KOMENTÁŘ. Litoměřice mají za sebou celkem vydařený týden. Ve čtvrtek tamní zastupitelé definitivně rozhodli, že z parku zmizí obludná socha sovětského vojáka. V neděli se ke stále ještě stojící soše dostavil pochod antisystémových sil a přátel Ruska o celkovém počtu krásných 14 lidí. A v pondělí se v kině Máj promítal film Chvilky naděje, původně zakázaný nebo nedoporučený k produkci, nebo jak vlastně budeme chtít březnový pokus o cenzuru nazývat. Přesto některé nevyjasněné otázky zůstaly.

Rentabilita především. Zapamatujme si to slovo.

Právě nerentabilitou vysvětlovala v březnu ředitelka Městských kulturních zařízení Michala Mokrá, proč se v rámci filmového kinoklubu Ostrov nebude v Litoměřicích promítat snímek režisérky Amálie Kovářové o zákulisí demonstrací Milionu chvilek namířených proti tehdejšímu premiérovi Andreji Babišovi.

Což ve městě, kde je kultura podřízena místostarostovi za hnutí ANO Jiřímu Adámkovi vyvolalo jisté pozdvižení. Psali jsme o tom ostatně na těchto stránkách a při pohledu zpět stále stojí za pozornost vysvětlování litoměřických kulturních činovníků.

Milion chvilek nesmí projít. V Litoměřicích dostal film o Minářovi a spol. stopku

Jsme zpátky u zmíněné rentability coby základní mantry paní ředitelky Mokré. „Jsme povinni vyhodnocovat z ekonomického úhlu pohledu, jaké filmové produkce v naší režii pustit a jaké ne. Je to standardní proces u všech promítání, které v kině realizujeme. Jsme jednosálové kino a z toho vyplývá, že nemůžeme odpromítat všechny projekce, i kdybychom sebe více chtěli. Tento náš zvolený postup nese i ovoce, protože si opakovaně držíme příčku do 10. místa nejnavštěvovanějších jednosálových kin ČR,“ tvrdila.

V pondělí se v kině sešly tři stovky lidí a zaplnily největší kinosál ve městě. Šlo o historicky nejúspěšnější a nejnavštívenější produkci zmíněného kinoklubu. Ti, co měli přijít, přišli. Po promítání následovala beseda s tvůrci i představiteli Milionu chvilek pro demokracii Mikulášem Minářem a Benjaminem Rollem.

Postavení litoměřického Máje v TOP 10 jednosálových kin naštěstí neutrpělo. Což už nelze spolehlivě říct o reputaci ředitelky kulturních zařízení, jejíž argumentace dostala vážné trhliny.

Věrná sestra autocenzura

Co je podstatné. Za čtvrtstoletí fungování kinoklubu dosud nikdy nedošlo k tomu, že by kvůli údajné nerentabilitě kdokoli do programu zasahoval. I kdyby se sešlo deset lidí na islandský umělecký noir nebo dejme tomu na Jen počkej zajíci, promítalo se. A městu, potažmo jeho kulturním pobočníkům, to bylo jedno.

Což nás dostává k oné otázce, která z celého poněkud upoceného zákazu ční nade všechy: Proč vůbec někdo v roce 2025 rozhodoval, zda se film smí promítat?

Neexistují žádné věrohodné důkazy, že produkci skutečně zamázlo město. Místostarosta Adámek to kategoricky odmítá a my mu můžeme věřit, že žádnou cenzuru nenařídil. V úvaze tak zůstává její věrná sestra autocenzura, předběžná opatrnost nebo před…sebezajištění, nechť si každý vhodný termín dosadí podle svého vkusu, případně podle míry zachování paměti normalizačních praktik.

---

Co zaznělo od iniciativy Litoměřice aktivně:

Dobrý večer, dámy a pánové, jmenuji se Tobiáš Bruno Galia a vystupuji tu dnes jménem občanské iniciativy Litoměřice aktivně. Za iniciativu bych si nyní dovolil pronést pár slov.

Možná jste zaznamenali, že cesta k dnešnímu večeru nebyla jednoduchá. Promítání tohoto filmu bylo původně odstraněno z programu z rozhodnutím ředitelky městských kulturních zařízení. Oficiálně pod záminkou ekonomických důvodů – my jsme však přesvědčení, že se k takovému rozhodnutí paní ředitelka rozhodla pravděpodobně na základě nepřímých, ale o to zřetelnějších tlaků z radnice. Stačí se rozhlédnout zde po plném hledišti a každému musí být jasné, o jak nesmyslný argument paní ředitelky se jednalo. Ten zákaz je něco, s čím se nemůžeme smířit. Nejde o jednorázové rozhodnutí – jde o princip. O to, jestli dovolíme, aby mocenské zájmy zasahovaly do kultury a svobody slova. Díky tlaku veřejnosti i médiím se situace změnila. A dnes se film promítá. Ne stranou – ale tady v kině Máj, s podporou lidí, kterým záleží na tom, jak vypadá naše město a naše společnost.

My děkujeme tvůrcům filmu, že přijali pozvání a přijeli do Litoměřic osobně a že společně s Kinoklubem Ostrov nakonec našli cestu, jak promítání uskutečnit. A děkujeme vám – že jste tu. Vaše přítomnost je důkazem toho, že občanská společnost žije.

---

Pokud šlo skutečně o předběžnou opatrnost ředitelky Michaely Mokré, nebylo to zrovna moudré; ekonomicky příliš smysl nedává, nakonec město utržilo jen peníze za pronájem sálu a zbytek výtěžku ze vstupného šel produkci filmu, která si kino musela pronajmout. A pokud někde existoval zájem, aby film o Milionu chvilek neměl velkou publicitu, dostalo se mu jí vrchovatě.

Pak je tu třetí možnost, dodejme pro úplnost analýzy. A tou je kombinace obou variant, totiž že někdo rozhodl a někdo jiný toto rozhodnutí takzvaně přikryl, vzal na sebe.

Což jsou už jen nuance. To podstatné se odehrálo v pondělí: Lidé si cestu k filmu vybojovali a našli. Strůjci zákazu sami sebe usvědčili a svým způsobem i vytrestali. Na všechno ostatní je tu lidská paměť.