(Ne)nacházení společné řeči „dezolátů“ a „lepšolidí“
KOMENTÁŘ. Žijeme sami v dojmech a dojmy si děláme o situaci kolem a jiných lidech a jejich jiných dojmech. Pozor, neplést dojmy s názory. Parafráze teze filozofa Václava Bělohradského žije naplno v současné realitě Česka. Dosud bohužel bez empatie a snahy porozumět protistraně a přiblížit se tak více podstatě dění.
Tisíce lidí demonstrují univerzální nespokojenost se svým životem na akcích na Václavském náměstí proti drahotě, proti vládě, proti angažování se v konfliktu na Ukrajině, dále doplňte sami…, důvody jsou v podstatě zástupná šidítka.
Tyto akce a i ony zástupné i reálné důvody pro jejich konání vyvolávají nulovou empatii intelektuální elity v Praze. A platí to i opačně: lidé starší, nemocnější, zklamanější nejsou otevření přemýšlet o progresu „velkého“ světa. Ať už se jich onen progres týká, a o to méně, pokud se jich netýká.
Ztížená možnost porozumění
Je pochopitelné, že pokud žijete v provinčním městě v okrajovém regionu, nemáte stejné možnosti, stejný ekosystém kolem sebe, jako lépe situovaní, movitější, otevřenější a liberálnější spoluobčané. A asi vás to štve.
Text, jehož autorem je novinář Michal Šenk, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost
(mezititulky jsou redakční)
A když jste ve společenském žebříčku výše, tak vás kdokoliv, kdo vaše kvality, schopnosti, zásluhy, statut, možná dokonce identitu, podrývá, štve také. Pro lepší představu si uveďme dvě modelové situace. Obě se pokusme pochopit a nesoudit.
Jak se má cítit žena seniorka s dlouhodobě neléčitelnou chorobou v nemocnici na maloměstě, kde byla po akutním selhání organismu hospitalizována, když s ní lékařský personál nedostatečně komunikuje, když kompetentních ošetřujících lékařek či lékařů není v místě dost a nemají na ni čas, protože zatím ještě neumírá (možná umře „až“ za týden, měsíc, rok)? Asi je zklamaná ze světa a asi si myslí, že jí systém v ničem nepomáhá, nic z něj nemá a de facto už jen tímto není plně jeho součástí.
Jak se má cítit mladý muž, který má biologicky mužské pohlaví, ale genderově, tedy emočně se cítí být ženou. A dostává se mu hejtu a na první dobrou negativní energie od konzervativních zapouzdřených osob, které ovšem kvůli stylu a rytmu svého života nejspíš nad tím, že může existovat něco jako gender, nikdy neměly čas, energii, přístupnost pomyslet? Nejspíš si takový dotčený člověk řekne, že ten, kdo jej nepřijímá takového, jaký vnitřně je, je buran.
Co s tím? Mohou si dnes onálepkovaní „dezoláti“ a „lepšolidi“ alespoň trochu porozumět?
Cvrkot sociálních sítí a masturbace pokusů o trefnost a vtipnost či amplitudy negativní energie na straně druhé rozhřešení nepřinesou. Algoritmy sociálních sítí tomu zdárně brání.
Uvědomělá kurátorovaná média z mojí osobní zkušenosti se zmíněnou premisou rozdílného vnímání světa pracují, jenže se dosud nikomu (opravte mě, pokud o někom, komu to jde, nevím) nepodařilo univerzální jazyk promluvy s opačnými břehy společenské nálady najít.
Prošel jsem několika redakcemi, kde toto bylo na paškále: jak o našem vnímání světa umět hovořit s těmi, kterým jsme cizí. Tato ambice trvá již několik let. Výsledek je ale dosud nula. Důvodem nezdaru by mohl být pragocentrismus členů redakce i myšlenek a nedostatek finanční i jiné kapacity na pokrytí témat regionů.
O agendu empatie není zájem
Naopak téměř s touto premisou nepracují politici. Nikdo nemá ambici spojovat, hledají se zpravidla dílčí témata pro dané bubliny. Jednou tuto, podruhé tamtu. Přitom, kdo jiný v demokratické společnosti by tu roli měl mít, když ji pozbyly z různých důvodů církev, hospody a jiné průsečíky a autority.
Politické strany se svým vlivem a kapacitou pro tuto práci selhávají a agendu empatie nenastavují. A samozřejmě to není jen chyba politiků a politiky v Česku, ale prakticky kdekoliv.
Jako u téměř všech témat, i zde skončíme u vzdělání. Škola by měla být spolu s výchovou v rodině studnicí poznání i komunikační empatie. Zatím ale zjevně není a dosud nás na takovéto tmelení ve velkém nedokázala připravit.
Přitom jsem přesvědčen o tom, že v malém kolektivu například fotbalového týmu nebo taneční skupiny s ohledem na vyšší společný cíl – dobře odehraný zápas, hezky secvičenou sestavu – k obrušování hran, tolerování kdečeho a hledání konsenzu dochází. S vědomím toho, že parťák je třeba „debil“, ale je náš a chci s ním nějak vyjít.
Vše dosud popsané je do jisté míry jen realita veřejného – toho hlasitého – komunikačního prostoru. Toho, který dost možná ne zcela odráží realitu a situaci opravdového života tam dole. A tím není myšleno někde v Chanově nebo ve Vizovicích, ale klidně i dole v Praze nebo v Brně.
Zkusme si proto tvořit dojmy/názory co možná nejvíc tam dole. A o tom dalším druhotném politickém a mediálním alespoň hlouběji přemýšlejme se snahou pochopit i ty, kteří nám třeba emočně nevoní.
Protože jak my, tak oni, máme, respektive mají pro své dojmy nebo názory a také chování a činy nějaký pádný podnět. Chtějme ho objevit. Všichni jsme přece jedno velké my.
Autor textu je Michal Šenk, redaktor a dramaturg České televize.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Investor Brůna: Kdo je vlastně bohatý? Na pěkný důchod už miliony nestačí
Investor Brůna: Realitní perly na dálniční sňůře na jih. Hluboká, Písek, Budějovice
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
8 komentářů
Šenk, ulevilo se vám.
On je hlavně problém, že dneska není těžké se o „správnosti“ svého názoru řádně přesvědčit. A také v tom, že se málokdo snaží si rozšiřovat obzory o nové věci. Lidé jsou a bezesporu byli vždy pohodlní, dnes je akorát názor těch, kteří věří všelijakým dezinformacím víc slyšet, zásluhou sociálních sítí a jejich algoritmů. Ale stačí se ohlédnout nějakých sto-stodvacet let nazpět a zjistíte, že všelijaké převraty a revoluce tu byli a byly a budou. Takže „zakopávání“ společenských příkopů je jedna velká iluze dneška. Dnes je jenom vše rychlejší a jakoby hlasitější.
Tedy, jestli bych si dovolil vlastní vysvětlení, I pokud srovnáváme ty dva výše popsané příklady – (a tímto se ale omlouvám oběma (hypotetickým) jedincům za silné zjednodušen)í, skutečně dojdeme k odpovědi, která se zejména těm „lepšounům“ líbit nebude,
zatímco ti dezoláti ji snadno pochopí.
Protože – a je to ostatně v článku zmíněno „. kompetentních ošetřujících lékařek či lékařů FAKTICKY není v místě (třeba v pohraničí) dost a FAKTICKY nemají právě na tu paní více času, protože se FAKTICKY musí starat i o řadu (velké množství) dalších pacientů. Jenomže, tahle nemocná stará paní, tiše, jako řada ostatních (nemocní), čeká až na ní dojde řada.
V případě toho mladíka – jistě, i jeho zmíněné cítění jakožto psychický stav) by měl být rovněž a prioritně konzultován s pomocí lékařského odborníka psychologa., Ale to je totéž, i těch je (zejména v pohraničí) ZOUFALÝ NEDOSTATEK , takže onen mladík, , by měl čekat řadu hodin v čekárně mezi pacienty s rozdílnými psychickými poruchami.
Jenomže, když vyjdeme z čekáren ordinací, zjistíme že všude je dnes už znepokojivý nedostatek zdrojů, na to aby dokázaly splnit požadavky všech, včetně SPECIFICKÝCH požadavků všech MENŠIN.
Od – dnes přeplněných spojů MHD, ale aj silnic, přes lékárny školy (třídy – pokud jsou, tak po 30 i více žácích, skutečně individuální přístup neumožnuji), dokonce aj úřady (kupodivu, i těch je málo, takž ani ty žádosti tam nevyřizují včas) a každý asi může doplnit řadu dalších institucí a aktivit, kde mu zpočátku nic jiného než nevrlé „postavte se do fronty“ (objednejte se za pár měsíců), i stejně jako „jiní jsou na tom hůř“, nabídnout NEMOHOU , protože by i jen tím skutečně omezovali a diskriminovali ty ostatní.
Dokonce i ten zmíněný malý kolektiv (sportovní tým, taneční skupina aj..) i ten s takovými omezeními svých zdrojů musí počítat a musí o něm vést diskuzi, co si za ty své omezené zdroje může pořídit a provozovat, i jak kvalitní výkon s nimi pak podávat – a i toto si musí vydiskutovat, i se všemi požadovanými nároky svých (různě hendikepovaných) členů či žadatelů. Tedy, měl by, pokud to nechce řešit tím obvyklým „požádáme o dotaci“..
Tohle je bohužel ten zásadní omyl, oněch „lepších lidí“. jakýsi propagandistický šířený BLUD, v tom, že těch zdrojů má právě BOHA´TA ZÁPADNÍ CIVILIZACE takřka nekonečný počet, takže je pak tedy nejenom může, ale dokonce MUSÍ poskytovat pro stále se rozšiřující počet menšin a jejich stále rostoucí počty jejich specifických požadavků..
Ekonomicky, i jen na základě kupeckých počtů, je to naprostý nesmysl jenomže zrovna tyhle elity měly a mají dodnes právě z té matematiky oprávněný strach.
Tím se bohužel ta diskuze mezi „lepšouny a dezoláty značně omezuje, protože diskuze o řešení bez potřebných kvantitativních argumentů nemá příliš smysl, skutečně se zvrhává jen na oboustranné mediální nadávky, nebo stejně co hůř (jak pro koho), rovněž tedy mediální jednostranné, nereálné propagandistické a tím tedy – právě pro elity , populistické sliby o Zemi kde zítra již znamená včera, rozuměno tedy všemocné Evropské unií s novým centem světa, Bruselem…
„univerzální jazyk promluvy s opačnými břehy společenské nálady“ je prostě kontrolované snižování úrovně konverzace, což lze teoreticky až k úplným filosofickým základům (břitvy atd…). Během této cesty každý rychle najde práh, kdy už postup nevypadá nadějně a tím alespoň ušetří čas na jiné, třeba úspěšnější pokusy.
Tak já bych asi začal tím, že bych přestal lidi dělit na lepšolidi, dezoláty, koblihy, sluníčkáře a jánevímjak se všechny ty sorty u nás jmenují – nějak se v tom neorientuju. Vezmu – li to podle toho, jaké tituly jsem zatím dostal já, potřeboval bych v telefonním seznamu aspoň 4 řádky. Přitom se pořád chovám stejně, myslím stejně a mluvím stejně. Není na tom něco divnýho? Nebude to spíš tím, že jsme úplně stejný, jen máme jiné názory? Nevěřím tomu, že ,,lepšočlověka“ z Prahy neštve inflace stejně, jako ,,horšočlověka“ z Ústí. nevěřím tomu, že ten chce naši zem horší, než ten druhý. Nevěřím tomu, že ten chce zemi chudší, než druhý. Tak se, sakra, pojďme poslouchat a přestaňme si nadávat, když ten druhý zrovna nemyslí tak, jako my….
Vidím zde dva momenty:
1. Absence základní vojenské služby, která se už vztahuje na střední až předdůchodovou generaci. Jistěže to byl opruz, ale člověk se naučil vycházet i s lidmi, s jejichž názory a postoji bytostně nesouhlasil. Ti inteligentnější z nás se pak museli dokázat poprat i s tím, že jim velí člověk s nižším IQ.
To druhé je vysvětlováno tím, že nároky na práci důstojníka z povolání jsou dost striktně vázány na IQ těsně kolem 100, už člověk s IQ kolem 90 prostě na tuto práci nestačí, člověk s IQ vyšším zase dělá tu práci „levou zadní“ a nudí se, což zpravidla vždy skončí Velkým Průšvihem a vyhazovem, často spojeným s pobytem v pruhovaných teplácích. Což jsem vícekrát viděl. Výjimkou byly některé odbornosti, kde se člověk s vyšším IQ mohl seberealizovat v tomto směru (takové vojáky z povolání jsem také zažil). Ostatně, potvrzuje to i oficiálně přiznané IQ současného presidenta – generála.
2. Zde:
https://publications.jrc.ec.europa.eu/repository/handle/JRC128040
najdeme odkaz na stažení oficiální příručky EU o „výuce“ ekologie. Na odkazovaném webu je přesměrování na download v mnoha jazycích EU, vč. češtiny.
V tomto dokumentu se píše:
„nalosti jsou často považovány za bezhodnotové, což se zakládá na představě, že vycházejí pouze z přísných postupů založených na důkazech, které vedou k objektivitě, přesnosti, přijatelnosti a univerzálnosti. Naše racionalita je však omezená, protože naše hodnoty a světonázory vždy utvářejí naše vnímání a chápání světa, včetně vnímání a chápání problémů udržitelnosti. Zatímco deskriptivní znalosti vysvětlují realitu prostřednictvím faktů, normativní znalosti o udržitelnosti mají za cíl určit, jak by měl svět vypadat.“
Opravdu jsem nemohl pravdivosti informace, že by EU vyprodukovala něco tak zjevně pitomého, uvěřit. Proto jsem si tu brožuru stáhl a ověřil si, že ten text tam skutečně je (17. číslovaná strana, na začátku jsou 3 strany bez čísel, takže celkově 20.), do slova a písmene stejný, jen jeho citace vynechává 4 odkazy na seznam literatury. Prostě, EU nás, EUropesimisty, vždy dokáže překvapit vygenerováním něčeho horšího, než jsme si v nejbujnější fantasii dokázali představit.
Nicméně je jasné, že podobný přístup se uplatňuje i v řadě jiných oblastí. „Lepšolidi“ prostě mají ony „normativní znalosti“ (jak by svět měl vypadat, ale nevypadá), dezoláti zase reflektují skutečnou tvář světa na bázi „deskriptivních znalostí“. Dohodnout se nemohou.
Když mi „lepšočlověk“ tvrdí, že je v současné době naprosto „bezprecedentní“ teplo a rychlost oteplování, a já mu na konkrétním vědecky vytvořeném grafu teplot za posledních 9500 let (R. B. Alley, 2004) najdu tři „precedentní“ – jedno srovnatelné, jedno cca 1,5 násobně rychlejší a jedno téměř čtyřnásobně rychlejší (finální stoupání teploty k Mínojskému klimatickému optimu), a že pokud na konci století dosáhneme zvýšení o jeden stupeň, tak ještě nebudeme na teplotě Středověkého klimatického optima, tak stejně bude dál tvrdit své nesmysly.
Jediná pozitivní věc na tom je, že na základě „normativních znalostí“ se nedá udržet funkční stát a ekonomika (ostatně, totéž jsme my starší zažili na sklonku vlády komunistů) a celé se to musí zhroutit (jako „tábor míru a socialismu“ v roce 1989). Doufám, že se toho ještě dožiji.
Ad 1) Máte pravdu v tom příkladu „Absence základní vojenské služby „, protože právě tou musel projít téměř každý schopný muž.
Jenomže naprosto stejnou schopnost „vycházet i s lidmi, s jejichž názory a postoji bytostně nesouhlasil či nerozuměl- ale i opačně“ si musí vybudovat každý tým, v jakémkoliv druhu činností. Doslova od sportovních týmů, přes politiku, až po pracovní týmy ve firmách i v obchodech. A všechny si ty „řídící struktury“ budují od těch nejvyšších „top“, až po ty nejnižších. sub-manažery, aby se postupně učili kontrolovat, dozírat (aj třeba donášet) a rozhodovat i , za ty, pod nimi. – ale a současně aby ti pod nimi jejich autoritu uznávali
A bud se v tom osvědčí nebo ne. Doslova – nemusí se měřit IQ, jen jim nabídnout šanci, a buď to zvládnou a nebo ne. .
Což tedy u řady těch skupin funguje, ale pouze pokud mají nějaká měřitelná kritéria úspěšnosti. Takže obchod chce prodávat sportovní tým vyhrávat. aj nějaký umělecký tým hrát tak aby na něj chodili diváci. A že o tom mluvíme, aj ta armáda by měla fungovat tak aby v případě potřeby bránila svou zem. (a v míru aby toho nepřítele odstrašila).
Jenomže, pokud tato měřitelná kritéria padnou, formalizují se, nahrazují se symboly, nejsou jako prioritní uznávána, a používají se metody výběru jiné, ta společnost se pochopitelně rozpadá, a aj ti intelektuálově náročnější si hledají jiné cíle..
Jestli bych si dovolil takový literální příklad, pan J. K. Toole napsal kdysi fantastickou, satirickou knihu. Spolčení hlupců. Je to příběh mladého intelektuála v USA počátku šedesátých let, který je nucen se začít věnovat praktické činnosti – a doslova v tom zkrachuje. On ten román není jen o něm, satiricky je v něm vykreslena celá ta tehdejší americká společnost.
Ale velice zajímavý je závěr toho románu, potom co už se proti němu (podle něj) všichni spikli , ode všad ho vyhodili a všichni ho pronásledují,, ta jediná a poslední přítelkyně u které hledá u útočiště, pochopení a ochranu ..je levičácká aktivistka, o které sám prohlašuje (omlouvám se jen z hlavy a velmi stručně ), „její oblíbenou a hlavní činností bylo protestovat na schodech Kongresu a prát se tam s policajty..
S pohledem na poslední vývoj pan Toole odhadl vývoj té západní společnosti velice dobře..
Lepšolidi, dezoláti, komunisti a fašisti jsou nic proti trpaslíkům. Ti jsou nejhorší…