KOMENTÁŘ. Seznam generálů Československé lidové armády na Wikipedii obsahuje přes dvě stovky jmen. Je mezi nimi řada zločinců, kteří se zúčastnili nebo plánovali poválečné vraždění civilistů a čistky nepohodlných důstojníků armády, které začaly už v roce 1945. Nikdo z nich nebyl nikdy potrestán. Jen jednotlivci spáchali, většinou na jaře 1968, sebevraždu. Jinak všichni dožili v klidu s nadstandardní penzí až do konce svých dní. Nikdo z nich nepřišel ani o jedno z mnoha vyznamenání, většinou udělených až komunistickou diktaturou.

Trvalo ostudných třicet pět let, než se čeští politici odhodlali symbolicky snížit nemravně vysoké penze zbývajícím bývalým exponentům komunistického režimu. Generálů z komunistických dob se to netýkalo.

Jediný ze čtyř armádních generálů tehdejší československé armády, jehož jednotky se na Podkarpatské Rusi v březnu 1939 odvážily bránit území rozebírané republiky se zbraní v ruce, se jmenoval Lev Prchala.

Od počátku kritizoval naivitu a zbabělost kapitulantství prezidenta Edvarda Beneše a jeho odklon od demokracie a podřízení se stalinistické diktatuře. Beneš ho nechal v exilu degradovat na vojína a po návratu do Prahy si to nechal potvrdit i zvláštním usnesením vlády.

O roli Edvarda Beneše a Ludvíka Svobody při poválečném „vyřizování účtů“ píše Jan Urban více v nové publikaci

České průšvihy 1945–1948

Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.

Podpořte nezávislou žurnalistiku!

Ani třicet pět let po pádu komunismu nestačilo, aby mu armáda a vláda vrátily alespoň hodnost a uznaly jeho vojenskou čest. Byl statečnější, než všichni generálové, kteří sloužili komunistické armádě dohromady. Ministryně Jana Černochová přesto nad jeho případem váhá už několik let. Spravedlnost?

Krvavá noc

Devatenáctého června uplynulo osmdesát let od masakru německy hovořících civilistů, kteří se po válce chtěli vrátit do svých domovů na středním Slovensku. Je známý jako  masakr na Švédských šancích.

Vůbec poprvé bude v kostele svatého Vavřince v blízkém Přerově celebrovat mši na památku dvou set šedesáti sedmi obětí této neomluvitelné masové vraždy pražský arcibiskup a primas český Jan Graubner. Budiž připomenuto, že jeho předchůdce na arcibiskupském stolci tu odvahu neměl.

Z Armády České republiky nebo z ministerstva obrany nepřijde nikdo. Vrahy přitom byli vojáci 4. divize československé armády. Jen jediný z vrahů, poručík Karel Pazúr, byl postaven před soud a odsouzen. Ve vězení strávil jen něco přes rok, kdy byl propuštěn na amnestii.

Agent StB, předtím ještě sovětské expozitury Obranného zpravodajství armády, byl až do sedmdesátých let místopředsedou Zväzu protifašistických bojovníkov na středním Slovensku, a to i přesto, že byl za války aktivním členem Hlinkovej gardy.

Dlouhá léta v komunistických kriminálech strávili naopak dva prokurátoři, kteří se případ před únorem 1948 odvážili vyšetřovat – František Doležel a Anton Rašla.

O samotném masakru nejméně dvou set šedesáti pěti nevinných civilistů je už mnohé známo. Nejvíce se o to zasloužil přerovský patriot docent Milan Hýbl, který na závěr svého více než dvacetiletého bádání vydal česko-německou souhrnnou knihu „Krvavá noc na Švédských šancích nedaleko Přerova 18. a 19. června 1945“ (vydalo statutární město Přerov v roce 2018).

Přesto je namístě, aby se nová generace historiků znovu ponořila do archivů a doplnila obraz zpravodajských operací a uměle provokovaných masakrů německých civilistů o jejich kontext a propojenost.

Bez trestu

Prakticky u všech z nich je už dnes možné prokázat zapojení příslušníků Obranného zpravodajství a zvláštních jednotek československé armády, koncem května tajně podřízených pod velení generála Josefa Bartíka, přednosty odboru „Z“ pro politické zpravodajství ministerstva vnitra.

Postoloprty, Brno, Ústí nad Labem, Švédské šance u Přerova, Petržalka – tam všude tyto „černé“ vojenské oddíly byly. Šlo vlastně o trestné jednotky ze zajatých příslušníků takzvaných Pohotovostných oddielov Hlinkovej gardy, kteří se jako poslední bojující část armády Slovenského štátu v ústupových bojích dostali až k Písku, kde přešli do amerického zajetí.

Za necelý týden si je už v první polovině května 1945 vyzvedl osobně československý ministr obrany Ludvík Svoboda. Zařadil je pod 4. „slovenskou“ divizi armády umístěnou v Praze. Jen o pár týdnů později zmizeli v černých operacích Obranného zpravodajství.

Prakticky všichni důstojníci brigády bojovali v armádě Slovenského štátu na Ukrajině a na Kavkaze a měli vysoká nacistická vyznamenání, někteří i Železné kříže za odvahu v boji. O to víc nyní museli poslouchat nadřízené z OBZ a sovětské „poradce“.

Kromě Pazúra nebyl nikdo z nich nikdy za svoje poválečné zločiny potrestán. Karel Vaš, Bedřich Smetana, Eugen Surovčík… Eugen Kosmel, kterému soud v roce 1947 prokázal spoluúčast na vraždách maďarských, židovských a německých civilistů v koncentráku na Petržalce u Bratislavy, si neodseděl ani den ve vězení.

Jako věrný syn komunistické strany a posluha sovětských pánů se dostal až do nejvyšších pater Československé armády. V sedmdesátých letech ji v Moskvě dokonce zastupoval jako zástupce náčelníka generálního štábu Varšavské smlouvy…

Otevřete archivy

Čtvrtá divize byla rozhodnutím velení armády (rozkaz 127) už na konci května 1945 pověřena obsazením jižního a středního Slovenska a hranice s Maďarskem. Mezi její úkoly mělo patřit vyčištění území od Němců a Maďarů.

Až do konce roku 1947 vedla ve stavech zvláštního důstojníka pro přesidlování Maďarů. Petržalka byla jen první z řady jejích posádek na přesunu z Prahy. Nevracela se tedy z vojenské přehlídky a Petržalka pro ni byla zcela novým umístěním.

Nová generace historiků by měla hledat kontext a souvislosti. Třeba si pak všimnou i detailu, který vyvrací všechny možnosti náhodného setkání dvou transportů na nádraží v Horních Moštěnicích.

Podle svědectví jednoho z vojáků Štefana Burča zakázal velitel 7. dělostřeleckého oddílu poručík Spišiak svým podřízeným vůbec vystoupit z vlaku ještě před incidentem a vyháněním uprchlíků z vagonů… Svědomí? 

Osmdesát let po válce by moderní Armáda České republiky měla otevřít zbývající archivy a sama usilovat o popsání zločinů, prováděných po válce v cizích službách, ale jejím jménem. Měla by označit organizátory vraždění civilistů  a odebrat jejich vyznamenání.

A jistě by měla očistit čestné vojáky, kteří se dokázali vzepřít dobrovolnému podřízení stalinské diktatuře a destrukci demokracie. Armádní generál Lev Prchala si to zaslouží.