Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Zničená ruská vojenská technika na Ukrajině. Foto: Profimedia
,

Přiletěly ruské vrtulníky, vojáci zastřelili prase a zase odletěli. Jak se žije na okupované Ukrajině

Bez mobilního signálu, elektřiny i potravin, a především napospas momentálním náladám okupantů. Jak se teď žije na ukrajinských územích okupovaných ruskou armádou, popisuje pro HlídacíPes.org přímo z Ukrajiny novinář Michail Šuchov (jméno bylo z bezpečnostních důvodů na žádost autora – jehož identitu redakce zná – změněno, pozn. red.).

Okresní centra Charkovské oblasti jako Vovčansk, Velký Burluk, Dvurična nebo Kupjansk nikdy v ničem nevyčnívala. I proto po začátku války s Ruskem skončila v rukách okupantů, když hlavní ukrajinské síly byly odveleny střežit klíčové objekty a trasy jinam.

Všechna zmíněná města leží na hranici s Ruskem. Jen ve zmíněných městech kolem Charkova tak zůstalo v okupované zóně na 150 tisíc lidí.

Získat odtud informace je opravdu obtížné. Prakticky na celém okupovaném území Charkovské oblasti již několik týdnů nefunguje mobilní spojení. Někam se nedá dovolat od prvních dnů okupace. Někde Rusko používá rušičky. Na některých místech je zařízení mobilních operátorů jednoduše zničeno. Někde se zase využívá služeb ruských mobilních operátorů, jejichž pokrytí na místo dosáhne.

To vše má zabránit lidem, kteří zůstávají na okupovaných územích, aby hlásili pohyby ruské vojenské techniky. Vždyť právě přes Vovčanský, Velkoburlucký, Dvuričanský nebo Kupjanský okres se dostává technika, která se pak pohybuje směrem na Charkov nebo na jih regionu, do města Izjum, odkud Rusové útočí na území Doněcké a Luhanské oblasti. Technika projíždí celý den oběma směry – na Ukrajinu provozuschopné vybavení, zpátky to rozbité.

Kdo má satelit, je král

Dovolat se příbuzným znamená někdy i několik desítek neúspěšných pokusů. Zavolat záchranku nebo hasiče není možné. Na internet zapomeňte. Navíc velmi často nejde elektřina, někdy i několik týdnů. Nabít si telefon nebo jiné zařízení nejde.

I když elektřina funguje, není možné sledovat ukrajinské televizní kanály. Okupanti už dlouho využívají místní televizní vysílače k šíření ruských kanálů, ačkoli se zde daly naladit vždy – kvůli blízkosti hranice.

Lidé se satelitní anténou mají zvláštní postavení. Scházejí se k nim sousedi z celé ulice nebo celé vesnice, aby sledovali zprávy na ukrajinských televizních kanálech. Vždyť doma celé dny poslouchají ruskou propagandu o „dobytí Charkova“ nebo o tom, že se „ukrajinské úřady rozhodly zabavit všechny peníze na účtech obyvatel okupovaných území“.

Některé místní obyvatele znepokojily zprávy z ruské televize, že jim stát sebere peníze z karet. Nejen, že nemohou vybírat z bankomatů a platit s nimi za zboží v obchodech, ale dokonce by je nemohli ani převádět svým příbuzným, kterým se podařilo uniknout okupaci.

Dokud existovalo mobilní připojení, stále existovala možnost vybírat peníze přes prostředníky. Ti nabízeli například 700 hřiven v hotovosti, pokud si na jejich účet převedete 1000 hřiven. To znamená, že se vybíralo za 30 % částky. Nyní už taková možnost není.

Na druhou stranu není téměř kde peníze utratit. Obchody a lékárny prodávaly v prvním měsíci války původní, předválečné zásoby. Teď jsou buď zavřené, nebo mají prázdné regály. Existuje však ještě třetí možnost. Lidé, kteří spolupracují s okupačními orgány (není známo, za jakých podmínek přesně), dostanou povolení a možnost cestovat pro zboží do Ruska nebo na okupované území Luhanské oblasti.

Neposlušní skončí „ve sklepě“

Ani po tomto zboží však není zvláštní poptávka, protože ceny jsou velmi vysoké. Totéž platí pro benzín. Čerpací stanice již dlouho nefungují, ale někteří lidé jezdí pro pohonné hmoty do Ruska nebo do okupované Luhanské oblasti. Konečná cena je asi o 40-50 % vyšší než na Ukrajině. Nejčastěji se potraviny a benzín prodávají přímo z aut na centrálních ulicích vesnic a měst.

Obyvatele těchto oblastí tak zachraňuje pouze fakt, že se jedná o zemědělská území. Většina z nich má zásoby ze svých zahrad z poslední sklizně. Letos na jaře si na své zahrádky vzpomněli s vyhlídkou na nejistou dobu okupace i ti, kteří se jimi už řadu let nezabývají. S potravinami pomáhají místním obyvatelům i zemědělci, kteří přišli o možnost prodávat své produkty obvyklými cestami.

První měsíc války byla pomoc největší. Ti, kteří chovali krávy, dodávali lidem mléko. O maso a sádlo se dělili s vepříny. Od zemědělců lidé dostávali i slunečnicový olej, mouku, obilí, zeleninu. Teď pomoc opadla, i proto, že potraviny docházejí.

Na jaře zemědělci obyčejně vyrážejí na pole zasít. Teď ale, vedle problémů s palivem a nejistotou odbytu budoucí úrody, na pole bez povolení okupantů prostě jít nemůžou. Všichni zemědělci hlásí zákaz setí kukuřice, slunečnice, sóji a dalších plodin kromě pšenice. Důvody těchto rozhodnutí nejsou jasné. Tím to však nekončí.

Z každého obdělávaného hektaru půdy musí farmy zaplatit okupantům 300-500 dolarů. Slyšel jsem také o možnosti rozdělit příjem 70 % na 30 %, samozřejmě ve prospěch okupantů.

Dále Rusové požadují od majitelů zemědělských podniků plnou podřízenost a spolupráci, od dodávek produktů, umístění techniky a využívání budov až po používání traktorů, nákladních aut i osobních automobilů pro vojenské účely.

Je známo několik případů, kdy šéfové zemědělských podniků, kteří s těmito požadavky nesouhlasili, skončili „ve sklepě“ ve Vovčansku, kde si okupanti vybavili své velitelské stanoviště. Není divu, že řada zemědělců raději všeho nechá a snaží se odjet hlouběji na Ukrajinu.

Přiletěly vrtulníky a odvezly prase

Na jednu z farem v oblasti nedávno přiletěly dva ruské vrtulníky. Vojáci vystoupili a začali střílet do zámku na dveřích. Hlídače, který nesměle navrhl, aby dveře odemkli, odehnali. Poté se s dveřmi vypořádali už jen s pomocí výbušnin. Našli největší prase, zastřelili ho, naložili do jednoho z vrtulníků a odletěli.

Okupanti přicházejí do zemědělských podniků a odvážejí terénní vozidla, která si zemědělci pořídili pro potřeby svých podniků. Hned v prvních týdnech okupace provedla ruská armáda důkladnou prohlídku všech hangárů, garáží, skladů, skladišť a hledala ukrajinskou vojenskou techniku. A zároveň přepisovali, kdo má kolik uskladněné úrody. Zdá se, že dříve nebo později ji okupanti naloží do aut a odvezou.

Ruští okupanti si jako ubytování často vybírají školy a školky. Také se zabydlují v budovách kulturních domů, venkovských spolků, místních úřadů. Nikdy jsme neslyšeli, že by bydleli v domech. Jak takové školy po ruské návštěvě vypadají, jasně ukazují příklady dnes již osvobozených vesnic a měst Kyjevské a Černihovské oblasti.

Existují vesnice, které se nacházejí daleko od hlavních silnic a kde lidé prakticky neviděli válku. Pro ruské vojáky nejsou tyto vesnice nezbytné, odvážejí svou techniku pryč. Lidé tam válku sice nevidí, ale všude ji slyší. Na obloze denně létají letadla a vrtulníky, jeden přelet za druhým. „Pracoval jsem na zahradě, když se nade mnou najednou vznášelo ruské letadlo, a pak se ozvala rána – vystřelili raketu, přímo nad mou hlavou! Velmi, velmi hlasitě. Ze strachu a z tlakové vlny, jsem spadl na zem,“ vypráví jeden z místních obyvatel.

V posledních týdnech se zde také začali objevovat vojáci kavkazského a asijského vzhledu (místní obyvatelé předpokládají, že jde o Čečence a Burjaty, kteří v rámci přesunů invazních jednotek odešli z Kyjevské a Černihovské oblasti). Jejich chování je mnohem agresivnější než chování vojáků, kteří byli ve Vovčanském, Velkoburluckém, Dvuričanském a Kupjanském okrese dříve.

S jejich příchodem se na každém dvoře začaly kontrolovat vojenské průkazy u mužů. Pokud jsou nalezeni veteráni bojů na Donbase, jdou „do sklepa“ ve Vovčansku. Co se tam s nimi děje, není známo. Někteří se ale domů vrátili.

„Můj soused strávil několik dní ve sklepě ve Vovčansku. Říká, že ho svlékli do spodních kalhot a několik dní seděl s rukama svázanýma za zády. Nedali mu nic jíst, jen občas se napít. Spolu s ním odvedli ještě jednoho kluka z naší vesnice. Ten se ještě nevrátil,“ říká obyvatel jedné z vesnic. Ten, který se nevrátil, není voják. Jen při prohlížení jeho telefonu prý ruští vojáci našli fotografii s kuklou.

Okupanti mají svá kontrolní stanoviště na cestách mezi osadami a přímo v nich. Zda bude možné projít nebo jít za svými příbuznými, nikdy dopředu nevíte. Stejně jako to, jestli na vás budou mířit samopaly, nebo vás požádají, abyste si na zpáteční cestu přinesli „alespoň sklenici marmelády“. To všechno záleží na tom, jakou mají okupanti zrovna náladu.


Jméno autora redakce z bezpečnostních důvodů změnila. Před válkou působil jako novinář v různých médiích v Charkově. Od letošního února žije v západoukrajinském Ternopilu.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

4 komentáře

  1. Radek napsal:

    Vás to ještě baví ? 😂

    • Pavel napsal:

      Milovníkovi teleshopingu a mexických telenovel radkovi nevoní dokumentaristika a zpravodajství.

  2. Miroslav napsal:

    „Přiletěly ruské vrtulníky, vojáci zastřelili prase a zase odletěli“.,…. výborné, to se povedlo. Ovšem, není prase jako prase 😁

Přidávání komentářů není povoleno