Alexandra Sitniková
,

Sportovci proti Lukašenkovi: Vězení nás posiluje, chceme změnu režimu, ne zábavu na stadionech

Násilné potlačování občanských nepokojů v Bělorusku pokračuje už pátý měsíc. Vězením za tu dobu prošlo více než 30 tisíc lidí, včetně řady vrcholových sportovců. Mnozí z nich patří mezi hlavní tváře současných protestů proti režimu Alexandra Lukašenka. Právě sportovní komunita jako jedna z prvních vyzvala k opakování voleb a propuštění politických vězňů. A režim jí to tvrdě oplácí.

V polovině října se noční teploty v Minsku pohybovaly jen těsně nad nulou. Ve věznici Žodina se ale ještě nezačalo topit, ačkoliv zde vzhledem k velkému počtu průběžně zatýkaných demonstrantů panoval velmi čilý provoz. V kombinaci s nekontrolovaným šířením koronaviru znamenal pobyt ve zdejších celách v podstatě jisté podlomení zdraví. Deset dní tam strávila i Alexandra Sitniková, trojnásobná bronzová medailistka z mistrovství Evropy v kickboxu a thajském boxu a běloruská mistryně.

Zadržena byla 13. října odpoledne. „Cestou z práce mě zastavili příslušníci obvodního oddělení vnitřních věcí a požádali mě, abych s nimi jela na stanici kvůli nějakému přestupku. Ukázali mi moji fotografii z Instagramu z první povolební demonstrace, která se konala v neděli 16. srpna. Na fotografii jsem držela plakát s nápisem: Ne mučení, ne represím. Bylo mi řečeno, že jsem se zúčastnila nepovolené hromadné akce,“ vypráví 24letá šampionka.

Domů, kde na ni čekala její matka, už nedorazila. „Na dotaz, jestli uznávám vinu, jsem řekla, že ne. Přemístili mě do chladné cely zhruba dva krát dva metry, kde jsem byla zavřená do večera. Pak mě převezli do vazební věznice Akrestina,“ popisuje sportovkyně. Soudní proces se konal druhý den, proběhl prostřednictvím Skypu a trval asi dvacet minut.

Silnější díky vězení

„Nejprve se na obrazovce objevil muž, který se nepředstavil, ale vyptával se mě na mou účast na demonstraci. Později jsem pochopila, že to měl být můj advokát. Jako svědek, rovněž přes Skype, potom vystoupil muž v kukle, který se představil jako Alexandr Alexandrovič Aleksandrovič. Tvrdil, že mě na akci deset minut pozoroval a že si mě pamatuje, protože jsem známá osobnost. Rozsudek mi pak sdělila soudkyně po krátké pauze, odsoudila mě na deset dní vězení,“ vzpomíná Alexandra Sitniková. Proti rozsudku se odvolala, ale odvolání bylo posouzeno až po jejím propuštění.

Desetidenní trest si sportovkyně odpykala v již zmíněné věznici Žodina. „Netopilo se a netekla tam teplá voda. Dozorci se k nám většinou chovali hrubě. Procházky jsem za těch deset dnů měla dvě, ale jednalo se jen o asi dvacet minut pobytu ve vybetonovaném dvoře o velikosti zhruba pět krát pět metrů. Osprchovat jsem se mohla za tu dobu jen jednou,“ líčí Sitniková. V podstatě všichni ve vězení v té době podle jejích slov onemocněli.

Alexandra Sitniková

Kickboxerku ale drsné podmínky nezlomily. „Zpočátku jsem byla vyděšená, ale ke konci trestu už jsem se cítila psychicky lépe. I negativní zkušenost může člověka posílit. Ve vězení jsem potkala plno chytrých inspirativních lidí. Měla jsem možnost poslouchat jejich vyprávění a názory na život a uvědomila jsem si, že stojíme na stejné straně. To posílilo moji víru v to, že to má smysl, a za tuto zkušenost jsem vděčná,“ tvrdí.

Sportovkyně dodnes neví, jak příslušníci objevili na Instagramu její fotografii, a zda šlo o udání. Zatýkání známých osobností ale podle ní Lukašenkův režim běžně používá jako prostředek k zastrašování lidí, aby se neúčastnili protestních akcí. „Jak ale násilí eskaluje, vyjadřuje se proti tomu naopak spíše více a více lidí,“ podotýká Sitniková.

Po jejím zatčení ji většina kolegů ze sportu podpořila. „Někteří to z jistých důvodů nevyjádřili veřejně, ale to jim nevyčítám. To, co mě děsí, je lhostejnost. Myslím, že poté, co došlo dokonce k vraždě člověka, Ramana Bandarenky, už není možné být lhostejný k tomu, co se děje,“ říká.

Srpnové prezidentské volby, které nepokoje v zemi spustily, byly druhými volbami, kterých se mladá šampionka mohla vzhledem k věku zúčastnit. „Tyto volby byly rozhodně úplně jiné. Předtím jsme neměli pocit, že by se vůbec něco mohlo změnit. Ani nevím, jestli byl minule nějaký protikandidát Lukašenka, nezaregistrovali jsme žádné kampaně. Teď bylo vše jiné už od začátku. A viděli jsme zároveň, že volby probíhají od prvního momentu nečestně, někteří kandidáti nebyli k volbám ani připuštěni, či byli dokonce zatčeni. Přitom se zároveň jednalo o výrazné osobnosti, například Viktora Babaryku,“ připomíná.

Opustit Bělorusko se Sitniková navzdory situaci nechystá. „Mám tady svého trenéra a sál na tréninky, rodinu, přátele. Neměnila bych. Mám na svou vlast silné vazby,“ zdůrazňuje.

Soudkyně neměla ani stůl

Jedním z těch, kteří vyjádřili Alexandře Sitnikové po jejím zatčení podporu, byl Ivan Ganin, vítěz mistrovství světa v kickboxu a několikanásobný mistr Běloruska v kickboxu a Muay Thai. „Sledoval jsem příběh Saši a měl jsem o ni strach. Trénujeme ve stejném sále a před jejím zatčením jsme se potkávali každý den,“ říká šampion, který se v protestech angažoval od začátku. Je aktivním členem Svobodného sdružení sportovců (SOS.BY), vyjadřuje své postoje otevřeně na sociálních sítích a podpořil v září také zadrženou basketbalovou hvězdu Elenu Levchenko. Je rovněž signatářem Otevřeného dopisu sportovců běloruské vládě. Podepsalo ho už 1800 sportovních osobností.

Ani Ganin vězení neunikl, zadržen byl 8. listopadu společně s olympijským atletem Andrejem Kravčenkem. „Jeli jsme s kamarády do McDonald´s. Já jsem řídil, a když jsem zastavil na parkovišti, viděli jsme, že je všude plno policejních antonů. Rozhodli jsme se, že raději zůstaneme v autě, ale nezachránilo nás to. Zatčení bylo velmi rychlé, mě vytáhli z auta, stáhli mi ruce za zády plastovým páskem, který se používá ve stavebnictví, a požadovali po mě osobní údaje,“ líčí Ganin.

 

 

Proces, kde byl odsouzen k deseti dnům vězení, proběhl až neuvěřitelně bizarně. „V mém případě se soud konal přímo ve věznici v místnosti velké asi čtyři a půl metrů čtverečních, celé soudní řízení trvalo asi tři minuty. V místnosti nebyl ani stůl a počítač, soudkyně si dělala poznámky tužkou na papír na klíně. Protokol byl nesmyslný a celý vykonstruovaný,“ popisuje kickboxer.

Ve vězení se setkal s šikanou, bitím a různými způsoby mučení, byl nucen dělat dřepy a chodit po čtyřech po chodbě. „Byl jsem umístěn do cely o velikosti asi dva krát čtyři metry, která byla určena pro čtyři osoby. Počet vězňů v této cele se každý den měnil, většinou nás bylo sedm, ale jeden den i dvacet. Po dobu pěti dní jsme byli zcela bez pohybu, na noc nám nezhasínali světla a byl tam také nedostatek vzduchu. To vše má samozřejmě na tělo vrcholového sportovce dopad, hlavně v noci jsem měl silné křeče,“ líčí Ganin. Matrace na spaní a ručníky dodala vězeňská služba až po třech dnech, ovšem jen čtyři sady na sedm osob, museli se tedy střídat.

Navzdory těžkým podmínkám se sportovec se spoluvězni spřátelil. Kromě jeho dlouholetého kamaráda Andreje Kravčenka s ním celu sdíleli vodohospodářský inženýr, historik, právník, muzikant a fotograf, či obchodník, který byl svého času nejúspěšnějším prodejcem nákladních aut v Bělorusku. „Samí zajímaví lidé, dozvěděl jsem se plno nových věcí. Po tři večery jsme například poslouchali vyprávění historika o dějinách 20. století. To pro mě bylo velmi inspirativní. Když jsem opouštěl celu, mnohem více jsem chápal, co se děje, získal jsem větší přehled a vyhraněnější názory,“ říká kickboxer. „Lukašenkův režim těmito represemi náš národ vlastně sjednocuje,“ myslí si.

Ivan Ganin

Drsné zážitky z vězení Ivana Ganina neodradily od toho, aby své názory i nadále veřejně projevoval. „Dostal jsem k podpisu prohlášení, že už se nebudu účastnit protivládních akcí. Zaškrtnul jsem, že nesouhlasím,“ konstatuje. Strach měl podle svých slov hned po srpnových volbách, kdy násilí v zemi začalo eskalovat. V tu dobu pomýšlel i na odjezd z Běloruska.

„Pak jsem si ale uvědomil, že hlavní vítězství nás čeká přímo tady, pokud zůstaneme. A toto vítězství nesouvisí se sportem,“ podotýká šampion, jehož příští sportovní metou je vítězství na mistrovství světa v kickboxu v příštím roce. „Přál bych si zvítězit, aby pak mohla být vztyčena naše běloruská bílo-červená vlajka, která je teď Lukašenkovým režimem zakazována,“ prozradil. Pokud by měl v budoucnosti opustit svoji zemi, pak jen dočasně kvůli studiu. Jeho snem by totiž bylo vystudovat obor finančnictví, a to nejlépe v Americe.

Stejný svědek pro 16 obviněných

Otevřený dopis sportovců podepsala také Maryja Šakurová, kapitánka běloruského národního ragbyového týmu a bronzová medailistka z mistrovství Evropy v plážovém ragby. Ta byla zadržena 11. října během protestní akce, které se zúčastnila. Stejně jako Sitniková skončila nejprve ve vazební věznici Akrestina, kde byla také odsouzena k deseti dnům za mřížemi. Ty poté strávila rovněž v té době v nevytápěné věznici Žodina.

„Na soudním procesu byla mimo jiné zajímavá jedna věc – svědek, který svědčil proti mně, byl stejný pro 16 osob odsouzených v ten den. A u všech říkal stejné lži – že viděl dotyčného tleskat a vykřikovat protivládní hesla,“ podotýká ragbistka.

Maryja Šakurová

Ragby je podle Šakurové na rozdíl od kickboxu v Bělorusku zatím spíše neobvyklý sport. Vůbec první ženský tým zde sama spoluzakládala v roce 2014. Komunita ragbistů je tedy menší, ale v protestech neméně odhodlaná. „Určitě více než 90% ragbistů podporuje současné protestní hnutí. Někteří mě přijeli podpořit i během soudního procesu a pak při mém propuštění. Pokud vím, obavy mají většinou jen ti, co mají malé děti, jinak se sportovci většinou režimu nebojí,“ uvažuje kapitánka národního týmu. Sama vyrazila znovu na demonstraci už tři týdny po propuštění z vězení. „Nedokážu se ztotožnit se systémem, který používá represe proti nevinným lidem,“ vysvětluje.

Velkou solidaritu navíc vnímá i ze zahraničí. „Podporu nám vyjádřily kluby z Ruska, Švýcarska, i z Francie. V Hamburku vzniklo graffiti na mou podporu, když jsem byla uvězněna,“ uvádí Šakurová. O pozici kapitánky národního týmu se neobává, protože Lukašenkův systém nemá na ragbisty v zemi v podstatě žádný vliv. „Díky tomu, že náš sport u nás zatím není tolik rozšířený a nedostáváme prakticky žádné peníze od státu, jsme v podstatě nezávislí,“ vysvětluje.

Lukašenkův přítel na telefonu

Smůlu měl v tomto směru naopak Konstancin Jakovlev. Jeho sportem je totiž házená, která je v Bělorusku podobně jako v ČR populární, a předseda házenkářské federace Vladimir Konoplev je navíc Lukašenkův přítel. Jakovlev proto kvůli svým nesouhlasným postojům vůči režimu přišel o pozici hlavního trenéra národního házenkářského týmu a jeho tým byl vyloučen ze superligy.

Stejně jako Ivan Ganin je Jakovlev členem Svobodného sdružení sportovců, podepsal zmíněný otevřený dopis, účastnil se protestů a podpořil uvězněnou basketbalistku Elenu Levchenko. Kromě funkce trenéra národního týmu navíc ztratil i práci na univerzitě, kde působil jako učitel házené. „Existuje zde stále celý řetězec lidí, kteří slouží režimu,“ podotýká Jakovlev.

Konstancin Jakovlev

Za neprodloužením jeho smlouvy na univerzitě podle něj stojí přímo rektor. „To pro mě bylo velkým překvapením. Moje tréninky na univerzitě byly velmi oblíbené, na házenou se začalo hlásit plno nových studentů. Za to mi vyjadřovali obdiv i ostatní kolegové – učitelé jiných sportů. Věřil jsem, že pro vedení univerzity to bude to hlavní, že budou chtít rozvoj házené zachovat,“ popisuje trenér.

Zatímco děkan fakulty by mu smlouvu rád prodloužil, rektor ji prý nepodepsal. „Navrhovali mi pak takový postup, že by byla smlouva oficiálně podepsána s někým jiným a já bych v tréninku mohl pokračovat,“ dodává. To Jakovlev nepřijal a univerzita poté místo něj zaměstnala bývalou učitelku tělesné výchovy a uvaděčku házenkářských zápasů.

O poctivě vybojované místo v superlize přišel celý Jakovlevův tým Vityaz-Leona na začátku října. V den, kdy byla zadržena Elena Levchenko, měl zrovna tým hrát zápas. Házenkáři jej ale na protest proti zatčení populární basketbalistky zrušili. „Hned dva dny poté jsme obdrželi zprávu, že bude zasedat disciplinární komise, která rozhodne o vyloučení našeho týmu ze šampionátu. Vím od člověka, který byl jednání komise přítomen, že probíhaly spory o tom, jestli má komise k něčemu takovému vůbec pravomoci. Ale hlavní rozhodčí pak zavolal předsedovi házenkářské federace Konoplevovi, a ten rozhodl o našem vyloučení. Takto se v současném Bělorusku řeší v podstatě vše,“ konstatuje Jakovlev.

Zábava počká

Podpora Eleny Levchenko ovšem nebyla prvním „černým puntíkem“ házenkářského týmu Vityaz-Leona. Jeho zakladatel Alexander Opeikin stál zároveň u zrodu otevřeného dopisu sportovců a poté musel kvůli své bezpečnosti Bělorusko opustit. V současné době koordinuje z exilu činnost Běloruského fondu sportovní solidarity (BSSF).

Tým po vyloučení z národní ligy přišel i o tréninkové prostory v univerzitní hale. „Nesměli nás přijmout ani v žádném jiném státním zařízení. Tým nakonec získal možnost trénovat v prostorách jednoho soukromého klubu, kde se nyní schází třikrát týdně, ale je to spíš o udržování fyzické kondice. Já osobně se teď věnuji hlavně dobrovolnické činnosti na podporu změny režimu,“ popisuje Konstancin Jakovlev. „Házenkářská federace je v současné době jako malý stát, který má také svého „Lukašenka“. Ale jakmile režim padne, budeme mít jinou federaci a ti, kdo nyní rozhodují, se budou muset ze svých kroků zodpovídat,“ věří.

Přesvědčení, že Lukašenkův režim se v brzké době zhroutí, sdílí podle Jakovleva nejen házenkáři z jeho týmu, ale obecně většina sportovců v zemi. „Máme po 26 letech první reálnou šanci zbavit se diktátora. A já vynaložím veškeré své síly na to, aby moje děti mohly žít ve svobodné demokratické zemi. Neumím si představit soustředit se teď na sportovní výkony, když tady panuje bezpráví a jsou biti nevinní lidé,“ vysvětluje.

Zároveň ale připouští, že i mezi sportovci je určitá skupina těch, kteří se bojí, a raději jsou loajální k režimu. „Náš stát ale teď nepotřebuje zábavu, jakou je sport. A platí to i pro hokejový šampionát, který se měl konat příští rok v Minsku. My už jsme tomu začali lidově říkat „svátek na kostech“,“ dodává Jakovlev.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

6 komentářů

  1. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Jak kruté! Deset dní vězení … V některých případech dokonce celých deset dní.

    • Pavel napsal:

      Je vidět, že oskar stbácké praktiky minulého režimu, jako opakované bezdůvodné zatýkání, z prstu vycucané rozsudky, apod. zná a schvaluje.

      • Oskar (hanák z Hané) napsal:

        Ano, znám estébácké praktiky z minulého režimu. Moje rodiče byly při znárodňováni jejich majetku zavřeni ne dny, ale měsíce (otec roky) a já, jako 16letý jsem byl několik dní a nocí nepřetržitě vyslýchán komunistickými estébáky, možná zrovna Vaším dědečkem „Pavel“.
        Proto to znám, ale moji rodiče se z toho nepodělávali, ani jsem se z toho tehdy nepodělal, jako se podělávají dnes ti běloruští hrdinové. Nesměl jsem na střední školu a moji sourozenci také ne, natož odjet do zahraničí, jako ta jejich pseudovůdkyně a další podobní.

        • Pavel napsal:

          Možná až se oskar přestane „podělávat“ z toho jak se odpůrci běloruského totalitního zločince „nepodělávají“, mu možná někdo jiný uvěří jeho rodinné historky z natáčení. Prozatím to vypadá na oskarův příbuzenský vztah s tím „stbákem“.

  2. virus napsal:

    Co v Bělorusku není svobodného , cestovat mohou , kam chtějí , podnikat mohou , co vlastně chtějí ? Jaká svoboda jim chybí ?

  3. virus napsal:

    Jak se v tom Bělorusku ta diktatura projevuje , to lidé nesmí cestovat za hranice , nesmí podnikat ?

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *