O dárku pro Fidela Castra jsem pochopitelně hodně přemýšlel: byl dlouho ve vězení, to by v tom byl čert, aby zrovna kubánští vězňové si nevyráběli z chleba šachové figurky. Sahám pod stůl, otevírám nádherné pouzdro a nestačím říct: tyhle nejsou ze skla, ale z křišťálu. Castro mi skočí do řeči: já přece vím, co je český křišťál. Ale je nadšen. A já dodávám připravenu symboliku: jsou průhledné, hrajeme otevřenou, férovou hru. Nelze prohrát tím, že figurky smete jeden hráč ze stolu; rozbily by se a bylo by navždy po šachách…

Politik Ivan Pilip a Jan Bubeník, někdejší vůdce studentů během sametové revoluce, byli 12. ledna 2001 zatčeni v kubánském Ciego de Ávila. Podle kubánských úřadů se tak stalo proto, že se setkali s kubánskými disidenty během své cesty, která byla částečně hrazena americkou organizací Freedom House. V kubánském vězení strávili 25 dní, hrozilo jim dlouholeté vězení. Petr Pithart v třídílné sérii pro HlídacíPes.org vzpomíná, jak se vypravil na Kubu za Fidelem Castrem, aby oba muže dostal zpět do Česka.

Když se mi to podaří, budu prý prezidentem

Bylo ráno, únor druhého roku druhého tisíciletí, na Kvildě, kde jsme se o školních prázdninách se ženou, vnukem a vnučkou těšili z nových a nových přívalů prašanu. Ticho, jaké umí přivát jen sníh. V půl sedmé nás vzbudilo poněkud silné klepání na dveře. Za nimi stáli lesníci místní lesní zprávy a vypadali poněkud vyděšeně: Máte tady, pane předsedo Senátu, fax. Od Fidela Castra.

Čekal jsem jej a teprve dodatečně jsem si uvědomil, jak je dobře, že jsem tam sám, bez kolegyň a kolegů. S těmi bych se radil, chtěl radit, ale spíše musel, a oni by mi nejspíše radili, abych tam neletěl, že je to příliš velké riziko, že si zničím kariéru. Že je Castro nevydá nebo že ze mne vymámí nějakou potupnou omluvu.

Předseda poslanecké sněmovny Václav Klaus poněkud netrpělivě prohlásil, jak se od něho dalo čekat, že výsledek mise předsedy Senátu je nulový, Vladimír Špidla – první místopředseda Zemanovy vlády – se prý někde nechal slyšet, že jestli se to Péťovi podaří, bude prezidentem… V sázce bylo tedy dost.

Koho že Castro nevydá? Zadržené naše občany Jana Bubeníka a Ivana Pilipa. Vydali se, ani první ani poslední, za kubánskými disidenty, aby je povzbudili, ujistili je, že svět o nich ví a aby jim přivezli léky, peníze a rozmnožovací techniku. Studentského vůdce z roku 1989 Jana a poslance Ivana, v devadesátých letech ministra financí a školství, jsem znal jen od vidění. O to ale nešlo.

Kdo ustoupí? Česko, nebo Castro?

Šlo o to, že ti dva byli už několik dní zadržení, zřejmě uvěznění. Na Kubu před nimi jezdila řada takových odvážlivců – idealistů s podobným posláním. Byli všichni odchyceni a poslání šupem z Kuby. Tihle dva se tam tak nějak – zasekli.

Po uplynutí několika týdnů bylo jasné, že si je Castrův režim chce ponechat a udělal s nimi monstrózní proces. Nikdo nevěděl, a jak se ukázalo, ani nemohl vědět, proč zrovna je. Rojily se krkolomné fantazie.

Teroristé? I naši lidé na Kubě za disidenty už byli, například Pavel Bratinka. Až na děsivé výjimky ze vzdálenější minulosti všichni takoví výletníci z demokratického světa skončili stejně. Šlo vlastně o to, kolik dní se jim podaří nenechat se u disidentů chytit, a odjet šupem ze země jako turisté, kteří „naletěli“ (podle rutinní oficiální kubánské fráze). Že se bohužel nechali obloudit americkou propagandou a pak už ovšem měli Kubu zakázanou. Tedy nic hrozného

Tentokrát šlo zjevně o něco jiného. Bylo potřeba zjistit, o co, a podle toho jednat. Ani Castro nechtěl tenkráte ztratit tvář: to má ty dva po několika týdnech jen tak pustit, když je tak dlouho drží a nereaguje na žádné protesty? Nějaký prestižní souboj na světové úrovní? Někdo bude muset ustoupit: demokratické Česko, nebo ješitný Castro.

Já odvážně uvěřil ve své diplomatické schopnosti, které jsem ovšem nikdy před tím neměl možnost vyzkoušet. Politika a politické kompromisy jsou něco jiného: hráči jsou pořád na scéně, mohou se ozývat, reagují. Ale tihle dva mlčí kdesi v díře a nikdo neví proč.

Co je vlastně ve hře? Tedy kdo s koho? S nějakými obětmi? Já zřejmě věřil v kompromis tak říkajíc dokonalý (nikdo nic neztratí, nikdo nic nezíská, ale život jde dál…), jinak bych do toho nešel. Věřil jsem si tedy dost hodně, ale lehkomyslně.

Takže jsem měl nakonec víc štěstí než rozumu? I to je možné. Ale spíše ne: už jsem byl dost dospělý, abych věděl, že ruský a kubánský režim není to samé. Protože věčně rozpínavá Rus a stísněná Kuba není to samé; byl tu americký všeobecně známý Plattův dodatek už ze začátku 20. století a platný Helms-Burtonův zákon z roku 1996, zavádějící totální embargo s účinnou sankcí: kdyby kterákoli země hodlala s Kubou obchodovat, USA by ji nevpustily na svých přístavů.

Provokatér Ruml

Zprvu jsem i já s Castrovým režimem spojoval určité naděje, posléze zklamané, ale zvědavost zůstala. Nemohou být tak veskrze zkažení, aby nebyl možný kompromis, aby Castro ustoupil a ti dva se mohli vrátit domů.

Z celého světa se na Castra hrnuly protesty všech možných státníků, především našich. Vlastně ta má historie začínala tím, že já žádný neposlal. Místopředseda Senátu Jan Ruml mi to přišel vyčíst. Já na to: Honzo, vždyť všichni, kdo mohli, už napsali. A všichni píší to samé! Že Kuba je nedemokratický režim, že nedodržuje lidský práva, že Castro je diktátor… Co já mohu říct nového? Jinými slovy: vždyť víš, že to nemá cenu!

 V OSN se tou dobou už několik měsíců projednávala otázka, jak má znít odsudek Kuby jako státu, který nedodržuje mezinárodní pakt a úmluvy o lidských právech. Situace byla vskutku vyhrocená. A v té situaci uvízli naši dva občané. Smůla…

Honza Ruml se určitě naštval: tak si napiš něco jiného, když myslíš. Když nechceš být za žádnou cenu „jako všichni“. A odkráčel. Asi jsem se choval jako cynik,  

Vyprovokoval mně. Najednou mi blesklo: kolik takových Bubeníků a Pilipů přijelo za mnou, za normalizace, až do posledních dní před převratem! Nejsem vlastně těmto idealistickým lidem něco dlužen?    

Hned jsem sedl k počítači. Vedoucí mého sekretariátu Milan Kupka stál zvědavě za mými zády. Vychrlil jsem to za dvě tři minuty. Když inspirace, tak inspirace! Vedly mě k ní mé životní zkušenosti. V podstatě jsem se drze pozval na Kubu. V dopise Castrovi nebyla ani jediná výtka na adresu nedemokratických poměrů na Kubě. Bylo ale řečeno, že on má v zemi obrovskou autoritu a že právě proto věřím v jeho  velkorysost, protože on by měl uvěřit mně. Ale proboha proč?

Hlavně Castra neponížit!

Totiž: oba hoši odletěli, jako mnoho jiných, přes Floridu, kde sídli Freedom House, organizace s velkým vlivem a věrohodnosti. Soustavně sledovala všechny režimy na světě, měřila svými rafinovanými metodami, jak to mají kde s demokracii.

O jejich data se opíral slavný, i když truchlivý paradoxní soud Faareda Zakarii v knize Podmínky demokracie (vyšla několikrát i česky). Totiž že po celém světě „přibývá voleb, ale ubývá svobody“. No a od „Housu“ zřejmě naši dva odvážlivci obdrželi peníze pro kubánské disidenty, léky, technické prostředky pro rozmnožování tiskovin… Nebyli určitě jediní takoví, kteří to tak udělali, ale přesto je Castro poté, co je chytil, rychle nevystrkal ze země. Nýbrž naopak si je podržel – proč?  

Proč právě ty naše dva? Castrovi jsem napsal, že Bubeník a Pilip nejsou americkými agenty, že je dobře znám a že podobní lidé z evropského Západu jezdili za mnou, za námi, za disidenty, celá desetiletí.

 A teď přišla ta věta: když budu mít možnost, dám vám na to ujištění vlastní ruku druhého nejvyššího ústavního činitele v zemi. Já ovšem nevěděl, co jim řekli, jak je instruovali na Floridě, ale určitě jim neradili, aby vyhazovali mosty.

Na to jsem si Castrovi troufal dát ruku. Takže to mohlo dokonce vypadat, jako že to já je tam poslal a já jim dal příslušné instrukce, když to vím tak určitě…  Věděl jsem, že on ví, že to tak není. Že jde o hru gest a vsadil jsem na to, že to moje gesto je to, které Castrovi umožní ty dva pustit.

Pan Kubka četl, jak já psal a vzápětí se na mne obrátil bledý s tváří vyděšeného úředníka. Pane předsedo, to je malér, vy budete muset letět na Kubu, vy jste to tak napsal, že on nemá jinou možnost, než vás pozvat… Já možná budu musel letět s vámi… to už neřekl.  

Všechny kolem jsem zavázal absolutní mlčenlivostí. Castro se to musí dozvědět až úplně na poslední chvíli, aby neměl pocit, že se na něj chystá další kampaň, aby se necítil pod tlakem. Náš skoro vyprázdněný diplomatický úřad v Havaně jsem použit nechtěl. Neznal jsme ty lidi.

Hodilo se mi, že byl zrovna v Praze slovenský velvyslanec na Kubě, pan Stanko, kterého jsem znal jako solidního politika z převratových dob: ano, předám jen z ruky do ruky. Chápal. Aby příjemce pochopil, že ho nechci vystavovat žádnému tlaku. Aby ustoupí-li, ustoupil jen na základě vlastního rozhodnutí… Jen ho předem, byť bezděky, nevystavit riziku ponížení! Že by ustoupil nějakému tlaku. Musím přece předpokládat, že je ješita až na půdu, jak už tihle diktátoři bývají…

Příště: O „válce nervů“ v Havaně.