KOMENTÁŘ. Hledat v současné vládní politice nějakou hlubší myšlenku, pevnou linii a směr je obtížná disciplína. Marketingové pojetí správy státu funguje zhruba jako u jednodušších organismů – reaguje na vnější podněty. Někdy jsou reálné, jindy podle potřeby i smyšlené. Ukazuje se to mimo jiné na tom, jak často se ministři a ministryně zaštiťují tím, co si lid žádá, co jim píše.

Občas se za anonymní masu píšících lidí skryje třeba i urážka politických oponentů. „Celou dobu, co tu sedím, dostávám desítky zpráv od lidí. Od cizích lidí, které neznám. Píší mi na Messenger, píší mi na e-mail, píší mi do zpráv. Jsou to vzkazy typu ‚Jak to můžete vydržet?‘ (…) dokonce si dovolím, nepoužívám tvrdé výrazy, jeden z nich citovat: Je to opoziční a senátorská špína,“ pravila vloni v září v debatě poslanců o senátní žalobě na prezidenta republiky ministryně financí Alena Schillerová.

Ta je vůbec, zdá se, mezi lidmi populární. Stále se jí někdo ozývá a první dáma tuzemských financí se o zaslané názory ráda dělí: „Začneme pomalu otevírat některé provozy. Lidé často píší, že už některé komodity potřebují,“ svěřovala se v době jarní koronakrize. „Velice často píší třeba, že nemůžou dětem nakoupit nějaké potřeby, aby si mohly malovat. Nebo mi psala paní, že nemohla dětem koupit boty, protože boty na internetu pro dítě nekoupíte. Je jaro a noha dítěti vyrostla.“

Mistrem v disciplíně „lidi mi píšou“ je samozřejmě Andrej Babiš.

Mám tu dlouhý seznam

Žeň přímé komunikace s občany nastala právě v době koronakrize. Namátkou premiér Babiš: „Lidé píšou, proč by nemohly být otevřené opravny kol a tak dále? Takže bude to k debatě.“

„Pan ministr mluví o polovině května, ale asi to nebude on, kdo o tom rozhodne. Musí to být kombinace ministerstva školství, ministra, školy, ale hlavně ministerstva zdravotnictví. Otázka je, jestli to ještě není brzy. Někteří lidé píšou, že nejlepší by bylo počkat na září.“

„Lidé mi denně píšou, co bychom měli otevřít. Mám tu od nich dlouhý seznam.“

„Lidé mi píšou, že když mohou být pohřby, tak proč ne svatby? Věřte, že o tom diskutujeme.“

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Tuhle rétoriku začal Babiš používat už dříve. Třeba v říjnu 2018 se korespondencí „od babiček“ Babiš zaklínal v diskusi s předsedou ODS Petrem Fialou: „Pan předseda Fiala tvrdí, že jsme levicová strana. Není to pravda. To, že mám sociální cítění a že jsem udělal maximum pro naše důchodce, co je na tom špatně? Babičky mi píšou, že jsou šťastné.“

Podobně třeba v úvodní řeči na jednání Svazu měst a obcí v prosinci 2018, když hájil vládní dárek v podobě slev na jízdném: „Mně píší babičky, že konečně mohou cestovat všude po celé naší zemi. Takže lidé jsou spokojeni, a myslím, že byste měli být také spokojeni, protože to přineslo větší pohyb našich rodin a přátel.“

„Lidi mi píšou“ je zkrátka oblíbená řečnická figura, marketéry doporučovaná; dá se jí obhajovat takřka cokoli. Lid si prostě něco žádá, a tak to dostane. Není podstatné, kolik dopisů má přijít, aby to bylo relevantní. Rozhodující je, že se to zrovna hodí jako argument, i kdyby měl být smyšlený.

Mimochodem: o síle dopisů ví svoje zástupci veřejnoprávních médií. Mlčící většina není podstatná, největší haló bývá na mediálních radách tehdy, když radním dorazí roztřesenou rukou (lhostejno zda vztekem či věkem) psané dopisy. Takový starý způsob komunikace je dnes vzácný, o to větší se mu přikládá váha. Nezvedený ředitel se jím dá bít po hlavě obrazně i reálně.

Stovkami mailů a dopisů se dle potřeby zaklínají i další ministři: Karel Havlíček, Jan Hamáček nebo Adam Vojtěch. Ten v dopisech od lidí hledá i své sebevědomí, potvrzení toho, že je mužem na svém místě. Na konci dubna třeba prohlásil: „Kromě kritiky ale vnímám velikou podporu. Lidé mi píšou, volají a děkují za to, že se nám podařilo pandemii na našem území zvládnout. A to je objektivní fakt.“

Malé české práskání

Adresáty dopisů jsou i další veřejně činné osoby. Když epidemiolog Roman Prymula nedávno (ještě před tím, než se z Česka stal středoevropský šampión v šíření koronaviru) dával k úvaze zavést povinné roušky pro podzimní plesy, sáhl, jak jinak, k vůli lidu: „Dostal jsem dopisy od lidí, kteří roušky na plesech chtějí. Jedná se o seniory, kteří mají strach, že je tam hodně lidí, kteří se často střídají. Panu ministrovi řeknu, aby se o tom nějak jednalo.“

To, že politici naslouchají, že jsou na dosah, ať už díky mailu nebo sociálním sítím, v Češích zřejmě probouzí touhu sdělovat jim nejen své prosby a názory, ale upozorňovat i na konkrétní nepravosti. Lidově řečeno práskat. „U někoho je to ošetřovné stejné jako plat, tak se mu nevyplatí chodit do práce. Někteří lidé mu prý píší, že část rodičů bere až tři ošetřovné,“ upozorňoval Babiš na dopisy bdělých spoluobčanů.

Ministr vnitra Hamáček na březnové tiskovce vlády zase přiznal: „O rouškách se vede velká debata na internetu, kde přesně se mají nosit, kde nemají. Mně píšou cyklisté, píšou mi lidé, kteří běhají po lese, a já se snažím říkat: Prostě uvažujte hlavou. Policie má omezené kapacity, a jestli si někdo myslí, že posíláme policisty do lesa, aby stáli za stromem, a když tam někdo sám pojede na kole a nebude mít roušku, tak že mu dají pokutu, tak to je samozřejmě nesmysl.“

Když Andrej Babiš občany ve svém velikonočním projevu žádal, aby nadále nosili roušky a dodržovali odstupy od ostatních, a to i při běhu a jízdě na kole v místech, kde se nachází víc lidí, opět sáhl k hlasu lidu: „Včera a dnes mě mnozí z vás upozorňovali na to, že bohužel někteří lidé dokonce přestali roušky nosit. Pohybují se ve skupinách, posedávají na předzahrádkách a bez roušek. A to je špatně.“

Zpětně vzato se možná premiér diví, co že to před pár měsíci povídal. Zjevně mu v poslední době lidé psali hlavně to, že už je ty roušky… rozčilují. Prostě – hlas boží je nutné vyslyšet.