andreaerdna on Foter.com, zdroj

Kvůli čemu jsme my prolévali krev? Aby Češi vrátili zemi Němcům?

Napsal/a -pes- 3. února 2019

Byl tu srpen osmašedesátého roku a osud jednotlivce ustupoval do pozadí. Souhrou náhod jsem se v jednom domě setkal s nějakým Čechem. Začal jsem se ho dotazovat na ona „fakta“, která přinášely naše noviny na důkaz hrozby kontrarevoluce, antisocialistického převratu v ČSSR. Přesvědčivě vyvrátil všechny argumenty a „fakta“ sovětského tisku.

Tvrzení o agresivních záměrech SRN ho pouze pobavilo. Je snad někdo, kdo nechápe, že SRN se natolik bojí SSSR, že nemůže ani ve snu pomýšlet na nějakou agresi proti ČSSR, i kdyby měla „pátou kolonu“? A navíc, celá staletí vzájemných vztahů s Němci si Češi i Slováci až příliš dobře pamatují.


Text je první ukázkou z pamětí ukrajinského matematika a disidenta Leonida Pljušče, z knihy Na karnevalu dějin. Jde o pozoruhodné svědectví člověka, který se stal obětí politicky motivovaného zneužívání psychiatrie v bývalém SSSR. Pljušč byl jedním ze zakládajících členů Iniciativní skupiny, v roce 1968 spolu s šestnácti dalšími sovětskými disidenty protestoval proti okupaci Československa.


„Češi ani Slováci se nikdy neodvrátí od Ruska.“
„Jistě, ale SSSR se chystá vás napadnout.“
„Ne, to není možné. Jsme bratrské národy. Jsme socialistická země.“

„To tedy špatně znáte své bratry. Brežněv si ani nevzpomene na staleté vztahy a přátelství. Stejně se to má se socialismem. (Stačí si vzpomenout na proces se  Slánským.) Pro ně je socialismus jen zástěrka k udržení moci. A vy jejich moc podlamujete.“

„Možná. Ale sovětští vojáci přece nepůjdou proti komunistům a Slovanům!“
„A co Maďarsko? Kvůli čemu tedy každým dnem pomlouvají KSČ, když ne kvůli přípravě armády a lidu k napadení ‚kontrarevolucionářů‘!“
„Ne, to není možné.“

„A proč stojí naše tanky u hranic?“
„Cestou jsem je tam také viděl. Chtějí zastrašit Dubčeka, aby byl povolnější.“

Náš spor nedospěl k žádnému konci. Můj spolubesedník příliš věřil slovům „přátelství“ a „internacionalismus“. Já jsem nevěřil ani jednomu slovu našich vůdců. A lid… Co vlastně ví? Lžou mu den co den, věří i nevěří. Lid věří tomu, že „my všechny živíme; my jsme zachránili Čechy i Slováky, Poláky i Bulhary před Němci. A oni jsou nevděční…“, a nevěří v počestnost těch, kdo to říkají.

Dokonce i v naší laboratoři jsem zaslechl slova: „Kvůli čemu jsme my prolévali krev? Aby oni vrátili zemi Němcům?“

„Proboha, proč by chtěli Češi a Slováci odevzdat svou zemi SRN?“ A to říkali lidé, kteří znali dějiny sovětské zahraniční politiky.

Kazisvět Biľak

V Pravdě vyšel 21. srpna nepodepsaný text, žádost o pomoc ze strany nejmenovaných vedoucích představitelů KSČ. „Pátá kolona“ fungovala.

Dlouho předtím se v samizdatu objevilo 2 000 slov, Vaculíkův projev na sjezdu československých spisovatelů, Akční program KSČ a další překlady z československého tisku, zejména z Literárních listů.

Na dračku šla Dukľa – časopis slovenských Ukrajinců. Bohužel se v něm analyzovaly pouze národnostní a náboženské problémy v novém Československu. Nacionalistická omezenost časopisu se odrážela ve všem.

Když Ukrajince V. Biľaka zvolili tajemníkem slovenské komunistické strany, slovenští Ukrajinci se radovali. Když se však Biľak veřejně zřekl svého ukrajinství a de facto předem oznámil své odhodlání zradit všechny národy ČSSR, Dukľa ho učinila terčem své nevole.

Radost z „jara“ však do té míry plnila stránky časopisu Dukľa, že bylo dokonce možné nevědět o jiných československých novinách a časopisech, aby bylo jasné, že „jaro“ skutečně přišlo.

Co řeknou přátelé Československa?

Demokratičnost, humanismus, pravdivost Akčního programu KSČ nás tehdy přesvědčovaly víc než co jiného, že československá komunistická strana skutečně začala budovat „socialismus s lidskou tváří“.

Toto označení se mi nelíbilo, neboť teoreticky připouští možnost socialismu s nelidskou tváří. To však není socialismus, ale nová forma vykořisťovatelské společnosti. Z téhož důvodu považuji za nepovedený termín „kasárenský komunismus“.

Jakožto ideologie je takový „komunismus“ možný, ale jako zřízení je buď nemožný, nebo to není komunismus, neboť musejí existovat lidé zainteresovaní na zachování jeho nelidskosti, kteří se pohybují mimo rámec „rovnosti, bratrství a svobody“ a disponují politickými a hospodářskými výsadami. Musejí tedy být nejrovnějšími a nejsvobodnějšími „bratry“.


MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?


Výpady proti ČSSR sílily každým dnem. Všichni čekali, zda – pokud dojde k válce – řeknou své slovo přátelé ČSSR, Rumunsko a Jugoslávie, a také nepřátelé, „imperialistické státy“.

Kolovaly zvěsti, že Rumunsko a Jugoslávie slíbily Dubčekovi vojenskou pomoc v případě invaze. Jugoslávie začala ozbrojovat své obyvatelstvo pro případ války s pokrevně i ideologicky spřízněnými „bratry“.

My jsme však věděli, že československá vojska nestojí u hranic SSSR, ale u hranic s Německem, že jejich děla jsou obrácena na Západ. Dubček se vůbec nechystal k odporu vůči agresi ze sovětské strany.

Duši si podmanil strach ze zimy

SRN se nejen nepřipravovala pomoci „kontrarevoluci“, ale ze strachu před provokací ze strany zemí Varšavské smlouvy uskutečnila pro každý případ vojenské manévry ve větší vzdálenosti od ČSSR, třebaže dříve je hodlala provést u československých hranic.

Nanejvýš odporně působily v našich novinách interpretace článků západních novinářů o ČSSR.

Nepodložené dohady listů Washington Post, Daily Mail, Il Tempo, New York Times, rakouských a dalších novin byly vydávány za sebeodhalení imperialistů. Svoboda vymýšlet si a lhát, kterou mají západní žurnalisté, byla využívána nesvobodným lživým tiskem Sovětského svazu.

„Svoboda“ zase jednou pomohla nesvobodě. Prolhanost západních žurnalistů jde sovětským falsifikátorům vždy k duhu. Platí to i naopak. Západní tisk nejednou využil sovětskou lež k boji proti socialismu.

A do toho všeho oznámení – vojska Varšavské smlouvy vtrhla do Československa. Do pozdního večera jsme seděli u tranzistoráků a poslouchali československé rozhlasové stanice. Dny od 21. do 24. srpna se nyní slévají v paměti v jednu dlouhou noc plnou zlého snu, studu a zoufalství.

Vyslechli jsme informaci o reakci Čechoslováků na bratrskou pomoc. S projevem vystoupil Ludvík Svoboda. Bylo mu do pláče kvůli tragickému opakování osmatřicátého roku, vedl paralelu mezi roky 1938 a 1968. Všichni jsme plakali spolu s ním, protože kromě slz a bezmocné nenávisti ke svým „vůdcům“ jsme nemohli proti síle nic postavit.

Bylo trýznivě zahanbující být sovětským občanem, být marxistou. Duši si podmanil pouze strach o ČSSR, SSSR, o budoucnost celého světa, pocit příchodu dlouhé zimy, stalinsko-fašistické noci.

V té zemi už se nedalo žít

Na ulicích se objevovali nepříliš známí lidé a říkali s nenávistí a zlobou:

„Proč Američané mlčí? Kdyby tak alespoň Číňané rozpoutali válku!“
„Musejí se začít házet bomby. Samizdat a všechna propaganda – to je jen hra na slepou bábu.“

A nejvíce zlá slova plná zoufalství pronášeli ti nejumírněnější, liberálové.

Pokoušel jsem se přátele nějak uklidnit, rozmluvit jim takové či onaké dobrodružné kousky. Ale sám jsem měl sto chutí pustit se do něčeho dobrodružného.

Žít v této odporné zemi přestalo být možné, jelikož zde člověk neviděl žádné účinné metody boje s mocí gaunerů. Jestliže ani moderně organizovaná, politicky vyspělá země, jednomyslná v názoru na právo jít svou cestou, na právo na nezávislost, s vlastní vládou, armádou atd. nemohla nic dělat, co zmůže ubohá hrstka sovětských opozičníků?

Odhodlal jsem se zajít na československý konzulát, abych požádal o občanství. Ukázalo se, že mě už několik Kyjevanů předběhlo, ale konzul nebyl přítomen – odjel do Moskvy.

Jeho zástupci děkovali za morální podporu ze strany sovětských občanů, ale radili nic nepodnikat, aby nevznikla záminka, na jejímž základě by byl konzulát obviněn z „podněcování nepokojů“. Sami toho o událostech v ČSSR moc nevěděli a dnem i nocí seděli u rozhlasových přijímačů. Říkali, že československý velvyslanec v Moskvě je koupen našimi okupanty.

Rozhodl jsem se, že půjdu na jugoslávský konzulát. Ukázalo se, že na Ukrajině žádný takový není.

Padl návrh uspořádat demonstraci. Po dlouhých diskusích jsme od toho upustili: v Kyjevě je nás tak málo, že zadržení demonstrantů by zčásti ochromilo samizdat.

Rozhodli jsme se podpořit Čechy a Slováky tím jediným, co jsme ještě mohli – co největším rozšířením dokumentů jejich „jara“.


Leonid Pljušč (1939–2015) patřil k sovětským bojovníkům za lidská práva, byl jedním ze zakládajících členů Iniciativní skupiny, v roce 1968 spolu s šestnácti dalšími sovětskými disidenty protestoval proti okupaci Československa. Téhož roku byl vyloučen z akademického kybernetického ústavu, následně vyšetřován KGB a za antisovětskou činnost rok vězněn. Pod záminkou, že je duševně nemocný (schizofrenie a reformistické bludy), byl internován ve speciální psychiatrické klinice v Dněpropetrovsku, kde mu byla nařízena nucená léčba, jež na něj měla devastující účinky. Je typickým příkladem zneužití psychiatrie s cílem umlčet odpůrce sovětského komunistického zřízení. V roce 1975 byl na nátlak světové veřejnosti propuštěn a v následujícím roce se mu podařilo s rodinou vycestovat ze SSSR do Francie, kde strávil zbytek života.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

1 komentář

  1. ČERT napsal:

    Že jsem nad tím trošku přemýšlel, dovolil bych si pár poznámek k takovým těm zde zmíněným širším mezinárodněpolitickým konexím československých událostí roku 1968. 1) Tak že ten německý faktor tady, 23 let po skončení druhé světové války, mohl být v myšlení pořád dost silný, je známo (když pomineme tu SRN, tak na druhou stranu je asi známo, jak Brežněv limitoval vojenskou účast NDR na té „internacionální pomoci“, nehledě na to, že zrovna Walterovi Ulbrichtovi nelze upřít, že i on na ní měl velký vliv, a taky je asi známo, proč to tak Brežněv, resp. SSSR udělal – prostě, aby se tu nevytvářely nějaké asociace s dosud nedávnou minulostí); 2) Je zajímavý ten poukaz na přátelství Jugoslávie a Rumunska (což totiž zase dost mohlo připomínat právě rok 1938, kdy přece zrovna tyhle dva státy byly také považovány za naše spojence, i když spolehnutí na ně by fakticky asi bylo jen v případě, že by nějaký problém dělalo jen Maďarsko, jinak sotva); 3) To rozčilení ve smyslu, „když už tedy ne USA, tak kdyby se do křížku se SSSR pustila aspoň Čína“ (což se ale nedlouho poté, v roce 1969, opravdu stalo, aspoň tedy ve formě omezenějších pohraničních konfliktů, a jistě, že se to hodilo jak třeba zrovna tomu Rumunsku, tak i Američanům)…
    Tak taky se lze setkat s tvrzením, že právě invaze do ČSSR v roce 1968 posloužila Číně jako takový už bezprostřední impuls k té konfrontaci se SSSR, a vlastně provokaci vůči němu – a je tedy fakt, že Mao Ce-tung obecně kritizoval mj. i imperiální politiku SSSR v Evropě…
    Tak když se tady občas připomíná, jak jsou v Rusku dosud dezinterpretovány tyhle události (nebo přímo až lživě překrucovány nebo vysvětlovány), tak čínská propaganda by mohla v tomhle směru současnému většinovému „českému uchu“ znít asi přívětivěji…
    Ale tak také samozřejmě chápu, že z pohledu tehdejší situace čínský model komunismu/socialismu tady také rozhodně nemohl být nic obecněji žádoucího. Jugoslávský snad ještě ano, čínský určitě ne…

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama