Věřte tomu nebo ne, ale svět, v němž žijeme, je založen na naší vzájemné důvěře. Dokonce by bez ní nemohl ani na chvíli existovat. Než nastoupíte do výtahu, určitě nechcete nejprve vidět certifikát, že jeho závěsná lana a zátěžový mechanismus prošly nedávno zákonem vyžadovanou kontrolou.

Když si odvážíte ze servisu auto s přezutými letními pneumatikami, nejdete si jistě hned zkontrolovat dotažení matic na všech čtyřech kolech.

A když večeříte v restauraci, nepožádáte před objednáním hlavního chodu, zda byste mohli nejprve v kuchyni prověřit kvalitu surovin, čistotu hrnců a dodržování hygienických předpisů.

V těchto a milionech jiných případů prostě věříme, že lidé v principu dělají, co mají. Důvěřujeme, že nechtějí škodit a působit záměrně újmu. Očekáváme, že lidé fungují a díky nim i celý systém. A nepotřebujeme přemýšlet proč. Je to přirozené.

Důvěra v systém i lidi

Dokonce ještě silněji: dobrou vlastností složitých, lidmi organizovaných systémů je, že můžeme užívat jejich konečné výstupy, produkty a nemusíme se vůbec zatěžovat hloubáním nad tím, proč fungují a jak jsou uvnitř organizovány.

Rozsvítíme světlo nebo zapneme varnou konvici a nemusíme dumat o systému rozvodu vysokého napětí, o transformátorech a elektrárnách. A ani nechceme, chceme přece jen mačkat vypínač.

Vybíráme peníze z bankomatu a neuvažujeme o peněžní zásobě, úvěrovém trhu a centrální bance. V pořádku – důvěřujeme systému a lidem, kteří ho spravují a on (i proto) funguje.

Hlavním motivem jeho hladkého fungování je sama podstata lidí a jejich sebezájem, vedlejším jejich průběžná kontrola.

Všechny tramvaje dojely

Teprve když lidé či lidmi organizované systémy nedělají, co mají, vznikají události. A o nich referují média. „Lidé se přiotrávili v restauraci rybou“. „Vážný výpadek elektřiny ponořil město do tmy“, „V autoservisu montovali klientům místo originálních nových dílů použité“. Znáte to.

Pokud systém funguje a lidé též, není o čem psát. „Všechny tramvaje a vlaky dojely do cíle včas a nikomu se nic nestalo“. Tím zprávu na první stránku neuděláte. To je totiž normální.

Mimochodem, tento evidentní fakt říká cosi podstatného, nač mnozí neustále pobouření konzumenti mediálních zpráv zapomínají.

Protože média informují začasté právě o odchylkách od normálu, je jasné, že v zásadě v drtivé většině případů svět běží, ehm, normálně.

Čtete rádi HlídacíPes.org, podpořte nás! Unikátní projekt Pavučiny byznysu Andreje Babiše reportérky Elišky Hradilkové Bártové byl nominován na Novinářskou cenu 2016 v kategorii Česko-slovenská cena veřejnosti. O vítězi může rozhodnout právě Váš hlas.

Hlasovat pro unikátní projekt HlídacíPes.org Pavučiny byznysu Andreje Babiše můžete ZDE až do 30. dubna.

Za vaši podporu
děkujeme!

A zcela normálně předpokládáme, že lidé budou věci dělat v průměru dobře a správně. To není překvapení, překvapení je opak. Až budou noviny psát, že našly jediného neúplatného politika či úředníka, budu mít teprve pocit, že normální jsou jen ti zkorumpovaní. Dříve ne.

Anonymní důvěra

Zajímavé ale je, že mnohem větší důvěru v nás vzbuzují systémy, pokud jsou anonymní. Pokud nevidíme a neznáme konkrétní lidi, kteří je mají na starosti a dělají v nich konkrétní rozhodnutí.

Více věříme demokracii, méně demokraticky zvoleným politikům. Více médiím jako celku než jednotlivým novinářům. Více školám a soudnictví, než konkrétním učitelům či soudcům.

Jakmile má systém konkrétní tvář, hrají už roli všechny lidské sympatie, antipatie, lásky, nenávisti, prostě city, pocity a emoce.

Sám tuto rozpolcenost u sebe někdy pozoruji a ptám se, proč vlastně? Proč je snazší věřit pohnutkám lidí, když jsou anonymní, než když mají tvář?

Rozdíl mezi důvěrou v anonymní systém a v konkrétní lidi je v naší zemi dosti silný. Je to škoda – zbytečně to komplikuje veškeré dohadování a zvyšuje všechny náklady na uzavírání transakcí a dohod.