Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Madeleine Albrightová v roce 1947 během studií ve Švýcarsku. Foto: se souhlasem Post Bellum
,

O židovství mé rodiny jsem nevěděla nic. Vzpomínky Madeleine Albrightové

Ve středu 23. března 2022 zemřela americká demokratická politička Madeleine Albrightová. Bylo jí 84 let a všeobecně se ví, že pocházela z někdejšího Československa. Většina textů a vůbec mediálních příspěvků publikovaných po její smrti připomíná z pochopitelných důvodů především vrcholy její kariéry: V letech 1993–1997 působila jako velvyslankyně USA při OSN, v letech 1997–2001 jako ministryně zahraničí pod prezidentem Billem Clintonem.

Madeleine Albrightová se vždy hlásila ke svým českým kořenům, patřila k lidem, kteří už v sovětských časech cestovali za železnou oponu. K západním politikům, kteří měli porozumění pro východní a střední Evropu. Také se značnou měrou zasloužila o přijetí postkomunistických zemí do Severoatlantické aliance.

Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány právě – nebo především – její pozoruhodné rodinné historii. Teprve ve vyšším věku a v době, kdy už zastávala význačné funkce, se dozvěděla o židovském původu a osudu svých předků.

Rozhovor s Madeleine Albrightovou, zhruba čtyřhodinové interview, pořídila Paměť národa online před necelým rokem, v době pandemie.

Praha, Bělehrad, Londýn…

Narodila se 15. května 1937 v Praze jako Marie Jana Körbelová, ale téměř do dvou let žila v Bělehradě, kde její otec Josef Körbel (1909–1977) působil na diplomatické pozici tiskového atašé.

Matka se jmenovala Anna (rozená Spieglová, 1910–1989). Roku 1939 se Körbelovi vrátili do Čech a téhož roku uprchli před nacismem do Londýna (rodiče za poměrně dramatických okolností), kde Josef pracoval pro exilovou vládu a rozhlasové vysílání BBC.

„Bydleli jsme na několika místech, nakonec v činžáku na Notting Hill Gate. Teď si každý myslí, že je to hrozně elegantní, ale v čase války to tak elegantní nebylo. Byli tam i jiní cizinci, každou noc jsme spali ve sklepě. A můj otec – na to si pamatuju – říkal: ,Je to divný. V tom sklepě vede plyn. Kdyby najednou spadla bomba, tak jsme všichni mrtví‘,“ vzpomínala Madeleine Albrightová.

I kvůli bezpečnosti se rodina později přestěhovala do menšího domu ve městě Walton-on-Thames jihozápadně od Londýna.

„V Anglii vymysleli takové obrovské železné stoly, které člověk mohl mít v domě, a řekli, že kdyby bomba spadla na dům a člověk byl pod tím stolem, že by se nic nestalo. Tak jsme měli takový stůl u nás v tom domečku, tam jsme spali a já jsem si okolo toho stolu hrála.“

Kytky pro Tita

Prarodiče a další příbuzní Körbelových zůstali v Československu s výjimkou Josefova bratra Jana a Madeleininy sestřenice z matčiny strany Dagmar, kteří se také, každý sám, dostali do Londýna. Madeleine Albrightová říkala, že české a moravské příbuzné téměř neznala, byli pro ni „tvářemi na fotografiích“.

Po porážce nacismu se Körbelovi, brzy přejmenovaní na česky znějící Korbelovi, vrátili do Čech. V Praze bydleli na Hradčanském náměstí. Josef pracoval pro ministerstvo zahraničí a patřil k přátelům Jana Masaryka, pak se stal velvyslancem v Bělehradu, kde Madeleine strávila následující dva roky. To už nebyla sama, v Anglii se narodila její sestra, v Jugoslávii bratr:

„Rodiče nechtěli, abych chodila do školy s komunisty, tak jsem měla guvernantku a učila jsem se doma. Když jsme bydleli v Jugoslávii, byla jsem ta malá holčička, která chodí na letiště, aby dávala někomu kytky. Nosila jsem slovenský kroj a taky jsem dávala kytky Titovi…“

Roku 1947 poslali rodiče desetiletou Madeleine do internátní školy ve Švýcarsku: „V květnu 1948 mi pak rodiče přijeli říct, že už se do Československa nevrátíme, že otec dostal novou práci a jede do Indie.“

V Československu bylo po komunistickém převratu a Korbelovi podruhé utíkali. V listopadu 1948 odjela Madeleine se sourozenci do USA, v roce 1949 za nimi dorazil Josef. Jedenáctiletá Madeleine – donucena okolnostmi – už ovládala čtyři jazyky a Spojené státy se staly jejím dalším, tentokrát trvalým domovem.

O holocaustu jsem nevěděla nic

Korbelovi se usadili v Coloradu, v Denveru otec Josef působil jako profesor na tamní univerzitě, matka Anna pracovala jako školní sekretářka.

Madeleine Albrightová vzpomínala: „Vždy jsem chtěla být obyčejná Američanka. Ale měla jsem maminku, která byla trošku cvok. Například četla z ruky jednomu pánovi, který seděl na nějakém shromáždění se svou ženou.“

„A ona mu prohlížela dlaň a řekla: ,Budete mít hodně přítelkyň!‘ Nebo se podívala na mou dlaň a řekla: ,Ty budeš mít tři syny.‘ Mám tři dcery, takže ona to předpovídání neuměla… Ale všichni ji měli hrozně rádi. Otec zase chtěl žít jako běžný člověk a v Coloradu to znamenalo chodit na ryby. Tak jsme každý víkend jeli do hor, ovšem můj otec měl vždycky kravatu, i tam vypadal jako diplomat. Bylo to opravdu bláznivé, s těmihle rodiči.“

Madeleine Albrightová své rodiče milovala, otec na ni měl zásadní vliv, vyprávění o Československu ovlivnilo její zájmy, studia i pozdější politické směřování. Často například zmiňovala, že v době její politické kariéry měla na mnoho amerických politiků rozhodující vliv zkušenost s válkou ve Vietnamu, kdežto pro ni a její rodinu byla určující mnichovská krize z roku 1938, kdy západní země ustoupily Adolfu Hitlerovi.

„Zjistit, že je člověk ‚židovskej‘“

Teď udělejme střih. V roce 1997 nominoval Bill Clinton Madeleine Albrightovou na post ministryně zahraničních věcí USA, funkci zastávala jako první žena v americké historii. Teprve tehdy se dozvěděla fakta o své rodině a svých kořenech.

„Dostala jsem dopis z Československa, kde se fakticky správně psalo, že maminka bydlela v Kostelci nad Orlicí, že tatínek byl z Kyšperka (dnešního Letohradu), kdy se narodili a tak dál. A v tom dopise bylo napsáno, že to byly židovské rodiny.“

Podrobnosti pak přidal novinář, který psal portrét nové ministryně: „To je jedna věc, zjistit, že je člověk ‚židovskej‘, ale druhá věc je, kolik lidí umřelo v koncentračním táboře. Zjistili jsme, že asi šestadvacet lidí z mojí rodiny zahynulo během holokaustu.“

Rodiče Madeleine Albrightové o holocaustu a židovské minulosti nemluvili, patrně chtěli své děti ušetřit bolesti a chtěli začít nový život, co nejméně zatížený tragédií.

Z článku, který vyšel ve Washinghton Post v roce 1997, vyplývá, že dědečkem Madeleine Albrightové z otcovy strany byl Arnošt Körbel, židovský obchodník z Kyšperku. Babička Körbelová se jmenovala Olga. Měli tři děti: Margaretu – matku už zmíněné sestřenice Dáši, Jana a Josefa. Arnošt a Olga Körbelovi byli v roce 1942 deportováni do Terezína, kde Arnošt zemřel. Olga byla zavražděna v Osvětimi. V Terezíně zemřela i jejich dcera Margareta, zavražděn byl i Margaretin muž a jejich mladší dcera Milena. Bratři Jan a Josef přežili v Anglii.

Také matka Madeleine Albrightové pocházela z židovské rodiny – dědeček z matčiny strany se jmenoval Alfred Spiegl a zemřel ještě před nacistickou okupací Československa, babička Anna Spieglová se dostala do Terezína a byla zavražděna.


Autoři textu Adam Drda a Jitka Andrysová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

9 komentářů

  1. Radomír napsal:

    Není od A. Drdy novinářsky poctivé nezmínit i temné stíny politické kariéry Madeleine Albrightové. Jedním z nich je účast na něčem, na co odpovídala například v roce 1996. V roce 1996 se zeptala novinářka televize CBS americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové ohledně sankcí proti Iráku: „Slyšeli jsme, že zemřelo půl milionu dětí. Myslím, že to je více, než kolik dětí zemřelo v Hirošimě. Myslíte, že to je cena, která za to stojí?“, dostalo se jí odpovědi: „Myslím, že to je velmi těžká volba, ale ta cena – myslíme si, že ta cena za to stojí.“

    • Richard Švehla napsal:

      No jasně: Komunisti a putinisti USA neodpustí jaderné bombardování Hirošimy a Nagasaki, NIKDY.

      Mají k tomu dobrý důvod: Použití A-bomb rychle ukončilo válku, zachránilo statisíce životů spojeneckých vojáků, a 5 až 10 milionů Japonců. Japonci tehdy měli vymyté mozky jako dnešní Rusové, nadšeně se připravovali – včetně dětí!! – položit život za svého císaře, při obraně vlasti proti „západním barbarům“.

      Hlavně: Během invaze západních spojenců na japonské ostrovy by Rusko mohlo obsazovat rozlehlá východoasijská území, čili zvětšovat Impérium, jako vždy bez ohledu na životy svých vojáků-otroků.
      A ti prožluklí imperialisti jim v tom Leninu-milém díle zabránili, fuj jim!

      Podobně NATO zabránilo Srbům pokračovat v genocidě Bosňáků (1995) resp. Kosovanů (1999), čili právě v době, kdy Madeleine Albright byla velvyslankyní USA při OSN resp. ministryní zahraničí.
      Na tento „zločin“ proti srbskému impériu Radomír jaksi pozapomněl, asi neměl správné notičky. No tak příště, že.

      Richard Švehla

      • josef napsal:

        … no ale gen.Lawrence MacKenzie z Kanady, který se účastnil toho „slavného bombardýrování “ tehdejší (už zbytkové) Jugoslávie prohlásil, že „bombardovali jsme špatnou stranu…“ A i v nekrolozích teď po smrti M.Albrightové je možno se dočíst, že „“ona si svoji tehdejší pozici „pošramotila“, protože její firma Albright Group se podílela na privatizaci telekomunikací v Kosovu …““ Čili navenek ta její „humanita“ nebyla až tak čistá, když tam bylo mnoho mrtvol…

        • Pavel napsal:

          Zřejmě, myslíš LEWISE McKenzieho, který odešel do výslužby v roce 1993, tedy dávno před například srbským vyvražďováním Kosova a na kterého se následně provalilo, že bral prachy od Srbů, ty Lawrenci. Na rozdíl od Lewise, lawrenci, se paní Albrihgtová se za nic co by mohlo zaznít v jakémkoli jejím nekrologu nemusí stydět, o fantasmagoriích na téma telekomunikace nemluvě.

          • Richard Švehla napsal:

            Privatizace telekomunikací v Kosovu? No to musel být byznys století.
            Není divu, že ti američtí (+ sionističtí) imperialisti rozpoutali útočnou válku proti nevinným srbským soudruhům, že, když jim šlo o takový děsný zisk.

            Jenže nedomysleli, že po válce v Kosovu nezbude ani noha – po radioaktivním zamoření území americkou municí s ochuzeným uranem. Viz http://en.wikipedia.org/wiki/Depleted_uranium#/media/File:Kosovo_uranium_NATO_bombing1999.png
            Tudíž ty zprivatizované telekomunikace používají zřejmě pouze sebevrazi, z principu kratičce.
            Prostě ukrutná perfidnost imperialistických agresorů v praxi, že ano.

            Konec legrace: Takovým kravským ruským „bylinám“ věří nadpoloviční většina českých voličů, viz Zemana na Hradě, viz Babiše na Hrad se deroucího.
            Máme se nač těšit.

            Richard Švehla

          • A. S. Pergill napsal:

            V Kosovu byla ekonomicky zaháčkovaná přes Albánce. Takže čisté ruce neměla. Dzeržinskij by ji nebral 🙂

      • Radomír napsal:

        Milý Richarde, nic z toho, co mně vyčítáte, nemohu ve svém příspěvku nalézt. Je v něm pouhá citace dotazu novinářky a odpovědi Madeleine Albrightové. Vedete na tomto základě dialog sám se sebou, se svými pocity a dojmy, které ve vás ta citace probudila.

        • Richard Švehla napsal:

          I kdepak, nepříliš milý „Radomíre“; tak hloupý nejste. Víte přesně, co jste napsal a proč.

          Váš problém tkví v tom, že svět už ví taky – že jde o typicky ruskou reakci na každou kritiku ze strany kulturních zemí: „Možná u nás máme určité potíže, ale v USA bijí černochy!“

          Výstižně o ruském mravním marasmu hovoří prof. Clarke, v souvislosti se současným vražděním ukrajinských civilistů: „They deny everything, then they try to obfuscate and then a couple years later they often admit it… and say ‚yes we did do that, but you do the same‘, pointing to some kind of moral equivalence in the West.“
          Více např. zde: http://news.sky.com/story/ukraine-war-what-happened-in-bucha-and-does-it-constitute-war-crimes-12582047

          Takže nikoli „temné stíny“ (= pleonasmus) politické kariéry paní Albright, nýbrž příklad nelehkého leč správného rozhodnutí – jako bylo např. bombardování Hirošimy a Nagasaki.

          Richard Švehla

    • A. S. Pergill napsal:

      A-bomba měla jednoznačně kladnou bilanci: Zachránila životy milionů Japonců, a z toho hodně dětí (které by při prodloužení války zemřely hladem a na různé nemoci).
      U toho Iráku takovou bilanci nevidím a v případě Jugoslávie je ta bilance jednoznačně záporná.

Přidávání komentářů není povoleno
ReklamaMediální Gramotnost