Když v roce 1937 Edvard Beneš navštívil Hanušovice na Šumpersku, byl u toho i tehdy třináctiletý Ignác Žerníček. Mladý Ignác tehdy ještě nemohl vědět, že se zde stane svědkem událostí, které můžeme nazvat hororovými.

Prezident se tehdy přijel podívat, jak pokračují práce na opevnění, jež mělo zemi chránit před nacistickým Německem. Opevnění pouhý rok nato padlo do rukou nepřítele bez jediného výstřelu.

Rodina Ignáce Žerníčka žila v nedalekých Hosticích, které po podepsání mnichovské dohody spadaly do Němci zabraného území. A protože se zde česká škola zavřela, ve svých čtrnácti letech se rozhodl odejít do služby.

Jako pomocná síla nastoupil do hospodářství rodiny Weissových ve dnes již zaniklé obci Štolnava (Stollenhau), kde se tehdy všichni hlásili k německé národnosti. Vedle Ignáce tu také jako zaměstnanci ale byli další dva Češi. Ignác spával na půdě a celé dny tvrdě dřel. V rozhovoru pro Paměť národa vzpomíná:

„Dělal jsem služku. Opatroval děti, staral se o dobytek, učil se dojit krávy a umýval nádobí.“

V takovém množství se nedali uhlídat

Po vypuknutí války jej na poli zastavili tři neznámí muži. Byli to polští vojáci na útěku, Ignác pro ně u sedláka ukradl pecen chleba a brambory. Později přešel na statek Franze Tauera, jako kočí jezdil s mlékem do Hanušovic.

Čím dál víc bylo vidět, jak válka zasahuje i obyčejné lidi. Němečtí muži se nevraceli z fronty, jejich ženy po nocích pletly teplé ponožky pro wehrmacht a hostinec, do kterého už neměl kdo chodit, zel prázdnotou.

Po šesti vyčerpávajících letech přišla do Štolnavy Rudá armáda. Na jednu stranu přinesla kýžený mír, na druhou stranu však došlo k událostem, které se neměly stát. V Šumperku v tu dobu bylo internováno údajně až pětadvacet tisíc osvobozených sovětských zajatců – a ti se v takovém počtu nedali uhlídat… V noci podnikali výpady na Štolnavu. Místní ženy se ukrývaly ve stodole a hospodáři na noc odváděli koně do lesa.

Masakr na statku

Ignác po obnovení četnické stanice dostal pušku, aby v osadě udržoval pořádek. Během jedné srpnové neděle roku 1945 se při obchůzce zastavil na statku Krusheových.

„Jdu a vidím, že v deset hodin dopoledne mají ještě dole záclonky. Slezu z kola, jdu k baráku. Koukám a vidím krev. Tak jsem stáhl bodák na pušce a jdu po krvi. Byla tam kupka sena, tak jsem ji nadzvedl bodákem a ležela tam podřezaná ženská.“

Ignác Žerníček. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Záhy poté objevil další zmasakrovaná těla. V chodbě za stodolou ležela její matka, u dalších dveří v kaluži krve další dcera. A uvnitř na podlaze sípal pobodaný jedenáctiletý kluk. Ani ten nakonec nepřežil.

„Němci se pak začali strašně bát, na noc šli všichni do domku na samotě a vlastní domy nechali bez dozoru. Chtěli být pohromadě a já jsem jim vždy ráno přišel říct, že můžou jít, že už je klid,“ pokračuje pamětník, který tehdy pravděpodobně zachránil život Weisserovým, u kterých na začátku války sloužil.

V noci za ním totiž přiběhl jejich jedenáctiletý syn a prosil o pomoc – přepadli je ve vlastním domě. Ignác si přímo zasáhnout netroufl, utečenců byla přesila. Vylezl tedy na půdu a vystřelil. Odpovědí mu byla střelba z pistole:

„Říkal jsem si, že to je můj poslední den, že to nepřežiju. Do rána jsem se skrýval na půdě.“

Potom se od Weisserových dozvěděl, že po jeho výstřelu útočníci utekli.

Poslední němečtí obyvatelé Štolnavy byli odsunuti v září 1946. Ignác to těžce nesl, měl mezi nimi několik přátel. Po jejich odjezdu se usadil na statku Weisserových – byl to tentýž statek, kam ve čtrnácti letech nastoupil do služby.

Autoři textu Vít Lucuk a František Vrba působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.