Při pohledu z Evropy se u nedávného dění v USA nedalo nevzpomenout na Vladimíra Iljiče Lenina a jeho slavné hodnocení západních „užitečných idiotů“, kteří díky své ideologické zabedněnosti skvěle sloužili bolševickým snům o světové revoluci.

Co že se to stalo? Puč, který v americké Republikánské straně provedlo pouhých osm pravicových radikálů, svrhl nejvýše postaveného člena jejich vlastní strany, předsedu Sněmovny reprezentantů Kevina McCarthyho, a federální zákonodárnou moc Spojených států uvrhl do chaosu.

Ale co když zničení politické kariéry tradičního republikána a zablokování Sněmovny před klíčovým jednáním o rozpočtu a pomoci Ukrajině bylo promyšleným krokem?

Rudý versus Modrý César

Z pohledu americké „bolševické“ extrémní pravice toužící jen po co nejrychlejším konci únavy z demokracie a nástupu „Rudého Césara“, rozuměj Donalda Trumpa, jde o brilantní způsob zablokování celé zákonodárné moci.

Pokud to českému čtenáři připomíná naši půlstoletou zkušenost s fašistickou a komunistickou diktaturou, má naprostou pravdu.

Autorem teorie o nahrazení údajně nefunkční a prohnilé parlamentní demokracie vládou zmíněného „Rudého Césara“ je poněkud obskurní radikální pravičák Michael Anton, jeden z nejvlivnějších a nejstarších podporovatelů Donalda Trumpa.

Anton tvrdí, že jedinou cestou, jak zachránit Ameriku před levicovým převratem, připravovaným prý – jak jinak – miliardářem Georgem Sorosem, který podle něj plánuje zavést levicovou, transgenderovou a imigrantskou diktaturu „Modrého Césara“, je zablokovat ještě před prezidentskými volbami na konci roku 2024 celou institucionální kostru federálního státu a vystavět „něco mezi diktaturou a monarchií“, v čele s „Rudým Césarem“ Donaldem Trumpem.

Barevný kód je prý odvozen od zbarvení jeho známé nepříliš vkusné basebalové čepice.

Michael Anton není žádný nevzdělaný šílenec a svoje recepty na „záchranu Ameriky“ myslí smrtelně vážně.

Kromě toho, že je vášnivým amatérským kuchařem a autorem řady knih a blogů o pánské módě, psal projevy pro Ruperta Murdocha, Rudy Giulianiho nebo Condoleezzu Riceovou a byl přes rok i vlivným členem Národní bezpečnostní rady prezidenta Trumpa. Už léta patří k nevlivnějším hlasům americké extrémní pravice.

Ozbrojené občanské milice

Jeho tři roky otevřeně diskutovaná strategie převzetí moci navrhuje v první řadě zablokovat legislativu na federální úrovni a následně i ve všech demokraty kontrolovaných státech.

Prezident, který má být jmenován dvacátého ledna 2025, okamžitě jmenuje zvláštního prokurátora, který začně vyšetřovat (zastrašovat) představitele politické opozice.

Nezávislost justice bude odstraněna jednoduše tím, že ji „Rudý César“ a jeho administrativa budou ignorovat. Státní správa bude očištěna vznikem nových institucí – za komunismu se tomu říkalo reorganizace – které budou zaplněny výhradně novému režimu loajálními úředníky.

Oddělení moci zákonodárné, moci výkonné a moci soudní, považované už od Aristotela za bezpodmínečnou podmínku demokracie, zmizí.

Armáda provede masivní kampaň čistek nelegálních přistěhovalců ve velkých městech. Následovat budou milionové deportace. Národní garda a ozbrojené „občanské milice“, podléhající samozřejmě pouze prezidentovi, převezmou policejní funkce ve městech s demokratickými starosty, aby „získaly kontrolu nad zločinností“.

A „Rudý César“ bude při disfunkčním parlamentu a justici nucen osamoceně vládnout pomocí dekretů, aby zemi uchránil před všemi vnějšími a ještě hůře, vnitřními nepřáteli.

Diktatura nefungovala ani v antickém Římě, ani ve fašistických či komunistických režimech. Nikde nepřinesla slibovaný blahobyt a mír. Ani jen krátkodobé vítězství „pořádku“ nemohlo existovat bez nepřítele a bez násilí.

Pokud to českému čtenáři připomíná naši půlstoletou zkušenost s fašistickou a komunistickou diktaturou, má naprostou pravdu.

A co je nejhorší, Donald Trump už řadu výše uvedených fantasmagorií a receptů na destrukci parlamentní demokracie potvrdil a dále potvrzuje v mnoha svých veřejných vystoupeních a tweetech.

Před jeho návratem do Bílého domu proto začaly v posledních týdnech varovat i desítky – více než padesát – jeho bývalých spolupracovníků.

A aby tato dnes už otevřeně nebezpečná fantasmagorie Michaela Antona měla happyend, dokáže si prý představit, že Rudý César po získání moci už nevyhlásí žádné další volby a stane se z vůle lidu monarchou.

Diktatura mír nepřinese

Přehnaná až extrémistická levicová woke culture samozřejmě mohla v posledních letech přispět k polarizaci a politizaci „kulturních válek“.

Žádná její část se však nikdy neodvážila uvažovat o státním převratu a nevytvářela ozbrojené skupiny „rozhněvaných občanů“.

Americká extrémní pravice, dnes už otevřeně inklinující k fašismu, je na vzestupu. Umírněná pravice, která po dvě stě let stavěla a byla spolutvůrcem nejobdivovanějšího demokratického právního státu na světě – se všemi jeho nedostatky – je na útěku.

Jakoby všichni pod polarizujícím vlivem televizní antikultury a sociálních sítí zapomněli, že fungující demokracie je o nikdy nekončící diskuzi, kompromisech a hledání společných řešení.

Diktatura nefungovala ani v antickém Římě, ani ve fašistických či komunistických režimech. Nikde nepřinesla slibovaný blahobyt a mír. Ani jen krátkodobé vítězství „pořádku“ nemohlo existovat bez nepřítele a bez násilí.

Ve starověkém Římě, stejně jako v hitlerovské třetí říši či v komunistickém Československu. Dnešní Ameriku – a kohokoliv jiného – může jenom zničit.

Těsně po druhé světové válce napsal německý filozof Karl Jaspers ve své moudré knize Otázka viny, že jakmile v kterékoliv zemi zvítězí diktatura, je každý odpor zevnitř marný. Pro Němce bylo podle něj štěstím, že ještě existovala možnost pomoci zvenčí, byť za cenu vojenské porážky.

Ale jako strašlivou noční můru popsal představu, že by diktatura uspěla v anglosaském světě demokracií. Protože, jak napsal, pak by už nezbylo žádné „zvenčí“, odkud by mohla přijít pomoc, a dílo demokracie, vybojované stovkami let lidského úsilí, by bylo zničeno.