Válečný zločin a trest. Cesta ke spravedlnosti je dlouhá, potvrzuje nový dokument
Je to vlastně docela symbolické. Právě ve chvíli, kdy vyšetřovatel válečných zločinů, Čech Vladimír Dzuro, čerstvě ukončil své dlouholeté působení ve službách OSN, vstupuje do kin film Vyšetřovatel inspirovaný jeho stejnojmennou knihou s podtitulem Démoni balkánské války a světská spravedlnost. Zároveň přichází v době, kdy Rusko vypustilo na Ukrajině nové válečné démony a kdy – Balkánem poučené – mezinárodní společenství už od počátku sbírá důkazy o ruských válečných zločinech.
Paralel dění na Balkáně v 90. letech minulého století se současnou válkou na Ukrajině se nabízí dost. Například podobnost žoldáků ruské Wagnerovy skupiny s někdejšími srbskými paramilitantními jednotkami Arkanovi tygři, nechvalně proslulého Željka Ražnatoviče – Arkana.
On i jeho lidé – podobně jako řada ruských vojáků – válku pojali i jako způsob, jak zbohatnout: rabovali, kradli, vraždili. Sám Arkan se přesto po válce stal váženým občanem, členem parlamentu, či hostem zábavních televizních show…
Nebo jiná paralela – s opakujícími se výroky o tom, že napadená strana jsou „fašisti“, zatímco agresor je „mírotvůrce“. A samozřejmě krvavé zločiny páchané na nevinných civilistech jen kvůli příslušnosti k jinému národu…
Pochybnosti a skepse přeživších
„Film jsem dostříhával vloni v únoru, v době, kdy začala válka na Ukrajině. Měl jsem nutkání to tam nějakým způsobem odrazit, ale nakonec jsem odolal. Byl by to takový přílepek, myslím že ty paralely si ve filmu najde každý sám,“ říká režisér filmu Viktor Portel, pro nějž jde o první celovečerní snímek (do kin vstupuje právě dnes, 9. března 2023).
Související články
Démoni války. Spravedlnost trvá dlouho, ale nakonec dojde i na nedotknutelné
Propaganda jako nástroj války. Jak smyšlená zpráva o masakru dětí skončila hromadnou popravou
Na Balkáně pořád spokojeně žije hodně válečných zločinců, říká Čech, který zatkl toho prvního
Pojítko lze najít i v přítomnosti propagandy a cílených dezinformací. I když tehdy ještě neexistoval v dnešní podobě internet, natož sociální sítě, k masakru na farmě Ovčara u Vukovaru (který Vladimír Dzuro vedle dalších vyšetřoval) významně přispěla smyšlená zpráva o tom, že ustupující Chorvaté cíleně zavraždili čtyři desítky malých dětí. I některá západní média tehdy tuto „zprávu“ – jež se nakonec ukázala jako vylhaná – přejala…
„Probíhající válka na Ukrajině se samozřejmě velmi liší od nepřehledného konfliktu v bývalé Jugoslávii, ale smysl zůstává stejný: ukázat pachatelům válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, že mezinárodní spravedlnost existuje a že už nikdy nebudou moct klidně spát,“ je přesvědčen Portel.
Jak říká, jeho cílem nebylo ukázat heroický příběh českého vyšetřovatele, ale spíše příběh dovyprávět. „Vladimír nás naopak pustil i do svých pochyb po smyslu tribunálu, do své nespokojenosti se současnou neutěšenou situací,“ vysvětluje Portel.
Ve filmu jsou patrné pochybnosti i skepse přeživších, jejich příbuzných, i samotného vyšetřovatele Dzura k tomu, jaký vlastně měl Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii smysl, i pocit, že spravedlnosti se stejně nedočkali.
Chyceni a odsouzeni totiž nebyli zdaleka všichni a další zase světské spravedlnosti unikli jinak. To se týká i dvou významných pachatelů, na nichž tým Vladimíra Dzura pracoval: za zločiny spáchané v Chrovatsku stíhal bývalého starostu Vukovaru Slavka Dokmanoviće (šlo o prvního člověka zatčeného za válečné zločiny od 2. světové války – v tomto případě za podíl na masakru 260 civilistů na farmě Ovčara), ten ale v cele v Haagu spáchal sebevraždu a rozsudek tedy nepadl.
Arkana se navzdory několika pokusům zadržet nepodařilo a nakonec byl v roce 2000 zastřelen srbským policistou – shodou okolností poté, co vyšlo najevo, že zvažuje svědčit v Haagu k tíži zadrženého srbského exprezidenta Miloševiče.
„Když film začal vznikat, nemohli jsme tušit, jak téma mezinárodní spravedlnosti bude aktuální. Snad je tedy ukázkou toho, jak ji lze realizovat, ale i toho, jaké má limity,“ podotýká producentka Hana Blaha Šilarová.
Pod novou identitou
Na druhé straně je patrné, že se mezinárodní společenství ze své zkušenosti s děním na Balkáně poučilo. Zatímco vyšetřovatelé tamních válečných zločinů mohli začít pracovat, shromažďovat důkazy a vyslýchat svědky, až s odstupem dlouhých let, nynější agrese Ruska proti Ukrajině se mapuje od samého počátku.
Například i čeští policisté v rámci zajišťování důkazů o těchto zločinech již pro potřeby celoevropské databáze vyslechli desítky svědků z Ukrajiny.
„Policie ČR v současné době shromažďuje poznatky ke konkrétním válečným trestným činům, které byly spáchány některou ze stran válečného konfliktu na Ukrajině, a to v souladu s tzv. univerzální jurisdikcí. Česká republika je vázána ke stíhání válečných trestných činů a není rozhodné, kde jsou spáchány, kým jsou spáchány nebo proti komu jsou spáchány. Cílem je identifikovat pachatele válečných trestných činů a v souladu s univerzální jurisdikcí odpovědné osoby stíhat,“ vysvětluje policie na speciálním webu oznameni.policie.cz, kde je k dispozici ve čtyřech jazycích také speciální dotazník.
Definice válečného zločinu
Za válečný trestný čin lze považovat takové jednání některé ze stran válečného konfliktu, které zásadně porušuje pravidla vedení války podle mezinárodního práva ozbrojených konfliktů nebo pravidla pro zacházení s oběťmi ozbrojeného konfliktu. Typickými porušeními těchto pravidel je zabíjení civilistů či vedení útočných operací vůči civilistům, únosy a braní rukojmí, mučení, sexuální násilí, rabování, plenění, popravy zajatců a civilistů, útoky vůči civilní, průmyslové i kritické infrastruktuře, vedení bojových operací nepřiměřeným způsobem v zastavěných oblastech, např. plošné bombardování měst nebo použití zakázaných bojových prostředků jako jsou chemické nebo biologické zbraně.
I když jde o dokument, má obrazově parametry hraného filmu a divák ocení i to, že jej autoři nezahlcují záplavou mluvících hlav, ale vtahují jej do děje přímo na místě s využitím herců (ti nahradili tváře některých svědků, kteří po téměř tři desítky let žijí pod změněnou identitou), stylizovaných záběrů a archivních záznamů.
Tady točit nebudete
Film „mezi řádky“ ukazuje i trvající příkopy mezi jednotlivými národy bývalé Jugoslávie; i u lidí, kteří se narodili až po válce. Odráží to hned úvodní scéna, kdy Dzuro předstupuje v sále Valného shromáždění OSN před posluchače, mezi nimiž jsou i desítky mladých srbských studentů. Vyšetřovatel hned v prvních slovech zdůrazňuje, že mluvit sice bude o válečných zločinech spáchaných na Chorvatech, ale jen proto, že toto bylo pole jeho působnosti, a že to v žádném případě neznamená, že se zvěrstev nedopouštěli i Chorvaté a Bosňáci.
„Po skončení přednášky se kolem mne nahrnulo asi dvacet srbských studentů a velmi agresivně mi vyčítali, že jsem byl zaujatý a stranil Chorvatům,“ vzpomíná Vladimír Dzuro.
V dokumentu vystupují i srbský a chorvatský prokurátor a oba shodně popisují nenávist, s níž se dodnes u některých lidí setkávají právě kvůli své práci a snaze potrestat válečné zločince, které část veřejnosti stále považuje za hrdiny.
„Bylo zajímavé poznat Chorvatsko, zemi spojovanou s dovolenými a pohodou, z jiného úhlu pohledu, odkud je patrné, že válka tam má pořád aktivní důsledky – třeba různé národnosti jsou tam od sebe ve školách separovány,“ podotýká režisér Viktor Portel.
Vypovídající je i fakt, že srbská strana na projektu odmítla jakkoli spolupracovat, nepovolila natáčení a nedovolila použít ani většinu z českými filmaři poptávaných archivních záběrů.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Migrace a školství. Menšinové koalice v Sasku a Durynsku jedou v kolejích AfD
Zátah ve třiceti tureckých provinciích. Zatčeni byli novináři, politici i aktivisté
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
5 komentářů
Tohle je obecně problematická otázka:
Existuje právní zásada, už od dob římského práva, že „nulla poena sine lege“, případně „nullum crimen sine lege“, tedy že podmínkou toho, aby byl nějaký čin zločinem a byl trestatelný, je, aby v daném místě a čase existoval zákon, který by ho zakazoval.
V podstatě tuto zásadu porušoval i Norimberský proces, který si vymýšlel ad hoc dodatečné zákony, které dříve neplatily (dodnes to někteří teoretici práva nedokáží překousnout). Jistě, Němci měli být potrestáni. Neměl bych problém ani s popravou desítek milionů Němců za zločiny, které spáchali. Ale rozhodování o tom nemělo mít charakter parodie na soudní proces.
Tato zásada je geniální v tom, že každý někdy (tak jednou denně, i častěji) porušíme právní předpis či zvyklosti nějaké populace (třeba na opačném konci zeměkoule). Kdyby se to všechno mělo trestat, nastal by šílený chaos a v podstatě i bezpráví.
K té humanizaci války také existuje krásná Star Trekovská povídka „Příchuť zkázy“ (a je podle ní natočena jedna z epizod základní série). Ta jasně ukazuje, že nadměrná humanizace války může velmi silně snížit práh pro ochotu válčit (děj povídky lze najít na Wikipedii). Něco podobného měl na mysli i jeden z generálů Severu, který okomentoval právě proběhlou bitvu občanské války slovy: „Je dobře, že je válka tak strašná, jinak by se nám mohla zalíbit.“
Obávám se, že to je složitější. Protože, uznává se právní výjimka která říká, že právní retroaktivitu lze použít v případech že v určitém období neplatily zásady právního státu -což tedy bylo typicky právě nacistické Německo.
Takže – by to sice možné bylo, jenomže, by je i pak měla vyšetřovat německá policie, žalovat němečtí prokurátoři, soudit německé soudy , a měly by se dodržovat (ty další) právě že německé právní předpisy. Nikoliv tedy zahraniční tribunály. Ovšem, aby ta situace byla složitější, tak tehdy Německo bylo ještě okupováno vítěznými mocnostmi – kdo by dokázal přesně říct, jaké měly či neměly pravomoci tyto okupační orgány – i vzhledem k tomuto, by asi měl nárok na čestný doktorát z mezinárodního práva :))
Věc druhá, pravdu měli američtí kritici v tom, že podle zásad amerického práva by je odsoudit nikdy nemohli – americké právo totiž takové situace že by neplatily zásady právního státu vůbec nepředpokládá..
A v čem máte jistě pravdu, na již použité vyjímky se a zvlášt v politice, snadno zvyká.
Německo a jeho pohlaváři neměli být souzeni.
Měla se sejít velká komise (spojenečtí vojáci, antifašisté, vězňové z koncentráků, zástupci okupovaných zemí atd.), která by probrala všechny kategorie německého státu a s ním spojených organizací a přidělila jim příslušné tresty (od hrdelního až např. po dočasné odnětí volebního práva) a potom mnoho komisí obdobného složení brát Němce po Němci, přidělit mu příslušnou kategorii a podle toho s ním následně jednat.
Jenomže, je nutné připomenout že v případě vyšetřování – a trestání ruských válečných zločinů spáchaných na Ukrajině, to bude naprosto jiná.
Ta první fáze – samotné prvotní vyšetřování (na místě činu, sbírání informací od obětí, svědků, atd.) bude jistě jednodušší – je jisté že Ukrajina umožní přístup zahraničním vyšetřovacím týmům, a dá jim jakoukoliv podporu. (Dá se předpokládat že v případě těch balkánských zločinů tomu – ještě během těch válek, někdy nebylo a místní nacionalistické režimy tomu bránily)
Pak je tu druhá fáze – identifikace konkrétních pachatelů – technologie za těch 30 let pokročily, S pomocí řady přístupných internetových zdrojů se dá většina osob (třeba podle fotografií, a pod.) identifikovat „online, na dálku“ i v Rusku..
Ale tím to „snadnější“ končí. Je naprosto vyloučeno, aby současné Rusko vydalo své občany na základě požadavku mezinárodních soudů a stejně tak neumožní na svém území žádné zahraniční bezpečnostní operace na jejich hledání a dopadení.. Což se právě někdy stávalo -> po <- ukončení těch balkánských válek. Ty poválečné vlády s Haagem obvykle spolupracovaly, a i když se ty hledané osoby takzvaně "skrývaly" (že je místní orgány nedokázaly dohledat), tak akce třeba CIA, či jiných zahraničních ozbrojených složek byly i neveřejně tolerovány. Což se v Rusku rozhodně nestane.
Tudíž už ve fázi oficiálního obvinění to bude "bez přítomnosti" obviněného (což formálně možné je), soud se taky bude konat "bez přítomnosti obžalovaného", což taky formálně možné je. A pak tedy i trest bude pouze formální "bez přítomnosti odsouzeného". Rusko ho nevydá..
Nicméně – ohledně toho soudu s nebo bez přítomnosti obžalovaného, je tady zajímavá indície. V případě nedávného soudu s pachateli sestřelení letu MH17 v Haagu "..soud v nepřítomnosti odsoudil na doživotí dva Rusy a jednoho ukrajinského občana, které shledal vinnými ..ale soud zprostil viny čtvrtého z nich, který měl u soudu jako jediný z obžalovaných právní zastoupení."
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-soud-nizozemske-letadlo-v-roce-2014-sestrelili-rusove-40414820
Ono halt i to západní formalistické právo se za ty dekády posunulo o kus dál. Tak aby pak někdo nedivil, jako v případě našeho osvobozeného arcilotra Babiše…
… já se jen vyjadřuji k tomu vložení k sestřelení letadla, protože se mi zdá, že ten text Novinek už neobsahuje větu, která tehdy byla „čtena“ při prvním oznámení rozhodnutí odvolacího soudu… Tehdy jsem slyšel při čtení odůvodnění rozsudku na ČRo plus, že nějak v tom smyslu : „separatisté“ se domnívali, že opět jsou bombardováni letadly ukrajinské armády, ale došlo (omylem) k sestřelení civilního letadla… To by tedy mělo vést ke konkrétní úvaze, že ta zóna „těch separatistů“ byla „běžně“ bombardována ukr.armádou, že tedy se mohlo jednat o úmyslné navigování civilního letadla do prostoru kde se „válčilo…“. Další komentáře – přepisy odvolacího soudu už tuto větu neobsahují – a asi se ví proč… Pak pochopitelně „vina separatistů“ by byla značně nižší – ne-li vůbec žádná (a to se asi nechce dopustit..).