KOMENTÁŘ. Premiér Babiš zřejmě nikdy nečetl ústavu. Jinak by snadno zjistil, že v hierarchii moci je až na čtvrtém místě, přestože předseda vlády dělá dojem, že suverénem všeho je (jeho) vláda. Babišův boj proti Petru Pavlovi, který ho nejen donutil k řešení konfliktu zájmů, ale také ho drtivě porazil v přímé volbě, bohužel není jen osobním konfliktem. Je především ostrým zářezem do těla ústavy, v níž má prezident velmi důležitou roli, jakkoliv se zákonodárci neobtěžovali vyvážit jeho novou legitimitu také pravomocnou silou, kterou po přechodu na prezidentský plebiscit fakticky má.

Lidsky a politicky by se dalo ještě pochopit, že jak Andrej Babiš, tak Motoristé a SPD potřebují Petra Pavla mocensky marginalizovat, protože jim zkrátka nehraje do karet. Nemohou to ale dělat tím, že napadají samu prezidentskou funkci, tedy instituci prezidenta, která má v ústavním systému zásadní roli.

Útok na instituci, který Babiš a jeho koaliční partneři dnes vedou, není nějaká vendeta Pavlovi, nýbrž ohrožení ústavní rovnováhy exekutivní moci, kterou doposud dodržovali všichni účastníci politické hry.

Hru na „pana prezidenta“, který si v politickém provozu skrze svou funkci zaslouží elementární mocenský respekt, provozuje Babiš a spol. rétoricky i dnes, svými praktickými kroky ale pracují na podrývání mocenské autority hlavy státu jako instituce. Nejde už vůbec o Petra Pavla, jde o odmítání ústavní dělby moci, kterou Babiš na mezinárodním poli stahuje zcela pro sebe.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost.

Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Na ostří ústavních nožů

V minulosti – kdy se také hrálo o reprezentaci republiky na důležitých mezinárodních akcích – to tak nebylo.

Konec konců Miloš Zeman v minulosti také nepracoval jen otevřeně s Babišem a nechával si svůj autentický vliv na politické aktéry, a tehdejší premiér ho klidně nechal řečnit v OSN a jednat na summitech NATO, a to dokonce v době, kdy byl Zeman evidentně zdravotně indisponován.

Babiš se bál zemanovské prezidentské pomsty, dnes naopak cupuje předepsanou ústavní dělbu moci jako cár papíru a žene spor až na ostří ústavních nožů.

Politika není mateřská školka. Boj o moc a vliv na společnost se vede tvrdě a bez servítků. Když už tento střet v dnešní vypjaté době ukřičeného houfování na sociálních sítích nemá žádné morální či gentlemanské limity, neznamená to, že nemá mít omezení ústavní.

Není to tak, že by vládní koalice včele s Babišem nevěděla, že prezident je důležitou součástí výkonné moci, nejen symbolickým kladečem věnců, jak to naznačuje ministr zahraničí Petr Macinka. Naopak ví to velmi dobře – a právě proto se snaží prezidentovu moc omezovat.

Přitom ale od počátku vystupuje na kraj ústavně vykolíkovaného hřiště, přičemž vyloučení hlavy státu ze zásadního mezinárodního jednání se už jeví jako politický aut. Ne snad, že by to tak nešlo udělat, znamenalo by to však vyloučení hlavy státu z provozu, a tedy omezování základní prezidentské pravomoci.

Předseda Sněmovny a šéf SPD Tomio Okamura, ale i další koaliční politici tvrdí, že je vše v pořádku, protože prezident potřebuje ke své reprezentaci státu souhlas vlády. To ale není pravda.

Ústavní soud už v minulosti jasně stanovil, že kontrasignace se týká pouze těch pravomocí, v nichž prezident provádí nějaké politické rozhodnutí, a jednání na summitu v rámci společně české pozice takovým rozhodováním není a nebude. Zdá se tedy, že vládní seskupení dnes zcela svévolně, z politických a osobních důvodů, zamezuje hlavě státu plnění její funkce.

Politika není mateřská školka (i když i tam je často tvrdé živobytí). Boj o moc a vliv na společnost se vede tvrdě a bez servítků. Když už tento střet v dnešní vypjaté době ukřičeného houfování na sociálních sítích nemá žádné morální či gentlemanské limity, neznamená to, že nemá mít omezení ústavní.

Nejde už vůbec o ten nešťastný summit NATO, ale o nelegitimní mocenský nárok, který tím Babiš za sebe i za své koaličníky prosazuje.

Kompetenční žaloba, kterou dnes prezident hrozí, je jistě na místě a rozhodnutí ve věci by možná do budoucna předešlo některým nepříjemnostem. Nemůže však nahradit bazální politickou schopnost ústavu žít. Tedy uvádět ji v život tím, co zákonodárce předpokládal: totiž dobrou vůli a ochotu se v zájmu republiky dohodnout.

Politická maturita

Některé pravomoci prezidenta zkrátka nelze libovolně vylučovat, protože postoje a názory hlavy státu se premiérovi a jeho vládě nelíbí. Kohabitace odlišných názorů v rámci rozdělené výkonné moci je politickou zkouškou dospělosti, kterou dnešní reprezentace nezvládá. Ba co víc, vládní sestava ji ani skládat nechce.

K rozkladu demokratického prostředí, jak dnes vidíme, stačí poměrně málo. Klidně to zvládne vytrvalé rozbíjení společného prostoru vyjednávání o dohodách, na němž demokratický systém stojí a padá. Instituce státu, jakou je jeho nejvyšší představitel, prezident, se, jak vidno, už vezou s sebou.

Zdánlivě osobní boj proti nepříteli se tak mění v destruování systému vah a protivah moci. Nejde už vůbec o ten nešťastný summit NATO, ale o nelegitimní mocenský nárok, který tím Babiš za sebe i za své koaličníky prosazuje.

Ústavní systém se jistě nezhroutí po jedné prasklině, která tu před našima očima vzniká. Horší je, že jde o tendenci systematického přehlížení jedné části výkonné moci, z níž, zdá se, Babišova vláda jen tak neuhne. Už to není krátkodobá taktika, nýbrž širší politická strategie, v níž se prezident zobrazuje jako parazit moci, který vadí skutečnému vládci v šíření všeobecného dobra. A to už je trhlina, která dokáže systém roztrhat na kusy…