Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Pochod tzv. Nesmrtelného pluku ulicemi Prahy (2019). Foto: Profimedia
,

Arogance sovětských osvoboditelů. Na únosy občanů do SSSR neumělo Československo reagovat

Únosy československých občanů do SSSR sovětskými bezpečnostními orgány NKVD a Směrš těsně po 2. světové válce zaskočily tuzemské úřady i společnost. Až do února 1948 státní administrativa řešila tuto svévolnou aktivitu Sovětského svazu jen s rozpaky, které po komunistickém převratu vystřídala otevřená spolupráce s Moskvou.

Na reakci československé společnosti na únosy lidí do Sovětského svazu lze nahlížet ze tří různých úhlů.

Buď vyjdeme z přesvědčení, že svévolné jednání sovětských orgánů všechny zaskočilo a že nikdo nechápal, o co vlastně jde. Že československá společnost nebyla připravena na sovětskou aroganci neohlížející se na mezinárodní právo a na nedotknutelnou suverenitu jiné země, navíc spojenecké.


Text je výběrem z publikace „Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945 – 1955“, kterou v roce 2003 vydal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Autorem je dnes již zesnulý publicista Vladimír Bystrov, který se tématu dlouhodobě a důkladně věnoval.


Že nikdo nečekal, jak situace Sovětský svaz okamžitě začne využívat pro své další politické zájmy. Že československá politická reprezentace byla překvapena a že po procitnutí z této politické slepoty se už nedalo nic dělat.

Nebo na chování Československé republiky můžeme pohlížet tak, že sice pociťovala únosy svých občanů jako problém, ale nepovažovala za možné jej řešit. Vzepřením se SSSR by přeci mohly být ohroženy další dobré vztahy s mocným spojencem. A že tedy jako menší zlo vnímala unesené obětovat.

A konečně nelze přehlédnout, že určitým skupinám v ČSR akce sovětských bezpečnostních orgánů vyhovovala. Přispívala k likvidaci ideových odpůrců postupně se prosazující levicové orientace a následné sovětizace poválečné československé společnosti. Výsledkem bylo, že nebylo přijato žádné rozhodnutí, které by mělo svévolnému postupu sovětských bezpečnostních orgánů bránit.

Nevidím zlo, neslyším zlo

Nezaznělo ani žádné zásadní odmítnutí tohoto porušení mezinárodního práva a suverenity ČSR. Veškerá problematika únosů byla svedena jen na úroveň formálně administrativního zúřadování, které navíc bylo stále více torpédováno přitakáním některých československých politických sil sovětské represi.

Pokusy o získání informací od sovětských orgánů o osudech odvlečených a žádosti o jejich propuštění byly vesměs neúspěšné pro neskrývané obstrukce ze strany Sovětského svazu. Únosy, které byly viditelné motivovány politickými zájmy SSSR, ponechávali českoslovenští představitelé zpočátku zcela bez komentáře.

Například bylo společnými silami ministerstva vnitra a ministerstva národní obrany zamítnuto intervenovat ve prospěch armádního generála Sergeje Vojcechovského. I když je otázka, zda by se Sovětský svaz nějakými intervencemi vůbec zabýval.

Až 12. října 1945 se tragédií odvlečených zabývala vláda. Především však v důsledku naléhání slovenských politiků a se zaměřením na Slováky odvedené na nucené práce do SSSR. Nikdo se neodvážil otevřeně označit postup sovětských komand za nepřípustné pošlapání lidských a občanských práv československých občanů, o nehumánnosti ani nemluvě.

Komunisté to vyřeší

I z dochovaných dokumentů znatelně vystupuje velmi opatrná argumentace, vrcholem oportunismu pak bylo tvrzení, že odvlečením mužů – živitelů rodin vznikl „sociální problém“. Ministr zahraničí Jan Masaryk problém odvlečených spoluobčanů dosud ponechával na starosti svému státnímu tajemníkovi Vladimíru Clementisovi, možná bláhově spoléhaje na to, že komunistovi bude sovětská strana spíš ochotna naslouchat.

Opakující se naléhání československých diplomatů donutilo Sovětský svaz vyprodukovat vlastní „inventuru“ československých občanů v sovětských táborech. Počty uvedené v jednotlivých hlášeních byly však nesourodé a neposkytovaly naprosto žádný souhrnný přehled. Například zpráva o stavu válečných zajatců – československých občanů nacházejících se v táborech NKVD a zvláštních nemocnicích k 14.1. 1946 (vypracovaná zřejmě pro domo sovětských orgánů) uváděla 13575 osob. Z toho 9520 Čechů, 2945 Slováků a 1110 Rusínů.

V nótě zaslané následně čs. ministerstvu zahraničí byly však uvedeny úplně jiné počty – 1232 osob, z nichž 492 bylo již údajně propuštěno. Očividné rozpory se skutečností nás nesmí zmást. Šlo stále jen o dílčí a neúplné přehledy výhradně z táborů válečných zajatců a internačních táborů a zcela chyběly počty ze sovětských věznic a táborů Gulag. O těch se nóta nijak nezmiňovala. Komunističtí úředníci z Clementisova okolí ale sovětská tvrzení ochotně přijali za svá.

Únor 1948, konec rozpaků

Rozpaky československé státní administrativy nad svévolnou aktivitou sovětských bezpečnostních orgánů a únosy čs. občanů do SSSR byly po převzetí moci komunistickým režimem v únoru 1948 okamžitě vystřídány otevřenou spoluprací.

Aktivita československé diplomacie přesto zřejmě ze setrvačnosti ještě nějaký čas pokračovala. V říjnu 1948 však došla Sovětskému svazu trpělivost a rozhodl se definitivně skoncovat s předstíráním; 5. října 1948 oznámil československý chargé d’affaires v Moskvě ministerstvu zahraničí v Praze v telegramu o třech větách:

„Při poslední intervenci ve prospěch čs. občanů ruské národnosti bylo mi sděleno, že osoby ruské národnosti zajištěné po válce na území ČSR, se dopustily těžkých deliktů proti SSSR a proto příslušné sovětské úřady nepovažují jejich předčasné propuštění na svobodu za odůvodněné.“

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

5 komentářů

  1. skeptik napsal:

    Nacházejí se čeští občané v ruských věznicích a táborech nucených prací i v době současné? Pokud ano, kolik jich je,

  2. Sam napsal:

    Období prezidenta-Budovatele 1945 – 1948 patří mezi nejtrapnější období české historie.

  3. Radomír napsal:

    Podstata problému odvlečených ruských emigrantů s československým občanstvím je nejspíše v tom, že po bolševické revoluci v občanské válce a za dob zahraniční intervence obě strany, bílí i rudí, válčili tehdy obvyklým způsobem a páchali válečné zločiny. Bílí se spojili se zahraniční intervencí, ale prohráli. Vítězní bolševici pak označili poražené a uprchlé bílé za zločince a zrádce Ruska, kteří se spojili se zahraničními interventy. Po 2. světové válce je vyhledávali jako zrádce, pachatele válečných zločinů a nepřátele nejen v Československu. Podle historických údajů antibolševismus ruských emigrantů mohl být formálním důvodem, ale někdy i faktickým podle aktivit. P. T. Gorgulov, který zastřelil 6. května 1932 francouzského prezidenta Paula Doumera a chtěl tak podle svého přiznání atentátem potrestat pasivitu francouzských politiků, kteří podle jeho názoru postupovali nedostatečně proti bolševikům v Rusku, vystudoval v Praze medicínu a později zde působil jako lékař, trpěl paranoiou a dalšími psychickými poruchami v důsledku vážného zranění hlavy, které utrpěl na frontě první světové války. Ale odpor bílé emigrace proti bolševikům a Sovětskému svazu byl pro její část i logickou záležitostí. Odvlékání Slováků pak mělo nesporně i souvislost s účastí Slovenského štátu a Slováků ve válce proti Sovětskému svazu a v boji proti partyzánskému hnutí. Nesporně se mělo jednat po válce rozhodněji, ale právě s ohledem na některé souvislosti bylo pro československé orgány i pro Jana Masaryka velmi obtížné tuto složitou situaci řešit.

  4. LUDĚK napsal:

    Svinstva se SSSR nadělal hned po vítězství vrchovatě ,Beneš jako president nestál za nic už od r.1938.Jenom přihlížel jak nám dějiny kde kdo ničí ,nebo určuje

  5. A. S. Pergill napsal:

    V principu (mocenské poměry) nebylo možné klást odpor. Na druhé straně mohly být tyto bolševické manýry využity proti komunistům před únorovým pučem. Nicméně naši demokratičtí politici si z toho nevzali ani to poučení, že bolševici používají silové a nikoli zákonné metody a těžce podcenili možnost komunistického puče.

Přidávání komentářů není povoleno