cbmd on Foter.com, zdroj

Propusťte manžela z psychiatrie domů, neléčíte ho, ale zabíjíte

Napsal/a -pes- 21. února 2019

Za celou dobu došlo na dvanáctém oddělení ke dvěma mimořádným případům. Jednou se v noci pověsil pacient na toaletě. Náhodou ho zachránili. Poté ho zbili a všem odebrali kapesníky. Sanitáři i pacienti se mu vysmívali, jak jen mohli. A on se jen omlouval tím, že takový život nevydrží.

Podruhé se ve třetím patře, přímo pod námi, vzbouřili „karantéňáci“. V karanténě ještě stále žije nezlomený vzbouřenecký duch lágrů.


Třetí a závěrečná ukázka z pamětí ukrajinského matematika a disidenta Leonida Pljušče Na karnevalu dějin. Jde o pozoruhodné svědectví člověka, který se stal obětí politicky motivovaného zneužívání psychiatrie v bývalém SSSR.


Když sanitáři zmlátili nezletilého mladíka, postavili se za něj zloději. Několikrát sanitáře praštili. Za vzpouru jim naordinovali síru. Protože v karanténě věděli, že síra všechny zlomí během několika hodin, zatarasili dveře na pokoj postelemi.

Zatímco ostatní budovali barikádu, ten nejsilnější vyšel s pryčnou v ruce a jako holí s ní odháněl sanitáře a dozorce. Chytili ho a surově zbili. Vzbouřenci rozmlátili všechna skla, pořezali se na hrudi a na břichu (obvyklý způsob protestu kriminálníků), vylámali radiátory a hrozili, že je hodí na dobyvatele barikády. Sešlo se celé vedení věznice. Přijel krajský prokurátor.

Začali vyjednávat. Vzbouřenci požadovali skoncovat s užíváním síry jako trestu, s bitím ze strany sanitářů a čestné slovo, že budou moci opustit místnost bez postihu. Dát slovo nebylo obtížné. Všechny je potom přepravili do věznice a odtud rozptýlili po odděleních jako vznětlivé pomatence.

Tato vzpoura měla okamžitý důsledek i pro nás. Každému, kdo příliš hlasitě komentoval události, a dokonce jenom vyjadřoval radost z probíhající vzpoury, naordinovali sírovou kúru. Mě se snažili dát do spojitosti se vzbouřenci – bez výsledku (třebaže spojení v tom smyslu, že jsem doručoval machorku, zde existovalo).

Druhý den po vzpouře si mě zavolala Ellinka a s nepříjemným úsměvem mi sdělila:

„Jste přeřazen na jiné oddělení.“
„Na deváté?“
„Ano… Ale co se hned mračíte? Je tam stejná léčba jako tady a zvůle sanitářů je menší. Plachotňuk se jednoduše snažil přejít ke mně a vy půjdete na jeho místo.“

Ve skutečnosti je zde jiný režim. Svévole sanitářů i bití pacientů je méně, protože vše je podřízeno výhradně teroru Niny Nikolajevny Bočkovské. Je to ona, komu by se mělo přezdívat Ilse Kochová. Jemná, chladná tvář, mluví klidně, sebejistě. Málokdy ji oživí chladný, pohrdavý úsměv. Do debat s pacienty se nepouští:

„Vaše léčba je naše starost. My jsme za ni placeni. Síra vám pomůže. Že bolí?… Taky jste ale chlap, a ne baba. To se musí vydržet. Na frontě jste přece byli ranění a vydrželi jste to. A tady vás léčí.“

Leonid Pljušč

Jako moji ošetřující lékařku určili Ludmilu Alexejevnu Ljubarskou. Umístili mě na „dohlížečku“ s těžce nemocnými, agresivními pacienty. Požádal jsem o převedení do normálního. Dlouho odmítali, pak mě přemístili. Ticho, klid, žádné řvaní. Zato rozhlas řve od rána až do deseti večer.

Obyčejné pokoje měly ovšem i své výhody. Bylo na nich nanejvýš třináct čtrnáct pacientů. Klidných. Dal se tam najít někdo, s kým bylo možné mluvit.

Mladý chlapec, syn profesora filosofie, zajímá se o sci-fi. Sblížili jsme se při rozhovorech o vědě, o knihách.

Strávili jsme spolu dva večery… Třetí den ho přemístili jinam a mne se zeptali, k čemu mi je dobrý takový klučina, který zabil vlastního bratra.

„A to s ním nemůžu ani promluvit? Tak mě tedy dejte k politickým.“
„Abyste osnovali spiknutí?“
„Jaké spiknutí?“
„Však vy víte jaké.“

Mladíka rovněž varovali, aby se se mnou nestýkal, začali mu dávat zvýšené dávky haloperidolu.

(…)

Znovu mě přemísťují na uzavřené oddělení. V místnosti zvané „dohlížečka“ je osmnáct až jednadvacet pacientů. V některých dohlížečkách jich prý bývalo na čtyřicet.

Hluk nikdy neutichá – výkřiky, popěvky, rvačky mezi pacienty i se sanitáři.

České vydání obsahuje též dokumentaci boje Taťjany Žitnikovové-Pljuščové za záchranu svého manžela.

(…)

Prokurátorovi Dněpropetrovské oblasti USSR

OZNÁMENÍ

Tímto žádám o zahájení trestního řízení proti lékařskému personálu dněpropetrovské speciální psychiatrické léčebny, v níž se od 15. července 1973 nachází můj muž Leonid Ivanovič Pljušč.

Mám veškeré podklady (argumentaci předložím během šetření), abych povolala k soudní odpovědnosti všechny ty, kdo měli a mají podíl na internaci a léčení mého muže v uvedeném zařízení.

Během půldruhého roku léčili mého muže vědomě špatně. To mě opravňuje hodnotit jednání lékařského personálu jako zločinné a požadovat jeho soudní projednání.

(…)

Metody a délka (půldruhého roku) léčby, stejně jako podmínky, za jakých probíhá, svědčí o tom, že se tu nejedná o profesionální pochybení, které není trestně stíhatelné. Jde tu o záměrné podlomení fyzického i psychického zdraví L. I. Pljušče zvýšenými dávkami lékařských přípravků podávaných po dlouhou dobu v nehygienických podmínkách.

Během pobytu v léčebně se u mého muže objevily bolesti žaludku a srdce; nasazení léčiv u něj nejednou vedlo k opuchnutí a ke stavu duševní skleslosti. Jeho zdraví je podlomeno a život ohrožen.

Mnohokrát jsem se dovolávala lidskosti a milosrdenství. Odpovědí však nebyla byť i jen špetka soucitu. Nyní spoléhám na Váš urychlený zásah.


MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?


20. prosince 1974

Žitnikovová

Současně s tím jsem se obrátila na Mezinárodní asociaci právníků a na Asociaci psychiatrů:

[…] Obracím se právě na tyto organizace, neboť v tuto chvíli se jedná nikoli o obranu lidských práv, ale o zcela konkrétní porušování zákonů, uznávaných v celém civilizovaném světě (včetně Sovětského svazu), které se týkají státní jurisdikce a ochrany zdraví.

Nepochybuji o tom, že i v Sovětském svazu existují advokáti, kteří by mohli u soudu zastupovat mé zájmy, jak tomu bývá v případech, kdy hájí zájmy soukromé osoby v jejím sporu se státní institucí.

Existují i čestní psychiatři, kteří chápou celou absurditu diagnózy i veškerou zločinnost takzvané „léčby“. Avšak ty státní organizace, vůči nimž vznáším obvinění, se nacházejí mimo dosah obyčejných veřejných institucí.

Je to uzavřený svět, v němž se nelze nikoho dovolat ani doprosit. Pouze proto se obracím k mezinárodní veřejnosti a k mezinárodním organizacím.

Mým cílem je uplatnit zákonné právo na emigraci celé mé rodiny. Emigrace, jak bylo oficiálně sděleno odpovědným zaměstnancem kyjevského Oddělení víz a registrací, je možná pouze v případě, jestliže (a až) bude Leonid Ivanovič Pljušč na svobodě. Ale na svobodě se může ocitnout pouze v případě, že ho uznají za zdravého (nebo uzdraveného).

Vše se tedy znovu stáčí k tomu, co se děje v Dněpropetrovsku. Na prudké zhoršení zdravotního stavu Leonida Ivanoviče usuzuji z toho, že opět započalo nepokryté a nepřetržité sledování mé osoby. Jeho začátek se kryje s tím, že mi bylo odmítnuto pravidelné setkání.

Znamená to, že mě chtějí zastrašit, jelikož dobře vědí, jaké závěry si z tohoto odmítnutí vyvodím. Chtějí mě donutit, abych mlčela. Je to přímé doznání orgánů Ministerstva vnitra, že Leonid Ivanovič Pljušč je ve vážném stavu, a celá moje dosavadní zkušenost to potvrzuje.

Jsem v situaci, kdy veškeré moje snahy narážejí na aktivity Ministerstva vnitra, jelikož jak vízové oddělení, tak speciální psychiatrická léčebna spadají pod tento rezort.

Přála bych si prolomit tento začarovaný kruh. Prosím Vás o pomoc. S veškerou odpovědností oznamuji, že tu jde o lidský život.

Žitnikovová

Záhy také následovala „odpověď“.

Opět skrze „zprostředkovatele“. Jménem Andropovova náměstka mi bylo doporučeno, abych se pustila do vyřizování opatrovnické péče – pak prý bude možné mluvit i o propuštění. Slibovali, že určitější odpověď pak bude otázkou jednoho dne. Tu a tam se navíc říkalo, že Ljoňu možná pustí koncem ledna. „Možná“ znělo dokonce jako „skoro určitě“.

A třebaže instance, která to slibovala, nesla velmi působivý název, věděla jsem, že jde o určitý průtah, fígl. Jak se ukázalo později, když už jsme byli tady, na Západě, šlo jim pouze o průtahy: nějakým „stým“ bodem v rozhovorech mezi Brežněvem a Fordem ve Vladivostoku byl i Ljoňův případ.

Ford šťastně odjel, opět bylo „posíleno“ přátelství mezi americkým a sovětským lidem a všechno zůstalo jako dřív.

Přesto jsem se rozhodla dát na radu svého „dobrodince“ z KGB, abych si zkusila vyřídit opatrovnictví. Vydala jsem se po jednotlivých instancích. Ukázalo se však, že to není nic jednoduchého.


Leonid Pljušč (1939–2015) patřil k sovětským bojovníkům za lidská práva, byl jedním ze zakládajících členů Iniciativní skupiny, v roce 1968 spolu s šestnácti dalšími sovětskými disidenty protestoval proti okupaci Československa. Téhož roku byl vyloučen z akademického kybernetického ústavu, následně vyšetřován KGB a za antisovětskou činnost rok vězněn. Pod záminkou, že je duševně nemocný (schizofrenie a reformistické bludy), byl internován ve speciální psychiatrické klinice v Dněpropetrovsku, kde mu byla nařízena nucená léčba, jež na něj měla devastující účinky. Je typickým příkladem zneužití psychiatrie s cílem umlčet odpůrce sovětského komunistického zřízení. V roce 1975 byl na nátlak světové veřejnosti propuštěn a v následujícím roce se mu podařilo s rodinou vycestovat ze SSSR do Francie, kde strávil zbytek života.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

1 komentář

  1. skeptik napsal:

    Jeden z mnoha podobných příběhů. Mnoho a mnoho příběhů podobných bylo možné tehdy vyslechnout na Svobodné Evropě. Jak to asi vypadá v nástupnickém státu po Sovětském svazu dnes? Nebo se dnes odpůrci režimu léčí pouze novičokem a poloniem?

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama