Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Foto: se souhlasem Terezy Engelové
,

Peroutkovu cenu získali Tereza Engelová z HlídacíPes.org a Martin Řezníček z ČT

Tereza Engelová z redakce HlídacíPes.org je od pondělí 7. února držitelkou Ceny Ferdinanda Peroutky. Prestižní ocenění „je přeneseně oceněním i pro její mateřský server HlídacíPes.org, nezávislý projekt, který se i v náročných podmínkách malého nezávislého média snaží vytvářet kvalitní žurnalistiku a spolu s mnoha dalšími podobnými servery tvoří protiváhu velkým redakcím, které ovšem mnohdy kvůli svému oligarchickému pozadí na nezávislou novinařinu rezignovaly,“ konstatoval v laudatiu Jan Dražan.

Společnost Ferdinanda Peroutky udělila v pondělí 7. února prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2021 redaktorce Tereze Engelové (HlídacíPes.org) a redaktorovi Martinu Řezníčkovi (Česká televize). S ohledem na stávající epidemiologickou situaci proběhne faktické předání ceny v Centru současného umění DOX v březnu.

TEREZA ENGELOVÁ – LAUDATIO

Tereza Engelová nepatří mezi novináře, které bychom dnes a denně vídali na obrazovce či ve veřejném prostoru, co hodinu četli jejich tweety nebo posty na Facebooku. Možná právě i to je ale jeden z důvodů, proč, když se s její prací máme možnost seznámit, stojí to za to. Její práce je totiž fundovaná, opřená o hluboké znalosti problému. Nemá potřebu komentovat všechno a vyjadřovat se k věcem, kterým nerozumí. Tereza Engelová se více než dvacet let zabývá zahraniční novinařinou. Žila v Pákistánu a v Turecku, díky čemuž má ojedinělý vhled nejen do tamního dění, ale i do muslimské společnosti a mentality.

Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Od roku 2000 externě spolupracovala s Českou televizí a od roku 2002 byla redaktorkou, moderátorkou Objektivu a editorkou zahraničního zpravodajství ČT. Osm let pracovala jako reportérka zahraniční redakce se zaměřením na rozvojové a krizové oblasti. Jako zpravodajka procestovala kolem dvaceti zemí.

V roce 2007 získala magisterský titul v oboru dokumentární film na University of London. O rok později se přesunula do Pákistánu, kde vyučovala dokumentární film a žurnalistiku na Fatima Jinnah University v Rávalpindí. Po návratu natočila dva krátké dokumenty pro ČT. Své postřehy ze života v této zemi publikovala na svém blogu. Ocitla se na volné noze a na české mediální scéně nebylo pro „freelancera“ se zaměřením na zahraniční dění vůbec lehké se uživit. Mnohá média o její texty stála, ovšem nejlépe zadarmo. Působila jako dopisovatelka pro týdeník Respekt, deník Hospodářské noviny, portál Aktuálně.cz či Český rozhlas. Od roku 2014 žila rok v tureckém Gaziantepu nedaleko syrských hranic, odkud mapovala uprchlickou krizi a dění v Turecku a školila syrské aktivisty v mediálním tréninku. V současnosti je redaktorkou nezávislého zpravodajského webu HlídacíPes.org, její reportáže můžeme občas vidět v pořadu Reportéři ČT.

Věci nikdy nejsou černobílé. Existují poměrně velké skupiny lidí, které mají pocit velké nespravedlnosti. A je důležité to popsat, aby se s tím něco mohlo dělat. To považuju za svůj celoživotní úkol jako novináře – popisovat věci tak, aby se podle toho třeba i politické elity mohly nějakým způsobem zařídit.

Tereza Engelová je typem novináře, který se nespokojí s povrchním popisem věcí, přežvýkaným pohledem opsaným ze zahraničních agentur, jakého jsme v dnešní překotné době tak často svědky zvláště v některých internetových médiích, kde rychlost je nade vše. Jako skutečná reportérka, věrna tradici té nejlepší žurnalistiky, se snaží jít dál, věci pochopit, popsat a přiblížit. Ne takové, jak se jeví, ale takové, jaké doopravdy jsou.

To se projevilo třeba ve chvíli, kdy v Londýně v roce 2002 zkontaktovala radikální islamistickou skupinu, která se později podílela na útocích v britské metropoli. Podle jejích vlastních slov jí nešlo o to s teroristy diskutovat, ale jako novinářka chtěla znát jejich pohnutky a postoje. „Věci nikdy nejsou černobílé. Existují poměrně velké skupiny lidí, které mají pocit velké nespravedlnosti. A je důležité to popsat, aby se s tím něco mohlo dělat. To považuju za svůj celoživotní úkol jako novináře – popisovat věci tak, aby se podle toho třeba i politické elity mohly nějakým způsobem zařídit,“ vysvětlila Tereza Engelová.

Na rozdíl od mnoha jiných píše o věcech, kterým rozumí, které má odžité, v kterých se orientuje. Její články nejsou svodky zahraničních médií, ale skutečně původní texty.

Foto: se souhlasem Terezy Engelové

Je novinářkou, která je ráda, respektive, která potřebuje, být na místě. Tam, kde se něco děje. Ať už to v minulosti bylo tsunami v Indonésii, zemětřesení v Íránu či potopený trajekt v Egyptě. Reportovala z předválečného i poválečného Afghánistánu a Iráku. Před pár lety vytvořila sérii odvážných reportáží z konfliktem zmítané východní Ukrajiny, za kterou v roce 2018 obdržela Novinářskou cenu v kategorii „Nejlepší reportáž“. Být na místě je samozřejmě mezi válečnými reportéry oblíbená disciplína, jenže i tahle zdánlivá samozřejmost má svá úskalí. A Tereza Engelová si je jich velmi dobře vědoma.

„Pokud se bavíme o konfliktních (válečných) oblastech, je objektivní zpravodajství ještě větší výzvou. Kromě nestandardních podmínek k práci se novinář často ocitá v situacích, kdy každá strana konfliktu má svou ‚pravdu‘ a tu se snaží pomocí propagandy prosadit. Rozklíčovat, jaká je skutečná situace, bývá často výzvou a hodně záleží, nakolik je daný novinář znalý místní politiky, historických souvislostí, nakolik je zkušený, aby byl schopen číst i takzvaně mezi řádky a nepropadl přehnaným emocím, což je v sevření lidského utrpení jedna z nejtěžších věcí. Někdy je navíc fyzicky nemožné dostat se k různým stranám konfliktu. O to těžší je pak udržovat si profesionální nadhled.“

Engelová zároveň dobře ví, že dnešní novinařina se posunula a je ohrožena novými trendy, které zpochybňují samu podstatu kvalitní žurnalistiky. Rozhodně však podle ní nelze rezignovat na dodržování základních principů této práce a je třeba je znovu a znovu připomínat: „V době sociálních sítí, kdy je odborníkem každý a na všechno a za svou ‚pravdu‘ je ochoten jiné lidi často ostře nebo i sprostě napadat, je zjevné, že potřeba veřejně vysvětlovat a debatovat o tom, jaké jsou základní principy novinářské práce, tu je obrovská. Minimálně to může pomoci pozvednout úroveň celospolečenské debaty o tom, co je dobrá a špatná novinařina a jaká je zodpovědnost reportéra za informace, jež předává veřejnosti. Především pak z oblastí, kde si veřejnost může reportérovy informace jen velmi těžko ověřit.“

Foto: se souhlasem Terezy Engelové

Hlavní princip kvalitní novinářské práce se zdá být nad slunce jasný, přesto se na něj až příliš často a čím dál víc zapomíná. Není na škodu si jej připomenout slovy Terezy Engelové:

„Novinář, který přistupuje ke své práci profesionálně a zodpovědně, má být především nestranný a má se snažit o maximální objektivitu. K tomu slouží ověřování informací z více zdrojů, princip, že prostor k vyjádření mají dostat všechny strany konfliktu. Informace z různých stran se u novináře sbíhají a on je pak předává veřejnosti. Jenže novinář nemá být pouhým kanálem, kterým ‚to, co lidé říkají‘, proteče ke čtenáři či divákovi. Zodpovědný a profesionální novinář musí být schopen ‚to, co mu lidé říkají‘ a ‚to, co vidí kolem sebe‘ zasadit do kontextu. Společenského, historického, politického.“

Cena Ferdinanda Peroutky pro Terezu Engelovou je přeneseně oceněním i pro její mateřský server HlídacíPes.org, nezávislý projekt, který se i v náročných podmínkách malého nezávislého média snaží vytvářet kvalitní žurnalistiku. A spolu s mnoha dalšími podobnými servery tvoří protiváhu velkým redakcím, které ovšem mnohdy kvůli svému oligarchickému pozadí na nezávislou novinařinu rezignovaly.

Jan Dražan

MARTIN ŘEZNÍČEK – LAUDATIO

Mohlo by se zdát, že existují dva Martinové Řezníčkové.

První byl v letech 2012-2017 zahraničním zpravodajem České televize ve Spojených státech. Byla to práce v podstatě osamělá: při každodenní tvorbě příspěvků byl sám sobě asistentem, produkčním i producentem. „Cítil jsem se jako neplavec, hozený do ledového bazénu bez plavek a koupací čepice… A hrozně mě to bavilo,“ vzpomíná dnes na období, jehož vrcholem byly prezidentské volby s nečekaným vítězstvím Donalda Trumpa. Na jaře 2020 o svých zážitcích vydal cestopisnou knihu Rozpojené státy: Amerika nejen televizní kamerou, které se dosud, po několika dotiscích a rozšířeném vydání, zatím prodalo přes 15 000 výtisků.

I když moderování hlavní zpravodajské relace není takový adrenalin jako práce zahraničního reportéra, vím, že je v současné době důležité. Protože kdo jiný má zpravodajství v krizových situacích dělat kvalitně než veřejnoprávní médium, které na to má finanční prostředky i lidské zdroje.

Druhý Martin Řezníček osaměle plavat nemusí: od června 2018 je hlavním moderátorem zpravodajské relace České televize Události, komentáře, v televizáckém slangu přezdívané „úkáčka“. Tam nás, obklopen štábem a týmem kolegů, provází zvrásněnou krajinou české demokracie, rostoucím populismem, poslední dva roky pandemií coronaviru a v roce 2021 důležitým volebním kláním naší země.

Tento zdánlivě naklonovaný Martin Řezníček je navíc prvním českým novinářem v historii, který se v listopadu 2021 stal jedním ze třinácti členů zpravodajského výboru Evropské vysílací unie (EBU), kam ho zvolili zástupci členských stanic této organizace. „Rozdíl mezi Maďarskem, Polskem a námi tkví v tom, že máme fungující a funkční veřejnoprávní televizi,“ může proto Martin Řezníček říct po diskusích s kolegy z britské BBC, německé ZDF, francouzské France Télévisions, nizozemské NOS, švédské SVT a dalších, kteří si – právě kvůli koronavirové krizi – znovu definovali a znovu uvědomili smysl existence evropských veřejnoprávních televizí.

„I když moderování hlavní zpravodajské relace není takový adrenalin jako práce zahraničního reportéra, vím, že je v současné době důležité. Protože kdo jiný má zpravodajství v krizových situacích dělat kvalitně než veřejnoprávní médium, které na to má finanční prostředky i lidské zdroje. Nashromáždit informace o tom, co se právě děje a podat je srozumitelně lidem, se během pandemie ukázalo jako zásadní: i mně znovu došlo, že Česká televize má svůj účel a místo ve společnosti,“ říká Martin Řezníček, který jako zástupce šéfa zpravodajství ČT připravuje televizi na předsednictví České republiky v Evropské unii; začíná 1. července 2022.

Někdy se ale sám sebe ptám, kolik mozkových buněk mi zase dneska odumřelo, když jsem se musel hádat s nějakým ukázkovým demagogem. Rozumím důrazu České televize na nestrannost, jen je náročné se toho konceptu držet, když jeden respondent ve studiu říká pravdu a druhý lže.

Na svou pětiletku ve Spojených státech vzpomíná rád i proto, že se tam pracovně sešel s výjimečnými lidmi. Mezi ně počítá ministra zahraničí Henryho Kissingera, který mu poskytl rozhovor nejen o Václavu Havlovi, dosud žijícího válečného veterána Roberta Muthersbaugha, který v roce 1945 osvobodil s Pattonovou armádou Plzeň, nebo dnes 93letého krejčího Martina Greenfielda, šijícího obleky pro americké prezidenty už od dob Eisenhowerových.

V „úkáčkách“ a s českými politiky se Martin Řezníček tak výlučných příběhů většinou nedobere: ztrácí prý s nimi nervy pokaždé, když ví, že evidentně lžou. „Cítím, že by bylo správné skočit jim do řeči po každé větě, jenže to by pak z rozhovoru nic nezbylo. Vím taky, že lidé se nedívají na televizi, aby viděli krev, ale aby slyšeli kultivovanou diskusi. Někdy se ale sám sebe ptám, kolik mozkových buněk mi zase dneska odumřelo, když jsem se musel hádat s nějakým ukázkovým demagogem. Rozumím důrazu České televize na nestrannost, jen je náročné se toho konceptu držet, když jeden respondent ve studiu říká pravdu a druhý lže.“

Martin Řezníček po obchodní akademii vystudoval Fakultu sociálních věd UK, v letech 1996-2006 pracoval v české sekci rádia BBC, od té doby je v České televizi. Jeho manželkou je psycholožka Hana Sotáková, na jeho workoholismus si zvykla stejně jako obě jejich děti, šestnáctiletý Marek a čtrnáctiletá Klára. Těm už nevadí, že otec přichází domů každý druhý den až v půl deváté večer.

Martin Řezníček není dvojjediný, jen velmi pracovitý: důležitost jeho práce, ať už ve studiu na Kavčích horách nebo na střeše České národní budovy v New Yorku, tkví v jeho soustavnosti, připravenosti a profesionalitě. Ptá se, analyzuje a s optimismem sobě vlastním nepoučuje: cítí jen zodpovědnost za to, jak a proč dotyčné téma prezentuje.

A tak právě za profesní přínos a vykonanou práci, která nám otevírá obzory a má tudíž nezastupitelný význam pro fungování demokratické společnosti, patří Martinu Řezníčkovi letošní novinářská Cena Ferdinanda Peroutky.

Veronika Bednářová

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

4 komentáře

  1. Pat Cash napsal:

    Kdo z českých novinářů se může pochlubit fotkami z operační plavby Connie (CV-64 USS Constellation vyřadili ze služby někdy v 2002)?

    Zaměření médií v ČR je bohužel zaměřeno jen na zprávy z ČR, zahraničních zpráv je minimum. Je to škoda, ve světě se děje tolik věcí.

  2. Rosi napsal:

    V ČR je hodně zpráv ze „západu“, zvláště USA. Schází ovšem objektivní zprávy z bývalých tzv. států východního bloku. Pořád jsou viděni američtí herci. Víme toho málo o Rusku, Polsku,… mohla by pokračovat…. ČT nemá nic nového v kultuře, pouze programy z tzv druhé ruky. Je to škoda. Pan Řezníček je velmi chytrý a kultivovaný člověk. Není ji tak arogantní , jak byl… teď mu to sluší. Je fešák a dá se na něj dívat. Vylepšil se. Jsem ráda.

  3. Sámo napsal:

    O Rusku nebo Číně je je málo objektivních zpráv proto, že novináři, kteří o Rusku nebo Číně napíšou objektivní pravdu, tak riskují jak v Rusku, tak i v Číně označení za zahraničního špiona a tím pádem i vyhoštění ze země- tam je taký obyčaj.

  4. Babočka napsal:

    Je naprosto jasné, že dnes nevládnou politici ale média. Na koho si noviníři zasednou ten v politice skončil. Tak jak by dávno skončil prezident Zeman kdyby se nenašli novináři, kteří mu lezou do análu a nechají ho rozšiřovat jeho řeči uržky pro lidi , teří maji v hlavě slámu místo mozku a nedovedou si udělat vlastní názor. Novináři mají větší moc než ruská a činská armáda dohromady, proto je tam tak likvidují.

Přidávání komentářů není povoleno