Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Ida Hadrabová po útěku z Československa. Foto: se souhlasem Post Bellum
,

Roky věřila, že její matka je mrtvá. Pak od ní dostala dopis, který StB zřejmě přehlédla

Krátce po atentátu na zastupujícího říšského protektora, prominentního nacistu a SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha vpadli do bytu Peškových v pražské Liliové ulici č.p. 14 němečtí vojáci či policisté. Prohledali domácnost a odvedli Idu Peškovou se dvěma dětmi, jedenáctiletou Irenou a o rok mladším Otou. Všichni skončili ve vězení.

Irena se dnes jmenuje Fajmanová, a hned v úvodu je vhodné zdůraznit, že prožitek heydrichiády představuje jen začátek její pozoruhodné osobní a rodinné historie. Ten příběh trochu připomíná paranoidní thriller, už proto, že Irena Fajmanová spoustu věcí z minulosti své rodiny neví: nejdřív se neptala, protože byla malá, pak měla docela jiné starosti a nakonec se vlivem „historických okolností“ na nic ptát nemohla.

Irena se narodila pod jménem Pešková 1. prosince 1930 v Praze. Její rodiče byli řezníci: otec Jan Pešek pocházel z Náchoda z české rodiny, matka Ida (rozená Fritscheová) se narodila v Sudetech, v Břevništi (Merzdorf) u České Lípy, její mateřštinou byla němčina, ale naučila se výborně česky. Společně provozovali řeznictví v Praze-Košířích, na počátku okupace je však pronajali a oba si našli zaměstnání: Jan působil jako řezník u firmy Holata, Ida prodávala na trhu.

Všechny nás postavili ke zdi

Irena Fajmanová říká, že její otec se zapojil do protinacistického odboje, ale nezná podrobnosti: „Rodiče se o odboji bavili, vždycky jsme dostali nakázáno, že se nesmíme před ostatními dětmi o žádných domácích hovorech ani zmínit…  Nic přesného ale bohužel nevím, tehdy jsem byla malá.“ Když po atentátu na Heydricha (27. května 1942) začala německá policie provádět razie v bytech a domech, odešel Jan Pešek z domova a už se nevrátil.

„Nevím, který den k nám přišli, byli jsme doma sami s mámou a šli jsme spát. Máma řekla, že si půjde lehnout později, seděla v kuchyni, dělala, že něco čte, ale byla hodně rozrušená,“ vzpomíná Irena Fajmanová: „V noci k nám vpadli vojáci nebo policisté, všechny vytáhli z postelí a postavili nás ke zdi. Když jsme pohnuli hlavou, dali nám zezadu takovou ránu, že tekla krev z nosu. Chtěla jsem udělat krok k bratrovi, ale jeden voják to viděl a nakopnul mě tak silně, že mi roztrhl stehno. Pochopitelně jsem brečela, máma ke mně chtěla jít, a tak se do ní taky pustili, ležela na zemi a kopali do ní.“

Irena Fajmanová v roce 2020. Foto: se souhlasem Post Bellum

Němci pak oddělili děti od matky, Idu Peškovou odvezli neznámo kam a děti umístili do věznice – Irena je přesvědčena, že šlo o sídlo gestapa v Petschkově paláci: „Bylo tam celkem asi dvanáct dětí, ale moc jsme spolu nemluvili. Drželi jsme se s bratrem u sebe, brečeli jsme, hlídaly nás nějaké zlé ženské. Zůstali jsme tam asi čtrnáct dní.“

Zhruba po dvou týdnech odvezla úřednice gestapa Irenu a Otu zpátky domů. Nikdo na ně nečekal, matka Ida zůstávala ve vězení a otce Jana mezitím také sebralo gestapo. O děti se starali sousedé: „O patro výš bydlely dvě slečny Rážovy, švadleny, údajně snad příbuzné herce Ráže. Vařily nám a praly. Kde na to braly peníze, nemám tušení. Když se s nimi později chtěla maminka vyrovnat, říkaly, že to dělaly rády, že jsme přece Češi.“

Dne 18. června 1942 šla Irena s kamarádkou do školy ve Vojtěšské ulici, cestou se toulaly a připletly se k německým manévrům v okolí kostela sv. Cyrila a Metoděje, kde se ukrývali parašutisté: „Dostaly jsme se do ulice, kam vjížděla německá auta, která mířila ke kostelu. Chtěly jsme se podívat, co se děje, ale odstrčili nás a německy křičeli, ať jdeme okamžitě pryč. Bylo tam plno Čechů, ale podle mě skoro nikdo nevěděl, co se tam odehrává.“

Ida Pešková se po několika týdnech vrátila domů. Proč ji Němci propustili a proč ji původně zatkli, není jasné, zřejmě hrál nějakou roli její německý původ, k němuž se ovšem před zatčením ani po něm podle dcery Ireny nehlásila.

Rozhlasová verze Příběhů 20. století se vzpomínkami Ireny Fajmanové:

Jan Pešek byl až do konce války na nucené práci v říši. Irena neví, kde byl otec vězněn, pamatuje si, že se zmiňoval o vězeňské práci na letišti Tempelhof. Domů se vrátil až na počátku léta 1945: „Přijel spolu se čtyřmi nebo pěti dalšími vězni. Když jsem se ho později vyptávala, co prožil, vždycky jen řekl, že o tom nebude mluvit… Vysvětlovala jsem si to tím, že asi prožil hrozné věci a nechce se k nim vracet.“

Za okupace se Ida Pešková se svým manželem rozvedla. Irena Fajmanová říká, že matka podepsala rozvodové papíry nedopatřením, že jí je gestapáci podstrčili, ale jak to přesně bylo, se už asi nelze dozvědět. Jisté je, že po osvobození už spolu nežili: v roce 1944 se Idě Peškové narodila dcera Stanislava a Ida se vdala za jejího otce Stanislava Hadrabu.

„Vesnická boháčka“

Po porážce nacismu a obnovení Československa se na Ireninu matku nevztahovaly Benešovy dekrety a Ida (v té době už Hadrabová) odešla s novým mužem a nejmladší dcerou hospodařit na rodinný statek v Chotyni v severních Čechách. Její nevlastní matka Ema byla spolu s dalšími příbuznými „odsunuta“ (tedy vyhnána) do Německa.

V roce 1948 proběhl komunistický převrat, začala kolektivizace a Ida Hadrabová odmítala vstoupit do jednotného zemědělského družstva: „Sedláci museli odvádět vysoké dávky státu, většinou ty předpisy nemohli splnit,“ vzpomíná Irena Fajmanová: „Matka proti tomu vystupovala, odmítala družstvo, když šla na nějakou schůzi, mluvila otevřeně. Brzy na ni začala chodit udání.“

Stanislav Hadraba po útěku z Československa v roce 1951. Foto: se souhlasem Post Bellum

Irena měla pár měsíců před maturitou, ale komunisté ji kvůli matce jako kulackou dceru vyhodili ze školy. Dostala umístěnku na práci v porodnici v Aši v západních Čechách. Její matka byla obžalována jako „vesnická boháčka“ a v roce 1951 odsouzena ke dvaceti letům vězení (za velezradu, jíž se měla dopustit rozvracením komunistické politiky). Ida Hadrabová byla ovšem souzena v nepřítomnosti – ležela v té době v nemocnici s infekční žloutenkou.

„Matka mi později vyprávěla, že za ní do nemocnice přišel nějaký známý, a řekl jí: Ido, do rána do čtyř hodin musíte být pryč, nebo si pro vás  přijdou. Tak se máma sebrala a utekla,“ líčí Irena Fajmanová. Ida s manželem Stanislavem Hadrabou a tehdy pětiletou dcerou Stanislavou přešli hranice a dostali se do Západního Berlína. V Německu žili dva roky v uprchlickém táboře a pak odjeli do Londýna.

Irena o matčině útěku nejdřív neměla tušení: „Byla jsem v Aši, máma musela jednat rychle, neměla žádnou možnost, jak mě nebo bratra kontaktovat.“ Za pár dní jí kdosi předal zprávu, že Hadrabovi přišli při pokusu o přechod hranic o život. Neměla nikoho, na koho by se obrátila, s otcem a bratrem se vídala jen příležitostně, bála se, od matky nepřišla žádná zpráva. Irena ji v duchu pochovala.

Státní bezpečnost se o ni zpočátku příliš nezajímala, ale to se změnilo v roce 1952, kdy z Československa utekl i její bratr Otakar Pešek. „Vyhodili ho z vysoké školy a poslali na práci na nákladové nádraží v Nymburce. Bratr to špatně snášel, byl hodně nemocný. Někdo mu tehdy poradil, jak se dostat na Západ a podařilo se to.“ Po bratrově útěku se na Irenu zaměřila Státní bezpečnost, absolvovala několik výslechů.

Ota Pešek odcestoval do Kanady. Brzy se dozvěděl, že jeho matka Ida s manželem a dcerou jsou naživu. Než se s nimi stihl setkat nebo přes nějakého prostředníka poslat zprávu sestře do Československa, zemřel (roku 1956) na leukémii. Příslušníci StB byli z jakéhosi důvodu přesvědčeni, že Ota Pešek je naživu a vrátil se tajně domů, u jednoho výslechu na Irenu tlačili, aby přiznala, že jí navštívil.

Pohlednice, která unikla StB

Na jaře 1960 byla už Irena vdaná (jmenovala se tehdy Jarkovská), podařilo se jí dokončit školu, pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici v Novém Městě nad Metují – a ze Západu jí přišla velikonoční pohlednice, snad bez podpisu. Poznala, že písmo je matčino.

Začala doufat, že Ida možná žije – a s pomocí známého, který pracoval jako podnikový ředitel a mohl jezdit na Západ, se jí podařilo matku najít a tajně se s ní spojit. „Později jsem se dozvěděla, že mi máma psala, ale StB ty dopisy zřejmě zachytávala. Až ten jeden velikonoční lístek náhodou prošel. Byla jsem z toho na omdlení, zkuste si představit, jaké to je, když tolik let žijete v domnění, že jsou všichni mrtví.“

Dokument rodiny Hadrabovy z Mezinárodní organizace pro uprchlíky. Foto: se souhlasem Post Bellum

V té době Státní bezpečnost na Irenu Jarkovskou zatlačila – a z dokumentů v Archivu bezpečnostních složek vyplývá, že se zavázala ke spolupráci. Zvolila si příznačné krycí jméno Ida. O této části svého života nechtěla Irena Fajmanová mluvit, ze spisů vyplývá, že StB údajně předala několik zpráv, nicméně v roce 1967 s ní tajná policie přerušila kontakty a konstatovala, že se „spolupráci vyhýbá a zadané úkoly neplní“.

Ještě předtím, roku 1964, Irena poprvé navštívila své příbuzné v Londýně. Říká, že vztah s matkou a mladší sestrou se za tu dobu nezkazil, že si porozuměly hned. V Británii nemohla zůstat, v Československu musela nechat syna Petra jako rukojmí (příští rok směl navštívit babičku, i on však musel cestovat sám). V roce 1966 Ida Hadrabová náhle zemřela. V roce 1984 utekl z Československa Irenin už dospělý syn s celou rodinou. Matce nic neřekl, zjistila to po návratu z dovolené, kdy našla úředně zapečetěný byt.

Na internetu lze najít dopis, který Irena před dvanácti lety napsala do obecního chotyňského časopisu Chotyňáček. Mimo jiné v něm stojí: „Víte, pro mě Chotyň jsou moje kořeny, i když nás tři režimy odsud vyhnaly. Pro Němce (ve válce) jsme byli Češi, pro komunisty němečtí reakcionáři a nynější režim uvádí opět, že jsme původem Němci. 1945 – odsun babičky a tety; 1951 – emigrace mé matky a sestry; 1984 – emigrace mého syna s rodinou. Kdo má a měl právo kvůli různým názorům rozbít celé generace? Tak jsem si postěžovala, to je vše, co jsem chtěla. Bude mi letos osmdesát, a tak jsem to potřebovala někomu, kdo je blízko, říci.“


Autoři textu Adam Drda a Justýna Jirásková působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

1 komentář

  1. Karel Kos napsal:

    Nacisti = komunisti = to nejodpornější zlo!

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.