KOMENTÁŘ. „My jsme antisystémová strana, bojujeme proti korupčními a klientelistickému systému,“ tvrdil před devíti lety v předvolební kampani šéf ANO Andrej Babiš. Až dnes, kdy je Babiš opět premiérem, se ukazuje, co svou antisystémovostí tehdy myslel. Nahradit nezávislou státní správu vlastními politizovanými strukturami, které místo zájmů republiky budou sledovat zájmy vládnoucí strany.

Babišovi jsou systémové pojmové myšlení či jakákoliv politická filozofie naprosto cizí. Míchá proto všechno, co mu právě přijde pod ruku a co je takříkající „in“. Babiš sleduje trendy a těm se v politice přizpůsobuje, aby tak zajistil trvalý přísun voličů ke svému hnutí.

Národovec či vlastenec dnes není z hlubokého přesvědčení, protože v sobě objevil silnou lásku k vlasti, nýbrž proto, že je to politický trend. Antisystémovost byl stejný případ: Babiš z ní ale nejprve udělal boj proti korupci, aby hned nevypadal jako antidemokrat, přitom dnes už jde o cílenou destrukci demokratického prostředí, v němž se převádějí ta která politická rozhodnutí.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost.

Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. 

Systém – státní správy, soudní moci, institucí občanské společnosti – politice překáží, limituje ji, proto je potřeba jeho vliv odbourat či úplně vyřadit, ať likvidací státní služby, nebo deligitimizací dalších institucí, od nevládních organizací přes média veřejné služby po hlavu státu, která v hladkém výkonu politické moci vadí nejviditelněji. ANO se opravdu mění v antisystémovou stranu, nikoli však v antikorupčním, nýbrž v antidemokratickém smyslu.

Prezident se postavil proti delegitimizaci svého ústavního postavení, proti práci politického válce, tedy proti politikům, kteří realizují svůj mandát jako absolutní moc, jež nežádá žádnou souhru s ostatními hráči.

Přebudovat systém

Politický mandát získaný ve volbách už neslouží k lepšímu a efektivnějšímu vládnutí ve prospěch občanů země, nýbrž k přebudování systému, tak aby lépe sloužil jednomu politickému proudu, který se dostal k moci.

Demokracie je prosazována jako prostá funkce voleb, jako absolutní moc volební většiny, která ad hoc dostala mandát ke správě země, což jistě nikdo nezpochybňuje, není to však mandát k přepsání demokratických pravidel ve svůj prospěch, včetně toho velmi osobního, jak ukazuje průhledný nepotismus Motoristů nebo klientelismus ANO.

Proto jsou tak důležité velmi vyhraněné, na první pohled spíše osobní konflikty, jako je kompetenční spor mezi vládou a prezidentem o reprezentaci země v zahraničí. Prezident se postavil proti delegitimizaci svého ústavního postavení, proti práci politického válce, tedy proti politikům, kteří realizují svůj mandát jako absolutní moc, jež nežádá žádnou souhru s ostatními hráči.

Zášť, která se dnes snáší na hlavu státu od vládnoucích politiků, nově i na ústavní soudce, kteří se v rámci svých pravomocí dopustili autentického předběžného opatření ve věci kompetenční žaloby, je krutým bezohledným nástrojem antisystémového boje, který má rychle otočit optiku věci.

Vláda v tomto vidění bojuje za demokracii volební většiny, brání jí ale „nedemokratický“ prezident a „jeho“ Ústavní soud. Je šokující, jak snadno takový slovník přijímáme a jak rychle z legitimních institucí prezidenta (opřeného navíc o větší volební většinu než dnešní vláda) a Ústavního soudu dokážeme vytvářet nepřátele demokracie a právního státu.

Místo dobrého vládnutí komplexní společnosti, které je v zájmu lidu jakožto suveréna moci, se vytváří prostor pro panování v zájmu jednoho proudu politiky.

Překážky hladkého válcování moci jsou ale součástí demokratického systému právě proto, že komplikují provoz a nutí moc, aby brala ohled na celek, ne jen na své zájmy aktuální většiny. Vláda je dočasná konfigurace moci, demokratický systém je v ústavním hledisku vnímán z nečasového pohledu věčnosti existence daného společenství.

Pravidelné vylučování

Politický boj byl doposud chápán jako střet o dobrou správu státu (good governance), na niž můžou být různé názory, nikdo v něm ale nepřepisuje pravidla hry ani základní parametry politického pole. Dnešní politika je často radikálně přepólována na střet o základní vymezení demokratického prostoru, který si ta která strana chce vytvořit výhradně pro sebe.

Místo dobrého vládnutí komplexní společnosti, které je v zájmu lidu jakožto suveréna moci, se vytváří prostor pro panování v zájmu jednoho proudu politiky.

Je to paradoxní v mnoha ohledech. Tím největším paradoxem je to, že většina, která dnes často vzniká z hněvu nespokojených voličů, jejichž hlas a zájmy byly vylučovány z politické rozpravy (J. Rancière), vytváří systém, který má automaticky z rozpravy vylučovat jinou menšinu. Jedno vyloučení je tak nahrazeno jiným vylučováním. Politika se pak projevuje jako pravidelné vylučování jedné či druhé menšiny.

Největším nebezpečím antisystémového hnutí, k němuž se dnes ANO coby lídr vlády hlásí více prakticky než rétoricky, je právě toto rychlé překreslení demokratické složité zadrhávající hry na jednoduchý průhledný hladký boj o panovnickou dominanci.

Panovat znamená ovládat vše, tedy i běžný život, třeba jako empatická pastýřská moc, která se o lidi ve všem, vždy a všude postará, jak slibuje Andrej Babiš. Dobré vládnutí v rámci demokratického pole je spíše hledáním rovnováhy zájmů z pohledu celku společnosti, v níž menšiny nejsou marginálie momentální většinové moci.

Navzdory všem slabinám a nedokonalostem dnešní demokracie se otevřené hledání dobré vlády jeví nadále jako svobodnější cesta života než podlehnutí antisystémovému snění panujícího vládce.