Na setkávání s Henleinem nebylo nic výjimečného. O podpoře s ním jednal i Beneš
GLOSA. Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD) přirovnal schůzku ministra kultury Daniela Hermana (KDU-ČSL) s dalajlámou k hypotetickému setkání s hlavou sudetských Němců s Konradem Henleinem za první republiky. Následně se za tento příměr omluvil.
Zaorálek prohlásil, že setkání s dalajlámou je to to samé, “jako kdyby se někdo setkával s Konradem Henleinem ze Sudetenlandu v minulosti za první republiky, když tu byla oficiální vláda. Asi by to nám, Čechům, taky vadilo.“
Kromě své nepatřičnosti neodpovídá jeho výrok ani historické realitě. Představitelé československé vlády se s Henleinem často stýkali, a to i bez formálního pověření vládou.
Od samého počátku byl přitom zřejmý nejen autonomistický, ale i separatistický směr jeho politiky. Demokratické struktury předválečného Československa ale Konráda Henleina neostrakizovaly a snažily se s ním vést dialog.
Beneš, Drtina a další
Dobře zdokumentovaná je například schůzka Henleina s tajemníkem Edvarda Beneše Prokopem Drtinou či Dr. Hubertem Ripkou.
Edvard Beneš sám osobně jednal v roce 1935 s představiteli Henleinovy strany o své volbě prezidentem a dosáhl toho, že tito nakonec oznámili, že nebudou hlasovat ani pro jednoho prezidentského kandidáta, což umožnilo Benešovo zvolení.
Je však pravda, že následně začal prezident Beneš doufat v rozpad Sudetoněmecké strany a odmítal s Henleinem jednat. Jednání tak probíhala na nižších úrovních.
Situace se však brzy změnila. Na přelomu března a dubna 1938 prezident Beneš na nátlak ministerského předsedy Milana Hodži přislíbil účast Sudetoněmecké strany, a tím zřejmě i samotného Henleina, ve vládě. Vstup do vlády měl nastat po komunálních volbách.
Prezident Beneš se také osobně účastnil jednání o Henleinově Karlovarském programu.
Hvězdná Henleinova chvíle
Konrad Henlein udržoval politické styky i s československými spojenci. Jeho hvězdný okamžik nastal v době Runcimanovy mise, o kterou sice formálně požádala československá strana, ale byla vynucena Velkou Británií.
Walter Runciman přijal pozvání Maxe Egona Hohenlohe k setkání s Henleinem na Červeném hrádku u Chomutova. Zde pak Henlein zakreslil na mapě ta území, kterých se Československo mělo vzdát. Jejich setkání se několikrát opakovalo.
Vřelé vztahy udržoval Henlein i s prominentním britským diplomatem Frankem Ashton-Gwatkinem, který byl druhým mužem mise, označoval Henleina za čestného muže a následně zastupoval Velkou Británii na Mnichovské konferenci.
Stejně tak se s Henleinem sešel i další významný britský diplomat Robert Gilbert Vansittart, který byl naopak ostře proti politice appeasementu a zastával silná protiněmecká stanoviska.
Z výše uvedeného je vidět, že českoslovenští představitelé se kontaktům s Henleinem až na výjimky nevyhýbali a bez problémů snášeli i jeho kontakty s představiteli spřátelených států.
Demokratický stát se totiž snaží své problémy vyřešit nikoli zákazy, ale diskuzí.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Více z HlídacíPes.org
Čtěte též
Zamilovali se do sebe na válečné frontě. To nejhorší je ale čekalo doma
„Kdo je ten chlap v oranžové teplákovce?“ Na Letné mluvil hned po Havlovi
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
22 komentářů
Tak samozřejmě, že to Zaorálkovo srovnání Konrada Henleina se současným tibetským dalajlámou mělo mít svůj účel a že při bližším pohledu to srovnání hodně, ale hodně kulhá. K. Henlein (jehož strana, mimochodem, získala nejvíce hlasů voličů v čs. parlamentních volbách r. 1935) vyvolává u nás nepříjemné reminiscence jako fakticky nástroj hitlerovského Německa a důležitý spolučinitel v situaci, jež směřovala k mnichovské smlouvě 1938 a jejím následkům. Jaká velmoc dnes, prostřednictvím stávajícího dalajlámy, ohrožuje Čínu? Pokud vím, ani ne Indie, na jejímž území dalajláma trvale pobývá a která sama má, právě v důsledku utužení čínské moci v Tibetu, zkušenosti s pohraničními konflikty s maoistickou Čínou z šedesátých letech minulého století. – – – Jinak ovšem, pokud jde o první ČSR v období před zářím 1938 a problém eventuálního separatismu, do vážnějšího problému než v případě Konrada Henleina dospěla situace v osobním případě Vojtěcha Tuky, jednoho z čelních představitelů Hlinkovy Slovenské l´udové strany. Ten byl již v r. 1929 zatčen a odsouzen za špionáž pro Maďarsko – a za to také strávil řadu let ve vězení.
Já s Vámi ve většině souhlasím. Ale jestli ´píšete „..Jaká velmoc dnes, prostřednictvím stávajícího dalajlámy, ohrožuje Čínu? “ tak se musím ptát, jestli neohrožuje, tak proč je zde i na Západě vítán dalaljláma jako zástupce Tibetu, bojující za jeho svobodu. Což tedy všude mediálně zdůraznují vyvěšují se na podporu Tibetu vlaječky, zpochybnuje se legitimní prohlášení vlády jako zrádcovské, atd??? Bohužel, si musíme přiznat, alespon u nás se toto neděje na úrovni skutečné podpory svobody lidu Tibetu. Ale spíše jako určitá alibistická symbolika. Setkáme se s dalajlámou, vyvěsíme vlaječky a svět je najednou naším přispěním Oukej? Když tedy u nás je navíc zrušená vojenská služba, takže naši gerojové mají tu jistotu že na činský front bojovat za svobodu Tibetu nepůjdou..
Dalajláma má ve světě velkou reputaci a samozřejmě, ta jeho setkávání se světovými státníky, tak jako ta vyvěšování tibetských vlajek atd., Číňanům vadí a provokuje je to – to je známá věc. Ale jak i sám píšete, řekl bych, že se v tomhle případě na Západě (nejen u nás) odráží prostě jen snaha dokázat solidaritu v boji za lidská práva apod. Nakonec, ani dalajláma snad nechce zpřetrhat úplně svazky Tibetu s Čínou (které byly už dávno před Maovými komunisty), pouze snad touží změnit pozici Tibetu, který se jinak i v rámci komunistické Číny těší oficiální autonomii, posílit jeho samostatnost v rámci Číny. Nedá se říci, že by se za poslední desetiletí speciálně kvůli Tibetu, té rozlehlé, ale vnitrozemské vysokohorské zemi, musela Čína cítit být nějak ohrožena ze strany Západu – a můžeme to trochu srovnat s tím, jak USA drží ochrannou ruku nad Tchajwanem, což div nevedlo ke konfliktu mezi nimi a Čínou před cca 20-ti lety. Opravdu, jediná další země, která mě napadá, že by tu mohla možná (!) být nějakým hráčem, je logicky ta Indie (když i Britové před více jak sto lety získali vliv na Tibet, protože vládli právě tam) – jenže ta není ani politicky žádným Západem, ta v podstatě sleduje vlastní politiku, zčásti lavírující mezi Západem a Ruskem jako už za studené války. Možná ta moje odpověď není uspokojivá a ani úplně přesná; zase tolik do hloubky toho problému nevidím. – – – Ale od Tibetu bych zamířil trochu na sever či severozápad. Tam leží jiná autonomní oblast v rámci Číny, Ujgursko (Číňané tomu říkají Sin-ťiang). Tak jako Tibeťané, i ti Ujguři jsou národem odlišným od Číňanů; a jsou to muslimové, se kterými v posledních letech měla čínská správa některé dost vážné problémy (i když netvrdím, že v Tibetu je neměla také). A v době, kdy se stále mluví o nebezpečí radikálního islamismu, tak si pořád myslím, že spíše Sin-ťiang může Čínu a Západ spojit než Tibet rozdělit. Aspoň taková je moje domněnka.
Ano, pan doktor Rozehnal má v tomto fakticky pravdu. Pokud pan Zaorálek řekl to co řekl, je nutné to vnímat z těchto aspektů
1) Málokdo už dnes používá historické argumenty pouze dle tehdejšího aktuálního dění. Téměř každý už vychází a hodnotí ze znalosti toho co následovalo potom.
2) Vůbec hluboká kritika obsahu takových sdělení politiků je založena na předpokladu že si snad politik připravoval své krátké sdělení několik let jako vědeckou práci, veškeré údaje si ověřoval v pěti knihovnách. A ještě než j vypustil z úst, tak si snad nechal udělat její vědeckou oponenturu,aby měl jistoru že se nesplete, ani ve faktech ani v hodnocení:))Což je blbost,
Ovšem co je bohužel závažnější problém je poslední věta pana Rozehnala. Totiž „..Demokratický stát se totiž snaží své problémy vyřešit nikoli zákazy, ale diskuzí“. Jenže diskuzí – a zejména tedy v závěru diskuze společným stanoviskem, lze řešit cokoliv pouze s takovými oponenty, kteří mají zájem na společném /kompromisním) řešení. Pokud o to zájem nemají, a snaží se pouze silově protlačit své řešení, tak taková diskuze už ztrácí smysl, a stát už musí být schopen zastavit jejich požadavky a to i zákazem, pokud překročí hranici ústavnosti státu. To že toho demokratičtí politici nejsou obvykle schopni, je jedno z ohromných rizik demokracie
Právě, že řešení krizí diskusí mělo za následek obsazení našeho pohraničí Němci a díky demokratické podpoře západu hlavně Francie a Anglie pak podpisem v Mnichově.
Tak jako tu psal už předchůdce. Jde o pseudopodporu Tibetu z které se stala alibistická symbolika. Protože vyvěšení vlaječky a potřepání rukou nic nevyřeší.
..kromě toho myslím,že tohle pitomé přirovnání bylo myšleno tak,že by se představitelům ČR nelíbilo pokud by se KH setkaval s představiteli jiných států..ale to on pravidelně dělal..Hitler ,Mussolini,Runciman…
Nějak Vám ale všem uniká pointa a to včetně autora článku. Že to je stejné jako kdyby se někdo sešel s Henleinem……nedává smysl, argument, že se Československá vláda s ním setkávala. Stejně tak se může zcela legitimně s dalajlámou scházet vláda čínská. Jde spíš o to, že to je stejné, jako kdyby se třeba představitelé Francie místo s představiteli Československé vlády sešli na najvyšší úrovni s Henleinem.
Historická fakta někteří naši politici neznají a snaží se je přizpůsobit k obrazu svému. Ono to u nás padá pak na úrodnou půdu, protože občané stále neměli možnost se seznámit s nefalšovanou historií posledních 100 let. Nejen mládež, ale i ti, co jsou svými lety lidé, kteří prožili poválečné období a nesnažili se pídit o minulosti a přemýšlet o skutečnostech, které na vlastní kůži prožili.
Ono je dokonce sranda, že každý evropský stát učí historické skutečnosti trochu i o dost jinak a není pokus sjednotit se v náhledu na historii, a zejména 2WW je stále pod neuvěřitelným vlivem de facto černobílé válečné propagandy. To je 70 let po válce už docela tmářské. Ale je to pohodlné a lidé chtějí své pohádky, proto asi česká tv dává pohádky v hlavním vysílacím čase pro dospělé.
Víte, ta otázka vůbec nestojí, „zda někteří naši politici historii neznají a snaží se je přizpůsobit k obrazu svému.“. Tady je podstatné to k čemu ten opisný argument použijí. Tudíž, jestli pan Zaorálek protestuje proti setkání pana ministra Hermana s dalajlámou, tak to je podstatné a na jeho důvody pro toto se mají média (i kdokoli jiný) soustředit a ptát. Jestliže místo toho chtějí „fakticky “ opravovat jak se choval Beneš k Henleinovi, tak to už skutečně většinu „normálních lidí“ naprosto nezajímá a není ani věcí „aktuálních médií“ jim to sdělovat. To si totiž ten čtenář dneska dokáže najít na internetu, nebo v encyklopédii kdyby ho to zajímalo.
je vidět že pan je advokát nedopověděl že pouze do určité doby než se projevily jeho nacistické tendence kdežto peroutka ho obdivoval jako největšího němce až do začátku okupace
Nechápu pitvání výroku ministra zahraničí při reakci na setkání člena vlády s dalajlámou. Ani jeho následnou omluvu. Šlo přece o přirovnání předmětného setkání, které nebylo v souladu s politikou vlády, se setkáváním Konrada Henleina, který také zastupoval část obyvatel a usiloval o rozbití republiky (v případě dalajlámy a Tibetu pak odtržení), s představiteli politiků jiných států. Myslím, že přirovnámí bylo přiměřené a pohotové.
Když se Henlein scházel s Hitlerem, Mussolinim či Runcimanem a záhy potom si Německo zabralo Sudety – to se má považovat za normální? To je přesně to, k čemu Zaorálek přirovnal setkání s dalajlámou. Přece jde o odtržení Tibetu od Číny jako šlo o odtržení Sudet od ČSR. V čem je rozdíl? A že Čínu nikdo neohrožuje? Naivní argument. V tomhle světě je každý někým ohrožován. Myslíte, že Američani nebo Japonci by se nechopili první příležitosti, kdyby se jim naskytla?
Pane Rozehnale, možná vám to uniklo, ale Hermanův případ je o voze, vy ovšem píšete o koze. Úplně mimo. D.Herman přijal jednu z nejvyšších státních funkcí. Ovšem zcela mu jaksi uniklo, že společně s pravomocí a výhodami vyplývajícími z funkce, přijal též nějaké povinnosti. V prvé řadě hájit politiku vlády, jejímž je členem. Ta setkání, o kterých vy píšete, byla vynucena těžkou situací a politickou nutností. D.Herman byl veden pouhou svévolí. Herman je bezcharakterní jedinec, který s klidem porušil povinnosti vyplývající z jeho funkce a poškodil zemi a její občany vnitropoliticky i zahraničně politicky. Zcela svévolně. On totiž klidně mohl věci uspořádat jinak. Ale neudělal to, radši nám předvedl typickou, vulgární, předem připravenou intriku. Každá Hermanova kritika, která nevede přímo k jeho demisi je vlastně slabá.
A ještě drobnost. Herman de facto zradil Českou republiku podobně, jako zrazoval Henlein tehdejší Československo.
A jako Zeman zrazuje republiku ve prospěch Ruska a Číny, byste asi měl dodat aby Vaše vyjádření bylo úplné.
Naprosto se mýlíte, Zeman totiž měl všechny své schůzky a jednání, jak v Rusku tak i v Číně od vlády i parlamentu předem schválené…Na rozdíl od Hermana
Henlein se staral o své soukmenovce. Každý národ má v prvé řadě bránit národ svůj. Ale koho brání Zeman, Zaorálek, Foldyna včetně dalších členů ČSSD ? Ať se členové ČSSD nestarají o Rusko ale o svůj stát a zbaběle nevytahují Henleina když jim teče do bot. Drzost Foldyny, že on by se jako Zaorálek neomluvil minimálně svědčí o podivném charakteru , je to vůbec Čech´?
Chtělo by se jízlivě poznamenat:“Na setkávání s Henleinem nebylo nic výjimečného. O podpoře s ním jednal i Beneš“; a jak se nám to vrátilo i s úroky!
Lze říct, že česká vláda s Henleinem nejen jednala, ale dokonce že s ním jednala málo a špatně. Němci totiž dokázali přesvědčit Angličany, že Němci jsou v Československu utlačováni. Možná kdybychom s Henleinem jednali víc a líp, možná by se to Němcům nepodařilo. I když objektivně nutno uznat, že Němci skutečně trpěli některými absurdními zákazy o nichž dnešní český našinec vůbec netuší – například Němec se nemohl stát poštmistrem. Nebo přednostou stanice. Prostě český stát jednal často slabomyslně odjakživa, není to výsada dneška.
Co se Zaorálkova přirovnání dalajlámy k Henleinovi, řekl bych že ho to přesvědčivě diskvalifikuje pro funkci ministra zahraničí. Ten člověk není soudný.
Takhle to asi nebylo. Za prvé, kdybychom s Henleinem jednali víc a líp, dopadlo by to stejně, protože ty požadavky neustále eskalovaly. Jejich důvodem skutečně už nebylo dohodnutí status quo, ale rozbití republiky.
A za druhé, asi není přesné tvrdit že “ Němec se nemohl stát poštmistrem. Nebo přednostou stanice. „. Protože žádné omezující předpisy co podle národnosti občana nebyly. Tu jedinou podmínku ovšem musel splnit, totiž musel umět česky. Protože čeština byl úřední jazyk, na kterém běžela jak na poště, tak i dráze úřední komunikace. Bez toho skutečně neměl nárok. Když už neměl zájem naučit se uřední jazyl státu ve kterém bydlel.
K této debatě bych dodal, že určitá forma diskriminace je první ČSR skutečně obecně předhazována, s tím nacionalismem, který přežil první světovou válku, resp. ještě posíleným se vznikem národního státu, či v podstatě nár. státu. První ČSR určitě neoplývala nějakou ideální národnostní politikou, nebo se nestačilo k lepší dospět (vždyť trvala jen dvacet let) – a ve vztahu ke Slovákům stačí připomenout tzv. čechoslovakismus, tj. myšlenku vytvoření československého národa, splynutí Čechů a Slováků v jeden národ. Evidentně se tu projevily tendence posílit podíl českého, československého obyvatelstva v oblastech osídlených Němci (příp. Maďary) s pozemkovou reformou, zahájenou ve dvacátých letech, formou přídělu tzv. nedílů. Ten jazyk byl jistě důležitým faktorem, ale jinak němčina (tak jako maďarština, polština aj.) byla samozřejmě plně tolerována. Vždyť ti tzv. sudetští Němci nebyli v české společnosti ani integrováni, naopak, vytvářeli jistý „svět sám pro sebe“ (ještě před tou Henleinovou Sudetendeutsche Partei působily mezi nimi jiné vlastní a významné politické strany, vlastně analogické českým, československým) – ale i když se někdy připomíná, že vztahy mezi nimi a Čechy byly na obecně dobré úrovni dokud nezačal pronikat vliv z nacistického Německa, tak je nutné vidět, že ty Henleinovy aktivity měly svůj zcela jasný precedent na konci r. 1918, kdy se po vyhlášení ČSR vytvořily německé provincie v celém česko-moravsko-slezském pohraničí, jež usilovaly o připojení k Rakousku (resp. Německu po sjednocení obou zemí, žádaném v duchu tzv. velkoněmecké myšlenky, ovšem nepovoleném dohodovými velmocemi). To už tehdy vedlo ke konfliktní situaci a ozbrojeným střetům (Most) – a po necelých dvaceti letech vlastně Hitler tenhle „velkoněmecký sen“ naplnil. Těch ozbrojených konfliktů, za jakých se po říjnu 1918 konsolidovalo Československo, bylo více – ale myslím, že i to je důležité připomenout pro celkové pochopení atmosféry, jaká v tomto ohledu za první ČSR byla.