Náckovské Hoří, má panenko podle Klusáka a svět plný Daliborků
Dokument Víta Klusáka o neonacistovi z Prostějova již vzbudil hodně emocí. A to teprve nyní vstupuje do oficiální distribuce. Film vyvolává hodně smíchu, posměchu, ťukání si na čelo, „jak je tohle možné“. Jenže neukazuje ani tak Dalibora K. jako spíše paralelní svět, o jehož existenci ti lépe situovaní, vzdělanější a šťastnější nemají často ani potuchy.
Film o muži, který 16 let den co den monotónně stříká barvu v lakovně, bere za to devět a půl tisíce čistého a prakticky nikdy neopustil hranici města natož země, se promítal i v rámci soutěže dokumentárních filmů na festivalu v Karlových Varech.
Jak použít baseballku
Autor tohoto komentáře měl možnost film zhlédnout v předpremiéře pro lidi, kteří dokončení filmu podpořili v rámci crowdfundingové sbírky.
Je dobře, že takový film vznikl. Pokud se na něj tedy nebudeme dívat jen jako na inscenovanou dokumentární (tragi)komedii o člověku, který vyrůstal bez otce, bydlí s matkou, jejíž přítel mu vypráví o tom, jak je skvělé rozmlátit černým hubám obličej baseballovou pálkou.
Pro Daliborka (mimochodem, kdyby vyrůstal jinde a s někým jiným, dostudoval atd., možná by z něj byl – jak naznačuje film – skvělý dekadentní básník) je jeho hra na neonacistu zjevně snahou najít ve svém stereotypním životě nějakou kotvu.
Symptomatické je, že po natočení filmu prý ze zdi strhl nacistickou vlajku, smazal na Facebooku své radikální přátele a zajímá se o buddhismus; ale je to zároveň i nepodstatné.
Rozhodně není namístě dívat se na hrdinu Klusákova dokumentu s posměchem a s pocitem intelektuální převahy, což se divákovi velmi snadno může stát.
U „Daliborka“ je namístě spíše – řekněme – soucit, než úšklebek a výsměch. Natož to, aby ho policie začala stíhat za propagaci nacismu (jak se sám Dalibor obává).
To, co je na dokumentu cenné, je pohled mimo obnošenou ulitu, mimo „hithitaře“, pro něž není problém přispět filmařům pětistovkou (stejný obnos věnoval Dalibor své matce k Vánocům, sám od ní dostal obálku s dvoutisícovkou), cenný je pohled – jak by řekl Zeman a jeho ústa Ovčáček – za hranice pražské kavárny.
Prostě nám to dobře šlape
Svět podle Daliborka ve dvou hodinách nabízí realitu, kterou z centra často vůbec nedohlédneme, ale která si nás nakonec stejně sama najde. Ani ne tak v dokumentárním filmu jako při volbách – prezidentských, parlamentních.
Stejné volební právo má Daliborek, jeho matka, její přítel Vladimír (zřejmě nejodpudivější postava filmu), kamarádi přitakávači, přítelkyně padající na sociální dno… To, že Daliborek volit nikdy nešel, protože mu „volební lístky asi vyhodila máma“, je vedlejší.
Od politiků a z médií pravidelně slyšíme, jak se máme (makroekonomicky) skvěle. HDP nám roste, nezaměstnanost máme nejnižší v Evropě, platy se zvyšují, exportu se daří, všechno prostě dobře šlape.
Jenže, jak komu. Takových Daliborků je v Česku mnohem víc, než si myslíme. Mnohem víc, než na kolik nám vystačí dech i bránice při sledování některých scén Klusákova dokumentu.
Když pomůžeme jim, pomůžeme sobě.
Tak bychom se na Klusákův film měli dívat. Ne jako na novodobé bizarní neonacistické Hoří, má panenko.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
10 komentářů
V Jesus Christ super star zpívá ježíš: „Není v naší moci být všem ku pomoci. Chudí budou stále za každého krále se svou bídou dál se rvát.“
Takoví lidé jako Daliborek v každé společnosti převažují. Pokusy ozdravit společnost končily vždy v historii popravčími četami, koncentráky, gulagy, upalováním čarodějnic a jinými méně hrůznými excesy.
Možná by stálo za to pokusit se o vzdělání i v jeho věku; jakmile by se mu rozšířily obzory, měl by více možností uplatnění i životní náplně.
„Jenže film neukazuje ani tak Dalibora K. jako spíše paralelní svět, o jehož existenci ti lépe situovaní, vzdělanější a šťastnější nemají často ani potuchy.“ – Daliborka jsem neviděl, ale z filmu „Pro dobro světa a Nošovic“ jsem měl spíš pocit určitého figurkaření, kde autenticitu a úctu k zobrazovanému nahradila spíš jízlivá ironie jak si „ti lépe situovaní, vzdělanější a šťastnější“ (nic proti nim, patřím mezi ně) představují prostý dělný lid. V diskusích se lidé dost pozastavovali nad tím, co je tak dobrého na okopáváním zelí.
Ono to v celkovém kontextu věci není asi důležité, ale když už je tu zdůrazňován ten termín neonacismus a píše se zde také o nacistické vlajce… Striktně vzato, přinejmenším tu vlajku na stěně za zády toho Daliborka na tom videu před jeho spuštěním nelze, prosím, považovat za ryze nacistický symbol. Takhle totiž vypadala už válečná vlajka císařského, vilémovského Německa za první světové války – a lze se s takovými symboly, zřejmě jako zdůrazňující tradiční německý nacionalismus, setkat např. i při demonstracích přívrženců německé PEGIDA. A to vůbec nemluvím o tom tričku s nápisem „born in ČSSR“ a znakem komunistické ČSSR. Ale je fakt, že tohle, co by se možná dalo nazvat jistým intelektuálním zmatkem, je v dnešní době typické – u těch tzv. neonacistů, jako u tzv. sluníčkářů. A možná, že lze také říci (když už je tu řeč třeba o propagaci nacismu a nemusím mířit konkrétně k tomuto případu), že jde jen o využití nějaké historické symboliky, o nějaké opírání se o ni, třeba i v konfrontaci s nějakou aktuální situací.
To, že u nás žijí lidé, kteří musejí makat za Kč 9 550,- ovšem nevzrušuje nikoho.
Ale to je přece nějaký omyl, ne? Podle řady našich politiků /a taky se širokou podporou voličů) by přece takových „Daliborků mělo být v Česku mnohem víc“, s omezením jak VŠ, tak i maturitního vzdělání pouze s nějakým učnákem jim nic jiného než práce v podobných provozech za podobný plat je ani nečeká.. Stačí slabé rodinné zázemí aby za něj pasivní matka tu přihlášku na nejbližší „gympl“ a potom „nějakou vejšku“ nepodala – a pak ho taky u toho studia trochu nepodržela aby se našprtal co od něj společnost chce – aby pak „měl lepší´život“, K vyšší kultuře se asi nedostal, takže slovy pana Hapky „Jenom buřty a pivo a nenávist.“…
Ani ne tak otázka zda jsou ale kolik procent jich je – ale to se snad dá dohledat ve statistikách ČSU…Zda a jak se to může projevit ve volbách je otázka pro volební opinionmakery, kteří s těmito lidmi počítají Dejme tomu – stačí trochu zvýšit složitost volebních lístků – a hlasy těchto lidí bezpečně propadnou jako neplatné..
Je otázka jak ho přijme MFF Karlovy Vary – patrně dostane nějaké ocenění od českých organizátorů, právě těch elit pro které to bude „shocking“… Jenže karlovarský „baťůžkařský“ festival je ,Mekkou pro filmaře třetího světa. Takže v této konkurenci dvouhodinový příběh evropského týpka který má měsíční příjem 400 eur, kvalitní bydlení práci ve fabrice spoustu kamarádů se kterýma si může svobodně vykládat svoje národní názory a nic mu nehrozí, poněkud fádní…
Na rozdíl od našich humanitárních lidskoprávníků za ním aspoň nejsou statisíce mrtvých a dezinformace šířené v rámci spin doctoringu při rozpoutávání různých válek za pravdu a demokracii. Takže v tomto srovnání je jeho nebezpečnost vlastně mizivá.
Pane Oldřichu, vy jste to vystihl. A to jsou taková místa navíc ta nejohroženější. Copak to není arogance těch lépe situovanývh?
Jestli bych si dovolil malou technickou.. Ono totiž nejde ani tak o to „.. “ jak je tohle možné“, ale spíše „jak a proč to pan režisér takto napsal a natočil“.. Už nyní totiž prosakují na webu informace od samotného pana Daliborka – že nešlo o dokumentární film ve kterém by se nechal natáčet při svém autentickém jednání – ale film hraný – ve kterém (za příslušný honorář) jako herec pouze předváděl na kameru to co mu pan Klusák předepsal . Stejně jako podobně byly předepsány role dalších aktérů tohoto „dokumentu“..Jeden ze známých pana Daliborka sám po zhlédnutí tohoto díla říká že takto se pan Daliborek nikdy nechoval a nechová.
Článek o těhle informacích lze nalézt na Parlamentních listech – jenže jak už i tady bylo zděleno, Parlamentní listy přece patří k těm proruským webům kterým se nedá věřit. (Ale proč, proboha, v tomto případě??)
Jenomže spíše je otázka zda se dá věřit panu režiséru Klusákovi – autorovi známého to „pravdivého, že ani nemůže být pravdivější“ dokumentu Český sen…
A tady se dostáváme k tomu podstatnému – ptejme se – jestliže sami naší umělcí na mezinárodních festivalech budou záměrně ukazovat Čechy jako národ omezených hloupých nenávistných rasistických nacionalistů s pendreky v rukou – jak potom chceme současně někoho v zahraničí přesvědčovat že jsme (a chceme být) národ vzdělaných a kulturních lidí?
Dovedete si představit množství nově točených filmů podle vašeho receptu, kde by zřejmě permanentně dobro vítězilo nad zlem? Chápu, že v současné době se mohou cítit zneuctěni příslušníci českého národa, budou-li za umělecké i společenské kritérium považovány zásady tzv. socialistického realismu, kdy v titulní roli se objevovali příslušníci „typických osobností za typických okolností v typické historické etapě“. Chápu, i když s nimi nesouhlasím, učitele, které pobouřila Legenda Emöke, chápu, i když s nimi nesouhlasím, hasiče, které pobouřil film „Hoří má panenko“ (o když nevím, zda podle výše uvedených kritérií spíše neměli být bráni jako produkt socialistického realismu. Doba prostě nepřeje hodným Fidolínům. A to už vůbec nemluvím o takových špičkových filmech, jako je například Spalovač mrtvol. Do způsobu zpracování Daliborka se nehrnu. Jednak jsem ho neviděl, jednak nejsem profesí filmový kritik. Pouze mě jako vedlejší produkt této diskuse zaujal problém, nakolik je umělecké dílo ukazatelem charakteristiky národa nebo jeho určité vrstvy a nakolik je vhodné, či nevhodné některá témata umělecky zpracovávat.
Tak, ono kdyby šlo (nebo spíše přiznalo se), že jde o umělecký film, kterým chce autor něco vyjádřit, jistě by se dalo s Vámi souhlasit. Jenomže vzhledem k tomu že pan režisér Klusák od začátku a stále trvá na tom, že to je film dokumentární, tak už je to poněkud složitější. Právě že vzhledem k informování o našem státu v zahraničí.
Ale zase mne to tak nepřekvapuje, tohle prznění filmového dokustylu cinéma-vérité dle principu „pravda je to co si přeje pan režisér“ se datuje už dávno ,když marxistické ideje začaly ovládat západní kulturu..