Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Max Mannheimer se svojí rodinou. Foto: se souhlasem Post Bellum
,

„Kvůli Židům se nebrečí.“ Křišťálová noc v Novém Jičíně ve vzpomínkách Maxe Mannheimera

Když v září 2016 zemřel šestadevadesátiletý Max Mannheimer, informovala o tom většina seriózních německých masmédií. Rodák z Nového Jičína přežil Osvětim a další nacistické likvidační tábory, dlouhá léta bydlel v Bavorsku a patřil k výrazným postavám německé veřejné debaty. Ještě v roce 2013 prováděl po někdejším koncentračním táboře v Dachau kancléřku Angelu Merkelovou.

Ke vzpomínkám Maxe Mannheimera se v Příbězích 20. století vracíme v souvislosti s výročím nacistického pogromu, známého jako Kristallnacht (Křišťálová noc) nebo také Noc rozbitého skla (9. listopadu 1938). Max Mannheimer ji zažil právě v Novém Jičíně – a definitivně ukončila dosavadní život jeho početné rodiny.

Ke Křišťálové noci je třeba říct to nejdůležitější. 7. listopadu 1938 přišel na německé velvyslanectví v Paříži sedmnáctiletý mladík Herschel Grynszpan a několikrát vystřelil na devětadvacetiletého diplomata Ernsta vom Ratha.

Byl to atentát, spáchaný z osobního neštěstí: Grynszpan se narodil v Hannoveru v rodině polských Židů, ve Francii byl jako ilegální přistěhovalec, jeho rodiče patřili k dvanácti tisícům Židů, které nacisté okradli a v říjnu 1938 deportovali z Německa na polské hranice, kde pak vyhnanci živořili ve strašných podmínkách. Polsko je nechtělo přijmout.

Aby to svět nepřehlédl…

Grynszpan měl pravděpodobně v úmyslu zabít německého velvyslance, ale nepoznal ho. Podle pohlednice, kterou napsal rodičům, propadal zoufalství, chtěl proti zacházení s Židy protestovat tak, aby svět jeho čin nepřehlédl. Po střelbě zatkla Grynszpana francouzská policie (po čase byl předán do Německa, skončil v koncentračním táboře a jeho stopa mizí kolem roku 1942).

Ernst vom Rath podlehl zraněním 9. listopadu 1938 a jeho smrt se v Německu stala záminkou k širokému a organizovanému útoku proti Židům, který měl vypadat jako spontánní výbuch lidového hněvu. Týž den večer vystoupil nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels s promyšleným projevem, v němž vyzval k pomstě za Rathovu smrt.

Ještě té noci začaly oddíly SA vyvolávat nepokoje, zapalovat synagogy a útočit na židovské obchody a domovy (pojmenování pogromu je odvozeno od střepů z rozbitých oken). Lidé byli ponižováni, trýzněni, zatýkáni a zabíjeni. K násilí a rabování došlo na všech územích, která Německo ovládalo. Na pogromu se podíleli členové různých nacistických organizací a jejich sympatizanti, probíhal také 10. listopadu a někde ještě o den později.

„Zlostí kypící duše lidu“

Synagoga v Novém Jičíně (Neutitschein), kde žil mladý Max Mannheimer (narozen 1920), neshořela, protože poblíž stál zásobník plynu. Max ve svých vzpomínkách píše: „Moji synagogu vydrancovali. Zapálit nebo vyhodit ji do povětří bylo vzhledem k blízkosti plynojemu nebezpečné. Modlitební knihy, svitky tóry a modlitební šály se povalovaly roztrhané na ulici. Kniha, která Židy roztroušené po celém světě udržovala dvě tisíciletí pohromadě, byla rozdupána.“

„Varhany nebudou již nikdy doprovázet naše písně o šábesech a svátcích. Už nebude žádný šábes, žádné svátky, žádné písně. Jen doma, pokud nějaký domov bude, zapálí matka v pátek večer šábesové svíce a otec pronese děkovnou modlitbu za chléb a víno.“

Vytlučená výloha židovského obchodu v roce 1938. Foto: se souhlasem Post Bellum

Během pogromu nacisté vypálili větší část synagog a židovských modliteben, po celé Říši vyplenili a vyrabovali sedm a půl tisíce židovských obchodů. Interiér synagogy v Novém Jičíně byl zcela zničen, podle různých zpráv i zde dav vytloukl výlohy a poničil židovský hřbitov. Součástí pogromu se stalo i zabíjení (zemřelo devadesát až sto lidí) a rozsáhlé zatýkání (asi 30 tisíc německých Židů bylo odvlečeno do koncentračních táborů Dachau, Buchenwald a Sachsenhausen).

Policejní jednotky napadeným lidem nepomáhaly, hasiči většinou nehasili hořící budovy a nacisté tvrdili, že Židé sami vyvolali spravedlivý hněv německého národa. Max Mannheimer tomu ani tehdy nevěřil. Píše: „Ničivá akce nacistů byla oficiálně označena za akt pomsty ‚zlostí kypící duše lidu‘, za odpověď na zavraždění vom Ratha. To, že duše lidu kypěla ve třech zemích současně, bylo třeba připsat dokonalé organizaci příslušných činitelů.“

Synagoga v Novém Jičíně v roce 1906. Foto: se souhlasem Post Bellum

„Kolik je tomu klackovi?“

Max Mannheimer. Foto: se souhlasem Post Bellum

Také v Novém Jičíně se zatýkalo: „Před náš dům předjíždí otevřený policejní vůz. Sedí v něm židovští muži střežení policisty v zelených uniformách. Dva z nich jdou k nám nahoru. Otci se dostane vysvětlení, že je vzat pod ochranu, aby se mu něco nepřihodilo. Pravděpodobně vzhledem ke ‚kypící duši lidu‘. Stojím vedle dveří. ‚Kolik je tomu klackovi?‘ ptá se policajt. Srdce mi hlasitě buší. Kdyby matka prozradila, kolik mi je, musel bych také do vězení. Ochrany se mi dostalo od matky, nikoliv od policie.“

Po pogromu museli Židé v celém Německu odstranit škody a uvést do pořádku ulice, přičemž nesměli uplatnit pojistné nároky. Podle článku na odborně-popularizačním webu holocaust.cz bylo navíc 12. listopadu rozhodnuto (na poradě, jíž předsedal Hermann Göring), že oběti pogromu musí zaplatit pokutu ve výši jedné miliardy marek.

Zatčení lidé byli většinou propuštěni s podmínkou, že odejdou do emigrace a jejich majetek propadne státu. Křišťálová noc bývá označována za jeden z mezníků v nacistické antisemitské politice: po pogromu byli Židé zcela zbaveni občanských práv a vyloučeni ze společnosti – a to byl významný krok na cestě k vyvražďování.

Kvůli Židům se nebrečí

Poslední citát ze vzpomínek Maxe Mannheimera: „Židovské muže propustili z vězení. Museli podepsat prohlášení, že do osmi dnů opustí ‚říšské území‘ a už se nikdy nevrátí. To se také stane. Otec jede do Uherského Brodu, rodiště mé matky. To město, proslavené kdysi Komenským, leží na jižní Moravě. Na gestapu musíme předložit k posouzení seznam věcí, které si bereme s sebou. Nakládá se stěhovací vůz.“

Max Mannheimer. Foto: se souhlasem Post Bellum

„Celníci, kteří na nakládání dohlížejí, se chovají korektně. Jsou to staří praktici z Říše, kteří svůj úřad zastávali pravděpodobně již za Výmarské republiky. Marie, naše česká služka, při loučení pláče. ‚Kvůli Židům se nebrečí,‘ říká stolařský mistr Jirgal, který rovněž bydlí v našem domě a na naše stěhování se dívá se škodolibou radostí. Byly doby, kdy se k nám choval přátelsky. Jeho dcery Mína a Hildegarda si s námi hrávaly na dvorku. Možná, že kvůli Židům opravdu nikdo nepláče.“

Mannheimerovi opustili svůj domov 27. ledna 1939 a odešli do Uherského Brodu za otcem. O pár měsíců později okupovali Němci české země. V letech 1942 až 1943 byla rodina deportována do likvidačních táborů. Tvořili ji otec Jakob, matka Margarethe, Max, jeho žena Eva, sourozenci Erich, Ernst, Edgar a Käthe… Přežili jen Max a Edgar.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

1 komentář

  1. František Balco napsal:

    Židovská otázka je velmi úporná a choulostivá. Odpověď na ni je ještě choulostivější. A to se mi nelíbí.

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *