V Česku oficiálně existují dvě pravoslavné církve: dlouhodobě Pravoslavná církev v českých zemích a v posledních deseti letech i Ruská pravoslavná církev. Právě Rusové, Ukrajinci a také lidé původem z Balkánu v posledních letech výrazně navýšili počet tuzemských pravoslavných věřících. Spolu s tím se vynořují některé kulturní problémy.

V posledních letech pravoslavných věřících v Česku výrazně přibylo. Podle aktuálních výsledků sčítání lidu se k Pravoslavné církvi v českých zemích přihlásilo bezmála 41 tisíc lidí, což z ní dělá druhou největší církev v Česku. Speciálně k Ruské pravoslavné církvi, která v Česku slouží především zaměstnancům velvyslanectví Ruské federace a jejich rodinným příslušníkům, se oficiálně přihlásilo 497 věřících.

„Příčinou nárůstu věřících Pravoslavné církve v českých zemích je samozřejmě především příchod věřících z ciziny, na prvním místě z Ukrajiny, ale i z dalších zemí bývalého Sovětského svazu. Jsou zde ale i věřící z balkánských zemí. Tento trend ovšem trvá již od 90. let. 20. století, a tak nelze říci, že naše pravoslavná církev je jen církví ‚cizinců‘ či ‚imigrantů‘. Mnoho věřících, původem z ciziny, zde žije a pracuje už dlouhá léta, často desetiletí, mají české občanství, jejich děti se zde narodily nebo vyrostly,“ napsal v reakci na výsledky aktuálního sčítání lidu na webu Hlas pravoslaví duchovní Jakub Jiří Jukl.

Hostina v kryptě

Spolu s nárůstem věřících se zvýšil i zájem o využívání pravoslavných svatostánků, kterých například v Praze tolik není. Velké popularitě se těší chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice stojící uprostřed Olšanských hřbitovů v Praze. Ve skutečnosti jde o kryptu, v níž jsou pohřbeny stovky lidí, mezi nimi například i první předseda vlády samostatného Československa Karel Kramář, a nad ní postavenou kapli.

Pravoslavní, kteří měli kapli v užívání, však – podle správy hřbitovů – postupně přestali reflektovat fakt, že místo má sloužit primárně k obřadům jako je poslední rozloučení se zemřelým. Tomu také odpovídá velikost kaple, dispoziční řešení a poloha uprostřed hřbitova.

„Kaple se nachází uprostřed hřbitova, jehož provoz se řídí Řádem veřejného pohřebiště, kde jsou jasně specifikovány například otevírací doba hřbitova a také podmínky chování návštěvníků. V uplynulých letech bohužel razantně přibyly podněty a stížnosti veřejnosti kvůli opakovanému enormnímu počtu návštěvníků liturgií, shromážděných po dobu jejího konání v předpolí kaple a jejich chování,“ říká mluvčí Správy pražských hřbitovů Oldřiška Dvořáčková.

Pravoslavný Chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanech stojí od roku 1925. Foto: Robert Břešťan

Důvodů, proč v nové nájemní smlouvě jasně specifikovat režim užívání budovy a práva a povinnosti nájemce, je podle ní celá řada: „V minulosti třeba docházelo k opakovanému nevhodnému využívání podzemní krypty, kde jsou uloženy ostatky řady významných osobností, ale také vojáků srbské a ruské carské armády, kteří zemřeli v Čechách v zajetí v průběhu 1. světové války. Krypta je tedy ze zákona i válečným hrobem.“ Nyní finišuje jednání o podobě nové nájemní smlouvy. „Kaple je ale nadále veřejně přístupná a liturgické obřady v ní nebyly nikdy přerušeny,“ zdůrazňuje Dvořáčková. HlídacíPes.org oslovil zástupce pravoslavné církve, do vydání tohoto textu ale zůstaly zaslané dotazy bez odpovědi.

„Věříme, že se dá nalézt shoda a zamezit nedorozuměním a sporům, které nedělají dobré jméno pravoslavnému křesťanství v očích veřejnosti,“ napsal ve starším vyjádření dostupném na webu zástupce Pražské pravoslavné eparchie Jan Beránek.

Dostupné jsou například fotografie, podle nichž se v kryptě konala i velká hostina. Před chrám, který stojí uprostřed hřbitova, si zejména Rusové podle dostupných svědectví například jezdili nechat požehnat svým automobilům. Správě hřbitovů vloni v rámci vrcholících sporů dokonce odmítali zástupci pravoslavných vydat klíče.

„Když jsem tam byl naposledy s ředitelem Správy pražských hřbitovů Martinem Červeným, tak nám ten klíč církev nevydala,“ popsal paradoxní situaci reportér Radiožurnálu Lubomír Smatana. I tento moment zřejmě přispěl k rozhodnutí dát pravoslavné církvi z kaple výpověď. Právě Smatana na rozhodnutí Správy pražských hřbitovů upozornil jako první. 

Starý ruský hřbitov

Svérázný přístup v souvislosti s pravoslavím mimochodem projevila i ruská ambasáda v Praze. Ta na pozemku přiléhajícím k budově velvyslanectví v těsném sousedství pražského parku Stromovka vybudovala stavbu, jež sice fyzicky stojí, ale úředně neexistuje: někdejší altán si zde Rusové přestavěli na pravoslavnou kapli, u níž je v Katastru nemovitostí poznámka „nesoulad zobrazení obvodu budovy se skutečným stavem“.

Ale zpět na Olšany. Ty se staly opakovaným místem sporů nejen v česko – ruských vztazích, ale i mezi takzvaně novými a starými Rusy žijícími v České republice. Jak už dříve popsal HlídacíPes.org, bezprostřední okolí pravoslavného chrámu je pro Rusy žijící v Česku velmi významné místo.

„Mezi novými Rusy v Česku panuje mínění, že čím blíže je člověk pochován k pravoslavnému chrámu, tím větší vážnost měl. Není to sice tradice pravoslaví, ale takto to oni dnes vidí: co nejblíže kostelu, pokud možno u hlavní aleje, ne někde v páté, desáté řadě. Chtějí mít ty hroby takto na očích,“ řekl pro HlídacíPes.org Igor Zolotarev, předseda spolku Ruská tradice a šéfredaktor rusky psaného časopisu Ruské slovo, který v Česku žije už od 70. let.

„Už od 90. let sledujeme, jak na místech hrobů někdejších významných ruských představitelů vyrůstají často málem mauzolea nových Rusů žijících v Praze,“ říká Zolotarev. „Starý ruský hřbitov, to jsou ve své většině menší pomníčky, nebo typické dřevěné pravoslavné kříže. Ty nové, to jsou klidně třímetrové, rozsáhlé hroby, sousoší andělů ve velkých rozměrech, které tam vkusem ani stylem nezapadá,“ doplňuje. Právě i rozdíl v přístupu v pietě k původním hrobům, často lidí z řad ruských emigrantů, často intelektuální elity, kteří utekli do Československa před bolševickou revolucí, vyvolává zmíněné pnutí mezi novými a starými Rusy.

Roku 1995 byla na stěnu chrámu umístěna pamětní deska, která připomíná památku ruských, ukrajinských a jiných emigrantů ze SSSR, kteří byli po válce, v roce 1945, zavlečeni z Československa do Sovětského svazu a často pak zemřeli v gulazích na Sibiři.

Je zde i hrob vojáků Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova či pamětní deska obětem sovětské Směrš. V roce 2014 zde ale vyrostl i nový žulový památník s nápisem „Na věčnou slávu a památku padlým vojínům internacionalistům a mírotvorcům“. Jeho vznik iniciovalo české sdružení veteránů války v Afghánistánu, Afganvet. Pomník byl poté několikrát poničen barvou a nápisem „okupanti“. „Veteráni“ se nejprve snažili nápisy mazat, poté pomník přikryli plachtou a nakonec desku s textem odšroubovali.

Dvě pravoslavné církve

Jak bylo řečeno výše, v Česku oficiálně působí hned dvě pravoslavné církve. Menší z nich, a co se práce v Česku týče také výrazně mladší z nich, je Ruská pravoslavná církev – podvorje patriarchy moskevského a celé Rusi v České republice (jak zní oficiálně celý název). Sídlí v Karlových Varech a její vznik v roce 2011 některé dosavadní pravoslavné věřící rozzlobil.

Například zástupci olomoucko-brněnské části Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku i s odstupem let mluví o podvodu spáchaném na českém zákoně o církvích a náboženských společnostech s tím, že druhá samostatná církev vůbec neměla být vůbec registrována. 

Po registraci se nicméně ruské „podvorje“ stalo z hlediska českých zákonů plnohodnotnou církví. „Nárokuje si právo na kanonickém území Pravoslavné církve českých zemí a na Slovensku kromě mnoha jiného podle své ústavy také provádět katechizační činnost, vykonávat církevní obřady, církevní vzdělávání věřících, vlastnit a budovat chrámy a další stavby, jmenovat a povyšovat duchovní, vykonávat hospodářskou činnost podle dohledu  a pokynů moskevského patriarchátu,“ stojí v otevřeném dopise.

Olomoucko-brněnská eparchie však v rámci české pravoslavné církve patří k svého druhu „disidentům“, kteří se vůči „centrále“ opakovaně vymezují. Ta naopak mluví o „duchovních zločinech“ a o tom, že moravští představitelé „zlikvidovali pravoslaví na Moravě“.

Vloni v létě se dokonce brněnský pravoslavný farář Jozef Fejsak zabarikádoval spolu s věřícími v brněnském chrámu svatého Václava. Reagoval tím na příjezd šumperského vikárního biskupa Izaiáše, který přijel převzít správu brněnské pravoslavné farnosti a který Fejsaka už dříve po 37 letech služby odvolal z funkce duchovního správce. Okolnosti tohoto sporu však přesahují téma tohoto textu.

Vliv sílící ruské emigrace

Působení pravoslavné církve v Česku je přirozeně historicky úzce spojeno s Ruskem. Pro něj je náboženství jedním z nástrojů takzvané měkké síly (soft power), která slouží k ovlivňování veřejného mínění v zahraničí. Moskevský patriarchát ruské pravoslavné církve je se současnými vládci Kremlu dlouhodobě zadobře.

V Československu před rokem 1989 byla tuzemská pravoslavná církev přirozeně úzce napojená právě na Moskevský patriarchát, po sametové revoluci se začala sbližovat daleko více s „konkurenčním“ Cařihradským patriarchátem. V posledním desetiletí se však tuzemské vedení, zřejmě i díky vlivu sílící ruské emigrace, začalo znovu napojovat na Moskevský patriarchát.

Důsledkem toho je mimo jiné to, že do čela církve byl dosazen kontroverzní slovenský arcibiskup Michal Dandár, který v šedesátých letech absolvoval Leningradskou teologickou akademii a poté byl vědomým spolupracovníkem StB.

Dalším aspektem působení pravoslavné církve v Česku i v zahraničí – s ohledem na politické zájmy Kremlu – se zabýváme v textu pro aktuální vydání tištěného Týdeníku Forum