Nové kolo česko-ruského fóra probíhá v Moskvě. Čeští historici opět žádají přístup do archivů
V areálu proslulé moskevské školy pro diplomaty MGIMO se koná druhý ročník Česko-ruského fóra. Pravidelná setkávání akademiků, historiků a dalších expertů dojednal v listopadu 2017 prezident Miloš Zeman s ruským prezidentem Vladimirem Putinem.
V pořadí druhé setkání se nyní po roce koná v Moskvě, tématem je spolupráce v oblasti kultury a historie.
Podobně jako vloni Ústav pro studium totalitních režimů na fóru reprezentuje historik Adam Hradilek, vedoucí projektu Dokumentace politických represí v Sovětském svazu.
Ten na závěr svého příspěvku nazvaného Českoslovenští uprchlíci před nacismem jako oběti stalinských represí v letech 1939-45. Cíle a problematika výzkumu archivních pramenů přečetl Adam Hradilek otevřený dopis ředitelů českých historických ústavů, jímž žádají o zpřístupnění archivních pramenů k československým uprchlíkům před nacismem.
Setkání s Memorialem
„Obracíme se na vás jako na představitele institucí, v jejichž moci je zasadit se o zpřístupnění archivních dokumentů k československým uprchlíkům před nacismem, které se nacházejí v Ruských státních archivech,“ píše skupina českých historiků ruské straně. Celé znění včetně adresátů a signatářů dopisu níže pod článkem.
„Využili jsme fórum to jako platformu pro tento apel. Dopis byl ale ze strany ruských historiků přijat velice vřele s tím, že se Rusko nehlásí k odkazu stalinismu a represí,” říká historik Adam Hradilek.
V Moskvě se sešel například i se zástupci ruské nevládní organizace Memorial, která v polovině června získala od českého ministra zahraničří Tomáše Petříčka cenu Gratias Agit za šíření dobrého jména Česka v zahraničí.
„Pomáhá odkrývat minulost sovětského režimu, osudy Čechoslováků za sovětského režimu, pomáhala například při natáčení dokumentů o jejich osudech. A také nám pomáhá nalézt pravdu o roce 1968 a podobných událostech, které v naší minulosti stále jsou živé,“ řekl při předání ceny ministr Petříček.
Fond šéfa ruské rozvědky
„Fórum má být platformou umožňující široký, otevřený a konstruktivní dialog a rozsáhlé mezilidské kontakty v oblasti dvoustranných vztahů a také aktuálních otázek zahraniční politiky a mezinárodních vztahů, jež jsou předmětem společného zájmu,“ stojí mimo jiné v memorandu ke vzniku fóra z roku 2017.
Loňské první Česko-ruské fórum se konalo v červnu Praze a mělo velmi rozporuplné reakce.
Ruská strana kupříkladu po akci obvinila český Ústav pro studium totalitních režimů, že diskusi zpolitizoval. Českým historikům zase vadila malá přínosnost debat i fakt, že ruská strana jim navrhovala spolupráci s Fondem Istorija Otěčestva, v jehož čele stojí šéf ruské rozvědky Sergej Naryškin.
DOKUMENT
Žádost českých historických ústavů o zpřístupnění archivních pramenů k československým uprchlíkům před nacismem
Vážení pánové,
obracíme se na Vás jako na představitele institucí, v jejichž moci je zasadit se o zpřístupnění archivních dokumentů k československým uprchlíkům před nacismem, které se nacházejí v Ruských státních archivech.
V důsledku nacistické okupace Československa v březnu 1939 a následné uprchlické vlny se ocitlo na sovětském území okolo 10 tisíc československých občanů. Významnou část tvořili českoslovenští Židé prchající před nacistickou perzekucí, mezi nimi i stovky běženců z koncentračních táborů.
V dalším období, až do útoku nacistického Německa na Sovětský svaz v roce 1941, byla naprostá většina z nich pozatýkána sovětskými bezpečnostními orgány. Kromě „nelegálního přechodu hranice“ či „pobytu na sovětském území bez potřebných dokladů“ byla jejich nejčastějším přečinem údajná „špionáž“ či „protisovětská činnost“. Následně byli nespravedlivě odsouzeni k mnohaletým trestům nucených prací v táborech Gulagu, kde jich několik set zahynulo.
Většina z těch, kteří přežili útrapy táborů, byla na základě amnestie pro československé občany propuštěna do československé vojenské jednotky a zúčastnila se po boku Rudé armády bojů proti nacismu. Mnozí za svoji statečnost získali sovětská i československá vyznamenání, řada z nich v boji padla.
Vyšetřovací a vězeňské spisy, které se k uprchlíkům dochovaly zejména v archivech bezpečnostních složek, a v nich obsažené výslechové protokoly či zabavené dokumenty, osobní doklady, fotografie a dopisy jsou unikátním zdrojem informací k jejich pohnutým osudům. Mimo jiné přibližují i každodenní život židovských rodin a komunit na konci 30. let, jejich perzekuci v rané fázi nacistické okupace, snahy o oficiální vycestování, způsob útěku a pobyt na sovětském území.
Vězeňské spisy stovek čs. občanů zemřelých v sovětských věznicích a táborech se na rozdíl od těch propuštěných dochovaly, a představují tak mimo jiné i jedinečný doklad o okolnostech a místě jejich úmrtí i pohřbení.
Dosavadní snahy o výzkum těchto archivních pramenů naráží v ruských archivech na restrikce, které vzhledem k časovému odstupu považujeme za neopodstatněné. Tážeme se, jaký má smysl i nadále utajovat například vyšetřovací spis Karla Goliatha, jednoho z prvních členů KSČ a obhájce práv dělníků, který prchl před Gestapem a byl jako člen Československého legionu 3. 11. 1939 na území východního Polska zatčen NKVD a vězněn v táborech až do roku 1955? Proč není možné studovat spisy stovek Čechoslováků zemřelých v průběhu druhé světové války v Gulagu, mezi nimi například Gábora Edelsteina odsouzeného 23. 12. 1942 k patnácti letům nucených prací pro údajnou špionáž, který zemřel v Gulagu 12. 5. 1945, čtyři dny po skončení druhé světové války? Ve všech případech se jedná o osoby rehabilitované již sovětskou justicí v 60. – 90. letech 20. století.
Vážení pánové, zasaďte se prosím v době osmdesátého výročí okupace Československa a následné uprchlické vlny o zpřístupnění dokumentů k československým občanům, kteří se stali obětí jak nacistického, tak sovětského režimu, a umožněte českým historikům jejich výzkum i důstojnou připomínku.
V Praze dne 19. 6. 2019
Zdeněk Hazdra, ředitel, Ústav pro studium totalitních režimů
Martin Holý, ředitel, Historický ústav Akademie věd ČR
Mikuláš Kroupa, ředitel Post Bellum a vedoucí projektu Paměť národa
Jan Němeček, předseda Česko-ruské komise historiků a archivářů, Historický ústav Akademie věd ČR
Leo Pavlát, ředitel, Židovské muzeum v Praze
Jan Roubínek, ředitel, Památník Terezín
Miroslav Vaněk, ředitel, Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR
Adresáti dopisu:
Michail Fedotov, předseda, Výbor prezidenta Ruské federace pro rozvoj občanské společnosti a lidských práv
Alexandr Bortnikov, ředitel, Federální služba bezpečnosti Ruské federace
Andrej Artizov, vedoucí, Archivní agentura Ruské Federace
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 KčPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
Čtěte též
Zahraniční stafáž ruských voleb. Na Putinovu výhru dohlédli i slovenští motorkáři
Lež s (ne)rozšiřováním NATO. Šíří ji Kreml, svědci Putinovi i premiér Fico
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
7 komentářů
1) Cilem tehle PR akce neni umoznit predani jakychkoliv informaci, ale hlavne ukazat, ze se s Rusy jeste vubec nekdo bavi. 2) Autora prosim o korekturu.
CIA jim archivy předala ?? On snad generál Svoboda s ostatními vojáky , kteří přišli z Polska trpěl v nějakém gulagu ? Divím se Rusům , že s těmito provokatéry vůbec jednají !!
Mnozí z Čechoslováků, propuštěných z gulagů, se k té československé vojenské jednotce, formující se v SSSR, přidali. Sám Svoboda a ti vojáci, kteří se po pádu Polska ocitli v SSSR, skončili v internačních táborech (jako třeba v městečku Suzdal, ještě v evropské části Ruska, které i Svoboda zmiňuje jako místo jejich pobytu někdy na jaře 1941, tzn. ještě před německou invazí do SSSR, v té své knížce „Z Buzuluku do Prahy“ – která byla u nás do roku 1989, bych řekl, docela bestsellerem).
Zatímco tedy na Wikipedii (přímo s odvoláním na Svobodův deník) se např. uvádí, že L. Svoboda, tehdy ještě v hodnosti podplukovníka, se sám přičinil mj. o to, aby někdy v době mezi podzimem 1939 a létem 1941 (tzn. mezi porážkou Polska a německým vpádem do SSSR) řada československých důstojníků ze SSSR mohla odejít do Francie nebo do Velké Británie, nebo prostě tam, kde se bojovalo proti Německu (Střední východ, resp. severní Afrika), v té citované knize „Z Buzuluku do Prahy“ Svoboda, který se tam jinak tomuto mezidobí poměrně vyhýbá, v podstatě viní londýnskou exilovou vládu a konkrétně i presidenta Beneše, že měli vlastně záměrnou tendenci ty československé vojáky ze SSSR na Západ stahovat – přestože se, zhruba parafrázuji, „dala očekávat rozhodující role SSSR v boji proti fašismu“.
Když si kliknete na české Wikipedii normálně heslo „Ludvík Svoboda“, tak tam (s odvoláním na konkrétní zdroje) tedy najdete informaci, že ty internační tábory, v nichž byl sám Svoboda s tím jádrem té československé jednotky izolován, nelze označit za gulagy ani, tuším, koncentrační nebo pracovní tábory…
Ale i v tom „Z Buzuluku do Prahy“ se popisuje, jak se k té jednotce připojili českoslovenští občané z různých koutů SSSR… A i když tam je naznačována např. jistá migrace i do SSSR v důsledku nezaměstnanosti v předmnichovské ČSR, dovolil bych si odhadnout, že mohlo jít přinejmenším z velké části právě o tyto propuštěnce z gulagů…
Opravdu je blbé, když píšete o něčem, o čem nic nevíte, valo, valo. Pokud chcete být za hlupáka, tak pokračujte.
Cesko-ruske fórum , které právě probíhá si klade neskutečné cíle.Je dobré,že probíhá.Nelze očekávat ,že Rusko předá dokumentaci, které by odhalila podstatu ,kdy probíhala děsivá destrukce.My také máme děsivá období , která neotvirame ,jen korigujeme dohodami skutečné ztraty požadované druhou stranou.Historie není věda ,kterou se lze vypracovat k nějakým axiomum.
A on snad gen. Svoboda nezradil svého nadřízeného gen. Píku a spoluprací s Moskvou nepodkopával legitimní vládu Českoslovneska v Londýně, což skončilo Sovětským svazem zorganizovaným vytvořením Košické vlády, kde dostal Svoboda funkci a na Píku jako pravého vlastence čekal provaz? To Vás na VUMLu neučili že? Chce to znát skutečnou historii a ne tu kterou napsali „vítězové“, původní hlavní strůjci, aktéři a agresoři druhé světové války Sověti. Lhát se nemá pane Vala.
Vzhledem k tomu, že E. Beneš již v roce 1943 smlouvou předal Československo Stalinovi..čeká nás ještě mnoho práce na svém vlastném vědomí a svědomí.