Účastníci demonstrace Česko proti bídě „zdraví“ účastníky protidemonstrace na podporu Ukrajiny. Praha, duben 2023. Foto: PETR TOPIČ / MAFRA / Profimedia

(Ne)nacházení společné řeči „dezolátů“ a „lepšolidí“

Napsal/a Přítomnost 24. dubna 2023
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Žijeme sami v dojmech a dojmy si děláme o situaci kolem a jiných lidech a jejich jiných dojmech. Pozor, neplést dojmy s názory. Parafráze teze filozofa Václava Bělohradského žije naplno v současné realitě Česka. Dosud bohužel bez empatie a snahy porozumět protistraně a přiblížit se tak více podstatě dění.

Tisíce lidí demonstrují univerzální nespokojenost se svým životem na akcích na Václavském náměstí proti drahotě, proti vládě, proti angažování se v konfliktu na Ukrajině, dále doplňte sami…, důvody jsou v podstatě zástupná šidítka.

Tyto akce a i ony zástupné i reálné důvody pro jejich konání vyvolávají nulovou empatii intelektuální elity v Praze. A platí to i opačně: lidé starší, nemocnější, zklamanější nejsou otevření přemýšlet o progresu „velkého“ světa. Ať už se jich onen progres týká, a o to méně, pokud se jich netýká.

Ztížená možnost porozumění

Je pochopitelné, že pokud žijete v provinčním městě v okrajovém regionu, nemáte stejné možnosti, stejný ekosystém kolem sebe, jako lépe situovaní, movitější, otevřenější a liberálnější spoluobčané. A asi vás to štve.


Text, jehož autorem je novinář Michal Šenk, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost

(mezititulky jsou redakční)


A když jste ve společenském žebříčku výše, tak vás kdokoliv, kdo vaše kvality, schopnosti, zásluhy, statut, možná dokonce identitu, podrývá, štve také. Pro lepší představu si uveďme dvě modelové situace. Obě se pokusme pochopit a nesoudit.

Jak se má cítit žena seniorka s dlouhodobě neléčitelnou chorobou v nemocnici na maloměstě, kde byla po akutním selhání organismu hospitalizována, když s ní lékařský personál nedostatečně komunikuje, když kompetentních ošetřujících lékařek či lékařů není v místě dost a nemají na ni čas, protože zatím ještě neumírá (možná umře „až“ za týden, měsíc, rok)? Asi je zklamaná ze světa a asi si myslí, že jí systém v ničem nepomáhá, nic z něj nemá a de facto už jen tímto není plně jeho součástí.

Jak se má cítit mladý muž, který má biologicky mužské pohlaví, ale genderově, tedy emočně se cítí být ženou. A dostává se mu hejtu a na první dobrou negativní energie od konzervativních zapouzdřených osob, které ovšem kvůli stylu a rytmu svého života nejspíš nad tím, že může existovat něco jako gender, nikdy neměly čas, energii, přístupnost pomyslet? Nejspíš si takový dotčený člověk řekne, že ten, kdo jej nepřijímá takového, jaký vnitřně je, je buran.

Co s tím? Mohou si dnes onálepkovaní „dezoláti“ a „lepšolidi“ alespoň trochu porozumět?

Cvrkot sociálních sítí a masturbace pokusů o trefnost a vtipnost či amplitudy negativní energie na straně druhé rozhřešení nepřinesou. Algoritmy sociálních sítí tomu zdárně brání.

Uvědomělá kurátorovaná média z mojí osobní zkušenosti se zmíněnou premisou rozdílného vnímání světa pracují, jenže se dosud nikomu (opravte mě, pokud o někom, komu to jde, nevím) nepodařilo univerzální jazyk promluvy s opačnými břehy společenské nálady najít.

Prošel jsem několika redakcemi, kde toto bylo na paškále: jak o našem vnímání světa umět hovořit s těmi, kterým jsme cizí. Tato ambice trvá již několik let. Výsledek je ale dosud nula. Důvodem nezdaru by mohl být pragocentrismus členů redakce i myšlenek a nedostatek finanční i jiné kapacity na pokrytí témat regionů.

O agendu empatie není zájem

Naopak téměř s touto premisou nepracují politici. Nikdo nemá ambici spojovat, hledají se zpravidla dílčí témata pro dané bubliny. Jednou tuto, podruhé tamtu. Přitom, kdo jiný v demokratické společnosti by tu roli měl mít, když ji pozbyly z různých důvodů církev, hospody a jiné průsečíky a autority.

Politické strany se svým vlivem a kapacitou pro tuto práci selhávají a agendu empatie nenastavují. A samozřejmě to není jen chyba politiků a politiky v Česku, ale prakticky kdekoliv.

Jako u téměř všech témat, i zde skončíme u vzdělání. Škola by měla být spolu s výchovou v rodině studnicí poznání i komunikační empatie. Zatím ale zjevně není a dosud nás na takovéto tmelení ve velkém nedokázala připravit.

Přitom jsem přesvědčen o tom, že v malém kolektivu například fotbalového týmu nebo taneční skupiny s ohledem na vyšší společný cíl – dobře odehraný zápas, hezky secvičenou sestavu – k obrušování hran, tolerování kdečeho a hledání konsenzu dochází. S vědomím toho, že parťák je třeba „debil“, ale je náš a chci s ním nějak vyjít.

Vše dosud popsané je do jisté míry jen realita veřejného – toho hlasitého – komunikačního prostoru. Toho, který dost možná ne zcela odráží realitu a situaci opravdového života tam dole. A tím není myšleno někde v Chanově nebo ve Vizovicích, ale klidně i dole v Praze nebo v Brně.

Zkusme si proto tvořit dojmy/názory co možná nejvíc tam dole. A o tom dalším druhotném politickém a mediálním alespoň hlouběji přemýšlejme se snahou pochopit i ty, kteří nám třeba emočně nevoní.

Protože jak my, tak oni, máme, respektive mají pro své dojmy nebo názory a také chování a činy nějaký pádný podnět. Chtějme ho objevit. Všichni jsme přece jedno velké my.


Autor textu je Michal Šenk, redaktor a dramaturg České televize.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)