili, že tatínek už nežije.

Když nacisté v tělocvičně oddělovali děti od matek, neloučili se, nevěděli, že se s maminkou vidí naposledy. Zahynula v koncentračním táboře Ravensbrück.

O Vaška se staraly jeho starší sestry. Anně bylo deset a Marii dvanáct. Chovaly se statečně a brášku utěšovaly. Když je vybrali do menší skupiny a Václav měl zůstat s ostatními dětmi, uprosily esesáka, aby je nerozděloval. Vyhověl jim. A tak mu jeho sestry zachránily život, býval by putoval s ostatními na jistou smrt do Chelmna. Malá skupina dětí byla převezena do dětského domova v polském Puszczykowu – německy Puschkau.

Dětem řekli, že čekají, až si je vyberou německé rodiny k adopci. Směly mluvit pouze německy, chodit bylo dovoleno jen do přilehlé zahrady. S chlapci se podle Václava Hanfa na převýchovu původně nepočítalo.

„Prostě už jsem nechtěl být Němcem“

Zaměstnankyně domova Elisabeth Straussová, která adoptovala Annu Hanfovou, si na její přímluvu vzala i Václava. Dostal jméno Hans Joachim Strauss. Se sestrou museli v novém domově mluvit výhradně německy.

„Oni nás kolikrát nachytali, protože jsme té němčině ještě nerozuměli a nemohli jsme vysvětlit, co chceme. Ale netrestala nás. A pořád jsme vzpomínali, kde je naše Maruška. O té jsem až do konce války nevěděl,“ vypráví Hanf.

U Straussové těžko zvladatelný Václav strávil pouze dva měsíce. Byly s ním prý výchovné problémy, například nechodil do školy, každé ráno se vztekal. Paní Straussová ho jednoho dne prostě vrátila do dětského tábora v Oberweisu nedaleko Gmundenu, kde vládl vojenský režim. Chovanci se učili základní vojenské dovednost, museli na slovo poslouchat, jinak je čekaly fyzické tresty nebo deset dní v komoře.

Na horním svahu za hřbitovem býval i dům, kde žili Hanfovi (foto z července 2010). Foto: se souhlasem Post Bellum

Václav Hanf v dětském domově dostal další jméno: Wenzel Jan. Spával na horní palandě. Napadlo ho zaboxovat si s kulatým skleněným lustrem pod stropem. Lustr nevydržel a Václav skončil na deset dní v temnici – o chlebu a vodě.

„Byla tam tma, dostával jsem jen chleba a vodu. Ale musel jsem si zvyknout, jinak to nešlo,“ vypráví Hanf, který prošel celkem třemi dětskými domovy Hitlerjugend. Chlapci nastupovali k jídlu, cvičili, dopoledne měli školy: „Byla jen v němčině. Odpoledne jsme měli začátky vojenského výcviku, pochody a podobně.“

Zatím ještě beze zbraní. Ty mu vnutili v dalším táboře, na jehož název ani místo si Václav Hanf nepamatuje, historici hovoří o trestném táboře v Maria-Schmoll.

Tady prý začal tvrdý výcvik se zbraněmi: „Dali pušky, ale já ji nechtěl. A tak jsem ji takhle odložil – hodem. A řekl jsem nahlas česky, že nechci být vojákem. Nevím, co mě to tenkrát napadlo, protože jsem o Lidicích nic nevěděl, ale prostě už jsem nechtěl být Němcem.“

Důstojník SS přiběhl a nakopl Hanfa do levého kolene tak surově, že mu nohu museli operovat. Následky trpěl do smrti: nohu měl o 3,5 cm kratší.

Venoušku, jseš to ty!

Josefína Napravilová si v 95 letech v Lidicích u Kladna převzala čestné občanství obce. Vpravo Václav Hanf, jeden z těch, které v dětském věku zachránila. Foto: Profimedia

Chovanci dětského tábora se tu stali svědky veřejné popravy jednoho z nich. Polský chlapec se popral s dozorcem, utekl a byl dopaden.

„Byl to už starší kluk, já tam byl skoro nejmladší a on se popral, myslím, s nějakým dozorcem a utekl. A když ho chytli, tak mu pro výstrahu usekli hlavu před námi přede všemi. A bylo řečeno, že kdo nebude poslouchat a bude vzdorovat, že se mu stane totéž,“ popisuje děsivou chvíli v německém dětském ústavu Václav Hanf.

Při převozu do dalšího tábora v Salcburku byl vlak zasažen náletem amerických hloubkařů a Václav Hanf utrpěl průstřel pažního svalu.

Po osvobození Německa byl Hanf převezen do sběrného tábora u Salcburku. Přestože dobře věděl, odkud pochází, velitel tábora ho ignoroval. Vše se změnilo den před Vánocemi 23. prosince 1945, kdy si ho ředitel tábora zavolal do kanceláře.

„,Tady si sedni!‘ Ptám se: ,Co jsem zase provedl?‘ On povídá: ,Tentokrát nic.‘ A vzal dvě fotografie, položil je přede mě a říká: ,Wenzel, víš, kdo je na té fotografii? Poznáš tam někoho?‘ A ona školní fotografie. Já na ní byl, tak jsem ukázal: ,To jsem já!‘ A kouknu na druhou fotografii a to byla fotografie mamky a taťky. Já povídám: ,No, to je maminka a tatínek!‘ On bouchl do stolu a říká: ,Sakra, seš to ty.‘ Zaťukal a vešla paní do té kanceláře a říká: ,Venoušku, Vašku Hanfovic, seš to ty, dobře, že ses poznal.‘ No a těma dvěma fotografiemi jsem dokázal, že jsem to já,“ popisuje dojemnou chvíli Václav Hanf.


Ze 105 lidických dětí bylo vypátráno jen 17. Většina ostatních, celkem 82, byla zavražděna počátkem července 1942 v Chełmnu. V roce 2021 historici, novináři a dokumentaristé ze čtyř zemí Česka, Polska, Německa a Ukrajiny společně pátrali v rámci mezinárodního projektu Uprooted (Vykořeněný) po osudech dětí ukradených nacisty během druhé světové války a převezených na převýchovu do německých rodin. Projekt podpořily německá nadace EVZ (Stiftung Erinnerung, Verantwortung und Zukunft) a Ministerstvo financí Spolkové republiky Německo (BMF).


Josefína Napravilová dokázala během několika měsíců najít v rozbité Evropě na čtyři desítky českých dětí, z toho pouze Václav Hanf pocházel z Lidic. Jiní „hledači dětí“ dovezli ještě osm dalších z Lidic, které vyrůstaly v německých rodinách.

Václav Hanf přijel na vánoční svátky do Československa a první dny zůstal v Praze u Josefíny Napravilové, která měla v úmyslu Václava adoptovat. Výbor lidických žen se však postavil proti. Jedenáctiletý Václav putoval ke strýci Karlu Kubelovi do Hřebče. Obě sestry adoptované německými rodinami se také vrátily a byly umístěné do různých rodin vzdálených příbuzných. Sourozenci Hanfovi byli opět rozděleni.

Dítě z Lidic a dcera kulaka

Václav Hanf se vyučil elektrikářem. V sedmnácti se přihlásil na vojenskou službu: „Řekl jsem si, že půjdu dobrovolně na vojnu, abych se naučil všecko, kdyby se náhodou ještě jednou stalo něco podobného. Nečekal jsem, až mě vezmou.“

Vyhověli mu i když měl problémy s nohou. Během vojny se seznámil s mladinkou Zdenou Žočkovou a zamilovali se do sebe. Nečekaně otěhotněla a v dubnu 1953 se jim narodila dcera. Chtěli se brát, ale do toho zasáhli komunisté, kteří budovali aureolu Lidic, nedotknutelného památníku protifašistického komunistického odboje.

Václav Hanf z Lidic. Foto: se souhlasem Post Bellum

„Na 10. června, na vypálení Lidic, na zlikvidování Lidic, si mě pozvali k soudu! Což jsem vůbec nepochopil proč. Řekli, že o děvče se stát postará, protože je to dcera kulaků, a že budou vystěhovaní do pohraničí. Že si ji nemusím brát, protože je kulačka a já že jsem dítě z Lidic. Že stát se o dítě postará. Já když jsem to slyšel, tak jsem se nakonec skoro rozbrečel a jasně jsem jim řekl, že je 10. června, aby si to uvědomili, kdy jsem přišel o rodiče a o všecko, o dědečka, o babičku… Teď že mám rád děvče, s kterým mám dceru, a že bych si ji nesměl vzít?! Že s tím absolutně nesouhlasím! Odešli – a za čtvrt hodiny přišli: Svatba byla povolena,“ popisuje Hanf.

Starostu Pardubic, který je oddal, soudruzi odvolali kvůli tomu z funkce. Václava Hanfa přeřadili k Pomocným technickým praporům.

Později se s rodinou nastěhovali do Lidic. Manželé vychovali ještě dva syny. Václav Hanf pracoval jako číšník. Po sametové revoluci rodina provozovala penzion.


Autoři textu Michal Šmíd, Mikuláš Kroupa a Vilém Faltýnek působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

8 komentářů

  1. Josef Macourek napsal:

    Děkuji za velmi lidský a poučný článek, velmi mne oslovil. Dnes si mnoho lidí neuvědomuje, co prožili naši předci. Macourek

  2. Petr napsal:

    😭👍

  3. Ondřej napsal:

    Příběh, který by měl slyšet každý, kdo omlouvá tupou agresi a hloupost. To, co prožil pan Václav se již nikdy nesmí opakovat.

  4. anobudelip napsal:

    A dnes naš ruští „bratři“ rozkulačili už přes 200 tisíc ukrajinských dětí.
    Putin plní davný plan Kateřiny Veliké.
    Ta při příležitosti zrušení maloruského hejtmanatu (ukrajinské samosprávy) rozeslala oběžník stanovující že „obyvatelé Finska Livonie a Maloruska budou muset být postupně rusifikovány, jinak Rusko o tyto země přijde“.
    A veru že hej.
    Putin zkouší sen Kateřiny Veliké znovu naplnit tentokrát nikolv postupně ale „rychle a po zlém“.

  5. Tomáš napsal:

    Komunisti po válce SS-áky, kteří vraždili v Lidicích rehabilitovali a nabídli jim spolupráci. Komunisti a nacisti jsou totéž

Přidávání komentářů není povoleno