KOMENTÁŘ. Na přelomu listopadu a prosince 2013 se v kavárně poblíž Václavského náměstí sešli dva muži. Jeden z nich, docent Jiří Schwarz, byl rozhodcem ve sporu České republiky a společností Diag Human. A dostal nabídku 50 milionů korun za to, že jako rozhodce pomůže ve sporu udržet offshorové společnosti, které od roku 2010 tvrdily, že vlastní část pohledávky proti státu. Dnes je tahle příhoda znovu aktuální.

Jiří Schwarz nabídku odmítl a odešel. Totožnost druhého z mužů redakce zná, ale s informací se jej zatím nepodařilo konfrontovat. Návštěva archivů Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek nicméně ukázala, že dotyčný byl v 80. letech po jistou dobu agentem II. správy StB (7. odbor, 2. oddělení). Oba muži se znali z mládí, ale nestýkali se.

O schůzce se Jiří Schwarz svěřil svému právnímu zástupci, ne však kolegům rozhodcům, kterým – jak popsal i v tomto rozhovoru pro HlídacíPes.org – příliš nedůvěřoval.

Sám se stal členem přezkumného rozhodčího senátu až se zpožděním, po dlouhých soudních sporech a z veřejných zdrojů věděl, že kolem takzvaných offshorových firem existovaly mnohé nejasnosti a pochyby.

Nyní se ke skoro 11 let starému příběhu z pražské kavárny rozhodl vrátit. Poté, co vyšlo najevo, že je dnes s podporou státu na stole stejná miliardová „pohledávka“ jako tehdy.

V posledních dvou letech Vrchní soud v Praze a Ústavní soud vynesly rozsudky, které stát začal vykládat jako potvrzení platnosti přes dvacet let staré údajné pohledávky advokáta Jiřího Oršuly.

Tajemný Towit opět na scéně

Připomeňme ale nejprve, jak to s pohledávkou dopadlo před lety: 12. prosince 2013 se tříčlenný rozhodčí senát sešel, aby problém vyřešil. Jednání netrvalo dlouho. Pouze jediný ze tří rozhodců, Milan Kindl, byl právník, a právě on přinesl už napsaný osmistránkový text návrhu usnesení.

Květnatou právničinou dokazoval, že rozhodci z formálních důvodů vůbec nemají pravomoc rozhodovat o postavení „offshorových firem“, konkrétně společnosti Towit Machinery Trading A. G.

Jiří Schwarz si – jak vzpomíná – oddechl a věc tím považoval za vyřešenou. Problém ovšem zmizel jen zdánlivě. Pouze skutečný odborník si tehdy mohl všimnout detailu v závěru osmistránkového usnesení, který zmiňoval zákonnou možnost obrátit se do třiceti dnů s novou žalobou, tentokráte na soud. Držitelům údajné pohledávky se tím otevřela cesta, na které se – jak se ukazuje – dalo s odpovídajícími kontakty leccos zařídit.

V posledních dvou letech Vrchní soud v Praze a Ústavní soud vynesly rozsudky, které stát začal vykládat jako potvrzení platnosti přes dvacet let staré údajné pohledávky advokáta Jiřího Oršuly, který se domáhal doplacení náhrad za právní služby pro Diag Human.

Do roku 2002 pro firmu pracoval jako právní zástupce a s klientem se rozešel ve zlém. Stát Oršulův nárok až do roku 2009 striktně odmítal.

Nejprve soudce Ústavního soudu Radovan Suchánek „zapomněl“ obeslat Diag Human jako vedlejšího účastníka řízení, přestože mu to nařizoval zákon, a znemožnil mu tedy právní obranu. V roce 2022 promptně zrušil všechny rozsudky nižších soudů, včetně Nejvyššího, které v minulosti popřely platnost „Oršulovy pohledávky“. Nakonec Diagu Human ani nedoručil nález svého senátu a věc vrátil Vrchnímu soudu.

Sledujeme dokonalou definici Absurdistánu. Čtvrt století starý soukromý spor klienta a nedůvěryhodného advokáta má vytáhnout třetinu z výsledku mezinárodní arbitráže, která začala dvacet let poté.

A tam o tom pak v roce 2022 rozhodoval soudce Michal Krenk, který doktora Oršulu velmi dobře znal z řady jednání na Ministerstvu zdravotnictví z počátku tisíciletí, kdy sám zastupoval Ministerstvo zdravotnictví proti Diag Human.

V civilizované zemi by byli oba výš jmenovaní soudci z pochopitelných důvodů prohlášeni za podjaté a nemohli by ve věci vůbec rozhodovat.

Třicet procent všeho

Podivnosti tím ale neskončily. V původním sporu šlo o nějakých čtyřicet milionů korun za právní služby Jiřího Oršuly (které skončily v roce 2002), dnes ale Ministerstvo financí České republiky a jeho právníci argumentují před londýnským Vrchním soudem „pohledávkou Towit Machinery Holding A. G.“, který prý Oršulovu objednávku odkoupil a nyní mu prý patří třicet procent všeho, co má stát zaplatit za hrubé porušování česko-švýcarské smlouvy o ochraně investic.

Sledujeme dokonalou definici Absurdistánu. Čtvrt století starý soukromý spor klienta a nedůvěryhodného advokáta má vytáhnout třetinu z výsledku mezinárodní arbitráže, která začala dvacet let poté.

Není jasné, proč si český stát takto přivlastnil soukromý spor a bojuje jako lev za podivnou zahraniční firmu ve vlastnictví dvou soukromníků ze Švýcarska a Lichtenštejnska, která si prý onu „pohledávku“ od Jiřího Oršuly koupila. Z vyjádření ministerstva financí pro HlídacíPes.org ale plyne, že souhlasí s tím, aby se případná suma pro Diag Human snížila o 30 % ve prospěch neprůhledné firmy Towit.

Pamětníkům sporu to nemůže nepřipomenout podvod připravovaný v prosinci 2009 přímo v kanceláři tehdejšího úřednického premiéra Jana Fischera. Písemné poznámky o této podivné schůzce předal tehdejší ministr financí Eduard Janota protikorupční policii. Ještě o nich bude níže řeč.

Náměstek ministryně zdravotnictví Marek Šnajdr tehdy referoval o dohodě, podle níž „Diag Human už nedostane nic a offshory dostanou dvě miliardy“.

Nyní jsme o 14 let dále a český stát v zájmu stejných soukromých „offshorů“ smíchal hrušky s jablky a žádá, aby soud v Londýně snížil náhradu škody Diag Human z mezinárodní arbitráže o třicet procent, protože ty prý patří někomu jinému. Nemá to logiku. Pokud je pohledávka vůbec reálná, měly by ji spíše mezi sebou řešit dva soukromé subjekty, nikoli stát.

Česká republika už třicet let ve sporu s Diag Human tvrdí, že nezaplatí „už ani korunu“. Zdrcující odhalení mezinárodní arbitráže o nikdy nepotrestaných nezákonnostech, které spor provázejí, čeští politici odmítají vidět a slyšet.

Zjevná je naopak snaha, aby Diag Human nevypadal jako vítěz. A tak by Josef Šťáva měl podle ministerských právníků získat z arbitráže „pouze“ něco kolem jedenácti miliard jako náhradu škody. Vypadá to aspoň trochu lépe, než sedmnáct miliard…

Hodit to na další vládu

O zbytku, tedy skoro o šesti dalších miliardách, se může v zahraničí rozhodovat klidně další dlouhé roky – a to bude po příštích parlamentních volbách v roce 2025. Což je prvek patrný ve sporu s Diag Human dlouhodobě – přehodit tohle nechtěné břemeno a dědictví do příštího volebního období, na jinou vládu.

Tentokrát je ale namístě být obzvláště ostražití, protože je zde podezření, že je to jen nová verze starého korupčního nápadu z roku 2010. Jen s tím rozdílem, že tehdy šlo o „odklonění“ dvou až tří miliard – dnes už by to bylo miliard šest.

Autor tohoto článku už v červnu 2010 v textu „Anatomie podvodu“ detailně popsal pět postupných pokusů o podvodné vyvedení dvou až tří miliard korun s pomocí jednotlivců z klíčových vládních institucí prostřednictvím účelově vzniklých offshorových společností s neznámými koncovými vlastníky.

Protikorupční policie začala případ i vyšetřovat a měla k tomu v rukou zajímavé podklady. Někdejší ministr financí Eduard Janota jí přes prostředníka předal více než šedesát stránek dokumentů.

Byl mezi nimi i krátký, rukou psaný zápis z jednání v kanceláři předsedy vlády Jana Fischera, kde se, podle Janotových slov, „domlouvalo několik trestných činů najednou a všem kromě mě to připadalo normální“.

Policie ovšem nakonec nedostala čas a možnost cokoliv vyšetřit. Ve chvíli, kdy předvolala k výslechu náměstka ministryně zdravotnictví Marka Šnajdra, Vrchní státní zastupitelství v Praze, vedené tehdy Vlastimilem Rampulou, jakékoliv další vyšetřování policii zakázalo jako „nezákonné“.

Vyšetřovací tým byl rozprášen a jeho velitel raději odešel od policie. Rampulova nástupkyně Lenka Bradáčová se nikdy neodvážila vyšetřování zjevné trestné činnosti v této kauze obnovit.

Podezřelých okolností se přitom kolem „offshorových společností“ vynořilo víc než dost. Reportéři ČT kupříkladu odhalili, že klíčový, státem zvolený rozhodce Kindl byl obchodně spojen se zástupcem jedné z těchto společností. Šlo o právní i morální faul nejhrubšího zrna, státu to ale nevadilo.

Osobní přítel bývalého premiéra a předsedy ČSSD Jiřího Paroubka Čechorakušan Tomáš Melich se v únoru 2010 zničehonic stal členem představenstva Towit Machinery. Byl to zároveň největší sponzor Paroubkovy sociální demokracie, obchodník se zbraněmi a mnoholetý agent komunistické tajné policie StB (XI. správa StB, 2. odbor, krycí jména Mel a Marie).

Ve stejné době zveřejnil autor tohoto textu řadu dalších informací o celé operaci s offshorovými společnostmi, která by byla těžko myslitelná bez zásadní podpory prominentů takzvané „opoziční smlouvy“ mezi sociální demokracií a ODS.

Říká se, že zamlčený zločin je jako rakovina. Platí to i v tomto případě. Mezinárodní ostuda České republiky, jež se za nevelkého zájmu tuzemského publika odehrává před Vrchním soudem v Londýně, ještě neskončila.

Spojující motto české politiky

Protikorupční policie hned na začátku vyšetřování narazila na informace o aktivním podílu konkrétních politiků na této podvodné operaci. Záměrem mělo být získat pro každou ze stran „opoziční smlouvy“ dvě stě až tři sta milionů korun do „černých fondů“. Zbytek měl být rozdělen mezi soukromé osoby. Policie k vyšetření připuštěna nebyla.

Říká se, že zamlčený zločin je jako rakovina. Platí to i v tomto případě. Mezinárodní ostuda České republiky, jež se za nevelkého zájmu tuzemského publika odehrává před Vrchním soudem v Londýně, ještě neskončila.

Objevila se však ještě další varianta: že stát bude nakonec muset zaplatit nejenom nějakých sedmnáct miliard společnosti Diag Human, ale navíc ještě oněch dalších šest miliard za mimořádně podivnou a korupcí obklopenou „pohledávku Towit Machinery Trading A. G.“

Pokud totiž britský soud (a možná i dodatečná mezinárodní arbitráž) tuto „pohledávku“ odmítnou, pánové z Towitu zahájí proti České republice svou vlastní arbitráž. A jak se říká, budou mít na ni slušně nabito.

Stát je totiž od roku 2009 tak vehementně podporoval (přestože je patnáct let předtím naopak soustavně odmítal), že by měli slušnou šanci. Ministerstvo financí pro HlídacíPes.org potvrdilo, že už od nich obdrželo povinnou výzvu k jednání, které otevírá lhůtu šesti měsíců před oficiálním zahájením arbitrážního procesu.

Připomeňme, že spor nemusel dojít vůbec takto daleko, ještě v roce 2002 ho bylo možné ukončit dohodou a náhradou dvou miliard korun. Dnes může nedbalostí a možná i záměrnými podvody politiků nakonec stát Českou republiku víc než desetinásobek.

Neinformovaná vláda Petra Fialy je v tom všem v roli rukojmí „staré party opoziční smlouvy“ a nemá odvahu mluvit pravdu. Jednodušší je mlčet a dívat se jinam. Blíží se několikery volby. Parlamentní strany proti sobě svolávají mimořádná zasedání sněmovny kvůli zamlčované korupci, ale o Diag Human, asi největší kauze politické korupce od roku 1989, nepadne ani slovo.

I státní zastupitelství a policie budou dál dělat mrtvého brouka. Všichni o téhle korupci přitom za ty dlouhé roky vědí, či by vědět měli, všichni jsou v ní proto aspoň trochu namočeni. Strach z pravdy je zde hlavní spojující motto české politiky.

Překvapivé post scriptum

Devátého dubna přinesli Reportéři ČT překvapivou informaci, že Národní centrála boje proti organizovanému zločinu obvinila ostravského podnikatele Jana Světlíka z několika trestných činů týkajících se krácení daně a vyvádění stovek milionů korun do schránkové firmy ve Švýcarsku v letech 2008–2013.

Ve věci jde o stejný Towit Machinery Holding A.G., pro který se Ministerstvo financí nyní před londýnským Vrchním soudem snaží získat oněch šest miliard ze sporu České republiky se společností Diag Human. Firma byla založena v roce 2007 jedním z podniků Jana Světlíka.

Podle Reportérů ČT byli nyní spolu s Janem Světlíkem (který věc označuje za absurdní) obviněni i další dva čeští občané, kteří v Towitu zastávali vedoucí pozice.

Podle švýcarského obchodního rejstříku může jít jen o Jana a Ferdinanda Reicheltovi. Towit a Světlíkova organizace spolu v minulosti založili i Nadaci Machinery Fund, v jehož dozorčí radě fungovala právnička Jiřího Oršuly a Towitu Ivana Slivkaničová.

Firma Vítkovice a.s. se nyní od společnosti Towit distancuje, zdůrazňuje, že s ní dávno ukončila všechny vztahy a vazby poté, co vyšlo najevo právě to, že usiluje o peníze z kauzy Diag Human. Dodejme, že by konkrétní usnesení o ukončení spolupráce právě z tohoto důvodu nabízelo jistě další zajímavé čtení.

Autor tohoto textu se kauze Diag Human věnuje dlouhodobě, napsal o ní knihu Tunel plný krve. V minulosti několik let pracoval v právním týmu Diag Human; pro majitele firmy Josefa Šťávu zpracovával archiv celé kauzy.