Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Ilustrační foto: Profimedia
,

Stát pod kontrolou lidí: ve Švédsku si mohou přečíst i e-maily a SMS zprávy úředníků

Už od roku 1766 platí ve Švédsku takzvaný „veřejný princip“. Podle něj je de facto každá informace, se kterou státní úřady pracují, až na výjimky přístupná široké veřejnosti. Vedle švédské praxe bledne nejen český zákon o svobodném přístupu k informacím, ale i zákony ve většině dalších zemí EU. Díky historicky zakotvené transparentnosti se také v severské zemi podařilo odhalit už řadu skandálů.

Před pěti lety se redakce deníku Dagens Nyheter dostala k interním e-mailům, SMS zprávám a dokonce i výpisům hovorů švédského účetního dvora. Písemná komunikace nejvyššího kontrolního úřadu v zemi byla přísně důvěrná a obsahovala třaskavé skutečnosti, které později způsobily i krizi ve švédském právním státě.

Švédský účetní dvůr má garantovat nezávislou kontrolu státních financí a podléhá pouze parlamentu. Jeho tři šéfové jsou nejvyššími strážci švédských státních výdajů, každý rok zkoumají účetnictví všech úřadů a pečlivě prověřují, jestli vše probíhalo podle pravidel a peníze daňových poplatníků byly vynaloženy pro dobro všech.

Právo vědět vše

Důvěra Švédů v úřady je obecně vysoká, o to důležitější je právě role kontrolního úřadu, který má garantovat, že ve státní správě od Bullerbynu po Stockholm všechno poběží v pořádku. Úřád má dokonce tak dobré mezinárodní renomé, že jeho auditoři pomáhají zlepšovat státní správu zemím jako Libérie či Afghánistán.

Když ale Dagens Nyheter zveřejnil svůj materiál, důvěrou v kontrolní úřad to otřáslo. Skrze e-maily, zprávy a seznamy hovorů novináři prokázali šéfovi kontrolorů „rodinkářství“, obsazování pozic bez výběrového řízení či zadržování kritických zpráv. Výsledkem odhalení byla rezignace všech tří šéfů úřadu a dokonce i změna ústavy. Důkazy dal přitom paradoxně novinářům k dispozici sám kontrolní úřad.


Tento text původně vyšel v investigativní rakouské redakci Dossier. HlídacíPes.org český překlad zveřejňuje se svolením autora (Nikolai Atefie). Redakčně kráceno.


Může za to takzvaný „veřejný princip“ (či princip zveřejnění), který je ve švédské ústavě už od roku 1766. Je to celosvětově zřejmě nejobsáhlejší garance občanského práva na kontrolu téměř každého úředního postupu a také na jeho zveřejnění. Výjimkou nejsou ani vyšetřovací spisy nebo prosté zápisky z rozhovorů a je přitom jedno, zda jsou zaznamenané ve formě dopisu, e-mailu či jako zvuková nahrávka.

Právo nahlédnout do materiálů platí i v případě státu blízkých firem či organizací jako jsou některé univerzity nebo církve.

Pomoc nejen pro novináře

V Říšském archivu je zákon definován takto: „Skrze něj můžeš přispět k informování druhých, zahájit společenskou debatu a ovlivnit ji. Téměř všechny informace jsou určeny veřejnosti, jen výjimečně jsou označeny jako tajné.“

Veřejný princip je tak živnou půdou pro důvěru Švédů v úřady a zároveň zlatým dolem pro novináře. Téměř všechny příspěvky nominované na cenu za investigativní žurnalistiku Guldspade vznikly díky tomuto přístupu novinářů k informacím. Není to však jen nástroj pro média, ale i pro běžné občany – jak dokazují následující příklady.

Pokud má někdo podezření, že soudkyně je v některém z procesů ve střetu zájmů, může si to ověřit pohledem do její e-mailové schránky. Když chce štamgast vědět, jak dopadla kontrola hygieny v jeho oblíbeném lokále, může si přečíst příslušný inspekční protokol. Zdá-li se někomu, že si obecní politik přihrává díky své funkci nějakou tu „malou domů“, stačí pohled do jeho výpisu SMS zpráv.

Anebo jiný, zcela konkrétní případ: Když v červnu 2020 úřady zastavily vyšetřování vraždy švédského premiéra Olofa Palmeho, přišel obrovský nápor zájemců o vyšetřovací spis, který je rovněž ze zákona přístupný veřejnosti. Policie musela najmout několik právníků, aby vydání podkladů umožnila. Někteří žadatelé chtěli kompletní soubor 60 tisíc dokumentů s půl milionem stránek. Náklady na kopie se vyšplhaly na sto tisíc eur.

Dá se Švédsko okopírovat?

Například v Rakousku se právě debatuje o novém návrhu zákona o svobodném přístupu k informacím. A řada věcí se v něm švédskému modelu podobá. Jenže ve Švédsku vyrostl transparentní stát „zezdola“, historicky, zatímco rakouský stát ho chce prosadit silou:

„Nejde jen o jeden zákon, jde o kulturu,“ říká švédský právník a novinář Per Hagström, který se otázkou transparentního státu zabývá. Provozuje také web, kde lidem jejich právo na přístup k informacím vysvětluje: „Workshopy pro úředníky jsou dobrý začátek, ale především musí jejich šéfové každý den dokola opakovat, že transparentnost prospívá všem,“ konstatuje.

Jak konkrétně tedy švédský „veřejný princip“ funguje?

Každá informace, kterou nějaký státní úřad disponuje, je obecně vzato veřejně přístupná, včetně služebních SMS úředníků. Důvody pro utajení dokumentu jsou přísně omezené, včetně například osobních zdravotních údajů a informací tajných služeb.

V důsledku řady precedentních případů došlo v posledních desetiletích k výraznému omezení možností, jak důvody k utajení informace zneužít. Problematické naopak je, že například chybí definice, jak dlouho se informace musí uchovávat – typicky například zprávy v e-mailových schránkách, které se často vymazávají.

U soudu mají žádosti přednost

Podobně vstřícné je Švédsko také k oznamovatelům korupce, whistleblowerům. Takzvaná „svoboda sdělení“ („Meddelandefrihet“) v zákoně o svobodě tisku a slova dalece překonává standardy obvyklé jinde v Evropské unii. Podle švédské úpravy se na média může obrátit jakýkoli občan s poznatky, informacemi nebo komentářem, aniž by se musel bát jakéhokoli trestu nebo důsledků.

Švédské úřady také podle ústavy nemohou uzavírat se svými zaměstnanci smlouvy o mlčenlivosti. Dokonce je úřadům zakázáno i jen vzbuzovat dojem, že si nepřejí, aby jejich pracovníci mluvili s médii. „Právo na sdělení“ tak slouží jako pojistka proti tutlání některých informací a úředníci mohou s médii mluvit – nicméně pouze ústně.

Whistleblowerům také náleží právo na anonymitu, kterou musí zachovat nejen novináři, ale také stát, který po identitě oznamovatele nesmí dále pátrat.

Informace mají úřady poskytnout podle zákona „rychle“, tedy tak rychle, jak to jen jde. Právník Per Hagström k tomu dodává: „Úředník má povinnost odložit vše ostatní a soustředit se na shromáždění těch dokumentů. Jednoduché žádosti by měly být vyřízeny do půl hodiny. Čtyři týdny jsou příliš dlouhá doba.“

Podle rozsahu žádosti a personálních zdrojů může dojít k určité prodlevě. Pokud úředník rozhodne, že informaci neposkytne, může jeho rozhodnutí přezkoumat ještě jeho nadřízený. Proti jeho verdiktu je možné se bránit u soudu, kde mají tyto případy ze zákona v první instanci přednost před ostatními. V průměru tak spory trvají dva měsíce, u jednoduchých případů však i pouhý týden.

Další možností je stížnost u justičního ombudsmana. Ten může napadnout chybná rozhodnutí a navrhnout jiný postup. Běžně se úřady jeho verdiktem řídí.

Když se úředníkům nechce

Každý úřad si však určuje sám, kdo u něj bude žádosti o informace vyřízovat. Často tak žádost může skončit u stejného úředníka, o jehož e-maily má například žadatel zájem. V tom případě existuje riziko, že dotyčný údaje citlivé pro něj samotného nevydá.

Zákon švédským úřadům nepřikazuje, v jaké formě mají informaci poskytnout, povinností tedy není digitální podoba – jen prezenční nahlédnutí a zaslání poštou. To ale komplikuje třeba poskytování rozsáhlých excelových souborů. Podle Pera Hagströma si i švédské úřady chtějí nechat nějakou páku, jak poskytování informací zbrzdit. „Známe případy, kdy úřady tisknou dokumenty co nejkomplikovaněji, aby se daly těžko číst nebo skenovat, to je jejich zbraň,“ konstatuje.

Žadatel o informace má ve Švédsku státem garantovanou plnou anonymitu. Nemusí uvádět ani jméno, ani telefon či adresu – stačí e-mail. Pro předání informace si pak může zvolit buď osobní návštěvu úřadu nebo si najmout anonymní poštovní schránku.

Kolik žádostí o informace Švédové ročně podají a kolik jim jich úřady odmítnou poskytnout, žádná centrální statistika v zemi neeviduje. Určité vodítko však nabízí počet stížností odmítnutých žadatelů: Podle údajů správního soudu Kammarrätt se na soud loni obrátilo 1660 stěžovatelů. Vzhledem k výše popsaným pravidlům otevřenosti švédského státu je však jasné, že řádově většímu počtu žádostí naopak úřady vyhověly.

Jen švédský policejní úřad Polismyndigheten takových žádostí loni zaznamenal téměř 125 tisíc.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

7 komentářů

  1. Dr. B napsal:

    No to by se u nás nemohlo stát ani za 1 000 let. Představte si to, taková hrůza! Občan, kterému máme sloužit a konat v jeho zájmu, občan, který nás platí by ještě chtěl, neřád, koukat nám pod prsty.
    No hotovej Mordor 😀

  2. Oskar (hanák z hané) napsal:

    V ČR je to naopak, každý úředník, každý policista (co vás zastaví na ulici, či na silnici), každý lékarník (zaměstnec lékarny), každý lékař a kdoví kdo ještě, si mohou o vás zjistit cokoliv si zamanou a vy nemáte sebemenší možnost jim v tom zabránit. Stačí, když znají vaše rodné číslo, nebo číslo vašeho auta, či zdravotního pojištění. Na všechno jsou registry, dokonce jednou před léty, při obyčejné silniční kontrole dopravní policií, jsem se dověděl i číslo účtu, z kterého jsem platil auto při koupi. Auto už dosloužilo a bylo úředně sešrotováno a účet jsem zrušil hned po té kontrole dopraváky, ale stejně mně chodí důchod na účet a platby platím také z účtu, takže jsem pořád ve sledování. Protože jsem byl, lustračního osvědčení sledován StB ne jako zrovna přítel budování socialismu, tak jsem zvyklý.

  3. A. S. Pergill napsal:

    „Whistleblowerům také náleží právo na anonymitu, kterou musí zachovat nejen novináři, ale také stát, který po identitě oznamovatele nesmí dále pátrat.“

    Je mi velice líto, ale tohle mohlo fungovat ve společnosti nasycené protestantským etickým smýšlením. Všude jinde musíte ověřovat, zda ten whistleblower nelže, a zda za jeho výstupy není buď politický aktivismus nebo (např.) zájmy konkurence.

    A jsme obecně u systémů, které „by měly“ fungovat (patří mezi ně i režim 1948 – 1989), pokud by ovšem lidé byli andělé a možnosti, které takový režim poskytuje darebákům, zůstaly nevyužity. S reálnými lidmi to fungovat nebude a funkčnost popsaného drasticky klesá i v tom Švédsku.

  4. petrph napsal:

    Sice tleskám, a bylo by to jistě podnětný návrh to zavést i u jinde, jenže připomínám určitou mlhu úřadů ve Švédsku, co se týče informací o násilí a trestné činnosti ze strany migrantů ve Švédsku o které se psalo i u nás.
    Takže ano, ale asi tam mají již dostatečně poučené novináře i občany aby kladli jen polticko-korektní dotazy:)

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      “ … dostatečně poučené novináře i občany aby kladli jen polticko-korektní dotazy“, tam v tom Švédsku mají nejnom, co se týká „informací o násilí a trestné činnosti ze strany migrantů“, ale i o všem, co se týká pandemie covidu-19. dokonce ani světovým registrům nic švédské úřady o pandemii nesdělují, zřejmě s poukazováním na to, že jde o úředně nesledovanou záležitost a nejspíše tamní úřady neví ani nic o očkování vakcínou švédsko-britské firmy Astra-Zeneca.

  5. Sam napsal:

    Vše se může svrhnout v totalitu. V nacistickém Německu také bylo leccos povinně veřejné včetně osobního majetku, dokonce banky prý měly povinnost všem zájemcům sdělovat výše vkladů jiných osob. Za vlády komunistů bylo otvírání cizích dopisů běžné. Ještě v květnu 1990 jsem dostal ze zahraničí dopis, který byl někým kontrolován.

Přidávání komentářů není povoleno