Philip McMaster PeacePlusOne_\!/ on Foter.com, zdroj

Místo BBC do čínské televize. Peking využívá strádání západních médií a přetahuje novináře

Napsal/a Sinopsis 27. února 2019

V minulosti si Peking vystačil se starou dobrou cenzurou domácích i zahraničních novinářů. Tak, aby čtenáři za Velkou zdí neviděli příliš daleko za hranice Číny a „čínského příběhu“, jak byl prezentován doma. V posledních letech se ale Komunistická strana Číny přes prostředníky pokouší získat vliv v zahraničních médiích.

V poslední dekádě Čína, spolu s celkově asertivnějším přístupem v mezinárodní politice, nepozorovaně rozjela celosvětovou propagační kampaň. Díky ní „čínský hlas“ zaznívá v globálním měřítku.

Britský The Guardian nedávno přinesl obsáhlou reportáž Louisy Lim a Julie Bergin, jež odhaluje praktiky, jimiž se čínská propagandistická mašinerie snaží proniknout do světového mediálního diskurzu. Přináší svědectví několika západních novinářů, kteří se – s vyhlídkou vysoce nadprůměrného finančního ohodnocení – ocitli v jejím soukolí.

Demoralizovaní západní novináři

Úkolem nově otevřené londýnské pobočky čínské státní televize pro zahraničí (China Global Television Network, CGTN) je připravovat vysílání v angličtině a dalších jazycích, které bude světové události interpretovat z čínské perspektivy. Podle autorek reportáže se do jejích služeb přihlásilo na šest tisíc zájemců z řad zahraničních novinářů, kteří jsou „demoralizovaní neustálým krácením rozpočtu“ v soukromých médiích.

Vítají tedy finanční jistoty, které jim může nabídnout čínský stát. CGTN, která vznikla v roce 2016 spojením a rozšířením již existujících poboček čínské státní televize pro zahraničí, je momentálně jednou z nejsilnějších zbraní čínské globální propagandy.

Čína využívá i mnohé další prostředky, jako je např. placený lobbing, jehož cílem je získat zahraniční příznivce, kteří budou „čínský příběh“ šířit dál (u nás jsme se již setkali např. s poměrně masivní kampaní o „krutém tibetském otrokářském feudálním režimu“, od něhož Tibeťany osvobodila až čínská armáda), nebo plně hrazené „exkurze“ do Číny pro zahraniční novináře – a politiky.

Reportáž zmiňuje také novější a zatím málo viditelný trend, kdy Čína zdarma poskytuje vysokoškolské tituly cizincům, kteří podstoupí indoktrinaci přímo v rámci čínského vzdělávacího systému, aby se poté zapojili do práce jako novináři nebo akademici pracující pro Stranu.

Katalog čínských příběhů

Ony „čínské příběhy“ – ať už o „mírovém osvobození Tibetu“, „Tchaj-wanu coby nedílné součásti Číny“ nebo o „čínském snu“, v němž budou všechny národy kráčet po čínské „nové Hedvábné stezce“ k bohatství, harmonii a nikdy nekončící prosperitě – světu nyní neprezentují jenom čínská média.

Dostávají se k nám prostřednictvím placené inzerce, k níž se v obtížné finanční situaci nechávají zlákat i západní, „kapitalistická“ média, např. Washington Post. Jak píší autorky reportáže:

Čína se pokouší o přenastavení globálního informačního prostředí investováním ohromných finančních částek do placené inzerce, sponzorovaných reportáží a smršti pozitivních zpráv o Číně v mainstreamových médiích zaměřených na co největší počet kliknutí. Zatímco v samotné Číně jsou média čím dál tím přísněji kontrolována, v zahraničí se Peking snaží co nejvíce využít slabin ve fungování svobodného tisku pro vlastní prospěch.

ČLR zkrátka zaměstnává (nejen) západní novináře a utrácí miliardové sumy, aby světu mohla představit „čínský příběh“, tedy takovou verzi moderní historie a blízké budoucnosti, která vychází z čínské komunistické ideologie okořeněné prvky tradiční konfuciánské morálky.

Oči, uši, jazyk a hrdlo

Od roku 2003 je „mediální boj“ jedním z explicitně formulovaných cílů Čínské lidově osvobozenecká armády a vojenské strategie Pekingu. Jeho cílem je ovlivňovat veřejné mínění v zahraničí za účelem nepřímého tlaku na cizí vlády, aby svojí politikou vycházely vstříc čínské Komunistické straně.

Podle analytika Petera Mattise je hlavním důvodem, proč Čína v posledních letech zaměřuje svoji propagandu do zahraničí, snaha komunistické strany „předem se vyhnout nebo zabránit rozhodnutím, která by byla namířená proti ČLR.“


MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?


Čínská strategie navíc využívá stále větší kontroly Pekingu nad digitální infrastrukturou po celém světě (viz např. současná kauza Huawei), s cílem vytvořit „digitální Hedvábnou cestu“ a získat „kontrolu nejen nad vytvářením zpravodajství, ale také nad jeho šířením“. Nejdál je Čína v tomto ohledu zatím v Africe, kde má například v některých oblastech ve svých rukou téměř kompletně přechod z analogového na digitální vysílání.

Podle Louisy Lim a Julie Bergin se z čínské strany jedná o „agresivní tah zaměřený na převrácení globálního informačního řádu.“

„Není to jen bitva o kliky. Je to především ideologický a politický boj, v němž je Čína rozhodnutá zvýšit svou vlastní diskurzivní sílu, aby svrhla to, co sama hodnotí jako nezpochybnitelný západní mediální imperialismus,“ tvrdí autorky.

V mělčích diskuzích lze slyšet argumenty, že podobné vlivové kampaně používají i západní státy, zejména USA a Velká Británie. Takový pohled ale přehlíží zásadní rozdíl: Čína systematicky a hlavně násilně potlačuje pluralitu názorů a nepřipouští jakékoli disentní hlasy. V ČLR je tisk otevřeně považován za „oči, uši, jazyk a hrdlo“ Komunistické strany a je omezen na šíření jediné verze událostí schválené stranickým vedením.

Z BBC do čínské televize

Čínská „globální mediální válka“ již zasahuje do svobod za hranicemi samotné Číny, jak dokazují některé nedávné kauzy. Například v Africe se Čína pokouší na svou stranu získat prominentní žurnalisty jako je nigerijský investigativní novinář Dayo Aiyetan, jehož chtěla přetáhnout africká pobočka čínské státní televize CCTV Africa, a uplatit je, aby upustili od snah o odhalování korupce a kontroverzních čínských aktivit.

Vysílání CCTV Africa se prezentuje jako nezávislé, oproštěné od vlivu západního imperialistického postkoloniálního narativu, ve skutečnosti však podle analýz „zdůrazňuje čínskou sílu a štědrost a staví Čínu do středu světového dění“.

Její vysílání je nyní díky infrastruktuře vybudované čínskou mediální společností StarTimes se silnými vazbami na vládu a Komunistickou stranu přístupné i v zapadlých venkovských oblastech těch nejchudších afrických zemí, kde lidé k jiným informacím nemají prakticky přístup.

Díky vysoce nadprůměrným výdělkům je navíc práce pro čínská média pro zahraniční novináře velmi atraktivní. Reportáž uvádí, že po založení pobočky CCTV ve Washingtonu k čínské státní televizi přešlo hned několik reportérů z Jižní Ameriky, kteří původně pracovali pro BBC.

Mnoho zahraničních novinářů pracuje rovněž pro čínskou státní tiskovou agenturu Sin-chua (Nová Čína), kde jsou motivováni nejen finančně, ale také velikostí čínského trhu, který jejich reportážím poskytuje stamilionovou čtenářskou základnu. Reportáž Guardianu cituje několik zahraničních novinářů, kteří pracovali nebo stále pracují pro čínská státní média.

Někteří se vyjádřili pouze anonymně. Shodují se v tom, že se vesměs jedná o velice jemné působení, které využívá slabiny systémů jednotlivých zemí (příkladem může být zdůrazňování nestability demokratických režimů a „chaosu“ v demokratických společnostech).

Novináři zpravidla nedostávají jasné příkazy a jasná zadání, ale brzy sami vycítí, jaký druh zpráv se od nich čeká – to jsou nakonec stejné principy, na jakých funguje cenzura a autocenzura v samotné Číně. Někteří z novinářů však připouštějí, že se časem začali sami cítit jako „špioni“: to když dostali instrukce, aby zpracovávali „interní reportáže“, které nebyly určené k publikaci ve veřejných médiích, ale pouze pro vysoké čínské funkcionáře (tzv. interní materiály). Jedná se tedy o jakousi nejnižší formu zpravodajské činnosti.

Novinařina, nebo špionáž?

Kvůli tomuto nenápadnému prolínání novinařiny, propagandy, vlivových aktivit a shromažďování informací také Washington v září tohoto roku nařídil čínské televizi CGTN a státní tiskové agentuře Sin-chua povinnou registraci v souladu se zákonem o „zahraničních agentech“, kteří na území USA zastupují zájmy cizí země. Pro čínskou vládu však pracují i zdánlivě nezávislé soukromé mediální společnosti působící v zahraničí.

Příkladem může být kauza australské novinářky čínského původu Andrey Yu, která pracovala coby „zahraniční reportér“ pro Global CAMG Media Group sídlící v australském Melbourne, která však má přímé vazby na čínský stát. Společnost mimo jiné vlastní v celkem 14 zemích 33 rozhlasových stanic, které vysílají obsah připravený zahraničním vysíláním státního čínského rozhlasu CRI (China Radio International) – ten mimo jiné vysílá i v češtině.

Jednou z největších nedávných kauz v oblasti médií je pak případ hongkongského deníku s více než stoletou historií, South China Morning Post. List v roce 2015 koupil čínský magnát, majitel společnosti Alibaba Jack Ma, o jehož vazbách na Komunistickou stranu Číny se šuškalo dlouho před tím, než médii proběhly informace o jeho dlouholetém členství ve Straně.

Krátce nato místopředseda společnosti Alibaba Joseph Tsai prohlásil, že pod novým vedením bude SCMP usilovat o to, aby „poskytovala alternativní pohled na Čínu, odlišný od toho, jak ji prezentují západní média“. To mnozí západní komentátoři vzali jako přiznání k podvolení zájmům Komunistické strany Číny. List se zatím snaží udržet vysokou úroveň zpravodajství a referuje i o citlivých otázkách, podle analytiků v něm však znatelně přibyly pro-pekingské články a komentáře oslavující úspěchy Si Ťin-pchinga a jeho vlády.

Větší rozruch pak vzbudily deníkem publikované sebekritické rozhovory ve stylu kampaní 50. a 60. let s de facto politickými vězni (aktivistkou Čao Wej a hongkongským knihkupcem se švédským pasem, Kuej Min-chajem), které byly evidentně inscenovány čínskými orgány, navíc v podmínkách evidentního omezování svobody.

Placené čínské PR v západních médiích

Velkou část práce v západních médiích odvádí také čínský anglicky vydávaný deník China Daily, obecně považovaný za hlásnou troubu čínské Komunistické strany.

Ten v některých nejprestižnějších západních periodicích, jako jsou např. The New York Times, Wall Street Journal, Washington Post či Telegraph, na smluvním základě publikuje až jednou měsíčně přílohu nazvanou China Watch, která zpravidla oslavuje ve vysloveně propagandistickém duchu čínské úspěchy.

Částky inkasované mediálními společnostmi (vlastníky periodik) nejsou potvrzené, jedná se však pravděpodobně o sumy přesahující milion dolarů ročně. Podobně jsou smluvně ošetřeny i mnohé z „clickbaitových“ pozitivních článků o Číně, často kuriozit, na které čtenáři kliknou z pouhé zvědavosti.

Jak ve Foreign Policy napsal jihoafrický novinář Azad Essa, jemuž vydavatel Independent Media (z 20 % v rukou čínských vlastníků) zrušil rubriku, kde Essa psal o masové internaci Ujgurů:

Hranice možného jsou jasné a nelze o nich smlouvat. S ohledem na ekonomickou závislost na Číňanech a krizi v redakcích o tom však málokdo mluví. A to je přesně ten typ mediálního prostředí, který Čína chce, aby její afričtí spojenci vytvářeli.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

2 komentáře

  1. petrph napsal:

    Jenom taková technická poznámka. Ono se těžko vyčítá Číně, že přeplácí západní novináře když se i zde můžete v odkazu dočíst, že britská BBC vyplácí svým špičkovým moderátorům sumy v řádech desítek milionů.
    Tolik určitě ani Čína neplatí :)))

  2. scallop napsal:

    Těžko vyčítat Číně, jetsli nakupuje západní politiky. Horší je, když se někdo nabízí zadarmo.

    Ale těžko vyčítat lokajským voličům, že si lokaje volí.

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama