Její život ovlivnilo otcovo vystoupení z KSČ i její podpis Charty 77. Z premiantky se stala disidentkou bez dokončené školy. Za „křivé“ svědectví skončila ve vězení, v polovině trestu šla domů – byla těhotná. Díky chytře získané milosti se do vězení už nevrátila.

S disidentským prostředím se Helena Sosnová poprvé setkala na Střední průmyslové škole technické v Ústí nad Labem. Po vyučení tam nastoupila rovnou do druhého ročníku. V té době se zrovna podepisovala anticharta.

„Říkala jsem si, co to je, co tady po nás vůbec chtějí,“ vypráví Sosnová. V lavici seděla vedle Tomáše Tejkala, syna teplického evangelického faráře, který dokument proti Chartě podepsat odmítl. „Já jsem taky souhlasila, že to nepodepíšu a jemu jsem řekla, ať mi text Charty přinese. Takhle všechno začalo nevinně tím, že mi text donesl a já jsem poprvé četla celé znění,“ dodává.

Výslechy i v ředitelně

Helena byla na základní škole premiantkou třídy, na gymnázium se ale nedostala kvůli škraloupu svých rodičů. Její otec Jaroslav nesouhlasil s invazí vojsk Varšavské smlouvy, odešel proto z fabriky a vystoupil z KSČ.

Volná místa na jiných středních školách nebyla, a tak mohla nastoupit jen na učiliště. Z něho vyšla jako provozní technik se specializací na paliva. „Na učilišti jsem měla taky dobré výsledky. Přemýšlela jsem, co dál, jestli tam zůstanu a budu pracovat, nebo ještě zkusím získat vyšší vzdělání. Na střední technickou školu jsem zvládla zkoušky a přijali mě rovnou do druhého ročníku,“ vypráví Helena Sosnová.

Na odmítnutí anticharty vedení školy nijak nereagovalo, podpis Charty v roce 1980 ale bez povšimnutí nezůstal. Nastalo období plné výslechů a neustálého sledování Státní bezpečností. „Pan ředitel s nimi spolupracoval, takže několikrát byl výslech i v ředitelně školy. Moje dvě kamarádky, které taky podepsaly Chartu, vyhodili začátku čtvrtého ročníku ze školy,“ říká Sosnová.

Mě si tam nechali. Potom mě ale nepřipustili k maturitě…

Čekala, že podpis pod dokument přinese nepříjemné následky. Člověk si ale podle ní nedovedl představit, co přesně ho čeká. „Nás, rozumné, ponoukali, abychom raději vystudovali, že se můžeme ‚vyjadřovat‘ potom. Přišlo mi to ale jako dlouhá doba, než dostuduji. Měla jsem k tomu intenzivní postoj! Bylo třeba se vyjádřit hned,“ odůvodňuje svoji aktivitu.

Sama nepovažuje Chartu za důležitý přelom. Agenti StB se o ni už předtím zajímali. Účastnila se totiž různých akcí undergroundu, vystoupení písničkářů, navštěvovala setkání chartistů a přepisovala samizdaty. „V Ústí nad Labem na konci osmdesátých let probíhal proces s Jirkou Chmelem. Byl to první proces vedený kvůli rozšiřování Charty. My jsme ho šli k soudu podpořit a tam nás taky identifikovali,“ dodává.

První výslech absolvovala ve zmíněné ředitelně. Byl do jisté míry seznamovací… Další, které přišly, přitvrzovaly a celkem jich absolvovala kolem deseti. „Když už ze mě nemohli nic dostat, přišlo fyzické napadení těmi policisty. To mě ale vedlo k ještě většímu zatvrzení. Některé výslechy byly i dehonestující, museli jsme si odložit všechno šatstvo, přišla policajtka a prohlédla nás,“ popisuje Sosnová. Nahou ji také nechali dělat dřepy.

Jeden z pomlouvačných článků v dobovém tisku. Foto: se souhlasem Paměť národa

S mlčením za mříže

Při několika zadrženích téměř nic neřekla. Jednou si vyčítala, že prozradila pouhou přezdívku člověka, na kterého se Státní bezpečnost vyptávala. Ta se často zajímala právě o setkání lidí z undergroundu.

„Dělala jsem figurantku na geofyzice a šéfa mi dělal pan Stárek, tenkrát jsme pak na pionýru někam převáželi texty Ginsberga. Chytli nás v Chomutově a před výslechem nás drželi pospolu. Položili mu otázku a on odpověděl, že nic neví. Obrátil se na mě a řekl:“

Poslouchej, Heleno, takhle se má odpovídat.

Jako svědkyni ji předvolali k procesu se skupinou čtyř lidí z undergroundové komunity v čele s Petrem Švestkou. Ti měli vyrábět a držet omamné látky, policie u nich našla marihuanu. Helena ale odmítla vypovídat, a tak za křivé svědectví dostala osmnáct měsíců. Trestu se mohla vyhnout, všechny návrhy na emigraci ale odmítla. „Byla jsem tak spjata s rodinou, že bych to neudělala, i když ani tady jsem jim to nijak neulehčovala,“ říká Sosnová o možnostech, jak naložit se svým životem dál.

Podpisy prvních mluvčích Charty 77 Václava Havla, Jana Patočky a Jiřího Hájka. Zdroj: Libri Prohibiti, se souhlasem Paměť národa

Ve vězení zjistila, že je těhotná

V prosinci 1981 se ocitla v Litoměřicích, odkud byla po dvou týdnech převezena do ženské věznice ve Všehrdech. Jako politická vězenkyně měla zakázány výjezdy za prací. Přestože by raději jezdila na pole nebo uklízet novostavby, musela pracovat přímo v kriminále – spolu s dalšími vězenkyněmi vázala pohřební kytice.

Třináct hodin seděly na židlích, mnohdy ve velké zimě kolem dvanácti stupňů. „Panovaly tam velmi drsné podmínky, především co se týkalo přístupu bachařů k odsouzeným. Měla jsem velkou kliku, že jsem manuálně zručná. Dokázala jsem plnit normu. Ty, které nesplnily zadání, ale byly bity a lila se na ně studená voda, aby se pak vzpamatovaly…“ vzpomíná Sosnová na výkon trestu.

Špatné byly nejen pracovní podmínky, ale i lékařská péče. „Byla to ženská věznice, ale gynekolog tam jezdil jednou za měsíc a jednou za čas zubař. Když se někdo chtěl přihlásit k tomu gynekologovi, nějakou dobu trvalo i to, než vás tam zapsali,“ vypráví Sosnová a dodává: „Pak jsem tam šla s tím, že mám problém. Nedostala jsem totiž měsíčky a chtěla jsem, aby mě prohlédl.“

On ukázal prstem, ať jdu pryč, že jeptišky a kriminálnice měsíčky nemají.

Postupem času bylo jasné, že si nevymýšlí, protože jí rostlo břicho. O čtyři týdny později už byla v šestém měsíci, to už ji gynekolog prohlédl a těhotenství potvrdil. Z vězení ji propustili. „Ve věznici musel normálně proběhnout soud. V sedmém měsíci jsem odcházela s papírem, kde byl napsaný můj další nástup půl roku po porodu. Měli to přesně spočítané,“ říká Helena Sosnová.

Na měsíc musela nastoupit do práce, aby ji neobvinili z příživnictví. V té době hrozilo každému člověku bez práce. „Našla se místa, kde byli opravdu slušní lidé, kteří to chápali. Zaměstnal mě pan ředitel v tiskárnách, i když věděl, že za měsíc odejdu.“

Zpátky do věznice? V žádném případě

Helena porodila syna Tomáše v září roku 1982. Otcem byl její spolužák ze střední školy Roman Sosna, za kterého se později provdala. O jejím těhotenství se dozvěděl dopisem, zrovna totiž byl na vojně.

Portrét Gustáva Husáka, který visel v každé třídě. Foto: se souhlasem Paměť národa

Věděla, že svého syna nechce po šesti měsících opustit a vyměnit ho za celu v kriminálu. Hledala možnosti, jak se návratu vyhnout.

„Řešili jsme to hned po narození s lidmi okolo Charty. Říkali, že nejlepší variantou je sehrát to na nějaké psychické problémy. Do toho půl roku jde napasovat i laktační psychózu. Tím bych dala najevo, že pokud by si pro mě přišli, jsem schopna ublížit dítěti,“ zmiňuje Sosnová. Nechala se hospitalizovat v psychiatrické léčebně v Plzni, kde působil doktor, kterého Heleně doporučilo okolí s tím, že jí pomůže.

„Chodili tam studenti medicíny. Doktor mi říkal, jak se mám chovat a jak mám odpovídat. Před studenty to zkrátka bylo potřeba sehrát. Po několika týdnech mi laktační psychózu diagnostikovali,“ říká Sosnová s úsměvem.

Posudek z psychiatrické léčebny měl být podpůrný argument pro případný soud, při němž by se rozhodovalo o Helenině návratu do vězení. Chtěla se ale vyhnout i tomu, a proto prosila prostřednictvím dopisů různým institucím o pomoc. Dokonce poslala žádost o milost i prezidentu Husákovi. První pokus nevyšel. Podruhé se mazaně pokusili získat jeho podpis.

„Shodou okolností se moje teta rozváděla a říkala mi, že její právník má nějakou vazbu na prezidentskou kancelář. Pokračovala, že Husák už je skoro slepý a že se budou snažit mu to podstrčit na MDŽ, kdy obchází kanceláře. Ten den mi milost podepsal, ale ani nevěděl, co podepisuje,“ vypráví o neuvěřitelné situaci Sosnová.

Ani s milostí a dítětem se do ústraní nestáhla

Milost obdržela poštou v době, kdy už měla být dva měsíce zpátky ve vězení. „Oddechla jsem si, ale člověk nevěděl, jestli ho nechytí na něčem jiném. Nešlo změnit názor, ani jsem nechtěla odvolat podpis Charty, i když tam byly určité tendence. Říkala jsem si: Když se mi teď do téhle doby narodil syn, tak to nemůžu udělat. Nechci, aby vyrůstal v takové mizérii,“ popisuje Sosnová svou radost, ale i své obavy po udělení milosti.

Snažila se být opatrná, ale s lidmi z disentu se normálně stýkala. Jiných aktivit včetně těch podpisových se neúčastnila. Věděla totiž, že se teď stará i o malého synka. Státní bezpečnost už od udělení milosti v roce 1984 naštěstí nepotkala. Měla klid.

Autor textu David Vařílek působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.