Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
,

Profesor Thomas Nichols: Nemůžete lidi chránit před špatnými informacemi

„Měli bychom přestat užívat pojem ‚fake news‘ v takové míře, v jaké ho používáme dnes,“ vzkazuje i do střední Evropy americký profesor Thomas Nichols. Jako profesor na Harvardu a Naval War College se dlouhodobě věnuje tématům jako veřejná diplomacie, jaderná politika, nedůvěra vůči vědcům a odborníkům a v současné době také dezinformacím. Právě o falešných zprávách mluví v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Jakým způsobem podle vás dezinformace mohou ohrozit státní bezpečnost?

Tím, že se voliči odtrhnou od společnosti. To nechává hodně volného prostoru pro ty nejextrémnější elementy na každé straně. Průměrný člověk přitom není extrémista – průměrná osoba se jen snaží správně vyřešit těžké otázky ohledně každodenního života. Ale pokud se právě oni stáhnou z politického procesu, zbydou jen ti největší fanatici, a to je potom nebezpečné. Lidé musí zůstat zapojení do těchto věcí, bez toho demokracie nemůže fungovat.

Zmínil jste, že hlavním účelem dezinformací je vytvořit chaos. Lidé, kteří takové dezinformace tvoří, šíří nebo případně financují, co z toho mají?

To, že mohou volněji jednat ve svém vlastním zájmu. Pokud to jsou diktátoři, například, tak mají více volného prostoru pro své jednání bez zásahu demokratického světa. Pokud to jsou neetické korporace, ti třeba mohou nadále znečišťovat okolí nebo jednat jinak neeticky. Takový typ chaosu nejvíce vyhovuje těm, kteří nechtějí mít své činy a jednání pod drobnohledem. Pokud jsou dezinformace úspěšné, tak veřejnost potom nebude věřit důkazům o tom, co dělají. A to takovým lidem vyhovuje.

Lež nebo jen vlastní verze příběhu?

Hodně se mluví zejména o ruské propagandě. Šíří svoje vidění světa záměrně i jiné země?

Je jich více, protože autoritářské země dezinformace využívají jako formu politiky. A je důležité, aby lidé chápali rozdíl mezi politikou a fake news. Protože – jak taky jinak – každý politik chce příběh převyprávět ze svého pohledu, takže samozřejmě, když něco říká americký nebo francouzský nebo německý politik, podají to takovým způsobem, jak se to hodí jim.

Svým způsobem je to ale normální, žádná lidská bytost není bezchybná, každý si rád přikrášluje příběhy. Ale vytváření falešných informací je v zemích jako Rusko, Sýrie nebo Čína určitá forma vnitrostátní politiky. To je potom nebezpečnější.

Jak mohou lidé, kteří politiku a média moc nesledují, rozlišit, kde začíná lež a končí, řekněme, vlastní verze příběhu?

Zaprvé bych řekl, že bychom měli přestat používat pojem „fake news“ v takové míře jako dnes. Myslím, že ho lidé používají nahodile, aniž by si přesně uvědomovali, co to znamená. Je to skoro jako kdybyste se zeptali svého dítěte: „Ty sis ještě nenapsal své domácí úkoly?“ a odpověď by byla: „Ha, to jsou fake news!“. A zdá se mi, že hodně lidí používá „fake news“ namísto „zprávy, které se mi nelíbí“.

Prvním krokem pro čtenáře a jiné konzumenty informací je být sám k sobě upřímný. Je to, co právě čtu, falešná zpráva, nebo jenom přehnaně reaguji na zprávu, jejíž obsah se mi nelíbí?

Osobně jsem přesvědčen, že čistokrevná, cílená lež je v politice raritou. Ale je pořád důležité ptát se: Je to lež, chyba nebo vlastní verze příběhu?

Informace jako jídlo – nejezte, co neznáte

A co další typy dezinformací, jako lživé anonymní články?

Je to svým způsobem podobné. Zrovna ráno jsem se s někým bavil a nepohodli jsme se na tématu Sýrie. On na mě pak vytáhl nějakou informaci, docela zásadního charakteru, a já se ptám: Kde jsi to četl? A on na to: Nepamatuu si. Já mu na to říkám: Ale víš co, tohle je zásadní a svým způsobem i kontroverzní informace. Odkud jsi ji vzal? A on mi pořád říkal: Nevím, někde jsem to četl. Tohle je důležité.

Lidé by měli být na takové věci opatrní. Vždycky lidem říkám, ať o informacích uvažují, jako by to bylo jídlo. Přece byste nejedli kus něčeho, co kdovíjak dlouho leželo jen tak odhozené na ulici, že ne?

A lidé přesto přesně takovýmhle způsobem přijímají informace! Říkají, že to ‚někde četli‘, nebo že ‚to bylo na internetu‘. To je pro mě ekvivalent toho sebrat jídlo odhozené na kraj silnice a sníst ho. Může to vypadat lákavě, ale pravděpodobně to pro vás nebude zdravé.

Myslíte, že by politici měli nějak zákony omezovat a regulovat zdroje falešných informací?

Jsem podezíravý vůči každé vládě, který by chtěla regulovat média. Jsem koneckonců Američan, je to naše tradice. Měli jsme i případy, kdy Nejvyšší soud řešil spor, kdy vláda žalovala New York Times. Jsem prostě v pozici s takovým zázemím, kdy mi přijdou jakékoli akce vlády proti médiím velmi nebezpečné.

Byl bych raději, kdyby takové věci řešili lidé sami. A byl bych raději, kdyby na odhalování pravdy a lží pracovali novináři, než aby si to brala na starost vláda.

Vakcína proti informační chřipce

Přesto se podle vás dají dezinformace označit za ohrožení bezpečnosti státu…

Pochopte, nemůžete lidi ochránit před špatnými informacemi. V globalizovaném světě tohle už nedokáže žádná vláda. Ani Severní Korea už to nezvládne. Jakkoli by se vláda snažila chránit své občany před špatnými nebo falešnými informacemi, ony by si našly cestu.

Znamená to ale taky, že se skrz dostane i pravda. Pokud jste represivní vláda, tak už nemůžete kontrolovat podobu příběhu, ani Rusko a Čína nemůžou vypnout internet nebo zablokovat každý satelit. Je to nemožné. Takže, spíše než chránit občana před informacemi je mnohem lepší kvalitní vzdělání a kritické myšlení, skoro jako vakcína proti nemoci. Lidi nemůžete chránit před chřipkou tím, že jim zakážete vycházet z domu.

Místo toho jim dáte něco na imunitu, aby se s tím mohli poprat sami. To samé s informacemi, takhle to musí probíhat – vzdělání a kritické myšlení. Potom tu může být úplná bouře falešných zpráv, ale pokud mají čtenáři dostatečnou schopnost kriticky uvažovat, tak už je jedno, jak velká by ta bouře byla.

Internet vám neříká to, co potřebujete vědět

Zdá se, že veřejnost umí relativně dobře posuzovat informace v tradičních médiích, v novinách nebo třeba rádiu. Hodně lidí toho ale není schopno na internetu a pořád ho mají za zdroj zaručeně pravdivých informací jako celek. Jaký na to máte názor?

Je to prapodivná představa. Lidé se podívají na noviny a řeknou si: No jo, tohle jsou podplacení novináři nebo vláda nebo propaganda! A pak se podívají na internet a mají snad pocit, že ten článek se tam objevil sám od sebe.

Obsah internetu přeci také vytváří lidé. Stejně jako všechno ostatní. A pro mě je frustrující, když mi lidé skálopevně přesvědčení říkají: No jo, ale já to četl na internetu!

Jenže internet neexistuje nezávisle na lidech! Nějaký člověk to vytvořil a pak to dal na internet. Ale hlavní důvod, proč lidé reagují vůči internetu takhle, je to, že narozdíl od novin nebo rádia se s vámi internet nehádá.

Co tím myslíte?

Internet vám vždycky řekne to, co chcete slyšet. Pokaždé lidem říkám: Internet vám neříká to, co potřebujete vědět – říká vám to, na co se ho zeptáte. Na položenou otázku odpovídá takovým způsobem, jakým chcete, což je velmi nebezpečné.

Vezměte si třeba Facebook. Jak vám Facebook navrhuje věci, které by se vám mohly líbit? Přece si to vyhledá věci, které se vám líbily předtím. On tam není od toho, aby vás vyučoval, ale aby do vás cpal víc toho, co se vám líbí.

Je to jako byste byli v restauraci a řekli: Dal bych si kus dortu. Nikdo k vám potom nepřijde a nezeptá se: A nechtěli byste raději salát? Ne, zeptají se: Chtěli byste ještě dort? A potom, co sníte další, se objeví někdo, kdo vám řekne: Tady jsou další typy dortů, které by se vám mohly zamlouvat.

Říkáte, že vás tohle všechno štve a frustruje. Ale pořád se usmíváte…

NOVÁ EXKLUZIVNÍ PUBLIKACE HlídacíPes.org. Vůdce pro 21.století.

Protože já internet miluju. Pamatujte, já už jsem starý chlap. Pamatuju si svůj první webový prohlížeč, NetScape – a kolik nadšenců si dneska pamatuje NetScape? – a ta věc vyšla, když mi bylo kolem třiceti. Svou první emailovou adresu jsem měl v osmdesátých letech.

Pamatuju, když jsem tehdy lidem říkal, že mám email, tak se mě ptali: Co je email?  Tehdy jsem pracoval na Kolumbijské univerzitě, takže jsem mohl mít vlastní mailovou adresu, a ta měla zhruba dvacet náhodných znaků a písmen. A já to zbožňoval. Svým způsobem jsem byl roky jeden z prvních pravidelných uživatelů internetu.

Ale taky si uvědomuju, že umí být nebezpečný. Je to jako říct, že milujete auta. Ano, v pořádku, ale příliš rychlá jízda může být riziková. Milovat auta je jedna věc, být zodpovědným řidičem je věc druhá.

 

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

7 komentářů

  1. petrph napsal:

    Pan profesor Nichols má jistě pravdu, jenže potíž je v tom, že takto vědecky se to obecně řešit nedá, i kdyby každý to kritické myšlení měl.
    Je to vidět i na tom jeho příkladu „.. Vždycky lidem říkám, ať o informacích uvažují, jako by to bylo jídlo. Přece byste nejedli kus něčeho, co kdovíjak dlouho leželo jen tak odhozené na ulici, že ne? A lidé přesto přesně takovýmhle způsobem přijímají informace“…
    Jenže – když se nad tím kriticky zamyslíme, ten člověk nemusí jíst jídlo pohozené na ulici. Te člověk si může kupovat potraviny v obchodě – jenomže by bylo jeho povinností si u každého nakupovaného produktu podrobně studovat složení i grámáž na etiketě – a to si v hlavě neustále porovnávat se svými znalostmi z hlediska chemie, medicíny zdravé výživy, kulinářství i ekonomie.. (Přičemž, jak se občas uvádí, i některá doporučení z hlediska zdravé výživy jsou rovněž fake, tedy i ty by měl rekurzivně rovněž přehodnocovat).. Ale toto by nedělal u každého produktu jednou, ale opakovaně při každém nákupu, protože producenti (i subproducenti) složení mění.. Jak ostatně známe my i v našem sporu s EU ohledně kvality potravin – i ty dovážené potraviny k nám jsou svým způsobem -fake- a Brusel se diví proč nám EU fake-foods vadí 🙂
    Okej, jenže v případě potravin to je ještě jednoduché, že něco je blaf, pozná každý když to má pak na talíři. Horší je to když tento postup rozšíříme na širší oblasti produkce (kdo má dnes asi odborné znalosti aby kriticky – studiem konstrukčních plánů kontroloval zda není nějakým způsobem -fake- kupované auto, televize nebo mobil. V oblasti práva je to naprosto ireální – ty dva miliony právních norem, včetně jejich legitimního výkladu u nás nezná nikdo..
    Nicméně, naštěstí jedno řešení existuje. Němci ho znají ve znění „einmal ist keinmal, zveimal is viemal“. a u nás je známější z latinského „Fide, sed cui fidas, vide“, neboli – jak vědí filmoví fanoušci, „Věř, ale komu věříš, měř.“ Tudíž – ono skutečně nejde o tu jednu jedinou konkrétní informaci (takže je sice užitečné, ale nikoliv nezbytné jí dohledat, nebo kvůli ní někoho odsuzovat) – protože na jedné izolované informaci se nikdy celistvý názor (ani kriticky vědecký) vybudovat nedá…Ten se buduje dlouhodobě, postupným výběrem a porovnáváním celých kvant informací z různých zdrojů – i v delším čase, kdy se některé informace zpětně potvrzují nebo naopak vyvracejí..S tím že soudný občan si pak sám rozdělí ty zdroje informací na důvěryhodné a nedůvěryhodné (podobně jako to dělá věda) – a žádný politik ani úředník ani jiný dobrodinec mu ten seznam či antiseznam zdrojů informací nemůže vnucovat—-

  2. Pamětník - bohužel napsal:

    Ke konstatování: „…dva miliony právních norem, včetně jejich legitimního výkladu u nás nezná nikdo…“ mi analogicky z veřejné správy naskakuje někdejší výrok smutně proslulého primátora hl. m. Prahy MUDr. P. Béma: “ Máme na 100.000 vyhlášek a nařízení – kdo se v nich má vyznat?“ A pronesl je v době, kdy internet byl dostupný jen zlomku dnešních abonentů. Z logiky příštího vývoje plyne otázka – kdo, proč a s jakým cílem množství těchto norem, obecně dezinformací plodí?

    • petrph napsal:

      Právě na tohle se přece hodí termín flikovat. Vyskytne se nějaký problém, který nelze „snadno“ řešit dosavadním způsobem. Zdůrazňuji to „snadno“, protože by to jistě řešit šlo, jen kdyby všichni důsledně konali své povinnosti, padni komu padni. Takže místo toho se naflikuje nová záplata. V případě legislativy tedy nový zákon, nebo úprava zákona či obecní vyhláška. Na to se strašně snadno zvyká…

  3. Nemec napsal:

    Jsem přesvědčen, že morální devastaci na našeho národa způsobil prezident Zeman a ne fake news . Přidají -li se k němu lidé jak Babiš, Okamura a páni Klausové tak máme morálně zdevastovaný národ jako nikdy v historii. Za Hitlera, za Husáka, jsme měli silný odboj a své hrdiny a morální sportovce. Dnes máme amnestované kriminálníky, trestně stíhaného miliardáře a předsedu vlády , úplatné sportovce a ostudu po celém Evropě včetně Ruska.

  4. Tondach napsal:

    Bojovat proti dezinformacím je už téměř marná snaha, protože hlupáci jsou ochotni věřit sebevětší pitomosti a hlupáků je už většina, jak ukázaly volby….

  5. Zdeněk M napsal:

    To je všechno hezké, co říká pan profesor! Má to jen jednu zcela zásadní vadu. Většina lidí, kteří se nechávají obelhávat na Internetu (jakoukoli službou), nemají chuť nebo schopnost kriticky uvažovat. Jim ty fake zprávy vyhovují, nebo o nich prostě dál nepřemýšlejí a berou je za platné. Od takových lidí nemůžete očekávat kritické myšlení, a nebudou o něm ani uvažovat. Většina z nich dokonce bere označení „fake news“ za nějaký návod, jak najít tu správnou a jedinou pravdivou alternativní informaci „ve světě plném lží“.
    Buhužel i v tomto případě celkem platí Paretovo pravidlo (80/20). Možná ne až 80:20, ale většina lidí spolkne nastrčenou informaci aniž by o ní dále uvažovala
    – a zvlášť v případech, kdy takovou informaci v různých obměnách dostanou z více zdrojů. Takže sázka na kritické myšlení nikam nepovede…

  6. NA napsal:

    „A lidé přesto přesně takovýmhle způsobem přijímají informace! Říkají, že to ‚někde četli‘, nebo že ‚to bylo na internetu‘. To je pro mě ekvivalent toho sebrat jídlo odhozené na kraj silnice a sníst ho. Může to vypadat lákavě, ale pravděpodobně to pro vás nebude zdravé.“
    Ten příměr je hloupý v původním i přeneseném významu. Odkud jídlo či informace pochází je důležité ve chvíli, kdy je získáváme a zpracováváme. Pokud bychom nakupovali pouze v jednom obchodě a četli pouze jednu knihu, snad by měla taková otázka smysl. Tak jako je mnoho obchodů, kde mají třeba rohlík, cukr, pepř a není důvod si pamatovat odkud je který rohlík, lze stejnou informaci získat z více zdrojů. Co odpovíte člověku, který se vás po výroku „Hlavní město ČR je Praha.“ zeptá „A to víte odkud?“? A co si o něm pomyslíte?
    Nepamatuji kde jsem se dozvěděl o hlavním městě, ani kde jsem koupil cukr. Vím, že kvůli tomu ten cukr nestane jedovatým a že když ten nejlživější zdroj nazve Prahu hlavním městem ČR, tak to nepřestane být pravda.

    Až si po nějaké době vzpomenu na „informace od krajnice“ a někdo se zeptá odkud tu hloupost mám, klidně odpovím, že to „psal nějaký profesor na internetu“. A možná si vzpomenu na psa (pokud to nebude dlouho).

Přidávání komentářů není povoleno
ReklamaBělorusko