KOMENTÁŘ. Podle místopředsedy české vlády Karla Havlíčka se americký prezident kritizovat za žádnou cenu nesmí, ať už ničí demokracii, nechává se přirovnávat k Ježíši, začíná šílené války nebo plní i ty nejdivočejší sny ruské KGB. Prý by se to mohl dozvědět a Česká republika by na to mohla doplatit.

„Je to fatální chyba a České republice se to může pochopitelně vymstít. My se v komunikaci se Spojenými státy snažíme být racionální a na tohle si dejme fakt velký pozor,“ říká.

Ministerstvo zahraničí se navíc oficiálně distancovalo od názoru prezidenta Petra Pavla, že Donald Trump podkopává důvěru v Severoatlantickou unii víc, než se to kdy dařilo Vladimiru Putinovi.

Tak tady už jsme byli. Přesně takhle se uvažovalo v době komunistické diktatury o vztahu s nedotknutelným Sovětským svazem.

Kdo je tady Ježíš

Tvrzení, že „Donald Trump je Ježíš“, je samozřejmě pitomost a pro skutečné křesťany dokonce pitomost rouhačská. Evangelikánská turbopastorka (neplést s křesťanstvím) a milionářka Paula White, taktéž dlouholetá „duchovní poradkyně“ amerického prezidenta, při velikonoční modlitbě v Bílém domě přirovnala (čas 1,48) Donalda Trumpa k Božímu synu.

Panoptikální kousek milionářky bez vkusu, vyšetřované kdysi výborem Sněmovny pro mnohamilionové daňové úniky, která létá soukromým tryskáčem a vlastní v newyorském Trump Tower velkoplošné apartmá, zakoupené před dvaceti lety za tři a půl milionu dolarů, a k tomu i velký dům v Tampa Bay na Floridě za necelé další tři miliony.

Zcela novým jednotícím suverénem se však místo feudálů stal národní stát, ovládající armádu, školství a společenskou kontrolu.

Výbor Sněmovny nakonec musel její vyšetřování zrušit, protože předvolaní svědci se vzhledem k organizovaným výhrůžkám smrtí neodvážili vystoupit. Duchovní autorita jak má být.

Čeští opatrníci a „pragmatici“ vládní koalice a ODS však zřejmě v trumpistickém chaosu nepřestanou hledat smysl, dokud sami nenarazí do zdi. Stačí jeden příklad.

Je pozoruhodné, kolik z nich považuje za nutné při cestách do Spojených států navštívit dnes už extrémně pravicový think tank The Heritage Foundation. Kdysi mimořádně vlivný pravicový hlas proti putinovské expanzi a ničení zbytků ruské demokracie od roku 2022 vystupuje ostře proti pomoci Ukrajině a „opomíjení zájmů Ruska ve střední Evropě“.

Původně respektované centrum diskuse o mezinárodní politice se v posledních deseti letech proměnilo v intelektuálně podprůměrné ideologické pracoviště na úrovni někdejších ústavů marxismu-leninismu v komunistických zemích.

Ačkoliv to The Heritage Foundation vehementně popírá, ruský vliv je už léta prosazován prostřednictvím nadstandardních vztahů s maďarskými polovládními nadacemi s příjmy od státních firem, nakupujících ruskou naftu a plyn.

Největší ostudou pak byl poněkud urychlený odchod bývalého ředitele The Heritage Foundation Paula Danse, spoluautora a architekta Projektu 2025, který je vlastně návodem k destrukci ústavního rámce Spojených států a zničení systému ústavních kontrol ve prospěch „konzervativní revoluce“ a posílení nekontrolovatelné moci prezidenta.

Dans musel v roce 2024 odejít po svém rozsáhlém vystoupení v podcastu Tenet Media, financovaného skrytě přes prostředníky ruským vládním propagandistickým kanálem Russia Today.

Českým pseudopravicovým politikům nic z toho nevadí. Tomáš Pojar, Alexandr Vondra, Petr Macinka, Jan Zahradil a další se však namísto otevřené diskuse a prezentování vlastního názoru jenom snaží zviditelnit na půdě jistě stále politicky vlivného, ale myšlenkově podprůměrného spolku, který bude ještě chvíli ničit americkou demokracii dalšími variacemi mesianistických a stále častěji otevřeně totalitních konceptů.

Evropská tradice volební demokracie je stará pouze něco přes sto padesát let. Měla dát hlas a integrovat nové společenské vrstvy a skupiny, které do té doby ani neexistovaly, jako bylo průmyslové dělnictvo a svobodní zemědělští vlastníci a zaměstnanci.

Zcela novým jednotícím suverénem se však místo feudálů stal národní stát, ovládající armádu, školství a společenskou kontrolu. Zodpovědnost jednotlivce se od té chvíle podřizovala zájmu státu, který jako jediný definoval společenskou zodpovědnost a svobodu.

Namísto očekávaného ideálu „sčítání IQ“ svobodných občanů se prosadila kmenová identita ohrožení a věčného nepřítele. První světová válka a vlády totalitních ideologií kmenové identity a společenskou polarizaci jen dále výrazně vyhrocovaly, stejně jako druhá světová válka a zástupné konflikty války studené.

Nedůstojné parlamentní šaškárny a televizní diskuse, postavené výlučně na verbálních konfliktech, jsou stejně jako „diskuse“ na sociálních sítích, jen absolutně pošetilou jednosměrnou ulicí k polarizaci.

Její domnělý a tolik oslavovaný konec z roku 1989 neodstranil mezitím už ustrnulou a zažitou kmenovou identitu společenství, vyžadující nesmiřitelnost a věčnou polarizaci. Nástup globalizace a nových informačních technologií pak přinesl zcela nový problém atomizace „národních“ společenství, zesilujících pocity ohrožení až k fenoménu „superpolarizace“.

V jejím důsledku se objevují i elitářské projekce o konci „přežité demokracie“, kterou má nahradit osvícená feudální struktura nejbohatších, která je jediná schopná vrátit společenství „zlatý věk“. Namísto svobodných a zodpovědných občanů s vlastními a často protichůdnými názory nastoupí poslušní a šťastní poddaní. Jako příklad podobné „jediné pravdy“ poslouží už zmíněný Projekt 2025 ze Spojených států.

Nikdy to nefungovalo

Naivita ideologických konceptů i zde vyplývá z neznalosti a neschopnosti neideologických analýz chování společenství. Vzpomene si laskavý čtenář ještě na komunistickou stranu – „neomylnou avantgardu lidstva a její vedoucí úlohu“?

Nikdy a nikde to nefungovalo. V období konce studené války přitom můžeme najít hned několik příkladů úspěšných antipolarizačních strategií, které pomohly ukončit brutální občanské války především v Latinské a střední Americe nebo v Jižní Africe.

Uveďme jako příklad více než čtyřicet let trvající občanskou válku a genocidu mayského obyvatelstva ve středoamerické Guatemale. Milion vysídlených, dvě stě tisíc obětí, osmdesát pět procent z nich z mayské indiánské menšiny, dvě stě tisíc v emigraci, přes čtyři sta vypálených vesnic – absolutní polarizace a neschopnost jednat ve společenství nějakých sedmnácti milionů obyvatel.

Na konci osmdesátých let přišel ekonom a sociolog Jose Maria Argueta s myšlenkou „osvíceného disentu“. Podle něj je společenský konflikt normální, protože vychází z rozdílu zájmů různých společenských skupin. Není tedy smysluplné hledat jedno společné řešení pro všechny, ale naučit elity hledat mírová a nenásilná řešení – tedy především naučit se spolu vůbec jednat.

Ve chvíli, kdy nikdo jiný neměl představu o ukončení nikam nevedoucího konfliktu, přesvědčil ministra obrany a prezidenta Guatemaly, aby veřejně podpořili jeho projekt založení Institutu strategických studií.

Argueta se svými spolupracovníky dokázali vybrat ve všech důležitých zájmových skupinách nastupující lídry, ještě neumrtvené „elitou konfliktu“ a schopné hledat nová řešení. Institut byl financován z bankovní půjčky, aby se zdůraznila jeho nezávislost.

Devítiměsíční projekt „přeformátování elit“ byl absolutním úspěchem. Účastníci se setkávali dvakrát týdně, za práci byli placeni. Projekt byl postaven na absolutní rovnosti všech účastníků, vojáci nesměli nosit uniformy a poboční zbraně. „Poprvé v životě se mnou důstojník armády mluvil jako s člověkem,“ vzpomínala představitelka hnutí mayských žen.

První tři měsíce se účastníci učili spolupracovat, formulovat projekty a využívat expertní analýzy. Další tři měsíce se učili řešit problémy z jiných zemí, například školskou reformu na Tchaj-wanu, tedy nic, co by mohlo mít jakýkoliv emocionální náboj pro Guatemalu.

A teprve ve finální třetině Kurzu osvíceného disentu začali formulovat možná východiska z domácí krize. Konkrétní výstupy nebyly důležité. Výsledkem „přeformátování elit“ bylo nalezení schopnosti jednat, vyjednávat a důvěřovat i ve chvílích krizí.

Během prvních dvanácti měsíců po skončení kurzu zabránili jeho účastníci dvěma pokusům o státní převrat jednoduše několika nočními telefonáty. A jejich vliv o pár let později i formálně ukončil občanskou válku.

Ponaučení? Nedůstojné parlamentní šaškárny a televizní diskuse, postavené výlučně na verbálních konfliktech, jsou stejně jako „diskuse“ na sociálních sítích, jen absolutně pošetilou jednosměrnou ulicí k polarizaci.

Představují smrt demokracie, která byla původně koncipována jako rámec diskuse a hledání řešení – ne boj a zesměšňování protistrany za každou cenu. Jsme ve chvíli, kdy je zjevné, že velká většina české politické elity by takový devítiměsíční kurz osvíceného disentu zjevně potřebovala. A to stejné platí i pro většinu amerických i evropských „soudruhů bolševistů“ dnešního světa.