Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Alois Denemarek. Foto: se souhlasem Post Bellum
,

Sedlák mluvil s parašutistou Kubišem dva dny před jeho hrdinskou smrtí. Řekli si jedinou větu

Dne 16. června 1942 se konalo v parku Národního muzea setkání tří statečných odbojářů z Vysočiny z Dolních Vilémovic: 25letého Aloise Denemarka, Jaroslava Kubiše a jeho bratra Jana Kubiše, parašutisty z Anglie v té době už ukrývajícího se v kostele sv. Cyrila a Metoděje. Z trojice odbojářů se dožil konce války jen Alois. O čem s Kubišem dva dny před jeho hrdinskou smrtí v bitvě v Resslově ulici mluvili?

Alois Denemarek se narodil roku 1917 v Dolních Vilémovicích v rodině místního sedláka. Naproti přes ulici měli domek Kubišovi. Děti spolu hrávaly hry, praly se, pracovaly na polích a statku, hrály na hudební nástroje, v dospívání se spolu nejednou napily na tancovačkách, servaly se se zedníky, ale brzy ráno kolem šesté vstávaly ke zvířatům. Jan býval prý více rozvážný, kliďas, zatímco jeho bratr Jaroslav vesnický sígr, vzpomínal Denemarek.

Svůj příběh v roce 2007 vyprávěl badateli Vlastovi Janíkovi, který nahrávku uložil do sbírky Paměť národa.

Heslo: „Dobrá voda“

V roce 1937 Alois narukoval na vojnu, ale kariéru dragouna mu zhatil pád z koně; po zranění byl převelen do kantýny, kde připravoval snídaně pro důstojníky – rohlíky a kakao nebo kafe. Vypráví, že středeční ráno 15. března 1939 při práci poslouchal rozhlas a zaslechl, že Československo přepadli Němci. Utíkal do kasáren probudit velitele:

„Ale co jsme mohli dělat?! V rádiu hlásili, že všechno v klidu, zůstaňte na svých místech.“ Vojáci prožívali obrovské zklamání a šok, že se nebráníme, vzpomíná Denemarek, který s nelibostí prodával potraviny i okupantům. Když do kantýny nakráčel první Němec a chtěl koupit rohlíky za marku, musel mu podle nadhodnoceného kurzu Denemarek vysázet do krabice 60 rohlíků. Kurz činil: 1 německá marka za 10 korun československých.

Alois Denemarek vojákem. Foto: se souhlasem Post Bellum

Z Dolních Vilémovic odešel za hranice jen Jan Kubiš, i když přemlouval Aloise a jeho bratra Karla Denemarka, aby šli s ním: „Ale co naši rodiče?! Přece jsme na ně nemohli nechat celé hospodářství,“ vysvětluje Denemarek, který si Kubišem domluvil heslo: „Dobrá voda“. Kdo by se jím prokázal, měli mu pomoci.

K překvapení Aloise se v Dolních Vilémovicích Jan Kubiš zjevil už na jaře 1942: „Za rodičema ale nešel. Řekl nám, že kdyby se někdo objevil z Anglie, máme mu pomoct,“ vzpomínal Denemarek. Jejich adresu a jméno Kubiš nahlásil československým zpravodajcům v Anglii jako spolehlivou vlasteneckou rodinu. Jan Kubiš se s Denemarkovými domluvil, že kontakt na něj půjde pouze přes jeho bratra Jaroslava. K tomu skutečně došlo, Jaroslav do Prahy vozil nejen informace, ale hlavně potraviny a předával je rodině Moravcově žijící na pražském Žižkově.


Rodina inspektora státních drah Aloise Moravce žila v žižkovském bytě v Biskupcově ulici č. 1745/7. Laskavá manželka inspektora Marie Moravcová, členka Dobrovolných sester Červeného kříže, se stala jednou z nejobětavějších a nejvýkonnějších pomocnic Jana Kubiše, Jozefa Gabčíka a dalších parašutistů vysílaných z Anglie do protektorátu.

I její starší syn Miroslav odešel roku 1939 do exilu, bojoval v řadách 313. československé stíhací perutě. Zahynul roku 1944 během havárie při startu k operačnímu letu. Mladší syn Vlastimil „Aťa“ Moravec, čerstvý absolvent obchodní akademie, se také zapojil do sítě odbojářů pomáhajících parašutistům.

Poté, co pražské gestapo ukončilo a vyhodnotilo výslech Karla Čurdy, vydává se zatýkací komando do žižkovského bytu Moravcových. Dne 17. června ve 4:15 ráno příslušníci gestapa vedení Oskarem Fleischerem vtrhnou do bytu v Biskupcově ulici. Nacházejí zde Marii a manžela Aloise. „Teta“ Marie je na tuto situaci připravena. Ukrývá se na toaletě a tam polyká kapsli s jedem. Gestapáci běsní, od Marie se místo úkrytu parašutistů nedozví. Neprozradí je ani manžel Alois.

Vyslýchající se tak zaměří na mladšího syna Vlastimila „Aťu“. Dlouho odolává, ale nakonec je to on, kdo nelidský výslech nevydrží a prozradí, že se nejhledanější vojáci v protektorátu ukrývají v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Zhroutí se prý poté, co mu ukážou mrtvé tělo jeho vlastní matky.


Parašutista v kůlně

V květnu 1942 u Denemarků zabušil zraněný parašutista František Pospíšil. Seskočil do protektorátu ve skupině BIVOUAC, která měla za úkol kromě jiného poničit nádraží v Přerově, zničit teplárnu v Brně.

Jeho kolegové ze skupiny, Čoupek a Zapletal, už byli zatčeni gestapem, jemu se podařilo uprchnout a v přestřelce byl zraněn na hýždi:

Rodiče Aloise Denemarka. Foto: se souhlasem Post Bellum

„Ano, střelili ho do zadku. Měl jsem spolehlivého doktora v Jaroměřicích, který mu zranění ošetřil, dal mu injekci a nějaké masti,“ popisuje Denemarek. Parašutistu schovali v seně v kůlně nad stroji: „Jednou nám pomohl skládat seno. A přišla tam paní Dočkalová, ta byla taková upovídaná. ‚Vy máte brigádníka?!‘ Tak to jsme měli strach. To byly momenty, hochu! Jinak on u nás ztloustnul,“ dodává Denemarek.

Ukrývání parašutisty Pospíšila, pocházejícího z nedaleké vesnice Rešice, se stávalo neudržitelným. Na vesnici se lidé znají, ukrývaný nesměl na krok z kůlny.

Obavy rostly z náhodného odhalení, protože po atentátu na Heydricha a vypálení Lidic prováděly protektorátní bezpečnostní složky razie, pročesávaly lesy, kontrolovaly doklady na ulicích, ve vlacích… Denemarkovi se snažili přemístit parašutistu Pospíšila do anonymnější Prahy. Jaroslav Kubiš tedy zorganizoval setkání s bratrem Janem 16. června 1942 v parčíku u Národního muzea, kde se měli domluvit, komu, kdy a jak parašutistu Pospíšila předají.

„Hoši, doba je blbá.“

„Ten sraz byl v parčíku, v něm stálo něco dřevěného, nějaký altánek nebo kostelík, a tam jsme měli sraz. Jenže my jsme ho nemohli poznat. To bylo stanné právo, a on měl pěkné fousky, fešák. On přecházel silnici, která vede sem od muzea. Přecházel a tam na rohu stál… Němec. Klobouk, kožeňák a teď Honza (Kubiš) jde kolem, a on ho zastavil. A teď Honza šahá do kapsy. Víš, jak nám bylo?! Nám se takhle stáhly pr*le, poněvadž jsme si mysleli, že vytahuje revolver. A on chtěl zapálit jen cigaretu. A já ještě říkám: ,Jardo, kruci, vždyť Honza nekouří.‘ Ale vytáhl sirky a připálil mu,“ popisoval Alois Denemarek.

Kubiš pak prohlásil jen jednu větu. Na prosbu, komu má v Praze předat Pospíšila, řekl: „Hoši, doba je blbá, nechte ho tam.“

Alois Denemarek Pospíšilovi okolnost své cesty do Prahy nesdělil. Po prozrazení ukrytu parašutistů v Resslově ulici, po mnohahodinové bitvě u kostela v Resslově ulici, provedlo gestapo razii v Dolních Vilémovicích u Kubišů.

Celou rodinu zatkli. Odehrálo se to právě ve chvíli, kdy naproti ve světnici na statku Denemarků Alois stříhal strojkem parašutistu Pospíšila:

Bratr Aloise Karel Denemarek. Foto: se souhlasem Post Bellum

„Tak šest metrů před námi zastavila tři auta gestapáků. Jeden z nich měl lísteček a ukazoval do ulice. Měli informace, kde Kubišovi bydlí. Pospíšil vyletěl ze židle, neměli jsme záclony. Mně vypadla mašinka a urazila mi zub. Měl jsem ji pak schovanou na památku do loňského roku, holky dělaly pořádek a vyhodily ji do sběru, to mě mrzelo,“ vypráví Denemarek.

Bratři Denemarkovi krátce na to dostali rozkaz od jistého Miroslava Holoubka z Valče, spojky pravděpodobně z odbojové vojenské sítě Obrany národa, aby parašutistu Pospíšila zastřelili a těla se zbavili, popisuje Alois Denemarek: „Přišel a říkal: ‚Jedině odkráglovat, zůstal sám a to je nebezpečný.‘“ Bratři Karel a Alois měli schované pistole, ale nepoužili je.

Parašutista Pospíšil, vědom si, že rodinu v Dolních Vilémovicích ohrožuje, jednoho letního dne roku 1942 odjel na zapůjčeném kole s vypilovaným výrobním číslem a v obleku. Směřoval do Tábora, kde našel pomoc u rodiny Volfových.

Nakonec ho z úkrytu do Prahy vylákal zrádce Karel Čurda. Pospíšila zatklo gestapo 12. února 1943 v průchodu paláce Luxor na Václavském náměstí. Statečně odmítl nabízenou spolupráci s gestapem, během výslechu vzdoroval. Přesto gestapo rozkrylo síť pomocníků, pozatýkali rodinu Volfovu, ale i Denemarkovu. Pospíšila popravili 28. října 1944 v Terezíně.

Slyšet americká děla…

Sedláckou rodinu z Dolních Vilémovic udal jistý Padělek, pomocník v Dalešickém mlýně, kde se parašutista Pospíšil také krátce ukrýval a kam mu vozil jídlo Karel Denemarek. Padělek si všiml cedulky na voze: Denemarek, Dolní Vilémovice č. 12. Výslech gestapa nevydržel a jméno a adresu vyzradil. Gestapo znovu zatýkalo v Dolních Vilémovicích 21. března 1943.

Alois Denemarek v Dolních Vilémovicích už nějaké měsíce nebydlel. Žil s manželkou na statku v nedaleké obci Vicenovice. Gestapo nejdříve zatklo jeho bratra Karla a po půl roce si přišli i pro jeho rodiče.

Karel, ani jeho maminka Marie a tatínek Antonín svého syna Aloise neprozradili. Shodně tvrdili, že Alois o ukrývání Pospíšila nevěděl, protože se oženil a změnil bydliště: „Musím jim za to děkovat. Neprozradili mě!,“ vypráví s pohnutím v hlase Alois Denemarek, který po válce instaloval v obci pamětní desku na počest svých rodičů a bratra.

Karel Denemarek byl 19. dubna 1944 popraven na Pankráci stětím hlavy na gilotině. Před smrtí údajně pronesl tato poslední slova: „Je válka a válka si žádá oběti.“ Maminku Marii Denemarkovou nacisté zplynovali v Ravensbrücku na Velký pátek 30. března 1945 kolem 14:00 hodiny.

Tatínek Antonín Denemarek zemřel na konci války v koncentračním táboře Dachau. Jeho spoluvězeň po válce říkal, že už slyšeli dunění amerických děl a neustále se vzájemně posilovali, že svoboda se blíží. Zesláblý Antonín se ale nakonec osvobození nedočkal.

Komunismus a nacismus kazí lidi

Dopis Aloise Denemarka tatínkovi do Dachau. Foto: se souhlasem Post Bellum

Po válce Alois Denemarek hospodařil na rodinném statku a spravoval hospodářství i ve Vicenovicích, kde žil se svojí manželkou. Vychovali spolu čtyři dcery. Denemarkovi se dařilo, na patnácti hektarech za rok a půl dosáhl obratu milion a půl korun, což představovalo rozsáhlé jmění, plat se v roce 1946 pohyboval mezi dvěma a třemi tisíci korunami. Denemarek byl schopen bez chemického hnojení, bez traktoru, jen s koňským spřežením, sklidit 46 metráků pšenice na hektar. Zaslouženě patřil v kraji mezi respektované sedláky.

Po roce 1948 odmítl dobrovolně vložit majetek do JZD, k čemuž ho nutily komunistické úřady. V roce 1949 ho jako nepohodlného a bránícího kolektivizaci odsoudili na tři roky do vězení a ke stotisícové pokutě.

Po necelých dvou letech ho propustili a po nějaké době dostal předvolání k vojenským pracovním jednotkám PTP, kde strávil dalších 18 měsíců. V kádrových materiálech soudruzi uvedli sprostou lež a pomluvu, která se o něm šířila, že prozradil atentátníky na Heydricha, a dokonce, že nese spoluvinu na smrti svých rodičů a bratra.

Po propuštění z PTP dostal úřední nařízení, že se již nesmí vrátit ani do Dolních Vilémovic ani do Vicenovic. Alois Denemarek se s rodinou usadil ve Znojmě a pracoval ve vinařství.

„Komunismus, nacismus, socialismus! To všechno je na h*no. To kazí lidi,“ řekl Alois Denemarek na nahrávce z roku 2007 pro Paměť národa. Zemřel v roce 2013.


Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

2 komentáře

  1. vlad napsal:

    Atentát byla pitomost prvního řádu. Nic nevyřešila, jen na to doplatily stovky zavražděných nevinných lidí a všem lidem v ČR přituhl režim a byli daleko více a brutálněji stíhaní. Beneš a exilová vláda si zatím v klídku popíjeli anglický čaj a lebedili si v pohodlí a luxusu. Doma v ČR zatím umírali nevinní lidé.

    • T. Jaros napsal:

      Tu svini, Heydricha, bylo zapotrebi oddelat. Skoda, ze jich nepozabijeli vic. Tech svini, co by si to zaslouzili, bylo vic, mnohem vic.

Přidávání komentářů není povoleno