Vojtěch Matyáš
Post bellum,

Do vězení šel jako vrah, ven už jako napravený hříšník. Všude je plno zla, tvrdí dnes

Napsal/a Post Bellum 1. března 2019

Vojtěch Matyáš si odseděl dvacet let za vraždu. Ve vězení přijal víru adventistů a stejně jako oni odmítal v sobotu pracovat. Komunističtí bachaři ho za to přísně trestali: „Nalili mi do cely vodu. Celý den jsem stál v té vodě, která skrz beton nemohla prosáknout pryč. Byla zima, mráz a já měl letní oděv,“ popisuje v seriálu Příběhy 20. století.

Matyáš si říkal maďarsky „Béla“. Narodil roku 1923 v Košicích na Slovensku. Tatínek pracoval jako horník, maminka starala o děti. Béla vychodil jen pět tříd, do obuvnického učení nastoupil jen na kratičkou dobu.

„Byli jsme chudí. Mnohdy jsme neměli ani na chleba. Dnes i ti nejnuznější mají chleba. Máte všechno, auta, domy, televize. Když jsem nastoupil do učení k obuvníkovi, musel jsem se stravovat doma, takže to nešlo,“ popisuje Matyáš, jemuž během dospívání zemřeli oba rodiče, s bratry se nepohodl, zřekli se ho a z domova vyhodili.

Potuloval se pak po Slovensku, dva roky posluhoval kdesi na faře. „Ale dostával jsem málo jídla a peníze žádné,“ vysvětluje, proč i odtud odešel.

On měl hodinky, já sekeru

Někdy v roce 1944 nastoupil k pracovním jednotkám maďarské armády, se kterými kopal protitankové zákopy na jižním Slovensku. Z jednotek dezertoval a utekl do Rakouska, kde ho zadržela vojenská hlídka. Několik týdnů otrocky pracoval v jenom z pobočných koncentračních táborů Mauthausenu.

Po osvobození tábora americkou armádou se opět bezcílně potuloval po Československu, postupně se vracel se domů do Košic. Po cestě několikrát uprosil sedláky, kteří mu dali za práci najíst. Často kradl. „Žil jsem zlým způsobem. Zlo mě přitahovalo. Všichni mě jen využívali, měl jsem hlad,“ vysvětluje Matyáš, který se nakrátko spřátelil s jedním adventistou, kterého potkal.

„S ním jsem si rozuměl, chápal mě. Přivedl mě do sboru, a to se mi líbilo,“ říká Matyáš, kterého křesťanství sice oslovilo, ale ne zas tolik, aby se změnil.


MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?


Kdesi u sedláka, který mu dali práci, ukradl sekeru a utekl a opět se bezcílně toulal. Otevřeně hovoří i o zločinu, který krátce poté spáchal.

„Přišel jsem do lesa na břeku řeky. Spal tam hajný. Měl hodinky, měl pušku. Já jsem měl sekerku. Vůbec jsem nepřemýšlel, co mě čeká. Tak jsem ho zabil. A hodinky a pušku jsem ukradl. Říkal jsem si: A teď mám pušku a náboje, hej! Můžu krást! Pak na mě přišla taková lítost, že jsem si řekl, nedělej to. Pušku jsem schoval a šel jsem dál,“ s emocemi popisuje Vojtěch Matyáš vraždu, kterou spáchal v roce 1946.

Daleko nedošel. Ve vesnici tuláka se sekerou zadrželi četníci. Ještě netušili, co má na svědomí. Na stanici ho ztloukli a odvezli k sedlákovi, od něhož utekl. Další den objevili mrtvé tělo hajného a ještě ten den si přijeli pro Matyáše. Prokurátor mu navrhoval trest smrti, ale otec zavražděného hajného pro něj požádal o milosrdenství. Matyáš putoval do Leopoldova s doživotním trestem.

Nechte toho, Matyáš nelže!

Vojtěch Matyáš seděl v Ilavě, Jihlavě, byl na příbramských a jáchymovských lágrech. Všude se vyptával na adventisty. Byli to prý jediní lidé v jeho životě, kteří se k němu chovali přátelsky. Obdivoval jejich pevnou víru, která je dovedla až do vězení.

Za komunismu se tito věřící opakovaně dostávali za mříže, když odmítali splnit vojenský rozkaz, aby nastoupili do práce i v sobotu.

Jedním z nich byl i kazatel Miloslav Bláha, s nímž se Matyáš ve vězení seznámil a jehož příběh projekt Paměť národa podrobněji popsal ZDE.

„Vojta byl jako malé dítě. Šli jsme třeba ze šachty po šichtě a Vojta na mě: Milo, pojď si hrát na schovku! A už se někde krčil a volal: úúú! Jednou na lágr přijeli policejní vyšetřovatelé, chtěli mu přišít další vraždu. Podrobili ho křížovému výslechu. Sledoval to místní bachař a pak zvolal. Už toho nechte! Matyáš nelže! To byl člověk, který nezalhal. Opravdu stoprocentní člověk,“ vypráví Miloslav Bláha.

Matyáš ve vězení přijal adventistickou víru a začal s nimi přísně dodržovat zasvěcený den, i on tedy odmítal v sobotu pracovat.

Ve vězení za to byly přísné tresty. Bachaři je nechávali stát celý den či noc venku v dešti a sněhu, bez jídla a pití, do umdlení, adventisté končili i v korekci. Dozorci věděli, že o sobotách budou s těmito věřícími problémy, došlo jim, že adventisté a jehovisté to se sobotou myslí vážně, vždyť se do vězení dostali právě z tohoto důvodu.

Ale aby vzdoroval kriminální vězeň, vrah hajného? „Vojtovi nevěřili, křičeli na něj: Bláha může, to je něco jiného! Ale ty ne!,“ vypráví Bláha. Víru Matyáše bachaři všemožně surově testovali. Například mu boty přibili k podlaze a Matyáš se nemohl pohnout mnoho hodin:

„Dali mě do takové betonové budovy, kde bylo deset malých místností. Do jedné mě šoupli. Byla to úplně holá maličká betonová místnost – ani postel tam nebyla. A navíc hrozná tma. Člověk nevěděl, zda je den nebo noc. Nalili mi do cely vodu. Celý den jsem stál v té vodě, která se skrz beton nemohla prosáknout pryč. Byla zima, mráz. Já měl letní oděv. Nohy jsem měl úplně červené. Děkuju Pánu Bohu, že nemám dnes nemocné nohy,“ vypráví Matyáš.

Kartáček s adresou

Miloslava Bláhu propustili v polovině trestu po třech a půl letech v roce 1956. Loučil se Matyášem a nabídl mu, že když ho třeba jednou pustí, ať k němu přijde, že mu pomůže. Matyáš si špendlíkem vyryl Bláhovu adresu na držátko svého kartáčku.

Bláha se po propuštění vrátil domů do Pardubic. Víc než deset let pracoval jako kopáč a montér, v 60. letech získal místo zahradníka u pardubického zámku. O sobotách tajně kázal a sloužil bohoslužby po soukromých bytech.

V roce 1968 mu komunistické úřady oficiálně vrátili povolení k výkonu duchovní služby. Stal se kazatelem pro pardubický, choceňský a přeloučský sbor. Věřící ho zvolili za tajemníka Adventistické církve sedmého dne.

Vojtěcha Matyáše propustili po dvaceti letech na amnestii v roce 1966. Z vězení vyšel jako starší, tělesně zničený a povahově proměněný muž. „Ani jsem nevěděl, co mám dělat z té radosti, že jsem na svobodě. Měl jsem na výběr dvě cesty. Buď krást, ale to není žádný život, nebo druhá cesta: jít k Bláhovi. Tak jsem šel k Bláhovi,“ vypráví Matyáš.

„A věříš ještě?“ ptal se vrah

Miloslav Bláha si do detailu pamatuje na noc, kdy u nich v Pardubicích zazvonil Matyáš s velkým cestovním kufrem: „Kufr nechal stát a ptá se: A Milo, ještě věříš? Jak to myslíš? Jistě, věřím, pojď dál! A teprve pak šel se mnou,“ vypráví s pohnutím v hlase Bláha.

Lidé se propuštěného trestance zprvu báli: „No jo, báli se, ale Bláha se nebál, ten jediný věděl, kdo jsem,“ lapidárně konstatuje Matyáš. Kazatel příteli koupil oblečení, jídlo, uvolnil mu pokoj ve svém domku a sehnal mu práci. Matyáš nastoupil ke kopáčům do Bláhovy čety.

Později jedna dívka z adventistického sboru přišla za Miloslavem Bláhou s prosbou, zda by si jí Matyáš nevzal za ženu. Po svatbě se slečnou Aničkou, se odstěhoval na Slovensko do vesnice Brestovec, kde si koupili malý domek.

„Měli jsme se dobře. Když jsem žil hříšným životem, tak mi to vyhovovalo, protože jsem neznal boží pravdu. Člověk žijící v temnotě se dopouští zlých věcí. Dnes zlé věci nenávidím. Kvůli zlu jsem seděl dvacet let v kriminále. Chci zemřít v boží pravdě,“ lituje Matyáš vraždy a let v kriminále.

Denně si čte bibli a pociťuje obavy z dnešní generace: „Máte všechno. Ale jedna věc chybí – a to je poznání boží vůle. Jeden nad druhým se povyšuje. Společnost je rozdělená, každý jen za sebe. A to je ta osudná chyba dnešní generace. Všude je tolik zla.“


Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

1 komentář

  1. nováček napsal:

    Zveřejnění tohoto příběhu na HP.org působí dojmem, že jde o schválnost (v neprospěch Post Bellum a autorů).

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama