Agent CIC Josef Hasil, estébáky přezdívaný Král Šumavy, v Československu po emigraci nechal nemanželského syna. Josef Vávra se narodil v době, kdy jeho otec už seděl ve vězení. Z něj však později utekl a nakonec zmizel v USA. Hasilova syna čekal nelehký život za železnou oponou. Komunisté později zavřeli i jeho maminku, babičku, dědu a strýce.

Josef Vávra se narodil 16. ledna 1949 v Prachaticích. Matka Marie Vávrová pocházela z malé obce Saladín nedaleko Prachatic, kde její rodiče Anna a František Vávrovi po válce získali statek po odsunutých Němcích.

Josef Vávra v mládí (Foto: Post Bellum)

Josef Hasil vyrůstal odtud kousek v Zábrdí se sedmi sourozenci, starala se o ně jen matka, otec je opustil. Hasil jezdíval do Saladína za svým bratrem Antonínem, který tu rovněž osídlil opuštěné hospodářství vyhnaných německých obyvatel. Při jedné z návštěv zde potkal o osm let mladší Marii.

Pohledný mládenec v uniformě Sboru národní bezpečnosti (SNB) se dívce zalíbil, počali dítě a chystali svatbu. Dříve než k veselce došlo, Josefa zatkla policie a prokurátor Karel Vaš ho poslal na devět let do vězení za protistátní činnost. Josef Vávra se tak narodil během otcova pobytu v kriminále.

V květnu 1949 se Hasilovi podařilo z vězení uprchnout. Překročil hranice a v západním Německu vstoupil do americké zpravodajské služby CIC. Ilegálně pak přecházel hranice na Šumavě, pokračoval v činnosti, kterou prováděl už během služby v SNB – převáděl exministry, exposlance, kněze i maminky s dětmi na Západ.

Pomáhala mu rodina i přátelé. Josef prosil svoji milou Marii s malým Josefem, aby šla s ním, ale bála se: „Smluvili jsme se na místě i čase, ale nedorazila,“ říká Josef Hasil na nahrávce pro Paměť národa. Svého syna a své milé Marie se Hasil definitivně vzdal v roce 1954, kdy odešel z Německa do USA do Chicaga. Tady se později oženil s vdovou se třemi dětmi. Se synem si vyměnil pár dopisů, posílal mu balíky se západním oblečení.

Celá rodina ve vězení

Státní bezpečnost líčila na Josefa Hasila pasti. V prosinci 1949 se policisté u Českých Žlebů dostali do jeho blízkosti. Během přestřelky byl jeden příslušník SNB smrtelně zraněn. Marii a celou její rodinu policisté sledovali. Třikrát Marii uvěznili. Dohromady si v kriminále odseděla dva a půl roku.

O malého Josefa se zatím starali děda a babička Vávrovi. Dne 22. prosince 1950 zatkla StB i tyto prarodiče. Dvouletý Josef zůstal doma sám se svou čtrnáctiletou tetou Anežkou Vávrovou. Poté se ho na čas ujali bezdětná rodina z Volar – dědečkův bratr Karel Vávra se ženou Helenou.

V procesech s pomocníky převaděče Josefa Hasila bylo odsouzeno několik desítek osob. Kromě Vávrových skončila ve vězení téměř celá rodina Hasilových, jeho sestry a bratři si dohromady odseděli desítky let. Hasilův bratr Julius rovněž uprchl a žil v USA. Bratra Bohumila zastřelili policisté při pokusu o přechod hranice v září 1950. Z Německa, kam utekl i s manželkou, se vracel do Čech pro svého ročního syna.

Děda František Vávra v kriminále po dvou a půl letech onemocněl tuberkulózou a předčasně ho propustili. Krátce po příchodu domů zemřel. Na konci roku 1953 se po třech letech vrátila z vězení babička Anna Vávrová, nastěhovala se do statku v obci Škarez u Šumavských Hoštic a vzala si malého Josefa k sobě. Od pěti let vyrůstal s babičkou, babiččinou sestrou Anežkou Kvítkovou a tetou Anežkou. Společně museli zvládnout hospodaření na desetihektarovém gruntu.

Udavači ze sousedství

Malý Josífek pracoval na poli i se zvířaty, denně pásl na provazu pět krav, které s ním nebezpečně smýkaly: „My jsme ty krávy museli držet svázané řetězy na provazu. Bylo to hrozné! Dvě hodiny se pásly. Já kolikrát myslel, že to nepřežiju,“ vzpomínal Josef Vávra, kterému nijak nepřišlo, že nemá maminku a tatínka. Na matku si skoro nepamatuje. Jeho nejdůležitější roky prožila ve vězení. A ani pak s ním čas netrávila. Pracovala ve Strakonicích a domů se vracela jen na neděli. Pak se vdala a odjela k Českým Budějovicím a Josefa nechala babičce.

Josef Vávra při natáčení pro Paměť národa v roce 2020 (Foto: Post Bellum)

Ke spolupráci získali estébáci podle údajů v archivech i nejbližší sousedy Vávrových – Bräuerovy. Policisté se scházeli u nich v chalupě, tito sousedé je pravidelně informovali o dění u Vávrových. O této skutečnosti svědčí i záznamy v dokumentech StB. Syn Bräuerových Karel se stal tajným spolupracovníkem StB v červenci 1951, získal krycí jméno Ladislav.

Ve svazku Marie Vávrové se nachází téměř dvacítka hlášení od tohoto tajného spolupracovníka. Karel Bräuer si později začal Marii Vávrovou namlouvat a k nevoli její matky, sestry i dalších příbuzných byl úspěšný. Marie Vávrová se za Karla Bräuera nakonec provdala a odstěhovala se do Vidova u Českých Budějovic. Její syn Josef Vávra zůstal s babičkou ve Škarezu. Karel Bräuer vstoupil do KSČ, stal se ředitelem oděvního podniku Otavan.

Nebudeš ani hajným

V roce 1959 natočil režisér Karel Kachyňa tendenční špionážní drama Král Šumavy. Děj filmu se odehrává na Šumavě a zpracovává příběh zákeřných agentů-převaděčů, jejichž činnost překazí hrdinní strážci státní hranice.

Na tehdejší dobu filmařsky moderně zpracovaný snímek vstoupil rychle do povědomí široké veřejnosti. Řada lidí si hlavní postavu spojila s osobou Josefa Hasila. Od té roby si Josef Vávra vybavuje nepřátelské chování různých lidí. Komunistické úřady dohlédly, aby syn agenta Hasila nemohl studovat. Na vojně ho co čtrnáct dní volali na výslech důstojníci z vojenské kontrašpionáže.

Josef Vávra se toužil stát hajným. Úřady to nepovolily. Nevydaly by mu povolení k nošení zbraně kvůli jeho otci. Stejně tak nepřipadalo v úvahu studium na průmyslovce, i když měl Josef na základní škole vynikající známky. Vyučil se elektrikářem, maturitu si doplnil později při zaměstnání.

V srpnu 1968 se Josef Vávra oženil s Věrou, rozenou Turkovou. Za tři týdny prožili otřes, ztratili naději na svobodu. Československo přepadla vojska Varšavské smlouvy: „Neházeli jsme proti nim dlažební kostky, nevítali jsme je. Byli jsme akorát strašně nešťastní,“ popisuje Josef Vávra, který za pár týdnů musel na dvouletou vojnu. Nedovolili mu kvůli tátovi nastoupit k radistům, kde by byl jako elektrikář co platný, ale nechali ho sloužit u protileteckého děla, kde zažíval všemožnou buzeraci.

Vzpomíná na vyhlášení poplachu v srpnu 1969. Soudruzi se obávali občanských nepokojů k prvnímu výročí sovětské okupace. Vojáky vybavili ostrou municí a kousek od Prahy na cvičišti trénovali útok proti demonstrantům, jak je rozhánět pažbami. K ostrému zákroku je však naštěstí nepovolali.

StB a smrt obou dětí

Rodinnou radost však po několika letech přerušilo obrovské neštěstí. Vávrovi přišli během půl roku o obě své děti:

„V Prachaticích v nemocnici šel kluk na vyšetření s průduškami. Nechali si ho tam. Ležel tam týden, malé dvouleté dítě. Chodili jsme tam za ním. Těšil se domů. Pak nám najednou volali, že dostal salmonelu, jestli nemáme auto, že ho musíme převézt do Budějovic na infekční. Žena mi volala do práce, místo aby ho převezli oni sanitkou. Vzal jsem auto a přijel jsem sem do Budějovic odpoledne ve tři nebo o půl čtvrté. A tady mi řekli: ,Člověče, kluk je odvodněný! Kdo ti ho takhle dal?‘ Do rána ten dvouletý chlapeček umřel,“ vzpomíná Josef a pokračuje:

„Za půl roku se dostala do nemocnice Věruška s podezřením na slepák. Oni si ji tam nechali a dali jí ledový obklad. Manželka jí přinesla pyžamo, navečer kolem šesté hodiny. Hodinku tam s ní pobyla. Ale že prý musí domů, řekly sestry. Tenkrát v nemocnici ještě rodiče nenechávali. To bylo v sobotu. A představte si! V neděli ráno nám volali z Prachatic z nemocnice, že holku museli v noci převézt do nemocnice do Budějovic, že se jí udělalo špatně a začala močit krev. Tak ji převezli a nám volali za dvě hodiny z Budějovic, v jedenáct, že holka je mrtvá,“ popisuje Josef Vávra.

Smrt vyšetřovala policie. Příčinou úmrtí dítěte byla reakce na uklidňující prášky, které malému děvčátku zdravotní sestry podaly, aby netesknila po domově. Komunističtí vyšetřovatelé se snažili svést vinu na Josefa Vávru a jeho ženu, hledali uklidňující lék u nich v bytě. Nakonec věc odložili a za smrt dětí Vávrových nebyl nikdo potrestán. Josef Vávra se dnes domnívá, že nešlo jen o šlendrián socialistického zdravotnictví, ale o mstu estébáků kvůli jeho tátovi.

…a pak už byl oukej

Krátce po smrti milovaných dětí se podařilo Vávrovým znovu počít a roku 1974 se jim narodila dvojčata – dcery Petra a Pavla. Josef pracoval jako elektrikář v Podniku služeb. Přestože patřil mezi nejlepší v řemesle, nesměl dělat mistra, jen řadového dělníka. Až ve druhé polovině osmdesátých let, kdy se režim mírně změnil perestrojkou, povýšili Josefa Vávru do pozice vedoucího.

Po sametové revoluci začal Josef Vávra podnikat a v roce 1993 se ve věku čtyřiceti tří let poprvé setkal se svým otcem. Během třítýdenní návštěvy v americkém Chicagu si uvědomil, že čtyři desetiletí odloučení nelze dohnat:

„Když s dítětem nežijete, nejste v kontaktu, tak ten cit se nevytvoří, takhle na dálku,“ říká Josef Vávra. I Josef Hasil pro paměť národa naznačil, že si se synem nerozuměl: „Měl názory, které nemám rád. Povídali jsme si, a pak už byl oukej,“ vzpomínal Hasil krátce před smrtí.

Autoři textu Mikuláš Kroupa a Eva Trnková působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.