REPORTÁŽ. V Litoměřicích odstraňovali sochu sovětského vojáka z tamních Jiráskových sadů. Stál zde coby hraniční kámen ruského impéria o pár dní déle než 50 let a v sobotu se vydal na korbě náklaďáku na svou cestu poslední, do deponie ve zdejších bývalých kasárnách. Přesun byl výsledkem skoro tříletých snah zdejší občanské společnosti, které se podařilo přesvědčit i politiky, i když to občas nebylo úplně jednoduché. Co dalšího litoměřická akce ukázala?

Naše reportážní cesta do Litoměřic začíná po osmé hodině ranní. V rohu parku, který z podstavce stále ještě střeží voják s napřaženou levicí třímající samopal, už operují nákladní vozy a jeřáb. Kolem vojákovy hrudi se stahují smyčky z řetězů a lan.

Kolem postávající hloučky, každý čítající ne víc než deset dvacet lidí, dělíme na čtyři základní skupiny.

Jsou zde odpůrci bourání sochy, kteří jsou v litoměřické surrealitě posbíráni po linii komunistů a SPD. Už několik dní předem šturmovali na sociálních sítích, nahlásili si na dny přesunu do parku manifestace. V pátek se do parku dostavili s věnci a květinami a fotili se zde se sovětskou vlajkou.

Součástí šturmu byla i výzva, aby lidé využili možnosti natočit rozhovor s redaktorem Milanem Zadělákem, který je rovněž na místě přítomen. Což nás dostává ke druhé skupině přítomných novinářů. Zdravím se srdečně s kolegy z ČTK a Litoměřického deníku, mávneme na sebe s televizáky i krajánky Práva.

Milan Zadělák pokuřuje a klidně vyčkává, až se mu ovečky k rozhovoru dostaví. Obsluhuje kameru, mikrofonistu mu dělají dobrovolníci z řad protestujících odpůrců bourání, vždy se jeden najde. Po chvíli přichází zastupitel Ilja Baudyš. Jeden z těch, kdo v litoměřickém zastupitelstvu dva roky bojoval proti odstranění sochy.

K rozhovoru přistoupil kreativně. Ačkoli mu redaktor klade otázky česky, Baudyš odpovídá rovnou v ruštině. Trochu tušíme, pro jaké publikum zde reportáž vzniká.

I když – v ruštině… Tam, kde Baudyšova školní ruština už poněkud selhává, pomáhá si slovenštinou. Rozhovoru to dává punc internacionální panslovanštiny. Výsledný dojem je, jako by se Gustáv Husák se svojí českoslovenštinou pokoušel o projev na zahájení Výstavky dastiženij narodnovo chazjástva, ale obsah je trochu jiný, očekávatelný. Éto vazrastěnije fašizma, načálo totality, komentuje Baudyš pro ruské soudruhy, co se v současném Česku děje.

V Čechii fašismus. Ilja Baudyš dává rozhovor redaktoru Zadělákovi (vlevo). Foto: Robert Malecký

Ostatně máme dojem, že výsledný tvar reportáže budeme brzy moci posoudit v ruských státních médiích.

Milan Zadělák je známou postavou scény kolem TV Raptor, Svobodného rádia a podobných médií. Sám se v jednom z rozhovorů definoval takto: „Jako válečný korespondent přináším aktuální informace z místa bojů. Jako kameraman v těchto konfliktních oblastech natáčím skutečné dění. Přináším rozhovory s vojáky, politiky i civilním obyvatelstvem. V rámci objektivity z obou stran konfliktu.“

Na YouTube najdeme třeba jeho šest let starou reportáž z anektovaného Krymu, kam se dostal v rámci oslav 30. výročí motorkářského klubu Noční vlci. „Obyvatelé Krymu nevnímají anexi jako anexi. Pro ně je to určité vítězství,“ říká reportér.

Loni například zpravodajsky pokrýval Festival mládeže v Soči za účasti prezidenta Ruské federace Vladimira Putina.

Hotovo, končíme

Třetí skupinou jsou lidé, kteří se zasloužili o odstranění sochy, sdružení kolem občanské iniciativy Za odstranění pomníku „Čest a sláva Sovětské armádě“. Jak se pomník, instalovaný do parku v roce 1975, v době okupace Československa, oficiálně jmenuje.

„Padesát let stačilo,“ říká mi na uvítanou člen iniciativy Tomáš Kábrt. Chvilku klábosíme a pak mi Tomáš oznamuje, že iniciativa svou činnost končí. „Přemístěním dotčené sochy z veřejného prostoru tímto dnem pominul důvod pro další působení naší iniciativy. Její úspěšná podpora demokratické městské samosprávy prokázala sílu a prospěšnost občanské společnosti a je motivací pro další občanské aktivity nejen v Litoměřicích,“ stojí pak v oficiálním prohlášení.

Je nepochybné, že bez tlaku zdola by socha dál stála v rohu parku. Asi by k ní už nechodily skládat sliby skupinky pionýrů, což bylo jedno z mimořádných ideologických zvěrstev minulosti, ale dál by děti z trojice nedalekých škol denně hleděly na napřažený samopal sovětského vyslance.

Iniciativa sehrála klíčovou roli nejen tím, že téma po ruské agresi na Ukrajinu zvedla, ale především ve chvíli, kdy prvotní vůle zastupitelů sochu odstranit uvadla. Týkalo se to zejména zástupců vládnoucího hnutí ANO, kteří se zalekli svých voličů a postupně začali lavírovat. Když v dubnu zastupitelé definitivně rozhodli o odstranění pomníku, pro byl z hnutí ANO už jen jediný. Zbylých šest se zdrželo.

Poslední bitva vzplála. Sovětský voják z litoměřických sadů zmizí na smetiště dějin

Drželi jste huby, tak mlčte!

Čtvrtou skupinku tvoří policisté. Městští i státní, v uniformách i tajní, které neomylně prozradí jejich pohledy a obligátní ledvinka. A také ti, kteří jsou označeni vestami s nápisem Antikonfliktní tým.

I jejich chvíle přijde, jaká by to byla demonstrace, kdyby ne?

Náhle poklidně plynoucí čas, kdy už je socha pomalu zvedána jeřábem a po kouskách se stěhuje na plošinu kamionu, přeruší výkřiky náhodného kolemjdoucího. Během svého krátkého proslovu za pochodu vyjádří v kostce názor na probíhající dění. Parafrázovat můžeme takto: Jdu náhodou kolem, ani nevím, že se tady dneska něco má odehrát, ale tohle se mi hrubě nelíbí, co tu děláte, kde jste byli před rokem 1989, že jste drželi huby.

Na jeho projev nikdo nereaguje. Muž se otáčí a dá si svůj výstup ještě jednou. A pak ještě jednou, než se chytí první se zastánců stěhování. Ukáže se, že muž nezná některé historické skutečnosti, třeba že socha v parku stojí až od roku 1975 a je věnována sovětské, nikoli osvoboditelské Rudé armádě, že osvobozování Litoměřic proběhlo trochu méně romanticky, než mají propagátoři Osvoboditele zafixováno. Na toto téma se rozpoutá vzrušená diskuse.

Antikonfliktní tým po chvíli obklopuje malý vytvořený hlouček, v němž nejde ani tak o strkanici jako spíš o překřikování. Napadá nás, že v nějakém paralelním vesmíru by snad mohl existovat mužíček, který nejde jen tak náhodou kolem, ale přichází s nějakým záměrem, snad vyprovokovat něco, co by se dalo využít jako ukázka vzrůstajícího fašismu. Ale to by se v Česku stát určitě nemohlo, tak jdeme dál.

A co dál?

Je krátce po desáté hodině, nad stromy parku se vynořily hřejivé sluneční paprsky. A vznáší se nad nimi pod chvíli i části vojáka. Nejprve pravá ruka. Pak záda. A nakonec skočí na připraveném valníku celý. Po poledni se vydává směr kasárna, kde bude v prachu odpočívat než se buď rozpadne, nebo pro něho někdo najde jiné využití.

Nechte park parkem a sochu sovětského vojáka dejte na hřbitov, radí Litoměřicím architekt Sendler

V parku zůstává jen sokl a základy, které v minulosti hostily pomník císaře Františka Josefa I. nebo generalissima Stalina. Co bude dál, není zatím jasné.

Podobnou sochu nedávno odstranili například v Jaroměři na Náchodsku nebo v Přibyslavi na Havlíčkobrodsku. Teď zmizel voják z Litoměřic.

Po celém Česku takových pomníků zůstává kolem 1800.