KOMENTÁŘ. Pokud bychom hledali člověka, který i vlivem rodinné historie, důkladného studia archivů a svou publicistickou prací dokonale pochopil Rusko, těžko bychom našli lepší jméno než Vladimír Bystrov. Muž, který věděl, jak a proč je Rusko nebezpečné, se narodil před 90 lety, zemřel před 15 lety a 80 let po válce by se asi hodně divil, jak se tady o některých aspektech naší historie debatuje.

Bylo mu deset let, když příslušníci sovětské kontrarozvědky SMĚRŠ zatkli jeho otce, Nikolaje Bystrova. Ten v ruské občanské válce bojoval proti bolševikům, kteří mu to nezapomněli ani po desítkách let. Nikolaj Bystrov sice od roku 1921 žil v Československu a v roce 1936 získal československé státní občanství, nijak mu to ale nepomohlo. Byl na seznamu.

Jak připomíná Anastazie Kopřivová, historička osudů ruských emigrantů, kteří po bolševické revoluci za první republiky našli útočiště právě v Československu, o tom, kdo je a kdo není sovětský občan, se rozhodovalo v Sovětském svazu.

Zákon o sovětském občanství z roku 1938 určil, že občanem SSSR je každý, kdo se narodil na jeho území před 7. listopadem 1917 (tedy před říjnovou revolucí), bez ohledu na to, kde žije a zda získal nějaké jiné občanství.

Nikdo si nedovolil byť i jen pomyslet na to, že tichým skloněním hlav se československá poválečná reprezentace stala spoluviníkem osudu svých spoluobčanů deportovaných do gulagů a i ona byla spoluzodpovědná za jejich zmařené životy.

Fakt, že v zahraničí sovětské zákony neplatí, byl po válce podružný detail. Oddíly sovětské kontrarozvědky SMĚRŠ měly za úkol vyhledávat, sledovat a zatýkat všechny relevantní a potenciální nepřátele Sovětského svazu, respektive komunismu – jejich aktivity na území Československa probíhaly zcela svévolně, mimo jakýkoli právní pořádek a normy mezinárodního práva.

A tak i československý občan Nikolaj Bystrov skončil na Sibiři. Domů, do Prahy, mohl až v roce 1955. Řada jiných takto odvlečených lidí se už nikdy nevrátila.

Asi nejznámějšímu z takto odvlečených, generálu československé armády Sergeji Vojcechovskému, bylo v době zadržení jednotkami SMĚRŠ 62 let a žil tehdy v Československu už dobré čtvrtstoletí. Teprve koncem devadesátých let se z ruských archivů podařilo získat informaci, že zemřel v gulagu v Irkutské oblasti 7. dubna 1951. S tím, že určit přesné místo hrobu není možné.

Desítky tisíc odvlečených

Vladimír Bystrov se tématem sovětské poválečné zvůle na území Československa – únosům do SSSR – začal důkladně zabývat poté, co to politická situace dovolila a otevřely se alespoň některé archivy.

Po listopadu 1989 se tedy stal nejen spoluzakladatelem a prvním zástupcem syndika Syndikátu novinářů ČR, byl šéfredaktorem týdeníku PRO a deníku Noviny, ale od roku 1993 byl i předsedou rady občanského sdružení Oni byli první. To shromažďovalo svědectví právě o osobách zavlečených po druhé světové válce z Československa do sovětských koncentračních táborů.

V roce 2007 mu bylo „za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva“ propůjčeno státní vyznamenání Řád T. G. Masaryka II. třídy.

Bystrov dokázal věci nazývat pravými jmény – jak ty, které se týkaly současnosti (jak připomeneme níže), tak ty historické.

Jak napsal ve své knize s všeříkajícím názvem Sovětská brutální svévole a československý ustrašený králíček, proti únosům lidí, sousedů i známých osobností první republiky z řad ruské a ukrajinské inteligence nikdo (až na úplné výjimky) „nezvedl hlas, nikdo ani nebouchl do stolu, když lidé od vedle mizeli neznámo kam“.

Také období třetí republiky viděl jasně: „Nikdo se neodvážil ani pomyslet na to, že Československo obnovené po druhé světové válce je pouze iluze, loutkový útvar, že jeho mají pramálo svobod (…) nikdo si nepřipustil, že politická reprezentace obnovené Československé republiky je stejně kolaborantskou, jako byli politici reprezentující Němci dosazenou okupační správu. (…) Nikdo si nedovolil byť i jen pomyslet na to, že tichým skloněním hlav se československá poválečná reprezentace stala spoluviníkem osudu svých spoluobčanů deportovaných do gulagů a i ona byla spoluzodpovědná za jejich zmařené životy.“

A jak píše dále, desítky tisíc byly násilně odvlečeny do sovětských gulagů, kde většina zcela opuštěna zahynula. Zopakujme, bude se nám to za chvíli hodit: desítky tisíc lidí – napsal muž, který důkladnému studiu tématu věnoval desítky let svého života.

Rozsah řádění NKVD (SMĚRŠ) byl takový, že to prý zaskočilo i představitele tehdejší komunistické strany. Přesto dlouho nikdo nedělal nic; až ze zápisu ze schůze vlády 12. října 1945 plyne, že téma tehdejší ministři aspoň trochu probírali.

Státní tajemník zahraničních věcí Vlado Clementis podle zápisu prohlásil, že „pokud jde o civilní osoby, intervenuje se již od košické doby a již tam odevzdal velvyslanci Zorinovi seznam asi 5300 osob, z nichž asi 2500 byli Slováci“.

S tím jak sovětská armáda postupovala, pokračovaly  násilné deportace i na Moravě a ve Slezsku, velká jména někdejší ruské (a ukrajinské) emigrace ale žily především v Praze. Tam první „směršovci“ dorazili hned 9. května 1945 a zabrali pro svou činnost řadu nemovitostí.

Na Slovensku pak jednotky SMĚRŠ a NKVD masově deportovaly i – jak píše Bystrov – „z ničeho neobviňované, politicky indiferentní až politicky negramotné lidi“ na práci do SSSR na rekonstrukci válkou zničených oblastí. Například jen z jedné jediné obce Veľký Blh bylo takto násilně odvlečeno 670 mužů…

„V roce 1991 shromáždila Sekce odvlečených do SSSR při okresním výboru Konfederace politických vězňů v Prešově údaje o téměř 40 000 odvlečených, zejména Slováků a na Slovensku žijících Maďarů.“ Opět jde ale o údaj, který je těžko ověřitelný.

Kromě toho, že šlo jen stěží o kompletní údaje, je nutno připočíst i lidi – československé občany – z bývalé Podkarpatské Rusy. Přesný počet takto unesených se asi nikdy nedozvíme, ale tvářit se, že ty přece počítat nemůžeme, by bylo nestoudné…

Podle některých odhadů mohlo jít právě jen na Podkarpatské Rusi o několik desítek tisíc osob. Například historik Mečislav Borák, zabývající se celý profesní život převážně českými dějinami v 20. století, pracoval s číslem 40 tisíc. Podkarpatskoruský historik, který od 90. let žil v České republice, Ivan Pop zase s číslem 25 tisíc.

S tím jak sovětská armáda postupovala, pokračovaly  násilné deportace i na Moravě a ve Slezsku, velká jména někdejší ruské (a ukrajinské) emigrace ale žily především v Praze. Tam první „směršovci“ dorazili hned 9. května 1945 a zabrali pro svou činnost řadu nemovitostí.

Do konce května si podle předem připravených seznamů došli pro 104 lidí, zatýkání pokračovalo i poté. Jen v Praze jde pak s jistotu hovořit o 327 případech, nejde však o přehled vyčerpávající, odráží známé informace z dostupných archivů, shromážděné výborem Oni byli první.

A on to vážně Beneš věděl?

Prakticky ve všech případech šlo o československé občany, vesměs loajální k ideálům první republiky a principům československého státu. Pomoci československých orgánů a úřadů se ale nedočkali.

„Na rozdíl od loutkového protektorátního prezidenta Háchy, který v listopadu 1939 neváhal intervenovat u německých okupačních úřadů za propuštění zatčených vysokoškolských studentů, „svobodný“ prezident Beneš se v roce 1945 k ničemu podobnému neodhodlal a ponechával osud obětí NKVD v rukou programově prosovětské vlády,“ psal Vladimír Bystrov.

„Demokracie v takzvané třetí Československé republice nebyla nikdy úplně obnovena a Československo stále více nabývalo charakteru absolutního vazala Sovětského svazu,“ dodával.

Lze tak narazit na mnoho styčných bodů s obsahem knihy, kterou letos květnu vydal HlídacíPes.org České průšvihy 1945–1948 zahrnující i oprávněnou kritikou (ne)činnosti prezidenta Edvarda Beneše v této klíčové etapě tuzemské historie.

S tím spojená iniciativa na doplnění vysvětlující tabulky k soše Edvarda Beneše na Loretánském náměstí popudila některé Benešovy apologety natolik, že se neobtěžovali věcnou argumentací, ale na signatáře výzvy zahrnují jen osobními útoky.

Čas od času lze ale najít aspoň nějaký argument, na nějž lze reagovat. Jeden z nich se týká pasáže o tom, že Beneš byl spoluzodpovědný za to, že „desítky tisíc obyvatel Československa byly odvlečeny do Sovětského svazu“, tedy i tématu tohoto textu.

Historik Petr Zídek namítá, že ruská tajná služba unášela bývalé ruské občany „většinou v chaotických prvních dnech po osvobození“ a že „z českých zemí jich bylo několik set, ne desetitisíce“.

V Praze možná… Ale to by se tedy Vladimír Bystrov takovému historickému pojetí sovětského řádění divil. A divit se musí každý, kdo četl i řádky nad tímto Zídkovým  – jasně vyvráceným – tvrzením.

Zídek v rozhlasovém pořadu Pro a proti (v diskusi s autorem HlídacíPes.org a spoluautorem knihy  České průšvihy 1948–1948 Janem Urbanem) žongloval termíny lež a dezinformace a bil se za Beneše třeba otázkou, zda „víme, že to Edvard Beneš věděl?“. Myšleno o únosech československých občanů.

Podle jeho interpretace dějin tady prý „Beneš ještě ani nebyl, přijel o několik dní později… Jak by tomu mohl zabránit?“.

Opět tedy dejme slovo Vladimíru Bystrovovi. Kromě výše zmíněné přesné připomínky, že zatímco Hácha intervenoval u nacistů, Beneš se u sovětských soudruhů neobtěžoval, nabízí jeho práce i pár konkrétních a výmluvných příkladů.

Třeba ten, že už při svém pobytu v Košicích Beneš přijal několik žadatelů o pomoc ve věci jejich unesených blízkých a například manželce statkáře Artura Černíka osobně slíbil, že „ve věci zakročí“. Prezidentova kancelář pak jen poslala její žádost předsednictvu vlády, kde byla bez vyřízení odložena.

Podobně se k prezidentovi dostavila delegace obce Dovalova, aby prý pomohl osvobodit dvanáct mužů, kteří byli „zajištěni NKVD a zařazeni do zajateckého tábora t. č. na neznámém místě“. I jejich žádost skončila v archivu předsednictva vlády. Takže ano: víme, že to Edvard Beneš věděl.

Nějaké pokusy československých úřadů o získání informací od sovětských orgánů o osudech odvlečených nakonec přeci jen byly, ale únosy zjevně motivovány politickými zájmy SSSR, ponechávali českoslovenští představitelé bez komentáře.

Jak napsal Bystrov, Sovětský svaz nakonec vyprodukoval vlastní „inventuru“ československých občanů v sovětských táborech. Počty uvedené v jednotlivých hlášeních byly však nesourodé a neposkytovaly naprosto žádný souhrnný přehled.

Například zpráva o stavu válečných zajatců – československých občanů nacházejících se v táborech NKVD a zvláštních nemocnicích k 14. lednu 1946 (vypracovaná zřejmě pro účely sovětských orgánů) uváděla 13 575 osob. Z toho 9520 Čechů, 2945 Slováků a 1110 Rusínů. Při jiných příležitostech byla čísla zase úplně jiná…

Snaha o rusifikaci ostatních

I tahle zkušenost a poznání toho, jak Rusko jedná, vedlo Vladimíra Bystrova k řadě textů o současném (nedávném) Rusku a jeho politice a mentalitě, jež lze při znalosti dnešní situace označit za velmi jasnozřivé.

Za všechny pár citací z jednoho komentáře pro Lidové noviny s názvem Rusko ohrožuje celý svět ze září 2008.

Bystrov psal, že „snahy přesvědčit nás, že není třeba bát se současného Ruska, jsou zavíráním očí před neproměnnými veličinami veškerého dosavadního vývoje tohoto státu“ a že Rusko je nebezpečné, nejen svému nejbližšímu geografickému okolí, ale celému světu.

Přesně popsal koncept ruského státu, který nemůže existovat bez neustále další expanze a imperiálních tendencí, „o něž se pak opírá identita obyvatel tohoto státu“, přičemž Rusové jsou po celou historii svého státu vesměs s tímto konceptem ztotožněni.

Ruku v ruce s tím jde paternalismem k ostatním národům (s nimiž v různých dobách tento stát sdíleli) a snaha o jejich rusifikaci.

„Jednoho dne by mohla nastat obdobná situace, kdyby se Rusko rozhodlo expandovat na výrazně rusifikovanou východní Ukrajinu a ocitlo by se tváří v tvář západní Ukrajině a Polákům, národně sebevědomým a tradičně otevřeně odmítajícím ruské imperiální zájmy. Tentokrát by už těžko šlo jen o lokální konflikt. Proto se Ruska stále musíme bát.“

Vladimír Bystrov věděl, o čem mluví a vyplatí se jej číst i patnáct let poté, co tento svět opustil. A zajímavé novinky pro sebe v jeho textech mohou najít i někteří historici.