Únosy československých občanů do SSSR sovětskými bezpečnostními orgány NKVD a Směrš těsně po 2. světové válce zaskočily tuzemské úřady i společnost. Až do února 1948 státní administrativa řešila tuto svévolnou aktivitu Sovětského svazu jen s rozpaky, které po komunistickém převratu vystřídala otevřená spolupráce s Moskvou.

Na reakci československé společnosti na únosy lidí do Sovětského svazu lze nahlížet ze tří různých úhlů.

Buď vyjdeme z přesvědčení, že svévolné jednání sovětských orgánů všechny zaskočilo a že nikdo nechápal, o co vlastně jde. Že československá společnost nebyla připravena na sovětskou aroganci neohlížející se na mezinárodní právo a na nedotknutelnou suverenitu jiné země, navíc spojenecké.

Text je výběrem z publikace „Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945 – 1955“, kterou v roce 2003 vydal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Autorem je dnes již zesnulý publicista Vladimír Bystrov, který se tématu dlouhodobě a důkladně věnoval.

Že nikdo nečekal, jak situace Sovětský svaz okamžitě začne využívat pro své další politické zájmy. Že československá politická reprezentace byla překvapena a že po procitnutí z této politické slepoty se už nedalo nic dělat.

Nebo na chování Československé republiky můžeme pohlížet tak, že sice pociťovala únosy svých občanů jako problém, ale nepovažovala za možné jej řešit. Vzepřením se SSSR by přeci mohly být ohroženy další dobré vztahy s mocným spojencem. A že tedy jako menší zlo vnímala unesené obětovat.

A konečně nelze přehlédnout, že určitým skupinám v ČSR akce sovětských bezpečnostních orgánů vyhovovala. Přispívala k likvidaci ideových odpůrců postupně se prosazující levicové orientace a následné sovětizace poválečné československé společnosti. Výsledkem bylo, že nebylo přijato žádné rozhodnutí, které by mělo svévolnému postupu sovětských bezpečnostních orgánů bránit.

Nevidím zlo, neslyším zlo

Nezaznělo ani žádné zásadní odmítnutí tohoto porušení mezinárodního práva a suverenity ČSR. Veškerá problematika únosů byla svedena jen na úroveň formálně administrativního zúřadování, které navíc bylo stále více torpédováno přitakáním některých československých politických sil sovětské represi.

Pokusy o získání informací od sovětských orgánů o osudech odvlečených a žádosti o jejich propuštění byly vesměs neúspěšné pro neskrývané obstrukce ze strany Sovětského svazu. Únosy, které byly viditelné motivovány politickými zájmy SSSR, ponechávali českoslovenští představitelé zpočátku zcela bez komentáře.

Například bylo společnými silami ministerstva vnitra a ministerstva národní obrany zamítnuto intervenovat ve prospěch armádního generála Sergeje Vojcechovského. I když je otázka, zda by se Sovětský svaz nějakými intervencemi vůbec zabýval.

Až 12. října 1945 se tragédií odvlečených zabývala vláda. Především však v důsledku naléhání slovenských politiků a se zaměřením na Slováky odvedené na nucené práce do SSSR. Nikdo se neodvážil otevřeně označit postup sovětských komand za nepřípustné pošlapání lidských a občanských práv československých občanů, o nehumánnosti ani nemluvě.

Komunisté to vyřeší

I z dochovaných dokumentů znatelně vystupuje velmi opatrná argumentace, vrcholem oportunismu pak bylo tvrzení, že odvlečením mužů – živitelů rodin vznikl „sociální problém“. Ministr zahraničí Jan Masaryk problém odvlečených spoluobčanů dosud ponechával na starosti svému státnímu tajemníkovi Vladimíru Clementisovi, možná bláhově spoléhaje na to, že komunistovi bude sovětská strana spíš ochotna naslouchat.

Opakující se naléhání československých diplomatů donutilo Sovětský svaz vyprodukovat vlastní „inventuru“ československých občanů v sovětských táborech. Počty uvedené v jednotlivých hlášeních byly však nesourodé a neposkytovaly naprosto žádný souhrnný přehled. Například zpráva o stavu válečných zajatců – československých občanů nacházejících se v táborech NKVD a zvláštních nemocnicích k 14.1. 1946 (vypracovaná zřejmě pro domo sovětských orgánů) uváděla 13575 osob. Z toho 9520 Čechů, 2945 Slováků a 1110 Rusínů.

V nótě zaslané následně čs. ministerstvu zahraničí byly však uvedeny úplně jiné počty – 1232 osob, z nichž 492 bylo již údajně propuštěno. Očividné rozpory se skutečností nás nesmí zmást. Šlo stále jen o dílčí a neúplné přehledy výhradně z táborů válečných zajatců a internačních táborů a zcela chyběly počty ze sovětských věznic a táborů Gulag. O těch se nóta nijak nezmiňovala. Komunističtí úředníci z Clementisova okolí ale sovětská tvrzení ochotně přijali za svá.

Únor 1948, konec rozpaků

Rozpaky československé státní administrativy nad svévolnou aktivitou sovětských bezpečnostních orgánů a únosy čs. občanů do SSSR byly po převzetí moci komunistickým režimem v únoru 1948 okamžitě vystřídány otevřenou spoluprací.

Aktivita československé diplomacie přesto zřejmě ze setrvačnosti ještě nějaký čas pokračovala. V říjnu 1948 však došla Sovětskému svazu trpělivost a rozhodl se definitivně skoncovat s předstíráním; 5. října 1948 oznámil československý chargé d’affaires v Moskvě ministerstvu zahraničí v Praze v telegramu o třech větách:

„Při poslední intervenci ve prospěch čs. občanů ruské národnosti bylo mi sděleno, že osoby ruské národnosti zajištěné po válce na území ČSR, se dopustily těžkých deliktů proti SSSR a proto příslušné sovětské úřady nepovažují jejich předčasné propuštění na svobodu za odůvodněné.“