Zkušenosti tří týdnů, po které Dalibor Dědek setrval na kandidátce Starostů pro loňské parlamentní volby, prý dosud zpracovává. Nejvíce ho překvapil přístup médií, pro než se z oblíbeného mecenáše rychle stal „krvežíznivým imperialistou“. 

Politiku miliardář a většinový majitel jabloneckého Jablotronu Dalibor Dědek ale nadále sleduje a jeho názory budí pozornost. Ať jde o jeho pohled na Andreje Babiše či Jiřího Drahoše, jehož kandidaturu na prezidenta podpořil třemi miliony korun.

Jak sám říkáte, tři týdny jste „STANoval“ v hnutí Starostové a nezávislí. Je pro vás už politika, myšleno s vaší osobní aktivní účastí, už uzavřená věc?

Politika nás pořád ovlivňuje, všichni jsme do ní svým způsobem zapojeni. Mne to krátké angažmá leccos naučilo. A ty poznatky byly natolik silné, že je dodnes zpracovávám. Utvrdilo mne to v tom, že je mnoho jiných oblastí, kde mohu být užitečný, a vlastně tak politiku mohu dělat jinak.

Překvapila vás rychlá reakce na vaši zamýšlenou kandidaturu za Starosty – ve zkratce mediální proměna „z filantropa vykořisťovatelem“?

Čekal jsem, že prostředí mezi politiky nebude příliš pozitivní. Na druhé straně jsem tam potkal i řadu férových, slušných a dělných lidí, s nimiž jsem si rozuměl. Co mne ohromně překvapilo, bylo chování médií. Ta honba za senzací, za každou cenu přinést informaci dříve než ostatní, byť je to informace neúplná typu jedna paní povídala.

Pro ta samá média, která mne dříve líčila jako oblíbeného mecenáše, jsem se velmi rychle stal krvežíznivým imperialistou, který prahne po moci. Média kromě toho mají  tendenci vytrhávat z kontextu. Byl jsem přímým účastníkem některých jednání a když jsem pak viděl mediální výstupy, nestačil jsem se divit, jak byly zkreslené, a to i ve veřejnoprávních médiích. Skutečně jsem nabyl dojmu, že co se politiky týká, je lepší média nečíst.

Poučilo vás to natolik, že jste změnil svůj přístup k médiím jako jejich konzument, čtenář, divák?

Snažím se o to. Je alarmující, jak jsou politické názory občanů formovány bezmyšlenkovitě tím, co píší média. Často jde o úplné přejímání cizích názorů a jednoduchých černobílých pravd. Řada lidí nemá vlastní úsudek, často jen papouškují, co viděli v televizi nebo vyčetli z novinových titulků.

Sledujete sociální sítě, hlavně Facebook? 

Ne. Snažím se tomu vyhnout. Rychlost komunikace je v dnešní době tak nesmyslná, že své receptory zahlcujeme strašnou spoustou nesmyslů.

Mít vlastní názor, to bolí

V Jablotronu jste zaměstnal syrskou uprchlickou rodinu, a asi sám vnímáte, jak negativní je postoj velké části veřejnosti právě k uprchlíkům. Zaznamenal jste kvůli tomu, že jste jim pomohl, vůči sobě nějaké negativní reakce?

To není jen to, že jsem jim pomohl. Vždyť jsme proboha lidi. Jestli někdo trpí, tak je snad přirozené pomoci. Sami nevíme, kdy budeme od někoho potřebovat pomoc. Neříkám, že máme otevřít hranice a hurá všichni pojďte sem, to je nesmysl. Ale jestliže se někdo dostane do život ohrožující situace, nikoli vlastní vinou, tak bychom mu měli pomoct a zamyslet se nad tím, jakou formou.

Jak se tady „vaši“ Syřané aklimatizovali?

Úplně úžasně. Stačí jen stanovit jednoznačná pravidla. Není možné, aby každý, kdo přijde, měl hned všechna práva, musí si je svým chováním zasloužit. Ale vůbec bych se nebránil vybrat si z uprchlíků ty, kteří chtějí pracovat a jsou ochotni respektovat přísně dodržované podmínky. Systém – bereš, nebereš. S lidmi se musí pracovat jako s unikátními jedinci, nikoliv jako se stádem, pro které někdo v Bruselu určí kolik kusů kam.

A pokud jde o ty negativní reakce?

Těch je proti migrantům slyšet všude spoustu. Naše společnost je velmi silně polarizovaná a ozývají se mi lidé, kteří jsou často pevně přesvědčeni o pravdě, kterou jim do hlavy vtiskl někdo jiný. Mít vlastní názor, to bolí. Ale převzít slogan, co hlásá nějaký billboard, to jde velmi snadno.

Přijde mi, že na té polarizaci pět let aktivně pracoval zejména Miloš Zeman. Vy původ té polarizace vidíte kde?

Nejsem schopen říct, jestli více škody napáchal Zeman nebo Klaus. Už za něj začalo podněcování toho, čemu s prominutím říkám malé zaprděné českého ego. Všichni proti všem a jeden proti druhému. Osobně za největší pokrok považuji, že jsme se stali součástí Evropské unie. Pamatuji si, jak jsme bývali občané druhé kategorie. Když jsme někam po roce 1989 přijeli, dívali se, jako by nás někdo setřásl ze stromu. Když jsme poprvé vystavovali v Hannoveru, ptali se nás, jestli v Československu taky známe kafe. Připadal jsem si tam úžasně trapně. To se vám dnes už nestane. Ten přínos, který české ekonomice a českému národu přineslo začlenění do EU, je úžasný. Jestli to někdo zpochybňuje, tak je demagog.

Nebojíte se toho, že tu nakonec projde zákon o obecném referendu, třeba Tomio Okamura pak sežene dostatek podpisů a za dva roky budeme hlasovat o czexitu?

Je otázka, zda se máme bát řevu těch největších křiklounů, nebo jestli dát na názor nepříliš hlasité většiny. Já si myslím, že je tu většina rozumných lidí, kteří rozhodně neprahnou po nějakém hašteření a osočování se. Omlouvám se, ale opět musím zopakovat, že k tomu hodně přispívají média. Někteří novináři ve snaze najít senzaci chodí po té naší zoologické zahradě a říkají: Hele, lve, tygr o tobě říká, že jsi hlupák, co ty na to? Provokují, snaží se vyvolat konflikt. Bohužel je to trend. Informace jdou k uživateli tak strašně rychle, že už nezbývá čas na to si je verifikovat. Množství dezinformací možná už začíná převažovat nad validními informacemi.

Máte metodu, jak tomu čelit?

Zdravý selský rozum nenahradí žádná technika. Spoléhám spíše na edukaci. Zapojil jsem se do aktivit na středních a základních školách. Je třeba studentům vtisknout do hlavy vykřičník, že ne vše, co najdou na internetu, je pravda. Není to ale problém jen mladé generace. Svět sám o sobě není jednoduchý, a když vám někdo předkládá příliš srozumitelnou pravdu, kde vše do sebe podezřele přesně zapadá, často se jedná o něco falešného. A studentům říkám, že mají možnost si vybrat – být ovcí ve stádu, kterou někdo povede, nebo si udělat svůj vlastní názor, který není vždy jednoznačný a černobílý. Nic není černobílé. Nikdo není anděl a nikdo není úplný ďábel.

Ani Babiš není dokonalý

Když jste vy sám měl vybrat mezi prezidentskými kandidáty, zvolil jste Jiřího Drahoše, soudě aspoň podle finanční podpory, kterou jste mu poskytl. Byl by podle vás lepším prezidentem?

Když bych si to nemyslel, tak bych ho nepodporoval. Zase to ale vychází z toho, že jsem s ním měl osobní interakci už předtím. Když mne pak informoval o tom, že má prezidentské ambice, řekl jsem si, že si jej v té pozici umím představit. Havel nasadil laťku velmi vysoko, ale bohužel další dva následovníci České republice moc neprospěli.

Podpoříte Jiřího Drahoše před druhým kolem u vás v kraji nějak osobně, veřejně?

Budu rád, když se pan Drahoš stane prezidentem, protože si myslím, že je to slušný, rozumný a uvážlivý člověk. Po letní krátké politické zkušenosti jsem ale v takové veřejné podpoře opatrný. Nechci vzbudit dojem, že Drahoš je Dědkovým kandidátem, že nějaký miliardář z Jablonce tahá za nitky .

Takové výpady ve stylu, že Drahoše ovládají jeho byznysoví sponzoři, už se šíří…

Už jsem to také slyšel. Ale snad ani byznysmeni nejsou občané druhé kategorie. To bych měl mít nějaké stigma, že jsem byl úspěšný v byznysu? Lidé, kteří v byznyse něco dokázali, by snad v politice neměli být diskriminovaní.

Čímž se dostáváme k Andreji Babišovi. Vy se netajíte tím, že si ho vážíte za jeho úspěchy…

Jsou věci, pro které si ho vážím, a věci, za které jej odsuzuji, ale tak to v životě je. Nikdo není dokonalý. I ve své firmě jsem se musel naučit pracovat s lidmi, kteří mají své přednosti a své slabé stránky. Politici by tu měli být proto, aby lidi spojovali. Vždyť se podívejte na programy politických stran, jsou tak z 80 % shodné. Ale místo toho, aby politici hledali to, co je vzájemně spojuje, tak se jen hádají o tom, co je rozděluje, a tím polarizují společnost.

Nedávno vyvolal pozornost váš výrok pro Hospodářské noviny, že by ostatní strany měly jít do vládní spolupráce s ANO s tím, že „jestli 30 procent voličů zvolilo ANO, tak straničky, které dostaly pět a víc procent, ignorují každého třetího voliče, kterého na ulici potkají. Plivou do tváře třetině národa“.

Být proti něčemu je strašně snadné, k tomu nemusím mít žádnou invenci. Jestli si někdo myslí, že Babiš ohrožuje demokracii, tak ještě víc ji ohrožují ti, kdo tvoří podmínky pro to, aby Babiš neměl demokratickou stranu, s níž by mohl jít do vlády. Babiš je jako atomový reaktor – pokud v něm nejsou dobře umístěné regulační grafitové tyče, taky může být hrozbou. A demokratické strany nechtějí přijmout tuto důležitou roli. Osobně si myslím, že se nejspíš bojí Babišových schopností a elánu.

Není ale řešení mít vládu s ANO, ale bez Babiše? Koneckonců, sám požádal o vydání k trestnímu stíhání kvůli kauze Čapí hnízdo…

Jsem přesvědčen, že základní chyba je v tom, že každý lídr politické strany se už vidí premiérem. To, že je někdo volebním lídrem, neznamená, že je vhodnou osobou pro funkci premiéra. Dokonce si myslím, že premiér by neměl být profesionálním politikem. Může to být odborník, na tom by se to dalo postavit. Jestliže Babiš potřebuje partnery pro potřebnou většinu v parlamentu, je to ideální situace, aby se řeklo, kdo bude hrát jakou roli. A pokud jde o Čapí hnízdo, hlavní problém vidím v tom, jak dlouho trvá vyšetřování a kdo všechno se do něj montuje. I tato kauza je ukázkou bezzubosti české spravedlnosti.

Cesta do dluhové pasti

Zaznamenal jsem, že nerad slyšíte, že jsou v Česku pořád patrné přetrvávající Sudety. Ale není to skutečně tak, když si tam promítnete nezaměstnanost, vzdělanost, počty exekucí, voličské preference v parlamentních i prezidentských volbách?

Možná to tak je, je to daň za minulost. Během socialismu bylo pohraničí takové pozapomenuté a startovací podmínky nebyly úplně stejné. Problém je i v tom, že příliš benevolentní sociální síť některé lidi odnaučila pracovat. V dnešní době přezaměstnanosti je bez práce buď někdo, kdo je opravdu nemocný, nebo ten, kdo pracovat nechce a parazituje na systému.

A navzdory nízké nezaměstnanosti, rostoucím platům, nepřijde vám, že je ve společnosti velká naštvanost?

Podle mého názoru je uměle vyvolávaná. Jsou to politické tlaky některých lidí. Co si budeme povídat, do politiky to také přitahuje psychopaty, co si potřebují zviditelnit svoje ego. Ne každý to bere jako službu veřejnosti.

Pokud jde o zmíněné exekuce, problém s nimi má zhruba milion lidí, to je velmi vysoké číslo. Řešíte problém exekucí i se zaměstnanci ve firmě?

Řešíme. K mému velkému překvapení se do exekucí dostávají i lidé s relativně slušným příjmem, inteligentní, s dobrým vzděláním. Viním z toho moderní trend mít všechno hned a žít na dluh. Pak se stane, že tady rozmotáváme případ, kdy si náš zaměstnanec koupil na splátky auto a RPSN tam bylo asi 62 %. Člověk má pocit, že na to má, že bude něco málo splácet, a najednou svou nepozorností spadne do dluhové pasti. Je to dáno dobou, kdy je enormní tlak mít teď hned všechno, co vidím u ostatních. Nevím, jestli to lidi udělá šťastnějšími. Stáváme se otroky věcí.

V roce 2016 jste prodal 40 % akcií dlouholetému spolupracovníkovi, obchodnímu a výkonnému řediteli Miroslavu Jarolímovi. Je tohle budoucí exit strategie pro vaše podnikání i pro zbylých 60 %, které máte?

S firmou jsem se nenarodil, nevnímám ji jako majetek, ale jako za pochodeň, kterou se nám podařilo zapálit, krásně hoří, nabírá na výkonu a je potřeba ji předat dál těm, kteří ji ponesou. Budu to muset někomu předat, nebudu tu věčně. A je přirozené, že se to snažím předat těm nejschopnějším, u nichž vidím, že budou tu firmu dále rozvíjet. Chci tu za sebou zanechat něco trvalého. Nemám rád rychlý byznys, kdy někdo udělá start-up, rychle ho prodá. Když se mu to povede tak nejspíš zjistí, že má peníze a neví, co s nimi. Znám jen málo lidí, které udělaly peníze šťastnými. To je blbost, štěstí se za peníze nekupuje.

První část rozhovoru s Daliborem Dědkem najdete ZDE: