Litva v první linii informační války. Tisíc kyberútoků týdně a trojitá propaganda z Ruska
Zatímco v Česku znějí zprávy o ruských hackerských útocích stále jako něco spíše výjimečného, v pobaltských státech je realita úplně jiná. „Jsme ve válce,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org litevský náměstek ministra obrany Edvinas Kerza. Litevci podle něj ročně registrují 53 – 55 tisíc hackerských útoků namířených proti jejich institucím.
Litevské ministerstvo obrany sídlí v menším paláci v centru Vilniusu. Prvotní zdání menšího prostoru nicméně klame. Systém propojených budov ve svých útrobách skrývá nejen ministerstvo obrany, ale také Strategické komunikační centrum litevské armády, které se kromě jiného zabývá právě monitorováním a rozkrýváním dezinformačních kampaní ze strany Ruska.
„Naše ostražitost má samozřejmě historické kořeny. Dvakrát jsme kvůli Rusku ztratili nezávislost. Žijeme vedle Běloruska,“ vypočítává Tomas Čeponis, ředitel komunikace litevského Stratcomu. Ostražitost je podle něj na místě i z důvodu, který nazývá kulturní odlišností.
„Na druhé straně hranice vyznávají zcela odlišný hodnotový systém, jiné náboženství. Vnímám to tak, že součástí našeho úkolu je chránit západní civilizaci, západní hodnoty a to myslím bez nadsázky,“ reaguje na otázku, jestli označit současnou situaci jako válečný stav není přeci jen poněkud přehnané.
Kampaně do tří stran
Vede mě před stěnu, na které visí několik velkých obrazovek, které průběžně monitorují hlavní litevské ruskojazyčné zpravodajské kanály, hlavní témata probíraná na sociálních sítích, klíčová slova spojená například s NATO, konfliktem na Ukrajině a dalšími tématy, na která se ruská dezinformační scéna zaměřuje.
„Kampaně cílí třemi směry: Na Západ, dovnitř Litvy a na Východ. Ty, které jsou určeny pro Západ, prezentují Litvu jako zemi, která nevyznává západní hodnoty, jako nespolehlivého partnera, jako nacionalisty a jako zemi, která chce u ostatních vyvolávat rusofobii,“ představuje Čeponis základní narativy ruských dezinformačních kampaní.
Kampaně zaměřené dovnitř Litvy podle něj tvrdí, že Litva je padlý stát, který nezvládá své problémy, že NATO by Litvě ve chvíli napadení stejně nepomohlo, že Rusko je pro pobaltské státy mnohem spolehlivější partner, se kterým jsme kulturně svázáni, že Západ je prohnilý a podobně.
Kampaně směřující na Východ prý naopak pomlouvají Litvu jako zrádce Ruska, jako nacionalisty, kteří se chovají nehezky k ruskojazyčné menšině.
„Zároveň šíří názor, že část území patřící Litvě by měla být navrácena do Ruska,“ říká Čeponis. Je podle něj důležité se o všechny tyto informace dělit se spojeneckými zeměmi, aby lépe pochopily podstatu ruských dezinformačních kampaní.
Tisíc útoků týdně
„My jsme vystaveni útokům denně, jsme jim blízko, takže chápeme podstatu dezinformačních kampaní a jejich průběh lépe než jiné země, které se nepotýkají s ruskými aktivitami tak často, a pro které to může být složitější,“ tvrdí.
Nejde ale jen o dezinformace nebo šíření lživých zpráv. Pobaltské státy se potýkají také se zvýšenou mírou hackerských útoků.
Líbí se vám naše texty? Dejte nám hlas v anketě Křišťálová lupa 2019 – klikněte na obrázek níže.
Děkujeme za podporu. Redakce HlídacíPes.org
Náměstek litevského ministra zahraničí Edvinas Kerza v rozhovoru pro HlídacíPes.org uvedl, že Litva zaznamenává kolem 53 – 55 tisíc hackerských útoků proti různým domácím institucím ročně.
„V průměru je to kolem tisícovky kyberútoků týdně,“ uvádí Kerza s tím, že litevské ministerstvo obrany zvládlo vytvořit systém, který dokáže útoky nejen odhalovat, ale účinně jim i čelit.
V bezpečí není nikdo – ani u lékaře
„Řekněme, že kolem 35 tisíc útoků patří k těm méně náročným, ale pozorujeme, že rok od roku jsou útoky sofistikovanější. A v některých případech je skutečně náročné je odhalit,“ říká Edvinas Kerza a upozorňuje, že útoky se netýkají pouze státních institucí, ale také privátních společností.
„Nedávno jsme například řešili případ, kdy se kriminální gang naboural do databáze kliniky plastické chirurgie, ukradli fotografie a nahé fotografie klientů kliniky, mezi které patřily i veřejně známé osobnosti, které hackeři začali vydírat,“ upozorňuje na jeden z prvních případů, kdy si veřejnost uvědomila, že kyberútoky se můžou týkat kohokoliv, a není dobré jejich dopad podceňovat.
„Minulý týden jsem byl na velkém kyberbezpečnostním sympoziu členských států NATO a mluvil tam s kolegyní z Chorvatska. Říkala, že zatím nezaznamenali velké bezpečnostní incidenty, ale neznamená to, že nemůžou v budoucnu přijít. Já se hodně divil, protože naše vláda registruje ročně oněch 55 tisíc incidentů a jsme mnohem menší země, než Chorvatsko. To její prohlášení bylo minimálně zajímavé,“ usmívá se Kerza.
Připravenost na informační válku přirovnává k domácímu počítači. Pokud v něm není nainstalovaný antivirový program, majitel ani nemusí vědět, že na jeho počítač někdo útočí. Počítač bez ochrany viry nezachytí, neodhalí možné útoky. Když se do něj ale nainstaluje antivirový program, ukáže se plno hrozeb.
Podle Edvinase Kerzy se Litevcům daří odhalit a řešit velký počet útoků i z důvodu, že zavedli centralizovaný systém kybernetické obrany. Kyberprostor tedy chrání stát jako celek. Na starost ho má Centrum kybernetické bezpečnosti, které spadá pod civilní část ministerstva obrany.
Jak přesně se Litva proti hackerským útokům a dezinformačním kampaním chrání, se dočtete v rozhovoru s Edvinasem Kerzou v následujících dnech na HlídacíPes.org
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Zátah ve třiceti tureckých provinciích. Zatčeni byli novináři, politici i aktivisté
Konec front u pokladen? Lidl a Kaufland na ně nasadí umělou inteligenci
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
10 komentářů
Litva vděčí za svůj vznik po 1.sv. válce Leninovi , Rusko bylo první stát , který Litvu jako stát uznalo !
První litevské státní útvary vznikly v 10. až 13. století. V roce 1240 se spojily ve Velkoknížectví litevské. Zdroj Wikipedia
A po dvaceti letech bylo Rusko prvním státem, které Litvu jako stát zlikvidovalo.
Tak Lenin o tohle území v první řadě přišel na základě brest-litevského míru s Německem. Ale to jestli uznal nezávislost Litvy, v rámci toho svého pojetí „práva národů na sebeurčení“ (což třeba do budoucna mohlo znamenat pozici „samostatné“ republiky v rámci SSSR), tak stejně jaká tam byla od roku 1918 komplikovaná situace (Němci, Poláci, Rusové- bělogvardějci, Rusové- bolševici)… Každopádně i Litva musela bojovat za svoji nezávislost i proti Rudé armádě a bolševickým silám, které mj. plánovaly vytvořit jeden celek s Běloruskem (výbor „Litběl“)… Ostatně, viz třeba i Finsko… Lenin (spolu s německým císařem Vilémem II., a dále Švédskem) patřil mezi první státníky, kteří oficiálně uznali jeho nezávislost po proklamaci jeho odtržení od ruského impéria. Jenže potom tam, podobně jako v samotném Rusku, vypukla občanská válka mezi „bílými“ a „rudými“, ve které zvítězili ti „bílí“ . Kdyby to bylo naopak, před Finskem by nejspíš stála alternativa stát se další svazovou republikou SSSR…
Ještě jsem dodnes neviděl příklad, jak vypadá takový kyberútok, ale denně o tom čtu. Je to asi tím, že nežiju v Litvě. Má to nežití v Litvě ale aspoň jedno plus, žádný z mých předků nebyl spolupracovníkem německých nacistů, zatím co „Počátkem roku 1945 sloužilo 5 tisíc Litevců u německé armády, z toho čtvrtina v ženijních rotách. Na 12 tisíc jich sloužilo u luftwaffe, 3 tisíce u policie a 15 tisíc v Todtově organizaci“.
??? Takze kdyby slouzili Stalinovi, tak by to bylo dobre? Byli okupovany rusaky a tak brali nemce jako osvoboditele… Dostali to ze vsech moznych stran… a vy jste ted ten, ktery je chytry…!
Gerasimova doktrína jede na plný pecky a je vidět, že rusové se tím náramně baví.
Ještě štěstí, že NA TO nejsou sami. Jinak by dopadli stejně jako Moldávie, Gruzie a Ukrajina.
S těmi uváděnými zeměmi jste úplně vedle. V Moldávii tzv.Podněsterská republika vznikla velice brzo po „rozpuštění“ bývalého SSSR (jen k tomu“rozpuštění SSSR uvádím, že o tom rozhodli v Bělovežském pralese pouze prezidenti tehdejších svazových republik Jelcin za Rusko, Šuškevič za Bělorusko a Kravčuk za Ukrajinu – všichni tři byli v době aktu podpisu rozpadu totálně opilí…) a Rusové v Moldávii nechtěli být náhle vzniklou menšinou – ještě menší tam jsou Gagauzové – protože ale pak v Rusku vládl Jelcin, tak se tehdy tzv. Podněsterská republika ve světě vůbec neuváděla jako anektované území, protože přece Jelcin byl demokrat… (tak to kdysi prohlásil např.třeba Luboš Dobrovský. No a v Gruzii Abcházie a Jižní Osetie byla reakce na Saakašviliho vojenské angažmá v těchto bývalých autonomních republikách SSSR, které nechtěly být až tak podřízenými menšinami. V Gruzii byla ještě nepokojná Adžárie (hl.město Batumi) – tu ale vojensky zpacifikoval první prezident Gruzie Zviad Gamsachurdia (za SSSR oblíbenec „Západu“). A Ukrajina od r.2013-14 se sama „postarala“ o to, aby tam žijící Rusové si také řekli své. Čili v těchto zemích vůbec tzv.Gerasimovova doktrína nebyla nutná, to ale u nás lze mluvit o tzv. Koudelkově doktríně, která dennodenně uvádí jen a jen nebezpečí z Ruska a z Číny…
Tak že jsem právě dočetl doktrínu josefovu.
Tvrdit že češi vůbec nekolaborovali je poněkud fantaskní