Pokud řeknete velkou lež a tu pak opakujete dostatečně dlouho, lidé jí nakonec uvěří, zní výrok připisovaný říšskému ministru propagandy Josephu Goebbelsovi. Zda tato slova skutečně pronesl, nemohu posoudit, ale na vlastní oči jsem viděl, jaké důsledky může přinést válečná propaganda, která velkých lží využívá k dosažení vojenských nebo politických cílů, píše ve své knize Čech Vladimír Dzuro, někdejší vyšetřovatel Mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii.

Již v letech 1986–87 začal Slobodan Milošević usilovat o celkovou kontrolu nad médii v Srbsku. To se mu podařilo do léta 1991, právě včas, aby dosáhl mocenských cílů v Chorvatsku i Bosně. Státem kontrolované sdělovací prostředky v Srbsku tak byly v devadesátých letech běžně užívány ke glorifikaci prozíravé politiky Slobodana Miloševiće a k útokům na lokaje západních mocností.

Knihu Vladimíra Dzura „Vyšetřovatel, Démoni balkánské války a světská spravedlnost“ vydalo nakladatelství Grada. HlídacíPes.org zveřejňuje ukázku se souhlasem autora i vydavatele

Během bitvy o Vukovar vojenská propaganda cíleně šířila různé lži a polopravdy o dění ve městě, a hlavně ve vukovarské nemocnici, kterou až do 19. listopadu 1991 řídila chorvatská doktorka Vesna Bosanac.

Ani tato nemocnice nebyla v průběhu těžkých bojů ušetřena ostřelování a bombardování letectvem jugoslávské armády. Podmínky v nemocnici tak byly vysilující nejenom pro pacienty, ale i pro personál.

Kritický byl nedostatek léků a obvazového materiálu, běžné byly výpadky elektřiny, problémy se zásobováním vodou a velké množství raněných, které by nemocnice nebyla schopna zvládnout ani při provozu v době míru. Zdravotní personál nemocnice nebyli jen Chorvaté, ale službu zde vykonávali rovněž srbští lékaři a zdravotní sestry.

„Náš zdroj měl halucinace“

V období nejintenzivnějších bojů, mezi srpnem a listopadem 1991, srbská propaganda začala šířit informace, že doktorka Bosanac a její personál se dopouští válečných zločinů na nechorvatských pacientech nemocnice.

Některá nařčení se týkala údajného odmítnutí ošetřit zraněné srbské civilisty a členy srbské teritoriální obrany, nucených odběrů krve od místních Srbů, vykrádání tělesných orgánů srbských pacientů a také fyzické likvidace Srbů z Vukovaru.

Křtíme novou knihu. Všichni jsou zváni!

Přijďte si popovídat s redaktory HlídacíPes.org!

Po obsazení nemocnice JNA ředitelku nemocnice věznili a vyslýchali, ale žádné ze vznesených obvinění se srbským úřadům nepodařilo prokázat. Těsně před koncem obléhání Vukovaru srbská propaganda svou agresivitu vystupňovala a zaútočila na nejzákladnější lidské instinkty, na ochranu malých dětí.

Po kapitulaci města srbská média uveřejnila informaci, že Chorvaté ve Vukovaru podřezali více než 40 srbských dětí. Zprávu o masakru přinesla 20. listopadu 1991 agentura Reuters. Jako zdroj jmenovali Gorana Mikiće, který uvedl pro Rádio-Televizi Srbsko, že sám právě napočítal 41 dětí ve věku od pěti do sedmi let, které byly zavražděny ve škole v Borovu Naselje a jejich těla byla naházena do sklepa. Goran Mikić také uvedl, že mu příslušníci JNA potvrdili, že se jednalo o srbské děti zavražděné chorvatskými vojáky.

O den později agentura Reuters tuto zprávu stáhla, když Goran Mikić doznal, že žádné děti neviděl a ani nepočítal. Jugoslávská armáda se od této zprávy distancovala a Rádio-Televize Srbsko zveřejnilo omluvu s odkazem, že jejich zdroj měl halucinace.

Jak se dělá nenávist

Nenechte nepřátele svobody vyhrát. Podpořte HlídacíPes.org na STARTOVAČ.CZ a vyberte si jednu z řady odměn

I přes dementování této zprávy ještě 22. listopadu bělehradský deník Politika informace o zabitých srbských dětech otiskl na přední straně.

Vliv propagandy na osoby, které byly souzeny tribunálem za válečné zločiny, nám potvrdil například i Milan Babić, první prezident Republiky Srbské Krajiny (RSK).

Přiznal vinu za zločiny, ze kterých byl obviněn, a uvedl, že v počátcích své politické kariéry byl sám silně ovlivněn a uveden v omyl srbskou propagandou, která opakovaně referovala o možné genocidě vůči Srbům ze strany chorvatského režimu, čímž cíleně vyvolávala mezi Srby atmosféru nenávisti a obav z Chorvatů.

Falešné nebo neověřené informace zásadním způsobem ovlivnily myšlení Srbů, kteří nad Vukovarem 19. listopadu 1991 převzali kontrolu, a zákonitě vedly k mstivé odplatě na chorvatském obyvatelstvu včetně těch, kteří se zdržovali ve vukovarské nemocnici a na Veleprometu, kde čekali na evakuaci. Zlověstným důkazem účinnosti této mediální masáže byl masakr na Ovčare.

Po třech měsících bojů zbyly z Vukovaru jen rozvaliny. V beznaději se několik stovek civilistů, mužů, žen, dětí a chorvatských obránců uchýlilo do nemocnice a čekalo na evakuaci.

Ještě 18. listopadu se JNA a chorvatská vláda dohodly, že evakuace proběhne následující den pod dohledem mezinárodních organizací.

Masakr v Ovčare

Dne 20. listopadu nařídil major Šljivančanin v časných ranních hodinách shromáždit personál nemocnice pod záminkou setkání s důstojníky JNA. Zaměstnanci byli potom zadrženi v uzavřené místnosti, zatímco vojáci pod vedením kapitána Miroslava Radiće odvedli z nemocnice na 300 osob do připravených autobusů a tajně je dopravili do kasáren JNA na jihu Vukovaru. Potom následoval odvoz zadržených na prasečí farmu Ovčara.

Tam kolona zastavila před hangárem, zajatci byli z autobusů vyvlečeni ven, prohledáni, osobní věci jim byly odebrány, načež museli proběhnout kordonem vojáků do vrat hangáru. Vojáci i členové srbských paravojenských jednotek je při tom nemilosrdně bili doslova vším, co měli po ruce. Kruté týrání neustalo ani uvnitř objektu a několik zadržených na jeho následky zemřelo.

Na přímluvu několika Srbů, kteří mezi zajatci poznali své sousedy nebo známé, bylo několik Chorvatů vyvedeno z hangáru a odvezeno zpět do Vukovaru.

Vojáci JNA pak sepsali podrobný seznam zadržených mužů a dvou žen, kteří byli do hangáru nahnáni. Nelidské zacházení pokračovalo celé odpoledne až do setmění. Večer nařídil plukovník Mile Mrkšić, aby se jeho jednotka z Ovčary stáhla, a tím byl osud více než 264 zadržených Nesrbů zpečetěn.

Ve skupinách po dvaceti je odvezli na krytém valníku zapřaženým za traktor asi kilometr jižně od obce Ovčara do míst, kam se před válkou pohřbívala uhynulá prasata. Na tomto místě příslušníci srbských paravojenských formací vyhloubili buldozerem velkou jámu.

Zajatcům přikázali postavit se na okraj prohlubně a krátkými dávkami ze samopalů je postupně popravili. Většina těl se skácela do jámy sama a ta, která zůstala ležet mimo masový hrob, tam pak naházeli. Nakonec Srbové hrob zahrnuli buldozerem a místo 21. listopadu 1991 nad ránem opustili.