Lidickou tragédii, ke které došlo před 81 lety, připomínáme jedním méně známým příběhem. Před popravčí četou u zdi Horákova statku zemřel i novinář František Kubík. „Pamatuju si, jak nás, všecky děti, brali od maminek, a ty se nás tak držely a my jsme se držely jich. A na to nikdo nikdy nezapomene…“ vzpomíná Kubíkova dcera Eva.

František Kubík se narodil v roce 1905 do české rodiny usazené v Berlíně. Vystudoval tu ekonomickou školu a začal pracovat v pojišťovně Allianz. Domovskou příslušnost měl ale stále ve středočeské obci Narysov na Příbramsku.

V roce 1926 se přestěhoval do Československa a začal pracovat v České tiskové kanceláři jako redaktor komerční redakce, kde mohl využívat své ekonomické vzdělání i dokonalou znalost němčiny. Redaktoři ČTK tehdy připravovali zprávy pro rozhlasové vysílání a také je na na mikrofon četli. I František Kubík po několik let k rozhlasovým posluchačům mluvil jako hlasatel ekonomického zpravodajství.

Rodina Kubíkových, svatební foto. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

František Kubík se v roce 1934 oženil s Annou Müllerovou z Lidic a do domu rodiny Müllerových se přestěhoval. Ačkoli mladá rodina tíhla k „městskému“ stylu života, František prý trval na tom, že budou žít právě v Lidicích. Roky první světové války totiž prožil jako dítě v Berlíně a zažil tehdy bídu a hlad, a tak soudil, že rodině bude lépe na venkově. „Každý den jezdil autobusem ,Benďákem‘ do Prahy do ČTK na Opletalovu ulici,“ vyprávěla o svém otci pro Paměť národa jeho dcera Eva.

Eva se manželům Kubíkovým narodila v roce 1937 a v Lidicích prožila prvních pět poklidných let svého života. Z raného dětství si vybavuje běžné dětské hry s ostatními dětmi, v rodině se tradovala i vzpomínka, jak slyšela otcův hlas z rozhlasového přijímače. „Jednou si nevzal kapesní svítilnu a já jsem klepala na rádio, kde byl slyšet jeho hlas, a říkala jsem: ‚Tatí, zapomněl sis tu baterku!‘“

Tušení tragédie

Středočeské Lidice se až do června roku 1942 nijak nelišily od jiných českých vesnic v protektorátu. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinarda Heydricha se nacistické bezpečnostní složky pustily do horečného pátrání po strůjcích útoku. Jedna z domnělých stop je zavedla i do Lidic.

Rodina Kubíkova, vyfoceno v neděli 7. června 1942, tři dny před Františkovou popravou. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Gestapo ještě před osudným dnem v rodině Stříbrných a Horákových provádělo prohlídky (synové z těchto rodin sloužili v československé armádě), zatčena byla i Židovka Květa Mikešová. František Kubík uměl výborně německy, a proto tehdy patrně komunikoval s německými policisty. Bezpochyby neblahé tušení měl:

„Když jsme 9. června skončili ranní službu, vycházeli jsme společně z budovy. Bylo krásné, slunečné odpoledne. Chodili jsme dlouho po Vrchlického sadech, kde bylo klidno. František jako by tušil něco zlého. Neměl jsem odvahu vyslovit radu, aby, když tuší něco zlého, nechodil domů, snad bychom ho někde ukryli. Věděl jsem však, že v takové situaci nelze nechat rodinu na holičkách.“

Tuto vzpomínku publikoval Václav Brož, Kubíkův kolega z ČTK, v časopise Četkař v roce 1992.

Příběh rodiny Kubíkových je součástí výstavy s názvem Zůstaňte u svých přijímačů – sto let rozhlasu v paměti národa, která je až do konce července k vidění v Technické ulici v Praze 6. Představuje lidi, jejichž osudy byly ve 20. století nějak způsobem spojeny s rozhlasem.

Nacistické pátrání nepřineslo kýžené výsledky, ale rozhodnutí o exemplárním trestu to nezabránilo. V noci z 9. na 10. června 1942 Lidice obklíčili němečtí ozbrojenci. Eva Bullock-Kubíková vzpomíná, jak ji probudila babička Anna Müllerová. Maminka Evu ve spěchu oblékla, před domem se loučili s tatínkem „Všichni pánové museli jít do Horákovic statku. Tatínek říkal, že se brzy zase uvidíme.“ Bohužel neměl pravdu. František Kubík stejně tak jako ostatní lidičtí muži skončil před německou popravčí četou u zdi Horákova statku.

„Potom jsme byli v gymnáziu na Kladně. Všichni tam plakali, bylo nám zima, seděli jsme na zemi a měli jsme hlad, ale jenom jsme mysleli, co je s tatínkem. Pak si pamatuju, jak nás, všecky děti, brali od maminek a ty se nás tak držely a my jsme se držely jich. A na to nikdo nikdy nezapomene…“

První lidická tryzna v roce 1945. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Františkovu ženu Annu Kubíkovou odvlekli do koncentračního tábora a dcera Eva se dostala mezi několik málo lidických dětí, které byly ušetřeny smrti v nacistické plynové komoře a německé úřady je určily k převýchově.

V příběhu Evy Kubíkové dodnes zůstává řada nejasností. Otcovým kolegům z ČTK se podařilo navázat spojení se sestrou Františka Kubíka Eliškou, provdanou Spernaglovou, a ta požádala o Evinu adopci. Příbuzenský vztah se před německými úřady podařilo utajit a Eva prožila zbytek války v relativním bezpečí v rodině své tety.

Nikdy jsme o tom nemluvily…

Eva Kubíková si vzpomíná na okamžik, kdy na konci roku 1942 do Berlína ke Spernaglovým poprvé přijela. Teta se na ni a dětskou zdravotní sestru, která Evu doprovázela, tvářila nejprve velice přísně, ale jen co se za doprovodem zavřely dveře, teta otevřela náruč a usmála se širokým úsměvem. Manželé měli svou dceru Renatu, která je o rok starší než pamětnice. Tetin manžel narukoval do německé armády a v roce 1943 padl.

V květnu 1945 se Eva Kubíková jako jedno z mála přeživších lidických dětí vrátila, do Československa přijela z Německa jako první z nich. Radost ze shledání s maminkou ale kalila zdrcující zpráva: „Když mě maminka popadla, tak jí říkám: ‚A kde je tatínek?‘ Protože oni byli vždycky spolu… Maminka už to věděla. Bylo hrozné, že tam tatínek nebyl. Já jsem doufala, že se ještě vrátí, že je třeba někde na vojně.“

Anna Kubíková se v roce 1947 provdala za Jaroslava Zbírala, nové rodině se narodila další dcera. Anna v roce 1948 s dětmi a druhým manželem emigrovala na západ.

Eva Kubíková provdaná Bullock se stala úspěšnou lékařkou, většinu života prožila v Kanadě. Žije v Montrealu a vychovala dvě děti. K rodinné tragédii se vrací i po letech nerada: „Ani maminka na to nemohla vzpomínat, my jsme o tom doma nikdy nemluvily. Taková vzpomínka tak pocuchá nervy, že se člověk těžko vrací do normálního života.“

Autoři textu Vilém Faltýnek a Michal Šmíd působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.