Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Ruský prezident Vladimir Putin a jeho čínský protějšek Si Ťin-pching. Foto: Profimedia
,

Rusko a Čína jako strategičtí, ale nerovní partneři. Válka na Ukrajině to zvýraznila

Rusko a Čína se sice navzájem označují za strategické partnery, Moskva i Peking jsou si však nepochybně vědomy, že jde o asymetrický vztah. Ukazuje to i region střední Asie, kde Rusko dosud řešilo hlavně bezpečnost a Čína se zaměřovala primárně na ekonomiku a infrastrukturu. Tyto zájmy ovšem v posledních letech začínají do jisté míry splývat a Peking začíná být v oblasti aktivní i vojensky.

Když letos v lednu propukly v několika kazašských městech v čele s Almaty masivní protesty proti strmě rostoucím cenám pohonných hmot a celkovému politickému klimatu v zemi, režimu Kasyma-Žomarta Tokajeva pomohly jednotky Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB) vedené Moskvou.

OSKB, jejíž základy byly položeny záhy po rozpadu Sovětského svazu, funguje jako mezinárodní regionální organizace pro obranu a bezpečnost, pročež někdy bývá označovaná jako „Ruské NATO“. V současnosti sdružuje šest zemí bývalého Sovětského svazu – Rusko, Arménii, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán.

Lednová vojenská mise v Kazachstánu svědčí o dominantním postavení Ruska, pokud jde o zabezpečení středoasijského regionu (a tamních vládnoucích elit). OSKB již dříve uspořádala řadu cvičení, například „Rubež“ (hranice), které se zaměřovalo na ochranu tádžicko-afghánských hranic, nebo operaci „Channel“, která měla za cíl potírání pašování drog z Afghánistánu.

Zbraň a peněženka

Čína ovšem nezahálí. Pro sféry vlivu Ruska a Číny ve střední Asii po dlouhou dobu platila určitá „dělba práce“, v jejímž rámci se pro role obou mocností vžilo výstižné označení „zbraň a peněženka“ – Rusko řešilo bezpečnostní rozměr a Čína se zaměřovala primárně na ekonomickou a infrastrukturní doménu. Tyto zájmy ovšem v posledních letech začínají do jisté míry splývat a Peking začíná být v oblasti aktivní i vojensky.

Číně sice dosud vyhovovalo, že má zdarma prospěch z ruských bezpečnostních výdajů v oblasti, ovšem do budoucna je toto rozdělení neudržitelné, a Čína tak musí zajistit své ekonomické angažmá i vojensky. Důkazem, že se to již děje, může být například čínský zájem o tádžické základny, které sousedí s Ujgurskou autonomní oblastí Sin-ťiang. Objevily se například zprávy o tom, že Peking získal práva na přestavbu a výstavbu až 40 strážních základen na tádžické straně afghánských hranic.


Text Davida Gardáše vznikl v rámci projektu Sinopsis, se kterým HlídacíPes.org spolupracuje.


V roce 2001 Čína iniciovala vznik Šanghajské organizace pro spolupráci (ŠOS), platformy propojující zástupce Číny, Ruska, Kazachstánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu a Uzbekistánu. S výjimkou posledního jmenovaného byly všechny členské státy součástí tzv. Šanghajské pětky, organizace ustanovené na základě smluv z let 1996 a 1997 s cílem posílení vzájemné důvěry ve vojenské oblasti. Jednalo se o první vlaštovky signalizující snahu Pekingu o integraci středoasijského regionu do své sféry vlivu.

Dalším krokem, tentokrát však mnohem významnějším a s globálním přesahem, bylo představení iniciativy Pás a stezka (BRI). Ostatně není náhodou, že generální tajemník Si Ťin-pching představil BRI světu právě v Kazachstánu při státní návštěvě Astany (nyní Nur-Sultan) v roce 2013 a o rok později plán potvrdil v indonéské Jakartě. Oba tyto regiony – centrální Asie napojená na zbytek euroasijského kontinentu i jihovýchodní Asie se svou polohou výhodnou pro globální obchod – jsou momentálně důležitými centry s rostoucím vlivem Číny.

Kreml však v roce 2014 představil vlastní koncept takzvané Eurasijské ekonomické unie (EEU). Dohoda o vzniku unie, která v současnosti sdružuje Bělorusko, Ruskou federaci, Kazachstán, Arménii a Kyrgyzstán, byla podepsána 29. května 2014 taktéž v Astaně. To jen potvrzuje význam Kazachstánu jako kontinentální křižovatky a mostu mezi Evropou a Asií. Vedle sjednocení celní politiky znamenala participace v EEU pro občany členských zemí i usnadnění cest za prací do Ruska a posílání výdělků zpět do vlasti, což v případě Kyrgyzstánu a Tádžikistánu tradičně tvořilo významnou část HDP.

V roce 2015 ruský prezident Vladimir Putin avizoval plán na užší kooperaci a koordinaci mezi EEU a BRI a vznik „velkého eurasijského partnerství“ s Pekingem. I přes jasně definované ekonomické zaměření EEU se však po letech potvrdila slabší pozice Moskvy v této oblasti. Podle údajů za rok 2019 dosahoval objem obchodu Číny se střední Asií hodnoty 46,5 miliardy dolarů, přičemž největší díl připadl na Kazachstán, dále Turkmenistán, Uzbekistán a Kyrgyzstán, a relativně nejmenší ekonomické vazby má Čína s Tádžikistánem. V případě Ruska dosahovaly obchodní styky středoasijských států celkové hodnoty 28 miliard dolarů.

Dvousečné ekonomické sbližování

Čínské investice do oblasti střední Asie jsou soustředěny především do energetiky, těžebního průmyslu a infrastruktury. Od poloviny nultých let tohoto století se masivně rozrůstá síť plynovodů a ropovodů dodávajících suroviny pro čínské hospodářství. Jeden z největších projektů s čínskou účastí v regionu je koupě 8% podílu v kazašském státním energetickém gigantu KazMunayGas za 5,3 miliardy dolarů.

Čínská společnost CEFC zamýšlela koupit i 51% podíl v mezinárodní odnoži společnosti KazMunayGas International, působící například v Rumunsku. Tento obchod však ztroskotal kvůli korupčnímu skandálu a následnému zmizení a vyšetřování předsedy Jie Ťien-minga, v Česku známého především jako poradce prezidenta Zemana.

V rámci investic do infrastruktury si Čína zajistila 49% podíl v „největším suchozemském přístavu“ na světě, jak bývá označován kazašský Khorgas. Kazašská národní železniční společnost si však ponechala většinový podíl a další investice do projektu by měly pocházet z vlastních zdrojů, což odráží snahu Kazachstánu udržet si alespoň nějakou míru autonomie a vyvarovat se „vazalství“ vůči Pekingu.

Proti trendu posilování čínského vlivu opakovaně protestovalo kazašské obyvatelstvo. V roce 2016 například Kazaši vyjádřili nesouhlas s plánovanou změnou legislativy, která by umožňovala Číně skupovat a ovládat území v Kazachstánu. Vláda nakonec od tohoto kroku ustoupila.

Také v Kyrgyzstánu se v roce 2019 odehrály protesty proti čínským společnostem, které směřovaly na nedostatečné ekologické zajištění zlatého dolu Solton-Sary, ovládaného společností Zhong Ji Mining. Fiaskem skončila i modernizace tepelné elektrárny v Biškeku, na kterou tlačila čínská ambasáda. Přestavba neproběhla úspěšně a následná porucha a zastavení dodávek elektřiny a tepla do kyrgyzského hlavního města během studené zimy v lednu 2018 vedly i k ochlazení diplomatických vztahů mezi zeměmi.

Energetický průmysl v Kyrgyzstánu má též pozoruhodnou českou stopu. V roce 2017 získala miliardový kontrakt na stavbu tamní vodní elektrárny společnost Liglass Trading CZ. Přestože do té doby měla obraty jen v řádech stovek tisíc korun a odborníkům z oboru nebyla známá, při nejvyšších diplomatických návštěvách středoasijské země se za ni měli přimlouvat přímo lidé z Kanceláře prezidenta republiky.

Jak se nestat vazalem Pekingu

Čína se viditelně více angažuje také v Turkmenistánu, který se po dlouhou dobu vyhýbal přílišné integraci s jednou z velmocí na sever nebo východ od svých hranic. Prezident Nijazov usiloval o tzv. „trvalou neutralitu“, která by bránila participaci v mezinárodních obranných organizacích, ale umožňovala vojenskou spolupráci na bilaterálních základech.

Nijazov, který si s oblibou nechal říkat „Turkmenbaši“ („Vůdce Turkmenů“), vynaložil po pádu Sovětského svazu enormní úsilí o vybudování kultu své osobnosti. Nechal tak například přejmenovat dny v týdnu, měsíce v roce, město, kráter na měsíci a celou řadu dalších míst a reálií po sobě a členech své rodiny. Jeho nástupce Gurbanguly Berdymuhamedov prvotní snahu o odstranění tohoto kultu nakonec pouze vystřídal svým vlastním kultem.

Na obyvatele hlavního města Ašchabadu tak symbolicky shlíží masivní zlaté sochy obou prezidentů, kteří odklonili značnou část státního rozpočtu pro své vlastní potřeby. Proklamovaná neutralita země tak patrně slouží spíše k dotváření obrazu neohrožené vlády s totalitními rysy.

Pokud jde o ekonomiku, největším obchodním partnerem Turkmenistánu je právě Čína, která nakupuje převážnou část turkmenského zemního plynu (přes 90 %) a dováží jej prostřednictvím plynovodu Střední Asie-Čína, což pro Peking představuje nezanedbatelnou ekonomickou páku na Ašchabad. Turkmenistán nicméně udržuje čilé obchodní vztahy také s Ruskem a Íránem a roste jeho přeshraniční obchod s Afghánistánem. Turkmenská vláda často využívá protichůdných zájmů těchto regionálních mocností jako prostředku k získání ústupků, zejména v energetických otázkách.

Uzbekistán, kterým i přes absenci společných hranic s Čínou prochází hned dvě trasy BRI, v posledních letech vztahy s Pekingem hojně rozvíjí. To se odráží nejvíce právě v infrastruktuře, což ilustruje například plánovaná uzbecko-kyrgyzsko-čínská železnice, propojující Taškent s čínským Lan-čou.

Na nedávném setkání Šanghajské organizace pro spolupráci v Pekingu byla představena „Strategie rozvoje Nového Uzbekistánu pro období 2022-2026“, která překvapivě nezmiňuje Rusko. V souvislosti s Ruskem se také skloňují obavy ze sekundárních sankcí, ještě posílených invazí na Ukrajinu, což státy střední Asie dále posouvá do náruče Pekingu.

Pro kontext je důležité zmínit i čínské angažmá v Afghánistánu a Pákistánu, byť geograficky náleží již do jižní Asie. V Afghánistánu řeší Peking s Tálibánem vedle strategických surovin a nerostného bohatství také bezpečnostní rizika, jako potenciální „vývoz“ terorismu. Na jih od Afghánistánu pak kotví jedna z vlajkových lodí celého projektu BRI – Pákistán.

Čínsko-pákistánský ekonomický koridor (CPEC) je totiž co do objemu investic a rozsahu infrastrukturální integrace ukázkou toho, jak by Čína chtěla a mohla prohloubit svůj vliv v rámci širšího regionu. Pro jednotlivé země proto do budoucna bude čím dál složitější udržet si ekonomickou nezávislost a vyvarovat se vazalství na Pekingu.

Sňatek z rozumu. A co dál?

Rusko a Čína si jsou nepochybně vědomy vzájemné mocenské asymetrie. Čína v posledních dekádách vedle domácího hospodářského růstu úspěšně využila otevřených dveří globálních trhů a od vstupu do Světové obchodní organizace v roce 2001 masivně šířila svůj ekonomický vliv daleko za hranice země. Naopak Rusku se viditelnější ekonomické zlepšení vyhnulo a po letošní invazi na Ukrajinu navíc Moskva upadla do mezinárodní izolace, jejíž dopady se teprve plně projeví.

Zatímco Moskvě se ve střední Asii nepovedlo promítnout svůj vojensko-bezpečnostní vliv i do ekonomické oblasti (narozdíl od Arménie, kde se setkala s větším úspěchem), Čína naopak své ekonomické angažmá doplňuje výstavbou základen a poskytováním bezpečnostních konzultací i ve vojenské oblasti.

V budoucnosti střední Asie a jejích vztahů ke dvěma regionálním velmocím se tak rýsují tři možné scénáře. V prvním se Rusku s Čínou podaří vyvážit a sladit často protichůdné zájmy v regionu, přičemž souběžně odradí od výraznější účasti další potenciální hráče. Druhým je pokračující „dělba práce“, která ovšem neřeší potřeby regionu a tamních režimů dostatečně, což ponechá prostor pro větší zapojení třetích zemí. Třetím, z dnešního pohledu nepříliš pravděpodobným scénářem je možný spor mezi Čínou a Ruskem, jehož by státy střední Asie mohly využít k prosazení vlastních zájmů. Toho by pak mohly docílit například užší spoluprací se Západem, arabským světem nebo jižní Asií.

Vedle středoasijského regionu je dalším potenciálním místem sváru mezi Moskvou a Pekingem ruský Dálný východ, jehož rozsáhlá území ještě v polovině 19. století náležela Číně a kde v posledních letech roste podíl čínského průmyslu i obyvatelstva. Další problematickou oblastí je Arktida, tradičně ve sféře sovětského a ruského vlivu, kde se však Čína v posledních letech stále více angažuje ve výzkumu, těžbě a námořní logistice (arktická trasa zkracuje přepravu zboží na evropské trhy o několik týdnů, vlivem zamrzání je však momentálně dostupná jen část roku).

Je tedy zřejmé, že i přes společné vymezování se vůči Západu, především Spojeným státům a jejich „hegemonismu“, je sňatek z rozumu mezi Pekingem a Moskvou zatížen hned několika třecími plochami, které v dohledné budoucnosti prověří jejich deklarované strategické partnerství.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

6 komentářů

  1. vlad napsal:

    Dobře to Rusko dělá. Mocnost se spojí s další mocností a ovládnou celý svět. Rusko dá levné energie, Čína potenciál vědy, výzkumu, technologií a lidských zdrojů.
    Pro EU bylo asi špatně, když kupovala levný plyn a ropu z Ruska. Američan to zatrhl a hle, EU bude mít nejdražší energie na celém světě a celá EU zchudne.
    ČEZ od června zvedá ceny plynu o 80%. No to je paráda, Fialo, ty to tedy vedeš do…
    Po 32 letech od plyšáku budeme zpívat jak bylo za komunistů dobře, levně a blahobytně. A navíc, bezpečně. Od doby, kdy se v Evropě usadilo NATO, je válka za válkou. Zlatá mírová Varšavská smlouva. To byly parádní časy. Teď jen svrab, covid a opičí neštovice. To jsme to tedy dopracovali…

    • Richard Švehla napsal:

      Přesně, soudruhu vlade: To jste to dopracovali, vy rusáčtí švábi, že se nezmůžete na TROŠIČKU lepší bláboly.
      Ubožáčkové. Lenin s vámi, až do skonání Rusácka.

    • Sámo napsal:

      A co jsi z toho měl- svrab? Za komunistů jsme byli ve srabu většinou všichni, akorát většina občanů ČSR o tom nevěděla. Ty budeš asi nějaký magor a na hlavu, jinak by jsi musel zaregistrovat, že za dob tzv. Varšavské smlouvy okupovali Rusové Maďarsko, Československo a zasahovali v Polsku, v NDR byli celou dobu až do pádu Berlínské zdi, v Rumunsku nebyli proto, že Rumunsko bylo pod ochranou Číny, která měla s Ruskem nevyrovnané účty co se týká posunutí ruské hranice na území Číny po 2. světové válce. Také část Vietnamu zabralo Rusko po válce. Zdá se, že jsi mladý a hloupý a nebo jsi se jako hloupý narodil a jako takový i hloupý umřeš. Budiž ti země lehká.

    • Pavel napsal:

      A zřejmě proto čína zakázala rusáckým letadlům přistávat v číně. Rusácko nic nedá.. čína si vezme. Čína si vezme a nebude se puťkou ožebračeného rusácka ptát. A nevezme si nejen levné energie, vezme si celou východní sibiř.
      Jak jsou rusácké energie „levné“ jsme viděli už před válkou díky mnoha rusáckým vyděračským pokusům a nedodržováním smluv nejen vůči Ukrajině ale i Bělorusku. O žebráckém a zdevastovaném komunistickém československu a totalitní krvavé varšavské smlouvě „zpívají“ akorát mentálně nemocní jedinci. Ale máš pravdu v tom, že to covidový strašpytel puťka to vede do…… Místo toho aby mírově spolupracoval s Evropu vede válku za válkou a při tom doma v rusácku má covid, svrab, opičí neštovice, TBC, HIV, alkoholismus, drogy a hlad.

    • Baodai napsal:

      Zahoďte splín, kolego, bekanej Američan za to dycky nemůže, blbý jsme byli my včetně Vás, tak si to přiznejme a přizpůsobme se situaci. Evropa se do zadnice žene sama a nepotřebuje k tomu nikoho, tak nebulte „já nic, to voni“.
      Zkuste to zvládnout bez flusání po okolí, to dělají děti.
      My sami jsme v nějaké situaci a neměli bychom mít touhu po řešení zvenčí, ani Joe ani Vláďa nám bebí foukat nebudou.

  2. Martin napsal:

    docela Tě lituju , takhle se nechat vypláchnout. Pravděpodobně budeš starší ročník , tam je typická neschopnost ověřování informací. Za 1) Rusko už dávno není mocnost ani ekonomická ani vojenská -prostě jim ujel vlak (asi o 50 let).
    Za 2) pro Čínu Rusko není partner (ani vojensky ani ekonomicky ) ale zdroj zisku.
    Za 3) Čína se bez Ruska obejde ,Rusko bez Číny nikoliv.
    Za 4) Výkonnost ekonomik Ruska a Číny je (!!() neporovnatelná.

Přidávání komentářů není povoleno