Válka na Ukrajině. Ilustrační foto: Profimedia

Válka není jediný problém Ukrajiny. Bojuje proti Rusku i za svou demokratickou budoucnost

Napsal/a Roman Kočí 29. května 2025
FacebookXPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Je to už více než tři roky, co se Ukrajina brání barbarskému vpádu ruské armády na své území. Zpráv a informací je o tom ve veřejném prostoru dostatečné množství a lze si tak o této záležitosti učinit objektivní závěr. A ten je zcela jednoznačný, jednoduchý a nemilosrdný: ve své základní hodnotové rovině je to boj dobra proti zlu.

Tím zlem je Rusko a jeho imperialistická válka. Dobro představuje hrdinná obrana Ukrajiny vykoupená obrovskou obětí ukrajinského národa. Pro nás, pro stát střední Evropy, který kdysi dlouhé desítky let patřil do východního bloku, je tato válka nejen bytostně zneklidňující, ale v mnoha ohledech nás nutí přemýšlet o ní v širších souvislostech.

Ukrajina předně celému světu ukazuje, že má smysl bránit své území, svoji svobodu a státnost, své rodiny a svůj národ, a to i za situace, která se předem jeví jako zcela ztracená.

Déle než tři roky se dokáže bránit druhé nejsilnější armádě světa, úspěšně čelí mnohem většímu národu, který opět, jako v minulosti již tolikrát, projevil své imperiální sklony.

Rusko je a i v budoucnu nadále bude existenčním ohrožením pro celou střední a východní Evropu. Musíme učinit vše pro to, abychom tomuto ohrožení dokázali účinně čelit.

Jistě, Ukrajina zatím přišla o část svého území, čelí obrovské lidské a materiální katastrofě, i tak ale dokáže ruskou armádu zadržovat a uchránit si své hodnoty, za které na východě Ukrajiny umírají její muži i ženy. Ukrajina tímto pohledem prostě vítězí.

A je už zcela zřejmé, že pokud Spojené státy americké a většina států Evropské unie i nadále budou napadené zemi pomáhat, Rusko nikdy nedokáže ovládnout celou Ukrajinu a zbavit ji její suverenity.

Ukrajina jako protiruská hráz

Ukrajina tam na východě, dva tisíce kilometrů od naší země, bojuje i za nás, za naši svobodu a suverenitu. Není to nijak nadnesené, naopak: bojuje za celý region střední a východní Evropy. Za region, na který vždycky měly zálusk dvě velké mocnosti.

Německo se ale po druhé světové válce podařilo zpacifikovat a vytvořit z něj (a je to v mnohém fascinující) mírumilovný a prosperující stát a nebezpečí od něj v blízké budoucnosti zcela jistě nehrozí (byť situace na východě Německa je velmi složitá).

Rusko však zůstalo imperiální velmocí. Přestože jsme si předchozích třicet let naivně mysleli, že došlo k jeho částečné humanizaci s prvky demokracie, tato iluze se postupně rozplývala a v roce 2022 zmizela definitivně.

Rusko je a i v budoucnu nadále bude existenčním ohrožením pro celou střední a východní Evropu. Musíme učinit vše pro to, abychom tomuto ohrožení dokázali účinně čelit. Je to náš největší úkol do budoucna.

Je proto v našem vlastním zájmu všestranně Ukrajině pomáhat. Pokud Rusko nedokáže zválcovat Ukrajinu, těžko může uvažovat o svém dalším postupu na západ.

Dokud se Ukrajina bude bránit a zadrží ruskou armádu na frontové linii, České republice bezprostřední ohrožení válečným konfliktem nehrozí. Kdo tedy tvrdí, že Ukrajině pomáhat nemáme, reálně ohrožuje bezpečnost České republiky.

Naše pomoc napadené zemi je nesmírně důležitá i v jiném ohledu. Určitým způsobem tím můžeme odčinit naše selhání, kdy jsme ve 20. století z nejrůznějších důvodů nebyli ochotní bránit Československou republiku (v letech 1938, 1939 nebo v roce 1968). Nemůžeme se při tom pořád alibisticky vymlouvat na zradu spojenců či na prezidenta Beneše.

Ano, jsou tu ukrajinští muži, kteří nebojují. Teď nebojují. Ale Ukrajina se přesto účinně brání a dokáže ruskou armádu zastavit.

Naše neochota bránit tuto zem a přizpůsobit se každému režimu je mnohem hlubší problém, který snad částečně dokážeme odčinit pomocí Ukrajině. Může to být pro nás všechny začátek něčeho nového, třeba proces hlubšího uvědomění si naší vlastní odpovědnosti za sebe, za svoje rodiny, za Českou republiku.

I na základě ukrajinské zkušenosti bychom snad nyní již Českou republiku byli ochotni bránit, už bychom ji nikdy bez boje cizí velmoci nevydali. Ukrajina nám dnes a denně trýznivě ukazuje, že stojí za to o svoji zem bojovat i za cenu nejvyšší.

Proč dobývat vlastní území

Náhlý příchod stovek tisíc lidí z Ukrajiny samozřejmě přinesl i své problémy. Lidé mají jiné zvyky, jinou formu utváření mezilidských vztahů, jiný způsob života, mentalitu.

Ukrajinci mají jiný historický a kulturně společenský vývoj, nejsme všichni stejní, ale bezpochyby můžeme vedle sebe a společně žít na jednom území a je to pro oba národy v mnohém obohacující.

Uprchlíci před válkou si svůj osud nevybrali, je přirozené, že chtějí žít v bezpečné zemi, kde jim a jejich rodinám nejde každý den o život. Je povinností civilizované země s velkou demokratickou tradicí těm lidem pomoci.

Je i zcela zjevné, že tyhle lidé zároveň potřebujeme: stavebnictví, řemesla, služby, tam všude a i jinde se nyní a také v budoucnu bez pracovní síly z Ukrajiny neobejdeme. Nepříznivý demografický vývoj naší společnosti těžko zvrátíme jinak než díky cizincům.

Často slyšíme argument, že zejména mladí muži by měli jít domů, bojovat za svou zemi. Ano, jsou tu ukrajinští muži, kteří nebojují. Teď nebojují. Ale Ukrajina se přesto účinně brání a dokáže ruskou armádu zastavit.

Autor tohoto textu navštívil v roce 2023 Ukrajinu a vnímal odhodlání tamních lidí. V momentě, kdy by Rusko dál postupovalo, začalo útočit a chtělo dobýt velká ukrajinská města, Dnipro, Záporoží, Kryvyj Rih a další, jsou připraveni nastoupit a svá města bránit se zbraní v ruce. Zatím to, naštěstí, není potřeba.

S tím souvisí i další, nesmírně důležitá skutečnost, která ve veřejném prostoru moc často nezaznívá. Na Ruskem obsazených území Ukrajiny v minulosti žili a i nyní žijí převážně prorusky orientovaní lidé.

Pokud Ukrajinci ve velké míře nechtějí žít ve své zemi, a zdaleka nejde jen o válku, nevím, zda je to smysluplně řešitelné.

Mají teď ruské pasy, mluví rusky, učí se rusky, žijí rusky. Plus jsou zde lidé, kteří rezignovali a je jim všechno úplně jedno. Kdo zde nechce žít, tak z toho území odešel (komplikovaně, ale přece).

Naopak tam nyní přichází žít mnoho dalších Rusů či lidí ze států střední Asie. Jděte pak jako Ukrajinec do války „dobývat“ tato území zpět pod svrchovanost Ukrajiny, abyste osvobodil území, kde žijí prorusky orientovaní lidé?

To je obrovské dilema před které je postavena spousta mladých ukrajinských mužů. Nemáme právo jim v tomto ohledu nic vyčítat. Musí to být strašlivý vnitřní boj, jak se v této otázce rozhodnout a zachovat si vlastní důstojnost a lásku ke své vlasti.

Boj za svou demokracii

Vzpomínám si, jak jsem před dvěma lety stál ve třídě základní školy ve Svaljavě v Zakarpatské oblasti. Žáci tam česky zpívali píseň Ach synku, synku. Vzpomínky na prezidenta Masaryka a Podkarpatskou Rus jsou tam dodneška přítomné.

Pak mi jejich paní učitelka říkala, že snem všech těchto ukrajinských dětí je žít v budoucnu v České republice. Anebo v jiné západní zemi. Ony prostě na Ukrajině žít nechtějí. Toto je obrovský budoucí problém Ukrajiny. Masivní odliv lidí z této země způsobený zdaleka nejen válkou.

Pokud Ukrajinci ve velké míře nechtějí žít ve své zemi, a zdaleka nejde jen o válku, nevím, zda je to smysluplně řešitelné.

Ukrajinu i kvůli tomu čeká velmi složitá budoucnost. K ukončení války v nějakém časovém horizontu dojde. Ukrajina pravděpodobně přijde o nyní okupovaná území. Třeba to ale nebude navždy, tak jako se nám po druhé světové válce vrátilo území Sudet.

Možná je to zatím pohled za dva rohy, ale daleko větší budoucí problém vidím právě v masivním úbytku obyvatelstva a taky v tom, aby se Ukrajině podařilo udržet demokracii.

Nehledě na válku je vnitřní situace Ukrajiny velmi komplikovaná a problém korupce, klientelismu a oligarchie tuto zemi zvnitřku rozkládá, negativně ovlivňuje veškeré aspekty života na Ukrajině a může vést až k zhroucení státu.

Bude proto nutné, i po skončení války, této zemi z pozice Evropské unie a USA pomáhat. Sama Ukrajina to, obávám se, nezvládne. Pokud by přišla o demokracii (jakkoliv nedokonalou), přišla by i o svobodu, za niž teď tak tvrdě bojuje.


Autor je právník, doktorand na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, externí vyučující na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, autor odborných publikací a článků v oblasti veřejného práva a lektor právnických vzdělávacích programů.

Nová kniha
Kniha České průšvihy 1989–2024
HlídacíPes.org vydává novou knihu

České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)