O dárku pro Fidela Castra jsem pochopitelně hodně přemýšlel: byl dlouho ve vězení, to by v tom byl čert, aby zrovna kubánští vězňové si nevyráběli z chleba šachové figurky. Sahám pod stůl, otevírám nádherné pouzdro a nestačím říct: tyhle nejsou ze skla, ale z křišťálu. Castro mi skočí do řeči: já přece vím, co je český křišťál. Ale je nadšen. A já dodávám připravenu symboliku: jsou průhledné, hrajeme otevřenou, férovou hru. Nelze prohrát tím, že figurky smete jeden hráč ze stolu; rozbily by se a bylo by navždy po šachách…

Měl jsem několik dní příprav na cestu. O víkendu jsem pozval dva tři lidi z ministerstva zahraničí, spolehlivé experty, do Senátu, aby mne na Kubu, ale hlavně na Castra připravili. A tam jsme se zašpérovali. Dostal jsem pak na noc taková menší skripta o osobnostním typu, psychologických stránkách pana velitele (tak se mu tam říkalo – El Comandante), o jeho zvyklostech, silných i slabých stránkách.

Na Kubu jsem odletěl tajně. Bylo domluveno, že až při přestupu v Londýně mne osloví náš korespondent BBC a jemu se jako prvnímu svěřím, kam že to mám namířeno. Že Castrovo pozvání přijímám, jsem vzkázal opět přes pana Stanka.

Politik Ivan Pilip a Jan Bubeník, někdejší vůdce studentů během sametové revoluce, byli 12. ledna 2001 zatčeni v kubánském Ciego de Ávila. Podle kubánských úřadů se tak stalo proto, že se setkali s kubánskými disidenty během své cesty, která byla částečně hrazena americkou organizací Freedom House. V kubánském vězení strávili 25 dní, hrozilo jim dlouholeté vězení. Petr Pithart v třídílné sérii pro HlídacíPes.org vzpomíná, jak se vypravil na Kubu za Fidelem Castrem, aby oba muže dostal zpět do Česka. V prvním dílu popsal, jak kontaktoval Fidela Castra a ten odpověděl pozváním tehdejšího šéfa Senátu do Havany. 

Na prázdném nočním letišti v Havaně mne uvítala jen plačící paní Lucie Pilipová a náš chargé d’affaires pan Maršíček. Nakonec se ukázal jako dobrý do party.

Dopoledne mě v hotelu navštívil náměstek kubánského ministra zahraničí a oznámil mně, že pan velitel mne přijme, tady máte na to ruku, ale nemohu vám říci nic víc. Mám se připravit na některý z příštích dnů. A nabídl mi program na příští dny.

Bylo nás pět: pak Kubka, skvělý pan Karfík z ministerstva zahraničí a pan Pietroš ze zahraničního odboru Senátu. A ovšem paní Serano, Češka, narozená ve Španělsku (nebo možná obráceně…).

Následovaly jedny z nejtěžších dnů mého života. Civilové z tajných služeb se nám doslova lepili na paty, aby bylo patrné, že pro nás vůbec nejsou tajní. Takže jsme si během dne v poněkud už zatuchlém hotelu, kde jsme trávili čas poradami, vlastně uhadováním situace, četbou kubánských novin o „našem“ případu, neustále přesedali. Na ulicích krok za námi. Trapné: oni vědí, že my víme…

Dobře jsem si pamatoval, že když už jsem se chystal v Praze na letiště, pozval mě do bytu v Dělostřelecké Václav Havel, popřál mi šťastnou cestu, ale neodpustil si varování: Ale Petře, jen proboha žádné omluvy!

Kde kdo, už v Praze, mne varoval: Castro tě přijme, přijme-li, dlouho po půlnoci. Tak on to má: poučil se (u Hitlera, Stalina…), tihle diktátoři bdí, protože těžce pracují pro blaho svého lidu, a tak si zvou návštěvy, které tak moc pro svůj lid nepracují, uprostřed noci.

Návštěvy jsou podle toho kolem třetí ráno příslušně upraveny k dobrému požití, trávení diktátora: jsou vláční a nekladou příliš odpor. To mne děsilo. Tak jsem se zařídil: možnými i nemožnými prostředky jsem se pět, šest dní udržoval v bdělosti do těch tří ráno. Byl to zřejmě hodně drsný zásah do organismu: přes den jsem byl jako mátoha a hlavně: zcela jsem si narušil spánkový rytmus.

S tajnými v patách

Kubánci mně ty dva věru nedali zadarmo: pro každý den měli program, dlouhé přednášky, výklady, agitační řečnění: v zahraničním výboru jejich parlamentu, hodiny u ministra spravedlnosti, u generálního prokurátora, ministra zahraničí….

Několik hodin naučených frází agitace, jak to u nich, na rozdíl od nás, mají pěkně demokraticky zařízené. Ale já se nedal! Aha, tak to my to máme docela jinak, to je zajímavé … A jak že to vůbec může fungovat? Aha, tak to my máme taky jinak. A proč máte tohle a tohle? Aha, to je zajímavé, to by u nás nešlo… No, jo, takhle, to by mě nenapadlo…

Lhát, to ne, ale dělat se chvíli hloupým, to mě neubude. Často jsem se přistihl při zjištění, že jsou nicméně vzdělanější, inteligentnější, než naši „představitelé“ před převratem. Myslím si, že někteří z nich věděli, že já vím…

Ale nedovolil jsem si přitom ani krapet ironie, pousmání. Jako, že to nakonec chápu. Pořád jsem si připomínal, že jsem nepřijel přednášet jim o demokracii jako na fakultě, poučovat je či dokonce usvědčovat ze lži.

A pak ve čtvrtek že prý si dáme odpočinkový den a pojedeme se podívat na nejkrásnější snad pláže světa, do proslulého střediska pro turisty ze zahraničí Varadero. Ale já, že ne. Musí to tam být krásné, ale raději počkám, co kdyby pan velitel…

Ve stísněném prostoru jsme všichni stáli. Voják hromotluk s obrovskou zbraní, snad kulometem. Byla tak blízko, že nebylo možné si ji prohlédnout celou.

Chodili jsme po opuštěném přístavu a já dovolil dvěma mužům z naší výpravy, z našeho „rescue team“, aby se smočili v Atlantiku mezi zborcenými panely kdysi zřejmě živého přístavu: Kuba se světem neobchodovala, nesměla. Civilové zase nalepení na nás. A já stál na břehu a hlídal je, aby mi někam neodplavali.

Už jsme byli na Kubě o den a pak o dva déle, než nám – i když neurčitě – slibovali. Mohl jsem se urazit a odletět. Měl jsem? Klidně jsem mohl. Ale nějak jsme vyrozumívali, spíše nepřímo či přímo, že má smysl zůstat a riskovat hanbu. Generální prokurátor mně řekl, že jsou i úvahy soudit ty dva podle jiné skutkové podstaty, že to by snížilo trestní sazbu z osmi let na šest.

Uznale jsem přikývl. A pak už jsem si byl skoro jist! Chtějí se jich zbavit, ale nevědí jak. Všechno bude zřejmě záležet na tom posledním rozhovoru. No, ano, chtějí nějakou omluvu, ale říct si o ní přímo, jim připadá trochu moc… Byli jsme, obě strany, určitě dost přecitlivělí na sebemenší náznaky – čehokoliv.

Rukojmí z Villa Marista

A já si dobře pamatoval, že když už jsem se chystal v Praze na letiště, pozval mě do bytu v Dělostřelecké Václav Havel, popřál mi šťastnou cestu, ale neodpustil si varování: Ale Petře, jen proboha žádné omluvy! Knížecí rady, říkal jsme si tenkrát. A teď to tu bylo.

Oni se jich chtějí zbavit, ale chtějí omluvu. Já jim ji dát nemohl, ti dva, doufal jsem, také ne. Neslučitelná očekávání, ale nebyli jsme fifty fifty. Obě strany se potřebovaly, ale oni měli dva mladé muže pod zámkem. Chtěl jsem, aby je pustili. Žádné slavné dobytí pevnosti pod prapory. Ale moje zdrženlivost a trpělivost přinášela své ovoce. Byť nahnilé.

Navštívil jsme je ve vězení, dvakrát. Každého zvlášť. Ve věznici Villa Marista, v bývalém klášteře pro katolické hošíky, uprostřed rezidenční čtvrti Havany. Ti dva vypadali dost strašně. Že jsem se až lekl. Ale tak bychom vypadali všichni. Nedal jsem na sobě nic znát, jako bychom se potkali na ulici. Ahoj Jane, ahoj Ivane.

V malé cele, prosáklé potem, lidskými výměšky a jistě i krví, utrpením všech možných jihoamerických terorů, bylo jako v sauně, která léta neotevřela dveře.

Ve stísněném prostoru jsme všichni stáli. Voják hromotluk s obrovskou zbraní, snad kulometem. Byla tak blízko, že nebylo možné si ji prohlédnout celou. Jeden velitel, jedna tlumočnice, paní Serano, jeden kontrolor paní Serano a dva Češi.

Snažil jsem se Honzu a pak Ivana, informovat o tom, co se děje, ale nechtěl jsem přitom naznačit, že si myslím, že už je ruka v rukávě. Co kdybych to všechno zkazil? Vždyť tady vůbec nešlo o právnické aspekty něčeho skutečného, o trestné činy a paragrafy, tady šlo výlučné o prestiž dvou režimů: který jak si moc zadá.

Bohužel to pro mě nevycházelo moc dobře: měl jsem evidentně silnějšího, zkušenější protivníka. Jak jen se mu dostat na zoubek, jak najít nějakou jeho slabinu?

Příště: Šest hodin s Fidelem Castrem.