Anastazie Kopřivová je uznávaná historička osudů ruských emigrantů, kteří po bolševické revoluci našli počátkem dvacátých let minulého století útočiště v Československu. Díky podpoře zdejší vlády a osobně prezidenta Masaryka tu tehdy mohli zůstat, studovat a uplatnit se v prestižních profesích.

Platí to i pro otce paní Kopřivové, Vasilije Vukolova, který vystudoval na ČVUT obor zemědělské inženýrství a působil ve Státních výzkumných ústavech jako odborník lukařsko-pastvinářských porostů.

S ruskou manželkou tu založili rodinu, jejich děti se narodily už v Praze. Anastazie absolvovala na Filosofické fakultě UK obory český a ruský jazyk a pedagogiku a pracovala v Pedagogickém ústavu J. A. Komenského ČSAV; po odchodu do důchodu se začala aktivně věnovat tématu ruské emigrace v českých zemích.

Nedávno vyšla její další publikace (se spoluautorem Lukášem Babkou, ředitelem Slovanské knihovny) Ruská emigrace v Praze (1918–1945) PRŮVODCE. „Pro mě to byla především otázka hledání kořenů a také snaha seznámit českou společnost s touto po léta zatajovanou a zkreslovanou stránkou československé minulosti,“ říká autorka o motivech svých aktivit i o nové knize.

Je příběh ruských emigrantů aktuální i dnes?

Téma ruských a vůbec všech emigrantů je aktuální stále! Zvláště teď, v čase uprchlických vln.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

Autorkou textu je kulturní publicistka Agáta Pilátová. 

Podle mě je škoda, že vaše kniha vyšla zatím jen rusky. Proč ne i v češtině?

Původně to měl být výsledek spolupráce s moskevským Domem russkogo zarubežja imeni Aleksandra Solženicyna a byl plánován velký náklad, Rusové se měli postarat i o distribuci. Ale pak z toho samozřejmě sešlo. V složité situaci posledních dvou let jsme to celé s Lukášem Babkou sestavili bez moskevské spolupráce. Ale myslím, že i v této verzi jsou v knize pro Čechy zajímavé informace, třeba fotografie objektů center spolků ruských emigrantů, údaje o vzdělávacích institucích či prodejnách ruských knih. Základní údaje, např názvy institucí a pražské adresy, jsou v češtině. Díky L. Babkovi byla práce zdokonalena a zpřesněna.

Anastazie Kopřivová. Foto: se svolením Anastazie Kopřivové

Když už o tom mluvíme: Je překvapivé, kolik spolků, všelijakých organizací a středisek Rusové v Praze měli.

Myslím, že ruská emigrantská komunita si tu ve dvacátých a třicátých letech minulého století prožila své národní obrození. Něco podobného jako my ve druhé polovině 19. století, kdy v Čechách vznikaly kulturní, sportovní a společenské spolky, umělecké soubory od Sokola po Hlahol. To v Rusku nikdy nebylo, ani za cara ne. Tolik spolků a center, tolik novin a časopisů.

Rusům, žijícím po bolševickém převratu v ČR, poskytlo Československo pomoc a podporu. Avšak i oni sami pak přispěli k rozvoji našeho státu, svou prací přinesli významné hodnoty v mnoha oblastech.

Skoro nikdo dnes neví, kolik tu působilo ruských lékařů a inženýrů všech oborů, kolik jich bylo zaměstnáno v exportních podnicích zaměřených na zbrojní výrobu či zemědělství. Položili tu základy klasické baletní školy, působili jako překladatelé, stali se prvními poválečnými učitelé ruského jazyka…

V jakých oborech se Rusové tady uplatnili nejvíc?

Hlavně to byli technici, inženýři, směřovali k praktickým oborům. To mělo zvláštní důvod: chtěli tu totiž vystudovat to, co by se hodilo, až se vrátí zpátky domů. Všichni se přece chtěli vrátit, alespoň tomu věřili. Předpokládali, a zdejší úřady také, že přijedou do Československa, vystudují tady a pak s dobrou kvalifikací odjedou zpátky. Budou znát současnou techniku, kterou pak v Rusku mohou zavádět.

Věřili, že bolševický režim padne a budou se moct vrátit?

Jistě, zprvu byli přesvědčeni, že ten režim nevydrží. Byli to většinou mladí hoši, příslušníci dobrovolnické armády, odsunutí sem z jihu Ruska, když „bílí“ prohráli občanskou válku. Zprvu také udržovali velmi těsné spojení s rodinami v Rusku.

Bolševický režim však nepadl, přesto se řada Rusů vracela. Copak nevěděli, do čeho se jdou?

Mnozí nevěděli. Zvláště část z nich. Měli bychom si vysvětlit, že tady byly vlastně dvě skupiny Rusů, které si vzájemně příliš nerozuměly. Jednak ti, co v Rusku prožili období po revoluci a občanskou válku, druhou velkou skupinu pak tvořili ruští váleční zajatci, kteří celou občanskou válku prožili tady v zajateckých táborech. Ti vůbec netušili, jak to tam vypadá. A právě mezi nimi pořádali Sověti nábor. Po roce 1920 sem přijela sovětská delegace a snažila se je dostat zpátky do Ruska. Po občanské válce, která to tam všechno vymlátila, potřebovali hlavně mladé muže jako pracovní síly. Proto chtěli dostat své zajatce domů. Takže rozdíl mezi těmi, kteří v Rusku zažili občanskou válku, a zajatci, kteří ta léta prožili v relativně bezpečném zajetí, byl veliký, spočíval v prožitých zkušenostech. Nemohli si rozumět. Zajatcům bylo zbytečné vyprávět, že domy, které jim kdysi patřily, možná už ani nestojí nebo už nejsou jejich. Nevěřili tomu, netušili, co je třídní boj. Vraceli se ale i někteří Rusové, kteří se v cizině cítili vytržení z rodných kořenů a neunesli to.

A pak doma byl často jejich život nesmírně těžký, jako třeba osud Mariny Cvetajevové.

Ta se ovšem vracela kvůli rodině, všichni členové její rodiny chtěli zpátky domů. Ona sama věděla, že když se vrátí, bude to velká tragédie.

Touha po domově má zřejmě velkou sílu…

A tím se vracím k vaší dřívější otázce: Řekla bych, že právě tohle jsou obecné rysy, kvůli kterým je téma emigrace zajímavé pořád. Stojí za to poučit se i z historie, jak nesmírně náročné je pro přistěhovalce, natož uprchlíka, zvykat si na jiné prostředí, na odlišný styl života a normy, i na jiné zacházení.

Když skončila druhá světová válka, československé úřady nečinně přihlížely, že řadu ruských emigrantů, přitom československých občanů, odvlekla sovětská vojenská rozvědka SMERŠ do sovětských kriminálů a lágrů. Mimo jiné i vašeho dědečka. Mohlo tehdy, v roce 1945, Československo, zasáhnout a zabránit tomu?

Po skončení války bylo vedení ČSR paralyzováno politickou situací, ale přesto do roku 1948 existovala určitá snaha odvlečeným Rusům pomoci, vždyť už většina z nich měla československé občanství! Jenže po 1948 byly všechny snahy úředně zakázané.

Nechápu, proč se aspoň veřejně, třeba v médiích, důrazněji nekritizovalo, že československý stát vydal ruské emigranty agentům SMERŠ a nechal je odvléci do sovětských kriminálů. A hlavně, proč to naše státní orgány dopustily. A to ještě tady nezvítězil Únor, byl jen rok 1945.

Právě že to bylo v roce 1945! V té době bylo nepřípustné psát negativně o Sovětském svazu. Navíc panovalo všeobecní nadšení z osvobození a osvoboditelů, zdejší mladá inteligence byla silně levicová! Pak ji to přešlo, ale tehdy vládla euforie z osvobození.

Přesto – stát má své občany chránit, ne je vydat cizí rozvědce!

Bylo to složitější, právě na toto téma píšu článek. Jde totiž o to, že Sovětský svaz v roce 1938 vydal zákon o sovětském občanství. A ten stanovil, že sovětským občanem je každý, kdo se narodil na území Ruska před 7. listopadem 1917, tedy před Říjnovou revolucí, a to nezávisle na tom, jestli žije v Sovětském svazu, nebo mimo něj a jestli získal nějaké jiné občanství.

Ale tady přece neplatilo sovětské zákonodárství.

Jenže Sověti považovali ruské emigranty za své občany a podle toho se řídili. Vladimír Bystrov kdysi našel v různých dokumentech, že naše úřady odpovídaly na stížnosti proti zatčení těch lidí argumentem: „Sověti tvrdí, že jde o jejich občany.“ Setkala jsem se s tím i v deníku známého lékaře Josefa Charváta z roku 1945 – je tam zmínka, že Rusové tvrdí, že děti z legionářských rodin, kde je matka Ruska a otec český legionář, jsou sovětské děti. A že matky jsou vlastizrádkyně Sovětského svazu.

Ten deník obsahuje vůbec pozoruhodné poznatky o chování sovětských vojáků na našem území. Jak kradli, znásilňovali… Prostě jak ostudně se chovali na spřáteleném území.

Řadovým vojákům bylo úplně jedno, jestli je to spřátelený stát, nebo ne. Pro ně to byl zdroj kořisti. Vzpomněla jsem si na to, když jsem slyšela, jak si ruští vojáci vozí z Ukrajiny ledničky a jiné spotřebiče. V pětačtyřicátém roce to dělali v českých městech stejně. Z hlediska Rusů bylo „trofejnoje“ vlastně všechno, co leželo na území Říše. Známe to třeba z českého pohraničí, které po Mnichovu bylo jako Sudety připojeno k Říši. Pro Rusy to bylo dobyté území nepřítele. Vyřezávaly se tam koleje, stěhovalo se zařízení fabrik. Prostě to pro ně nebylo Československo, ale Říše. Stejně tak pro ně platilo, že emigranti z Ruska nejsou žádní českoslovenští občané, ale „jejich“ Rusové.

Novináři byli instruováni, aby o tom všem nepsali. Vladimír Bystrov, zakladatel spolku Oni byli první, který o mnoho let později vybojoval pro ruské emigranty jistou satisfakci a omluvu našeho státu, to nazval „Sovětská brutální svévole a československý ustrašený králíček“.

Ano, tak se jmenovala jeho knížka o těch ostudných událostech. Někteří publicisté ale přece jen o tom psali, třeba Jaroslav Mareš nebo Pavel Tigrid.

Na osudu odvlečených ruských emigrantů, mimo jiné i vašeho dědečka, který hned na počátku deportace umřel, se podepsala i slabost prezidenta Beneše. Možná byl už hodně nemocný, možná se bál nebo věřil v možnou „kultivaci“ Stalina a demokratický vývoj SSSR. Ale toho, co přehlédl nebo dopustil, bylo přece jen příliš mnoho.

Ano, ale on patřil do jiné, evropské školy, kde platily zákony a dohody. Věřil, že co se dohodne a podepíše, platí. A věřil i v nějaké mravní principy. Jenže co se podepsalo se sovětským Ruskem, to bohužel neplatilo.

Připomněli jsme aktivity spolku Oni byli první, na nichž jste se významně podílela. Díky listopadu 1989 a úsilí tohoto Bystrovova spolku se mohlo konečně otevřeně říct, jak to všechno se zdejšími Rusy bylo. Co se konkrétně podařilo dosáhnout pro české občany ruské národnosti?

Například to, že tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Milan Uhde se omluvil za český stát ruským emigrantům, odvlečeným z naší země do sovětských lágrů. Dále vdovy po těch, kteří mezitím zemřeli, dostaly odškodnění. Nějakou náhradu dostali i potomci, ale jen ti, kdo měli československé občanství. Mimochodem, můj dědeček tu žil až do smrti s tzv. Nansenovým pasem, občanství neměl, takže rodina nedostala nic. (Pozn. red.: Nansenův pas byl doklad totožnosti používaný i jako cestovní dokument, vydávaný uprchlíkům na základě meziválečných smluv.) Kromě toho jsme jako spolek instalovali pamětní desky na významná místa připomínající uprchlíky, na pravoslavném kostele na hřbitově na Olšanech a na Profesorském domě v Dejvicích. Uspořádali jsme konferenci a výstavu věnovanou osobnosti československého legionáře generála ruského původu Sergeje Vojcechovského, který na náš návrh dostal vysoké státní vyznamenání. Navrhli jsme na vyznamenání i další osobnosti.

V našich dějinách je několik zásadních momentů, kdy věru nebylo snadné být v této zemi Rusem. Zvláště za okupace v roce 1968.

Ano, je to tak. Já se tu narodila, mám české školy, vzala jsem si českého manžela, jsem tu doma. Přesto jako Ruska jsem se často cítila špatně.

Pocity Rusů podobných životních osudů a smýšlení, jako máte vy, musely být nesmírně těžké zvláště po okupaci roku 1968.

To víte, že ano. Jsou věci, které díky své původní národnosti má člověk rád, často třeba podvědomě, ale za jiné se stydí. Jsou situace, kdy se možná ani necítím být ruským potomkem, a pokud na to vzpomenu, tak se za Rusko hluboce a upřímně stydím.

U mnoha lidí z ruské komunity jsem viděla roztrpčení a hněv v souvislosti s Putinovou válkou, a vlastně už dřív, při obsazení Krymu. Můj dobrý kamarád tenkrát řekl: „Nás Rusy teď rozděluje jedna věta: Krym naš.“

To rozdělení stále trvá.

Jaké to teď je pro zdejší slušné Rusy, vnímat agresi, válku, lži, které proudí z dezinformačních kanálů? Ozývají se hlasy proti Putinově válce?

Ano, ozývají, i když ne moc hlasitě. Například v časopise Ruské slovo vydávaném spolkem Ruská tradice jsou publikovány důrazné názory proti agresi a válce.

A většina zdejších Rusů?

Ti jsou rádi, že jsou tady, a pokud nemají dvojí občanství, trápí je otázka, kdy je tam zase pustí, kdy uvidí své blízké, protože cestování do Ruska je ztíženo. To je asi jediné, co je mrzí. Já nevím, ale o většině těch, co žijí tady, si nedělám iluze. Je to vidět třeba i na vztahu k ukrajinským uprchlíkům. Stejně jako většina lidí, i mnozí zdejší Rusové je na začátku vítali, pomáhali jim. Ale od toho nadšení, kdy se národ sešikuje, pomáhá, vybírá peníze, stará se, to jde teď dolů. To je však asi obecný rys, neplatí jen pro Rusy. Běžný občan je unavený.

Žijí tu skupiny, jimž se říká se „noví Rusové“. Zbohatli tu, vlastní nebo vlastnili spoustu nemovitostí. Ovšem ty se teď, kdy se kvůli mezinárodním sankčním seznamům revidují ruské majetky, těžko dohledávají. Nelze vypátrat, kdo je majitel…

Pokud jde o ty nemovitosti – vždyť jim to Češi umožnili! Já si myslím, že karlovarští radní by teď měli nastoupit a říct, komu co prodali, kdo byl skutečný vlastník, který ty domy a hotely získal, a kdo pouze fiktivní. Protože – vzpomeňte si, vždyť ze začátku se nemovitosti nesměly prodávat cizincům. Ale zařídilo se to, našli se bílí koně, přes které ty prodeje šly. A teď, když se mluví o nápravě, najedou se neví, komu který hotel patří.

Je mi moc líto, a taky nechápu, že Rusové doma ve své většině podporují válku.

Neřekla bych, že podporují, spíš je nezajímá. Nezajímá je, co ta pitomá Moskva vyvádí. To je pro lidi, co žijí třeba někde na Urale, moc daleko. Nehledě na to, že když v televizi i v novinách stále vyprávějí o fašistech na Ukrajině, co si mají myslet? Rozbitá ukrajinská města a mrtvoly Rusům v Rusku vůbec neukazují! Takže myslím, že národ – kromě matek mrtvých vojáků – je k tomu všemu víceméně lhostejný. I když by neměl být.