Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Jiří Lukšíček v roce 2020. Foto: Post Bellum, se souhlasem autora
,

Skauti proti komunismu: letáky, zastavený vlak, natírání nástěnek, ale i pistole „pro každý případ“

Životní příběh skauta a bývalého politického vězně Jiřího Lukšíčka je strhující a dojemné drama o džentlmenovi, který v 50. letech vzal během výslechu „vinu“ na sebe, aby ochránil ostatní skauty z oddílu. Odseděl si šest let v uranových lágrech za – jak říká – klukoviny: šíření letáků, vypuštěné pneumatiky autobusů s milicionáři a za přestřižení telegrafních drátů.

Jiří Lukšíček se narodil v roce 1933 v rodině drážního úředníka, pražského harmonikáře z Bohdalce. Jeho maminka pracovala jako kuchařka. Dětství tento skaut prožil za 2. světové války mezi kluky ze sousedství, vzpomíná na dramatický únor 1945, kdy Prahu bombardovaly spojenecké letouny.

Jeden z nich havaroval na louce na nedalekém Spořilově a jako kluci sledovali dramatické zatčení amerických pilotů. V devíti letech zažil otřes, na ulici před domem zatýkalo gestapo souseda, který pomáhal odboji. Vyvlekli ho zkrvaveného a v železech. V květnu 1945 s tatínkem pomáhal stavět barikády v Michli. Dny vítězství nad Hitlerem prožíval rozpačitě:

„Jako kluka mě vzalo, jak ženám na hlavách vystříhali hakenkreuz, mlátili je. To ve mně zůstalo. Ano, Němci nám ublížili, ale toto byla msta ex post, když už bylo po všem,“ říká Lukšíček, který se později potkal s nacistickými kolaboranty odsouzenými podle tzv. retribučních zákonů v uranových lágrech. Prý to byli vesměs bezproblémoví spoluvězni, mazáci, kteří lágry u Jáchymova vystavěli.

Osudová lilie na klopě

Po válce celá bohdalecká parta kluků vstoupila do místního skautského oddílu: „Výstroj a uniformy jsme neměli. Měli jsme jen to, co zbylo po německé armádě. Třeba batohy telata,“ vzpomíná Lukšíček, který se stal v patnácti letech členem 145. oddílu ve Strašnicích, kam se s rodinou přestěhovali. V tomto oddíle se seznámil s celoživotním kamarádem Františkem Bobkem, který se honosil přezdívkou Stopař. Lukšíček pro svojí neutuchající energii dostal v oddíle přezdívku Rys.

Skauting po válce přilákal přes 250 tisíc dětí. Po komunistickém převratu v roce 1948 byly junácké oddíly během následujícího jara včleněny pod Československý svaz mládeže. Šestnáctiletí kluci Rys a Stopař z principu odmítli navléci svazáckou modrou uniformu a přihlásit se do organizace spadající pod KSČ.


Jiří (Rys) Lukšíček a Jindřich (Vlk) Valenta v Nízkých Tatrách, na vrcholu Chopku v roce 1962. Foto: Post Bellum, se souhlasem autora

Komunisté zakázali nejen skautskou organizaci, ale i symboly: „Tehdy jsme nosili na kabátech malé skautské lilie, říkali jsme jim ‚klopovky‘. Byl to znak toho, že jsme ještě pořád součástí Junáka. Někdo ji nosil pod klopou, my na klopě. Věděli jsme, že jako skauti můžeme důvěřovat pouze skautům,“ vypráví Lukšíček, který díky malému kovovému odznáčku na saku našel tajný skautský oddíl.

František Bobek alias Stopař kdesi na Václavském náměstí zastavil o pár let staršího kluka s „klopovkou“. Byl to Oldřich Rottenborn přezdívaný Hobby, který i v roce 1949 tajně udržoval v chodu 34. skautské středisko Ostříž a oba šestnáctileté kluky do něj pozval.

V obývacích pokojích nebo v lesních altáncích na periferii hlavního města se scházelo asi dvacet chlapců a děvčat: „Všichni jsme hodlali dodržet desatero skautského zákona, mezi které patřil také slib, že budeme v případě nouze bránit republiku,“ vysvětluje Lukšíček, proč se se skauty zapojil do protistátních aktivit.

Lidé, probuďte se!

Skauti natiskli stovky letáků s nápisy: „Komunisté – vrazi“ či „Lidé, probuďte se!“ Roznášeli je do vybraných schránek pražských činžáků, často k nim připojovali varování před konkrétními domovními důvěrníky, kteří na své sousedy udávali StB. Skauti v čele s Hobbym vyráželi na výlety do okolí Karlštejna. S sebou měli bílou barvu, kterou zamatlávali prosklené skříňky – nástěnky KSČ na vesnicích. Takto poničili nástěnky asi ve dvanácti obcích. Nedaleko obce Těptín, kde měli na jedné chalupě skautskou základnu, vylezli na telegrafní sloupy a dráty přestřihli.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Poslední akci provedli u Jílového u Prahy. Skauti chtěli narušit vojenské cvičení milicionářů. Rozdělili se na dvě skupiny. Menší z nich, kterou vedl Lukšíček, měla za úkol vypustit ventilky přistaveným autobusům, zatímco ta větší se vydala po železniční trati směrem na Prosečnici. Na koleje naskládali kameny, které měly donutit vlak přivážející část milicionářů zastavit. Do vlaku skauti přistoupili, chtěli strojvedoucího včas varovat před překážkou, nechtěli nikoho zranit. Vlak skutečně zastavil. Kdosi však skauty při skládání překážky na koleje zpozoroval a zavolal SNB.

Během následujících čtyřiadvaceti hodin byli skauti z oddílu zatčeni a vyslýcháni SNB. Z neznámých důvodů se případ nedostal do rukou StB. Policisté s nimi prý zacházeli mírně, bez násilí, případ komentovali, že se jednalo jen o hloupé klukoviny.

Lukšíček u výslechu vehementně tvrdil, že ventilky vypustil sám. Výsledkem byl soudní proces konaný v březnu roku 1953, ve kterém stanulo na lavici obžalovaných celkem sedm členů oddílu Ostříž. Nejstarší kluci Jiří Lukšíček, Miroslav Kopt a Oldřich Rottenborn byli odsouzeni k několikaměsíčním trestům odnětí svobody. Zbytek skupiny vyvázl s podmínkou.

Pistoli vykopal až po sametové revoluci

Dvacetiletého Jiřího Lukšíčka, odsouzeného na rok, po krátkém věznění na Pankráci převezli do tábora Svornost na Jáchymovsku. Propustili ho po dvou měsících na amnestii. Doma se ale neohřál, dostihl jej povolávací rozkaz k tzv. technickým praporům do Hradce Králové. A sem si pro něj přijeli estébáci, znovu ho zatkli a odvezli do Bartolomějské ulice, kde ho všemožně psychicky i fyzicky týrali. Požadovali spolupráci, přiznání k velezradě, že chtěli se skauty ozbrojený převrat.

StB totiž skauty začala sledovat a zjistila, že se v oddíle nacházejí zbraně – pistole: „Mirek Oberman si nechal ve své pracovní skříňce svou pistoli, ale onemocněl žloutenkou. Někdo v podniku ji chtěl vydezinfikovat a našel corpus delicti,“ vysvětluje Jiří Lukšíček.

Výprava starých skautů na Jamboree ve Švédsku, zleva Jindřich (Vlk) Valenta a Jiří (Rys) Lukšíček, rok 2011. Foto: Post Bellum, se souhlasem autora

Pistole skautům z odbojové skupiny opatřil kamarád Pepík Krbeček, učeň v národním podniku Lověna: „Také jsem dostal. Zbrojovku Zetku k tomu jeden zásobník, osm nábojů. Já bych ale proti živému člověku nevystřelil. Měli jsme je, protože jsme si říkali, že toto nemůže trvat dlouho, tak pro případ ´kdyby´. Ty pistole byla odpověď na to naše ´kdyby´. Svoji jsem zahrabal na zahradě,“ vypráví Lukšíček.

U výslechu se choval statečně a vinu bral na sebe, zbraně však zatvrzele popíral. Jeho zbraň neobjevili. Vykopal jí až po roce 1990. U soudu v roce 1954 dostal za údajnou velezradu šest let vězení, které si odseděl v jáchymovských lágrech Nikolaj a Rovnost.


Autoři textu Mikuláš Kroupa a Martin Netočný působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře