Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Asaf Auerbach před odjezdem do Anglie v roce 1939. Foto: se souhlasem Post Bellum
,

Odcházejí poslední svědci šoa: Nezbylo než smrt rodičů vzít na vědomí, vzpomínal Asaf Auerbach

Holocaust (přesněji šoa) působí v západním světě ještě pořád jako výjimečná výstraha, jako bolestivý důkaz, čeho jsou lidé schopni, pokud dostanou posvěcení či příkaz „shora“, odvrhnou morální zásady a v zájmu ideologie a budoucího lepšího světa začnou „odstraňovat“ ty, kdo do něj nepatří. Pro generaci dnešních padesátníků bylo nacistické vyhlazování Židů ještě živým zločinem: přímo se týkalo našich rodičů a prarodičů, mohli jsme se setkávat se svědky, s nečetnými přeživšími.

Zločin nebylo možno jen tak zapomenout, odsunout, uzavřít v minulosti, protože přetrvával v lidech. V minulých dekádách čím dál častěji padala otázka: Co se změní, až tu oběti šoa nebudou? Až přestanou veřejně vystupovat, vypovídat, navštěvovat školy? Nevíme, ale ta doba nyní nastává: odcházejí poslední lidé, kteří zažili nacismus jako děti.

Letos 24. dubna zemřel v Praze ve věku nedožitých 94 let Asaf Auerbach, který ztratil v německých vyhlazovacích táborech rodiče a spolu s bratrem přežil nacismus v Británii, kam ho poslali jako jedenáctiletého. Byl to drobný, laskavý, uvážlivý a ochotný muž. Označoval se s jistou sebeironií za „socialistického ekonoma“. Měl levicové smýšlení, ale nikdy nevstoupil do KSČ.

Asaf Auerbach a jeho bratr Ruben v roce 1995. Foto: se souhlasem Post Bellum

Na Sovětský svaz, komunistický systém a stranický aparát se díval kriticky, pociťoval silnou nechuť k organizovanosti a k jakýmkoli schůzím. Měl rád psy. Říkával, že pro něj holocaust začal až po porážce Hitlera, kdy se vrátil do Prahy a musel přijmout skutečnost, že otec a matka nejsou naživu. Říkával také, že jeho židovská identita se odvíjí od vraždy rodičů, dalších příbuzných a milionů Židů, že ten prožitek mu „nejspíš znemožnil asimilaci“. Jeho památce jsou věnovány nové Příběhy 20. století (rozhlasová audioverze k přehrání níže v článku).

Přede mnou nic než moře

Asaf Auerbach přišel na svět v květnu 1928 v městečku Ejn Harod v dnešním Izraeli, v rodině Rudolfa Auerbacha (1899-1944) a Markéty Fantlové (1900-1944). Měl staršího bratra Rubena (1924). Maminka pocházela z Prahy, ze středostavovské české židovské rodiny, otec se narodil v Bečově nad Teplou, německy mluvícím a chudým židovským rodičům. Rudolf a Markéta se hlásili k sionistickým myšlenkám, patřili k hnutí Tchelet lavan (modro-bílá). V roce 1922 odjeli do tehdejší Palestiny, do kibucu Bejt Alfa, kde se také o čtyři roky později vzali.

Asaf si toho z Palestiny příliš nepamatoval, když mu byly dva roky, vrátili se Auerbachovi do Československa: „Nevím, proč jsme se vrátili. Nejspíš bylo víc důvodů – fyzicky velmi namáhavá práce, obtížně zvladatelné klima. Tehdy odjíždělo zpátky do Evropy víc rodin, ale na podrobnosti jsem se nejdřív nestihl a pak už nemohl zeptat. Mám odtud jedinou vzpomínku, je z doby návratu, a ani nevím, jestli je skutečná nebo jestli jsem si ji vsugeroval: stojím na palubě lodi a přede mnou není nic než moře.“

Auerbachovi přesídlili do Prahy v roce 1930. Bydleli nejdřív na Žižkově, později v Dejvicích a nakonec ve Vršovicích. Otec pracoval v auditorské firmě, maminka zůstala v domácnosti a každý týden s dětmi navštěvovala své rodiče, kteří žili na Smíchově, na křižovatce U Anděla měli obchod s prádlem. Auerbachovi nebyli praktikující věřící Židé, syny však ve škole zapsali do hodin židovského náboženství.

„Bylo vepřo-knedlo-zelo?“ ptal se učitel

Asaf Auerbach v izraelském kibucu cca 1929 – 1930. Foto: se souhlasem Post Bellum

„Maminka nás přihlásila, aby měl dědeček radost,“ vzpomínal Asaf: „A já tam chodil docela rád. Měli jsme milého a tolerantního učitele. Pamatuju si, jak ke mně přišel, pohladil mě po hlavičce a usmál se: ,Tak copak jste měli k obědu, vepřo-knedlo-zelo?‘ Já v tom nic strašného neviděl, tak jsem, řekl, že ano. A on mě zase pohladil po hlavičce a dál už neřekl nic.“

K dědečkovi na Smíchov chodil Asaf s bratrem a rodiči na sederovou večeři o svátku Pesach: „To byl jediný den, kdy se sešla celá velká rodina a kdy šel také tatínek navštívit tchána. Jednou ročně jsme se vydali do smíchovské synagogy, kde jsme my, děti, dostávaly cukrátka. Bratr Ruben tam měl také slavnost Bar micva. Jinak jsme ale žádné křesťanské ani židovské svátky nedrželi.“

Rudolf a Markéta Auerbachovi byli ve 30. letech komunisté a v tom duchu také vychovávali své děti: „Nechodili jsme cvičit do Sokola, ale do Federace proletářských tělovýchovných jednot, místo do Skautu nás posílali do Spartakových skautů práce, v létě jsme jezdili do pionýrského tábora v Soběšíně na Sázavě, kde ta indoktrinace intenzivně pokračovala. Byla to nezpochybnitelná, nekriticky přijímaná víra, Svatou trojici nahradili Marx-Engels-Lenin, mesiáše Ježíše nahradil Stalin. Jinak si podlehnutí tomuto náboženství nebo spíš bludu neumím vysvětlit.“

Rudolf Auerbach se stal před válkou členem organizace Rote Hilfe (Rudá pomoc), která se starala o politické uprchlíky. Věděl, jak se v Německu změnil život po Hitlerově nástupu, věděl také, co hrozí Židům. V letech 1938-1939 pomýšlel na emigraci, chtěl se ženou a dětmi odjet do Peru nebo do Ekvádoru. Útěk se nepodařil, možná kvůli penězům, možná proto, že ohrožené Židy nikde nechtěli, a možná také z důvodů, o nichž mluvil Asaf: „Otec byl natolik zaujat svým posláním zachraňovat druhé, že na sebe a své blízké zapomínal.“

Pojedete do Anglie. Za čtrnáct dní

Anglie cca 1940, Asaf s bratrem Rubenem. Foto: se souhlasem Post Bellum

Po německé okupaci v březnu 1939 se Auerbachovým podařilo poslat ven z protektorátu alespoň děti, dostali je do jednoho z tzv. kindertransportů. Jednalo se o mezinárodní záchrannou operaci, na níž se podílela řada lidí, mezi nimi také v Čechách známý Nicholas Winton: „Jednoho dne, začátkem července, zazvonil u nás zvonek a máma šla otevřít. Muselo to být v neděli, protože to byl jediný den, kdy jsme seděli společně u snídaně. Pošťák přinesl telegram, kde stálo datum odjezdu. Blízké datum, asi za čtrnáct dní. Roztesknilo mě to, ta cesta byla najednou reálná.“

Dne 18. července 1939 vzali Auerbachovi své syny Asafa a Rubena poprvé a naposledy na večeři, do „rybí“ restaurace Vaňha na Václavském náměstí. Asaf vzpomínal, že to byl „velice nóbl podnik, chodili tam číšníci ve fracích a v bílých košilích, byly tam běloskvoucí ubrusy a stříbrné nádobí.“

Pak šli všichni na nádraží: „Odjezd probíhal vcelku v klidu. Máma se držela. Kdyby se nedržela, jako mnohé jiné mámy, které bulely, tak si myslím, že by mě nikdo nedonutil odjet. Nikdo by mě do vlaku nedostal. Nesnesl bych, kdyby maminka plakala. Byl jsem na ní hodně závislý. Ale potom, když jsme odjeli, když už se vlak blížil k tunelu za hlavním nádražím, kde pak zmizel, tak to jsem přesvědčený, že pak už bulela. To asi jinak nešlo, to se asi konečně mohla uvolnit. Ale jsem si jistý, že tehdy nejen nás, ale ani rodiče vůbec nenapadlo, že už se neuvidíme.“ Vlak projel skrz Německo do Holandska, děti pokračovaly lodí do Británie, z přístavu jely znovu vlakem do Londýna.

Pak rodiče přestali psát

Jedenáctiletého Asafa a patnáctiletého Rubena neuklidňovala jen víra, že se s rodiči zase shledají, ale také vědomí, že se neocitnou v docela neznámém prostředí. Čekala na ně Hana Strasserová, která pocházela z Teplic a s níž se Auerbachovi poznali v kibucu. Emigrovala již začátkem roku 1939:

„A tahle úžasná paní Strasserová přijela do Anglie, a místo aby se starala hlavně o sebe, jak to emigranti dělávají, usmyslela si, že dostane do Anglie alespoň děti svých nejbližších přátel. Dala dohromady výbor Angličanů, který založil organizaci Czech Children Refugee Committee. Členové sháněli peníze a získali pro děti domek.“

Nějakou dobu prožili bratři Auerbachovi u pěstounů, pak už bydleli v onom domě ve Stoke-on-Trent spolu s dalšími dětmi. Po prázdninách nastoupili do školy. S rodiči si mohli zpočátku dopisovat přímo, později přes prostředníky v USA a prostřednictvím Červeného kříže.

Rodiče Rudolf a Markéta Auerbachovi 1942, poslední foto před deportací do Terezína. Foto: se souhlasem Post Bellum

Koncem roku 1942 korespondence ustala. „Neviděl jsem v tom tragédii, nepřikládal jsem tomu velký význam. Prostě jsem si myslel, že to je jen nějaké omezení, protože je válka. Nepochyboval jsem, že rodiče jsou v pořádku a že se shledáme. Možnost, že by to tak nemuselo být, jsem vytěsnil. Věděl jsem, co se s Židy děje, ale to se týkalo těch druhých. Já skálopevně věřil, že moji rodiče přežijí,“ vzpomínal Asaf Auerbach.

V letech 1943–1945 byl v internátní škole, kterou zřídila československá exilová vláda v Abernant Lake Hotel ve Walesu. Ruben Auerbach roku 1943 narukoval a sloužil u motorizované jednotky československé armády v Anglii. Ani jeden z bratrů netušil, že rodiče deportovali do terezínského ghetta.

Nezbylo než to vzít na vědomí

V létě 1945 se již sedmnáctiletý Asaf vrátil do Prahy, kam bratr ve vojenské uniformě dorazil o něco dřív a poslal Asafovi zprávu, aby do jejich vršovického bytu ani nejezdil a vydal se rovnou k tetě Dvořákové na Smíchov:

Asaf Auerbach před panelem výstavy Wintonovy vlaky (2014). Foto: se souhlasem Post Bellum

„Přišla mi otevřít taková drobná, hubená, malá stará paní. Povídám jí: ‚Dobrý den, já hledám paní Dvořákovou.‘ – A ona řekla: ‚Paní Dvořáková tady není, šla nakoupit, tak pojďte dál a můžete na ni počkat.‘ A pak najednou mezi námi přeskočila jiskra – když tohle vyprávím, tak začnu vždycky bulit – no, a já jsem poznal babičku a babička poznala mě. Takhle začal návrat domů.“

Asaf se o smrti rodičů dozvěděl hned na konci války. V Praze se setkal s babičkou a také se dvěma matčinými sestrami (babička a jedna teta přežily v Terezíně, druhá teta byla zavlečena do Osvětimi a do Bergen-Belsenu):

„Bylo samozřejmé, že jsem u nich pak bydlel asi dva roky, než jsem dokončil střední školu. Tety se chovaly skvěle. Snažily se, jak jen bylo možno, nahradit mi mámu. Ale ono to nejde.“ Markéta a Rudolf Auerbachovi byli deportováni z Terezína posledním transportem v říjnu 1944. V Auschwitz-Birkenau je zavraždili v plynových komorách. „Pořád jsem nechtěl věřit, že se to stalo. A pak nezbylo než to vzít na vědomí. Dodnes si nedovedu představit, že se tam někde svlékli, odešli do nacpané komory, a tam se udusili. Raději na to nemyslet.“

Ruben Auerbach si po válce změnil jméno na české Pavel Potocký. Asaf Auerbach podobný krok neučinil: „Je to jediné dědictví po rodičích. Tím jménem skrze mne trvají.“ Ruben byl vášnivým komunistou, ale po roce 1968 emigroval do USA, kde zemřel. Asaf zůstal v Čechách, kde vystudoval statistiku a založil rodinu.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

1 komentář

  1. A. S. Pergill napsal:

    Osobně mi docela vadí, když se v souvislosti se šoa a dalšími nacistickými zločiny píše (např. na pamětních deskách připomínající deportované a usmrcené Židy) o „popravách“. Byly to totiž prachsprosté vraždy a nic jiného. A je třeba to i takto připomínat.

Přidávání komentářů není povoleno