Lidé jako Zeman nedůvěru v novináře nezavinili, jen ji umí dobře využívat, říká propagátor nového stylu žurnalistiky

Napsal/a Vojtěch Berger 26. března 2018
FacebookTwitterPocketE-mail

Dlouhá léta prosazoval investigativní žurnalistiku a reportéři, které vedl, za ni sbírali Pullitzerovy ceny. Bývalý šéfredaktor Seattle Times a dnes profesor Temple University v americké Filadelfii David Boardman vysvětluje, proč dnešní novináři musí „zařadit vyšší rychlost“ a kromě investigativy si osvojit i žurnalistiku přinášející řešení – tzv. solutions journalism.

Přestat jen popisovat problémy, ale donutit lidi o nich mluvit a hledat z nich cestu ven, to je podle Boardmana cesta k obnovení zájmu čtenářů a diváků a jejich důvěry v média. Lídři jako Miloš Zeman nedůvěru části veřejnosti v novináře nezavinili, jen ji umí dobře využívat, říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Udělat z hlídacích psů vodící psy

Jak jde dohromady novinařina „orientovaná na řešení“ s investigativní žurnalistikou? Přece dlouho platilo, že to jediné, co opravdu může věci změnit a s něčím pohnout, je právě investigativa. Už to neplatí? Nebo je přechod na solutions journalism něco jako zařadit vyšší rychlost v autě?

Přesně tak se na to dívám. Narozdíl od spousty investigativců, kteří jsou skeptičtí a dívají se na solutions journalism jako na „soft-news“, jakési pozitivní zprávy. Jenže tak to není, je to posunutí novinařiny na vyšší úroveň. Není to jen vykopnutí nějakého problému do veřejného prostoru a čekání na to, až úřady nebo lidé nějak odpoví. Někdy to udělají, většinou ale ne. A když novináři rovnou přijdou s návrhem nějakého řešení, dostane to úřady skutečně pod tlak, aby se k něčemu rozhoupaly.

Přechod od investigativní novinařiny k solutions journalism popisujete příměrem, že „je potřeba z hlídacích psů udělat psy vodící“. Čili ne jen na problémy upozorňovat, ale taky je lidem pomáhat řešit. Není to ale jen volání po „staré dobré novinařině“, apel na novináře, aby ve svém povolání byli prostě poctiví a důkladní?

David Boardman. Foto: Ashoka / Jan Hromádko

Solutions journalism neboří zavedená pravidla téhle profese. On je rozšiřuje, vysvětluje, modernizuje i s využitím aktuálních technologických nástrojů pro komunikaci s čtenáři, posluchači, diváky. Spoléhá taky na využívání dat, a nedívá se jen na to, jaké negativní trendy data ukazují, ale hledá v nich cestu ke zlepšení věcí do budoucna. Takže ne, nestačí jen říct „je to jen poctivá novinařina“. Je to víc.

Dobře, ale využívat data a pracovat jako klasický novinář, tedy dát prostor všem relevantním aktérům, to by přece mělo být normální. Co je na solutions journalism to „opravdu nové“?

Doteď se to dělalo tak, určitě v USA a řekl bych že i u vás v Česku, že se v novinařině hlavně upozorňovalo na problémy. Byla tu teorie, že když se na problém upozorní a dá se mu dostatečně velký prostor, celá ta věc se vyřeší tak nějak sama. Teď už víme, že to takhle nefunguje. A ve spoustě sociálních nebo kulturních témat víme až příliš dobře, kde ty problémy jsou a nepotřebujeme jejich další příklady. To, co potřebujeme, je řešení těch problémů. A zjišťujeme, že tenhle přístup čtenáři milují.

Solutions journalism často řeší právě témata, která se týkají vztahů mezi lidmi, nebo zkrátka v sobě mají kritérium „sociální“, třeba chudoba, zdravotnictví, vzdělávání. Je to tak, že solutions journalism funguje v oblastech, kde investigativa nestačí? Mají oba typy novinařiny svá vyhrazená témata?

No, sám jsem to viděl úspěšně aplikované i na tématech z byznysu, což by asi málokdo čekal. A hodí se i pro politiku. Pokud jde o korupci, asi bych nějaký příklad využití solutions journalism vymyslel, ale myslím, že moc skvělých takových případů není. Obecně by se ale hodil spíš na nějaký systémový materiál o korupci, o navrhování protikorupčních opatření, než pro mapování nějaké úplatkářské aféry jednoho konkrétního člověka.

Funguje to, čtenáři se probudili

Od začátku srovnáváme žurnalistiku orientovanou na řešení s investigativou. Nemají nakonec oba typy novinařiny stejné potřeby, ale taky stejné limity? I solutions journalism je přece náročný na čas, na peníze, a tak si ho můžou dovolit jen velká média, nebo ne?

Souhlasím se vším, co jste řekl, až na tu poslední věc. Máme příklady, kdy solutions journalism úspěšně využila i malá média. Myslím, že klíč je v tom pochopit, že solutions journalism prospívá mediálnímu byznysu, že to prostě přináší publikum, protože to lidé chtějí, stejně jako bylo dřív nutné pochopit, že médiím finančně prospívá investigativa.

Jak konkrétně, máte nějaká čísla o ekonomickém dopadu solutions journalism na média?

Viděli jsme to u nás, na webu Seattle Times. U příspěvků zpracovaných metodou solutions journalism narostla míra zapojení čtenářů, zobrazení webových stránek, čas strávený na nich se prodloužil, neuvěřitelně se zvýšil i počet sdílení článků na sociálních sítích. To všechno jsou klíčové faktory, podle kterých se později lidé rozhodují, jestli vám zaplatí za mediální obsah, nebo ne.

Umí solutions journalism lépe dostat složitá témata třeba i ke čtenářům malých, lokálních médií, třeba na venkově, kde se jinak o velkých a složitých kauzách moc nepíše?

Ano, myslím, že je to šance, jak přizpůsobit velké kauzy třeba i pro publikum někde na vesnici. Prostě z toho velkého tématu odkrojíte jeden „plátek“ a podáte ho tak, aby lépe odpovídal jejich vlastnímu životu, a navíc řeknete, co se s tím problémem dá dělat. Nejdůležitější je, že nabídnete cestu ven z pocitu bezmocnosti, nezájmu, apatie.

Přestat jen popisovat problémy

Kde se poprvé ukázala potřeba něčeho jako solutions journalism? Vy sám jste v Seattle Times pracoval přes 30 let – za tu dobu jste určitě zpracoval mnoho kauz i s využitím principů, o kterých dnes mluvíte. Jen se tomu tenkrát neříkalo solutions journalism…

Tenhle typ žurnalistiky nebyl vynález z čistého nebe, ale přišel postupně. Investigativní média postupovala dřív tak, že když přišla s nějakou kauzou, rozdělila ji třeba do pěti dnů, kdy vycházely postupně nové materiály k tématu. A první čtyři dny, to byl jen popis problémů. Teprve pátý den tam někde zaznělo „No a co se s tím dá dělat“? Výsledek byl, že lidé přestali číst už někde v polovině té série.

Tohle je ale jiný přístup. Neukazujete lidem jen problém, ale i příklady jeho řešení, místa, která už se s tím nějak poprala. A jedním z cílů je taky, aby lidé začali spolu o tom tématu taky mluvit. Takže nejen o tom psát, ale vytvářet i komunitu lidí, kteří hledají řešení.

List Seattle Times, kde jste dlouho působil, je v USA brán jako modelový příklad využití solutions journalism v praxi, i když tuhle formu novinařiny vymysleli v New York Times na opačném pobřeží. Jak je možné, že v zemi, kde má solutions journalism kořeny, je u moci prezident, který právě sází na pocit bezmocnosti řady lidí změnit svůj život a pohnout s problémy ve svém okolí?

Solutions journalism je i ve Spojených státech pořád na začátku, je to takový novorozenec, který se vyvíjí. Povedlo se ho rychle rozšířit celkem daleko, ale zatím jen v tenké vrstvě. A pokud jde o Donalda Trumpa – hodně lidí na něj ukazuje prstem a říká, že je to on, kdo boří důvěru v média. Jenže já myslím, že on té nedůvěry jenom využívá, stejně jako váš prezident Zeman. Oba jsou schopní politici. Mají dar naslouchat veřejnosti a umět ji zmanipulovat.

Kdybyste měl vybrat jeden novinářský materiál, na kterém je nejlíp vidět, co je vlastně solutions journalism, co by to bylo?

Možná projekt novin Star Tribune o komunitě mladých Somálců v Minneapolis. Měli tam problém s radikalizací té mládeže, s tím, že ti mladí odcházeli bojovat za takzvaný Islámský stát. A to začalo výrazně polarizovat i somálskou menšinu ve městě a zbytek obyvatel. A Star Tribune, místo toho, aby pokračoval jen v popisování faktů, tedy toho problému, udělal velkou rešerši o tom, jak stejný problém vyřešili jinde, i v jiných státech.

Reportéři strávili hodně času třeba v Dánsku, v Aarhusu, kde řešili to samé (Město Aarhus vyvinulo mezinárodně uznávaný projekt mentorů, kteří provázejí navrátilce z bojišť islámského státu a zkoušejí je vrátit do normálního života, a bránit tak jejich další radikalizaci v Dánsku, pozn.red.) Změnili tedy nakonec celý svůj přístup v informování o somálské komunitě, začali být vstřícnější, a spolu s nimi i jejich čtenáři.

To jsme ale zpátky u tématu – není to podobné omezení jako v investigativě? Posílat reportéry po světě je časově náročné i drahé. Takže solutions journalism přece jen není pro všechna média?

Já věřím, že je. Ale v téhle fázi potřebujeme hlavně pár silných hráčů, kteří se tomu budou věnovat.

Nevoďte je za ručičku

Co by tedy mělo a mohlo udělat pro začátek každé médium, aby udělalo krok směrem k solutions journalism?

Poslouchat svoje publikum, čtenáře, diváky, a zkrátka veřejnost. Vytvořit možnost kontaktu s nimi a čekat na zpětnou vazbu. Tohle novináři často nedělají, vyhodí téma do vzduchu a je jim jedno, kam dopadne. A takhle se žurnalistika v 21. století prostě nedá dělat.

Před deseti lety byly noviny strašně nudné, protože měly ty „svoje věci, o kterých psaly“. Jenže citovat instituce, to není reálný život, takhle čtenáři nepřemýšlí. Novinář je tu od toho, aby čtenářům sloužil.

Třeba v Česku to ale řada médií vyřešila takzvanou „servisní žurnalistikou“, kdy se snaží tak trochu za ručičku provést své publikum nebezpečími všedního dne, jako třeba že v únoru bude sněžit a že to na silnicích může klouzat…

Já tohle taky nesnáším, dělat někomu chůvu. Ale dobře odvedená práce v rámci solutions journalism není říkat někomu, co má dělat. Je to posilování lidí, předávání kompetencí, aby mohli dělat skutečně informovaná rozhodnutí.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)